Vystoupil z letadla a spěchal na ligu. Měl Dubček raději fotbal než stranu a Sovětský svaz?

Silná slova, co říkáte? Ta obecně patří k dubčekovské legendě, kterou dobová žurnalistika nejen v politice, ale i v soukromí neochvějně budovala a historie se stejnou neúprosností rozmetala. Na druhé straně budiž řečeno, že symbol pražského jara měl k fotbalu vztah a na zápasy nechodil kvůli fotografům.

Byl-li Edvard Beneš nejlepším fotbalistou a Antonín Zápotocký nejvýše postaveným činovníkem mezi prezidenty, byl Alexander Dubček nade vši pochybnost největším fanouškem fotbalu mezi prvními a generálními tajemníky.

Víru v komunismus, stejně jako vztah k fotbalu vstřebával v Sovětském svazu. V Pišpeku, pozdějším Frunze, nakonec Biškeku, a v Gorkém, dřívějším i současném Nižním Novgorodu. V Biškeku dodnes ukazují nejen dům, v němž vyrůstal, ale i plácek, na kterém začínal s balonem. V Nižním Novgorodu pokročil, stal se hráčem dorostu místní automobilky GAZ ve fotbale a vodním pólu.

Když se vrátili na Slovensko, bylo mu třináct a když skončila válka třiadvacet. Na fotbal chodil v Dubnici nad Váhom, kde se vyučil soustružníkem. V Moskvě, kde vystudoval Vysokou školu politickou. V Trenčíně, Banské Bystrici, Bratislavě i v Praze, kde pracoval v aparátu komunistické strany.

Fotbalovou historii měl rovněž dům, ve kterém v Bratislavě s rodinou žil, známá Dubčekova vila v Mišíkově ulici, číslo popisné 31. Na sklonku války ji vlastnila Herta Oszeszlová-Keselbauerová. Byla německé národnosti, úřady proto dům zkonfiskovaly a pronajímaly prominentům. Národním správcem se stal Ferdinand Daučík, kapitán sešívaných a reprezentace, trenér národního mužstva. Chvíli v něm bydlel také Ján Ševčík, místopředseda vlády a předseda Státního úřadu pro tělesnou výchovu a sport.

Chodil na ligu, reprezentaci i zápasy evropských pohárů. Většinou na slovenská mužstva a nebylo divu. Slovenský fotbal zahájil období, v němž vybojuje osm titulů v řadě. V lednu 1968 vládlo tabulce sedm slovenských klubů, sedmička českých a moravských protivníků přihlížela zdola. Úplně na vrcholku se vyhřívala Jednota Trenčín, jejímž nejznámějším fanouškem byl – Alexander Dubček.

V dubnu 1968 nechyběl na utkání Trenčína s VSS Košice, v červnu na titulovém souboji Trnavy s Trenčínem. V závěru měsíce potom dorazilo na Tehelné pole šedesát tisíc diváků včetně prvního tajemníka s chotí. Na hřišti pílila devítka budoucích mistrů světa z Brazílie, mezi nimi Carlos Alberto, Jairzinho nebo Rivelino. Hattrickem rozhodl Jozef Adamec. Jak referoval novinář, líbila se mu útočná hra, z jasných důvodů Adamec a ve druhém poločase jmenovec Horváth.

Soudruh Dubček, psaly noviny jindy, „si najde čas i dva dny po sobě na fotbalové utkání“. Na setkání s vedením strany někteří novináři kritizovali, že třeba po návratu stranické a vládní delegace ze Sovětského svazu v květnu 1968 vystoupil z letadla v Bratislavě a – spěchal na fotbal. Předseda vlády na ruzyňském letišti příliš mluvit nechtěl, podrobnosti z Moskvy se veřejnost dozvěděla s půldruhadenním zpožděním. Až v pondělí, kdy se vrátil do Prahy.

Další, vstřícnější novinář navrhoval tempo, s nímž střídal povinnosti s fotbalovou vášní, zapsat „do rekordních tabulek“. V neděli 11. srpna v deset dopoledne se rozloučil na ruzyňském letišti s Josipem Brozem Titem, aby před pátou odpoledne usedl v Bratislavě mezi řadové diváky a přihlížel zápasu Inter – Sparta, kterým startovala liga. Do vpádu „spojeneckých“ vojsk zbývalo méně než deset dní…

Žurnalisté se činili, přičemž zvlášť ti sportovní se snažili najít paralely mezi hřištěm a demokratizací. V čele s prvním tajemníkem, rozumí se samo sebou. Když se utkání líbilo, jako právě zápas v Bratislavě, úroveň neváhali přičíst jeho přítomnosti. Principy polednové politiky žádali uplatňovat na hřištích, v lize, ba ve hře reprezentace. „Fotbalistům je stejně jako všem smrtelníkům třeba svobody,“ rozvášnil se Československý sport. Pryč se svazující taktikou, pryč se sledováním soupeřů!

Když přivedly česko-slovenské fotbalové rozepře v červenci 1968 ligu takřka k zániku, skupina pracujících z Pardubic se v dopise redakci – svoboda nesvoboda – domáhala tvrdého zásahu předsednictva ÚV KSČ. Zakročit měl „jmenovitě velký přítel sportu a sám aktivní sportovec soudruh Alexander Dubček“.

„Alexander Dubček, kterému fandíme dnes v Praze zrovna tak jako v Bratislavě,“ budoval kult prvního fanouška republiky redaktor Československého sportu, „je prý výborným středním útočníkem. Skoro bychom měli chuť ho pozvat, aby si přišel někdy zahrát za naši jedenáctku. Zatím mu děkujeme za tu překrásnou českou uličku, kterou nám hodil. A jde o to, abychom ji rychle proměnili v gól. I ve fotbale.“

„Psali jsme už několikrát, že Dubček nám všem hodil tak krásnou českou uličku, kterou by bylo hříchem neproměnit,“ pokračoval autor v jiném, posrpnovém vydání, obhajujícím pro změnu podpis Moskevských protokolů. „Stane se i v kopané, že ani z nejlepších příležitostí nemusí hned napoprvé padnout gól. Ale my tu příležitost nesmíme ztratit.“

Jak jinak, přidali se kolegové z rubrik kulturních a politických. Reportáž z Čierne nad Tisou líčila, kterak železničáři pozdě po půlnoci rozebírali s prvním tajemníkem na peróně nejen politiku, ale i proč fandí Trenčínu. Spisovatel Pavel Kohout zase vyprávěl, jak první tajemník poskytoval v televizním studiu rozhovor, zatímco na monitorech běžel zápas Slovanu s Hamburgerem SV. „Přišlo mi ďábelské,“ svěřil se, „že z nás všech, jak jsme tam byli, baví fotbal nejvíce prvního tajemníka a právě on se nemůže koukat.“

Rozhovor „Pravidla hry“, který chtěl Vladimír Škutina na sklonku léta 1968 natáčet s Dubčekem a Werichem před ligou v Trenčíně, už se neuskutečnil. Na stadionech hlídkovaly tanky, fanoušci řešili vážnější než fotbalové starosti a platit začala jiná než fotbalová pravidla. „Volná sobota,“ popsal invazní víkend člen předsednictva ÚV KSČ Zdeněk Hejzlar. „Ta, kdy Dubček nemůže myslet na fotbalové utkání, při němž by trošku pookřál, ministr Pavel se nemůže mazlit se zahrádkou.“

Jako první tajemník KSČ skončil Alexander Dubček v dubnu, jako předseda Federálního shromáždění v říjnu 1969. Na fotbal ovšem chodil i nadále. V dubnu – týden potom, co ho v čele strany nahradil Gustáv Husák – fandil při semifinále Poháru mistrů evropských zemí Spartak Trnava – Ajax Amsterdam, v září se nervoval při politicky vcelku výbušné kvalifikaci mistrovství světa Československo – Maďarsko.

Pajány z novin zmizely, nešlo však přehlédnout, že „Dubček! Dubček!“ skanduje nejen obecenstvo na Letné, ale i několik tisícovek fanoušků, kteří přijeli z Nizozemska.

Tip na závěr: Přečtěte si i první text z naší minisérie 21. srpen 1968. Jak vypadal fotbal v osudových dnech republiky?

Od zlínského překvapení přes boleslavskou krásu bez výsledků až po Priskeho comeback. Nové trenérské tváře dobývají ligu. Analytik Vojtěch Mrklas v pokračování FC podcastu rozebírá jejich silné i slabé stránky.