Kousek od mistrovství světa. Poslední společné tažení Čechů a Slováků

Světla na stadionu Constanta Vanden Stocka zhasla. I fanoušci už byli dávno doma nebo popíjeli po bruselských hospodách. Měli co slavit: fotbalová Belgie postoupila na mistrovství světa.

Do tmy před arénou Anderlechtu vyšla smutná postava s dobovou sportovní taškou přes rameno a pomalu kráčela k autu s nastartovaným motorem. Hned můžeme dodat, že to byl Ivan Hašek. Hvězda týmu, který před několika desítkami minut navždy přestal existovat. „Bonsoir,“ tiše pozdravil šoféra a unaveně se složil na zadní sedačku. Před sebou měl vyhlídku víc než čtyřsetkilometrové noční štreky do Štrasburku.

Bonsoir? Hašek ve středu 17. listopadu 1993 zažíval cokoliv, jen ne dobrý večer. „Byl to jeden z mých nejhorších zážitků s fotbalem,“ zklamaně vydechne i po třiceti letech. Jeho tehdejší parťáci mluví stejně. Od vstupenky na mistrovství světa je dělil jediný povedený zápas. V kvalifikačním epilogu v Belgii potřebovali vyhrát, jenže z toho byla jen nudná remíza 0:0.

Partie v Bruselu byla historická. Znamenala definitivní tečku za společnou československou reprezentací. Vicemistři světa 1934 a 1962. Mistři Evropy 1976. Bronzoví na Euru 1960 a 1980. Olympijští vítězové 1980.

A dál? Dál už nebylo nic, začala úplně nová historie. Češi a Slováci od čtyřiadevadesátého už hráli každý sám za sebe. Ironií osudu se fotbal o rok zpozdil za chodem dějin: federace se rozpadla k 31. prosinci 1992, jenže v té době byla rozehraná kvalifikace na mistrovství světa. Tři zápasy měl československý tým za sebou, sedm jich zbývalo.

„Že by nás FIFA nenechala kvalifikaci dohrát? Toho jsme se nebáli,“ vzpomíná Hašek. Paměť už ale po třiceti letech není stoprocentní: „Jak jsme se vlastně jmenovali?“ Reprezentace Čechů a Slováků (mezinárodní zkratka RCS). Byla to vážně zvláštní situace. Hašek a spol. bezmála rok reprezentovali stát, který už fakticky neexistoval. A klidně mohli postoupit na mistrovství světa, což by byl unikát.

„Kdyby se nám to povedlo, bylo by to hodně zvláštní. Jen si to zkuste představit… Moc jsme o to stáli, protože větší turnaj ve fotbale není, ale nevyšlo to. Asi to tak mělo být,“ smířeně poví libozvučnou slovenštinou Ľubomír Moravčík, který v kvalifikaci vynechal jediný zápas. „Mimochodem, děkuju, že jste si vzpomněli,“ usměje se do telefonu. Copak jde zapomenout?