Světla na stadionu Constanta Vanden Stocka zhasla. I fanoušci už byli dávno doma nebo popíjeli po bruselských hospodách. Měli co slavit: fotbalová Belgie postoupila na mistrovství světa.
Do tmy před arénou Anderlechtu vyšla smutná postava s dobovou sportovní taškou přes rameno a pomalu kráčela k autu s nastartovaným motorem. Hned můžeme dodat, že to byl Ivan Hašek. Hvězda týmu, který před několika desítkami minut navždy přestal existovat. „Bonsoir,“ tiše pozdravil šoféra a unaveně se složil na zadní sedačku. Před sebou měl vyhlídku víc než čtyřsetkilometrové noční štreky do Štrasburku.
Bonsoir? Hašek ve středu 17. listopadu 1993 zažíval cokoliv, jen ne dobrý večer. „Byl to jeden z mých nejhorších zážitků s fotbalem,“ zklamaně vydechne i po třiceti letech. Jeho tehdejší parťáci mluví stejně. Od vstupenky na mistrovství světa je dělil jediný povedený zápas. V kvalifikačním epilogu v Belgii potřebovali vyhrát, jenže z toho byla jen nudná remíza 0:0.
Partie v Bruselu byla historická. Znamenala definitivní tečku za společnou československou reprezentací. Vicemistři světa 1934 a 1962. Mistři Evropy 1976. Bronzoví na Euru 1960 a 1980. Olympijští vítězové 1980.
A dál? Dál už nebylo nic, začala úplně nová historie. Češi a Slováci od čtyřiadevadesátého už hráli každý sám za sebe. Ironií osudu se fotbal o rok zpozdil za chodem dějin: federace se rozpadla k 31. prosinci 1992, jenže v té době byla rozehraná kvalifikace na mistrovství světa. Tři zápasy měl československý tým za sebou, sedm jich zbývalo.
„Že by nás FIFA nenechala kvalifikaci dohrát? Toho jsme se nebáli,“ vzpomíná Hašek. Paměť už ale po třiceti letech není stoprocentní: „Jak jsme se vlastně jmenovali?“ Reprezentace Čechů a Slováků (mezinárodní zkratka RCS). Byla to vážně zvláštní situace. Hašek a spol. bezmála rok reprezentovali stát, který už fakticky neexistoval. A klidně mohli postoupit na mistrovství světa, což by byl unikát.
„Kdyby se nám to povedlo, bylo by to hodně zvláštní. Jen si to zkuste představit… Moc jsme o to stáli, protože větší turnaj ve fotbale není, ale nevyšlo to. Asi to tak mělo být,“ smířeně poví libozvučnou slovenštinou Ľubomír Moravčík, který v kvalifikaci vynechal jediný zápas. „Mimochodem, děkuju, že jste si vzpomněli,“ usměje se do telefonu. Copak jde zapomenout?
Byla to bláznivá doba, kdy se dějiny valily divokým tempem. Zvlášť v kontrastu s šedivým normalizačním bezčasím, které v devětaosmdesátém ukončila listopadová revoluce. Všechno bylo jinak. Svoboda, kapitalismus, stříhání drátů na hranicích.
A nakonec i rozdělení Československa, které s temnou pauzou během druhé světové války existovalo skoro tři čtvrtě století, na dva menší státy. „V zahraničí to tehdy možná ani nepostřehli,“ usměje se další fotbalová star té doby, útočník Pavel Kuka. V době rozpadu federace mu bylo čtyřiadvacet. „Ani já konec státu, ve kterém jsem se narodil, moc nevnímal. Neměl jsem pocit, že začalo něco nového. Myslím, že takhle to tenkrát viděla celá společnost. Když se v tom státě narodíte a žijete v něm přes dvacet let, pouta se tak rychle neroztrhají.“
Podle Kuky to platí dodnes: „Na Slovensko jezdím rád, mám tam spoustu kamarádů a často mě tam zavede práce. Ani nemám pocit, že bych byl v zahraničí. Taky slovenština je pro mě dodneška přirozená. Na rozdíl od našich dětí, které už slovensky moc nerozumějí.“
A co slovenský pohled? Ofenzivní univerzál Moravčík ho tenkrát měl zkreslený kvůli tomu, že hrál ve francouzském Saint-Étienne. Daleko od domova a daleko od zpráv o osudových jednáních Václava Klause a Vladimíra Mečiara. V předinternetové době se k němu nedostaly ani ikonické fotografie obou politiků z rozkvetlé zahrady brněnské vily Tugendhat, kde český a slovenský lídr 26. srpna 1992 podepsali smlouvu o rozdělení země.
„Dostat se k informacím bylo před třiceti roky složitější než dneska, zvlášť z ciziny. Všechno jsem měl zprostředkované jen po telefonátech a politiku jsem stejně ani moc neřešil,“ vykládá Moravčík. „Když jsem volal z Francie na Slovensko, v první řadě jsem se zajímal o rodinu. Ostatní témata šla stranou.“
Totální fotbal? Na jeho vzniku má velký podíl český trenér František Fadrhonc, který změnil nizozemský fotbal. Dnes je 109 let od jeho narození, proto znovu publikujeme text z jednoho z předchozích tištěných FC magazínů. Najdete v něm i exkluzivní vzpomínky Johana Cruijffa.
Rodák z Nitry zdůrazňuje, že dodneška zůstal Čechoslovákem. „Jsem kluk z malého města a reprezentace pro mě vždycky byla prestižní záležitost. Československo bylo nejen ze sportovního hlediska zajímavá země, v patnáctimilionovém státě bylo z čeho vybírat. A rozdělení? Beru to tak, že tu změnu přinesla doba. Teď jsou vztahy Čechů a Slováků stejné jako předtím, což je příjemné. Dodneška mě těší, když se potkáme s českýma klukama z federálního nároďáku. Pokaždé je to hodně upřímné,“ říká Moravčík.
„Se Slováky jsem vždycky vycházel dobře. Ale bránit jim v osamostatnění jsem taky nechtěl,“ vybavuje si Hašek, kapitán federální reprezentace na mistrovství světa 1990 v Itálii, kde Čechoslováci v porevoluční euforii došli do čtvrtfinále. „Rozpadu společného státu je podle mě doteď škoda. Životně i fotbalově.“
V nových poměrech na začátku devadesátých let se dlouho hledal i fotbal. Mimo jiné proto, že se rozpadl dosavadní systém financování: každý klub se musel postarat sám o sebe a shánět peníze ze soukromých zdrojů. Kdo nic nesehnal nebo sehnal míň, než chtěl, čekal ho nemilosrdný sportovní pád. K té době patří i svérázní bossové v pastelových oblecích a z dnešního pohledu úsměvnými účesy „vpředu byznys, vzadu party“.
A ještě jedna novinka: hráči nemuseli s odchodem do ciziny potupně čekat do třicítky jako za starého režimu, mohli jít ven kdykoliv. Na jednu stranu příjemná změna ztížila práci trenérům národního týmu, kteří nově museli začít sledovat i krajánky.
A nebylo jich málo. O Haškovi a Moravčíkovi z francouzské ligy už byla řeč (Kuka v té době hrál ještě ve Slavii), kanonýr Tomáš Skuhravý šel ze Sparty do FC Janov, stoper Miroslav Kadlec měl osm let druhý domov v Kaiserslauternu, záložník Václav Němeček kývl na nabídku z Toulouse a z posledního československého týmu nemůžeme zapomenout na útočníka Petera Dubovského, jenž podepsal smlouvu snů s jedním z nejslavnějších klubů fotbalové planety. Nebojte, o čarostřelci s pohnutým osudem si ještě budeme vyprávět.
„Pozorování našich hráčů v zahraničních klubech je prazvláštní věc. Vidím hrát reprezentanta jednou a on buď zazáří, nebo zklame. Obojí je špatné, protože neznám jeho pravou výkonnost. Stane se, že v zápase, na který se dopředu ohlásím, ho klubový trenér ani nepostaví. Dál se proto musíme spoléhat na sledování hráčů v přípravě, na zprávy z tisku, od známých a na videozáznamy,“ citoval publicista Milan Macho tehdejšího trenéra národního týmu Milana Máčalu v knize Fotbal – vášeň 20. století.
Pro úplnost: Máčala nastoupil k reprezentaci po mistrovství světa 1990. V sedmačtyřiceti měl zajímavý životopis a dvakrát se stal národním trenérem roku. Ovšem ve funkci státního kouče už tolik úspěšný nebyl. V kvalifikaci na Euro 1992 Československo dojelo na našlapanou skupinu se suverénní Francií, která neztratila ani bod a prošla na šampionát z prvního místa (jediného postupového). Máčalův tým skončil druhý s šestibodovou ztrátou i proto, že se nepodařilo najít ideální sestavu.
Na kouče pršela kritika kvůli častým změnám a protáčení hráčů, což ale mělo i objektivní důvody: zahraniční kluby občas nebyly ochotné pouštět hráče na reprezentační srazy. Však i Hašek před cestou na vzpomínanou rozhodující bitvu do Belgie ve Štrasburku slyšel: „Jestli odjedeš, už si u nás nekopneš.“ Haška to neodradilo, ale v Racingu si už pak moc vážně nezahrál.
„V nároďáku se tenkrát mísili hráči z povedeného mistrovství světa 90 a my nováčci. Společně jsme nabrali zkušenosti, které se nám hodily v další kvalifikaci. S Francií jsme dvakrát prohráli 1:2, ale odnesli jsme si z toho hodně,“ popisuje Kuka.
S kumpány měl jeden sladký sen: postup na mistrovství světa 1994, které hostily Spojené státy. Ty tenkrát platily za fotbalovou exotiku. V Americe sice dohrávali kariéru Pelé či Franz Beckenbauer, ale na revoluční průlom se ve stínu hokeje, basketu či baseballu čekalo až do nového tisíciletí. USA dostaly pořádání šampionátu s podmínkou, že v zemi konečně vznikne stálá profesionální liga. Major League Soccer dlouho trvalo, než rozkvetla do dnešní nablýskané podoby, ovšem to teď pro nás není důležité.
„Říkalo se, že mistrovství světa v Americe bude úžasné. Byl to vážně obrovský sen. Jenže se nám nesplnil,“ povídá Kuka. „Bylo horké léto 94 a my turnaj sledovali jen doma u televize. Říkali jsme si, jaké to mohlo být, kdybychom tam hráli. Bylo to hodně hořké.“
Los kvalifikace mistrovství světa se s tehdy ještě existujícím Československem nepáral. Rumunsko a Belgie (oba osmifinalisté MS 1990), ošidný tandem Wales a Kypr plus trpaslík z Faerských ostrovů, který sbíral debakly.
Upřímně, už příprava nebyla oslnivá. Z pěti testovacích partií v roce 92 Čechoslováci nevyhráli ani jednu. Počítaly se remízy s Anglií a Německem, pozdějším finalistou Eura. Jenže porážky v přátelácích s Egyptem a Polskem i plichta s Rakouskem budily rozpaky.
A kvalifikace? „První průšvih přišel hned v prvním zápase a hodně nás poznamenal,“ vybaví si Hašek. Mluví o bitvě s Belgií na Strahově. Deset tisíc fanoušků litovalo smolného momentu z konce první půle: soupeře poslal do vedení vlastní gól Jozefa Chovance. A když Miroslav Kadlec vykouzlil svůj první reprezentační gól, remízové skóre vydrželo jen šest minut.
Československo vs. Belgie 1:2. Můžeme si rychle projít sestavu? V brance dostal šanci Jan Stejskal, který chytal v londýnském Queens Parku a před sebou měl ještě povedenou štaci ve Slavii. Obrana? Mazáci z ciziny Kadlec s Chovancem a vedle nich Miloš Glonek, nenápadný mládenec ze Slovanu Bratislava.
V záloze měl premiéru v národním týmu sparťanský drzoun Lumír Mistr, vedle něj kmital slezský patriot Karel Kula (nynější starosta Českého Těšína), málomluvný Jiří Němec měl před sebou životní přestup ze Sparty do Schalke, o Václavu Němečkovi jsme už mluvili a někdejší emigrant Luboš Kubík tehdy přijel z francouzských Met. A vpředu se rvala útočná dvojka krajánků Skuhravý & Moravčík.
„Bylo nepříjemné začít kvalifikaci ztrátou, na druhou stranu Belgičané tenkrát měli skvělý tým s lídrem Enzem Scifem,“ zmíní Hašek ofenzivního záložníka, který hrával italskou a francouzskou ligu. Na konci osmdesátých let ochutnal i roční angažmá v Interu Milán.
„Po mistrovství světa 90 jsme procházeli generační výměnou, která na začátku téhle kvalifikace bohužel ještě nebyla úplně dokončená. Do toho jsme měli spoustu zraněných. Sám jsem měl trable s břišními svaly podobně jako nedávno Patrik Schick,“ vykládá Hašek.
Nakonec se ukázalo, že porážka s Belgií byla v kvalifikaci jediná. Jenže tohle je jen nepodstatný detail, který v konečné tabulce nehrál žádnou roli. „Posrali jsme si to hned na začátku,“ jadrně poví Moravčík. „První prohra nás rozhodila a do konce kvalifikace jsme to nedohnali.“
Na porážku s Belgií se povedlo zapomenout v Košicích proti Faerským ostrovům (4:0), ovšem ne úplně. Plichta 1:1 v Rumunsku se ještě dala brát jako zisk. Máčalovi chlapci dlouho prohrávali, bod zachránil z penalty Němeček.
Jenže stejný výsledek na Kypru znamenal kolosální malér. Shodli se na tom hráči, fanoušci i novináři. Cože? 1:1 na Kypru?
Znáte otřepané klišé „chleba levnější nebude“, které se používá jako útěcha po bolavých sportovních ztrátách? Editoři jednoho deníku se tím po nečekané plichtě na Kypru neřídili.
Rovnou na titulce reprezentantům vyšlo černobílé parte. „Chtěli tím říct, že je v kvalifikaci definitivně po nás,“ pobaveně vypráví Pavel Kuka. Moc pobavená nebyla 25. března 1993 jeho maminka.
Když v práci přišla ke stolu, ležely tam zmíněné noviny. „Byla totálně v šoku. Myslela si, že s námi spadlo letadlo,“ vzpomíná Kuka. „Dneska se tomu směju, ale mamce tenkrát moc do smíchu nebylo.“
Zmar na Kypru přinesl konec pro Máčalu a jeho asistenta Milana Lešického. Už nechtěli další trápení a rezignovali. „Máčala chtěl reprezentaci omladit a vsadit na novou krev, což se bohužel moc nepovedlo. V klubech byl úspěšný, jenže s nároďákem mu chyběly výsledky. Znáte to: jakmile se nedaří, první na řadě je trenér,“ říká Ľubomír Moravčík.
Místo Máčaly nastoupil Václav Ježek, prověřený doyen, kterému táhlo na sedmdesát. Trenér mistrů Evropy z roku 76 se symbolicky stal posledním koučem československé reprezentace. Od fotbalového svazu to byla pragmatická volba: Ježek znal část týmu z mistrovství světa 90, kde dělal asistenta Jozefu Venglošovi.
Jedním z Ježkových starých známých byl i Moravčík. „Na pana Ježka mám krásné vzpomínky. Před zápasem za mnou přišel a prohodil: ‚Dej mu jesle.‘ Věřil mi a dodával mi sebevědomí,“ nostalgicky vzpomíná Moravčík. „Za pana Ježka mluvily výsledky. Od chvíle, co nastoupil, jsme už ani jednou neprohráli,“ zdůrazní Kuka. „V nároďáku jsem se s ním potkal poprvé a potvrdilo se mi, co se o něm říkalo. Měl obrovské charisma: když mluvil, mělo to smysl a nikdo si nedovolil ani pohnout. Měl vzácný dar, že za ním šly i složité povahy.“
První zápas v dubnu 93 Ježkovi ještě nevyšel: reprezentace Čechů a Slováků potřetí za sebou remizovala 1:1, tentokrát s Walesem.
„K výhře nám pokaždé chybělo málo, ale vždycky jsme dojeli na nějakou chybu,“ lituje Moravčík. „Fotbalově jsme nezažívali moc šťastné období, ovšem životně to byly krásné časy. Když jsme s dalšími přespolními přijeli večer před srazem do Prahy, pokaždé jsme vyrazili na pivo. Pražáci ještě byli doma, ale já zašel na jedno s Mírou Kadlecem nebo brankářem Luďou Mikloškem, kteří taky jezdili z ciziny. Československá repre pro mě znamená sladkých šest roků: byli jsme kousek od olympiády v Soulu 88 a dostali jsme se do čtvrtfinále mistrovství světa 90. Škoda té kvalifikace na Ameriku, ta mě mrzí dodneška. Měli jsme na to.“
Jsme na začátku léta roku 93, kvalifikace se dostala do druhé poloviny. Ta začala báječně: březnové novinové parte se zkraje června dalo s rozkoší roztrhat. Nečekané vítězství 5:2 nad Rumunskem v Košicích přivolalo naději.
Co na tom, že Češi (obránce Petr Vrabec a Jiří Němec) a Slováci schytali dvě červené karty, nejvíc se mluvilo o velkolepé show Petera Dubovského. Rodák z Bratislavy svůj desátý zápas v reprezentaci ozdobil hattrickem a pojistil si nóbl pozici nejlepšího československého střelce v kvalifikaci. Nakonec se dostal na šest zásahů.
„Rumuni měli skvělého ofenzivního záložníka Hagiho, jednoho z nejlepších hráčů té doby. Ovšem hlavně díky Petrovi jsme je zaskočili,“ líčí Kuka. „Měl mimořádný talent.“
Mládenci s magickou levačkou bylo jednadvacet a zdálo se, že ho čeká pohádková kariéra. Studenta ekonomie a milovníka jazzu si v létě 93 vybral Real Madrid, což od té doby zatím nemohl říct žádný český ani slovenský fotbalista.
„Peťo…“ obdivně vydechne Kuka, který se s Dubovským ve třiadevadesátém pral o korunu pro krále střelců posledního ročníku federální ligy. Slávistický útočník prohrál: Kuka stihl 23 gólů, Dubovský o jeden víc. „Vyhrál zaslouženě,“ usměje se Kuka. „Moc fajn chlap a introvert, který klamal tělem. Na hřišti uměl fantastické věci. Jeho progres byl raketový, hvězda byl už ve dvaceti.“
Škoda, že se v Realu moc neprosadil. Na prestižní adrese se složitě pral s tlakem a navíc měl nepříjemnou konkurenci: Emilio Butragueño, Iván Zamorano, Luis Enrique... Z Madridu šel po dvou sezonách do Ovieda a odtud do fotbalového nebe.
Bylo mu teprve osmadvacet, když na dovolené v Thajsku hledal nejlepší místo pro památeční fotku vodopádu tak dlouho, až smolně spadl z útesu. Krásná Aurélia, s níž chodil od gymnázia a právě na dovolené ji chtěl požádat o ruku, zůstala sama. „Nemohl jsem to pochopit. Byl tak mladý a ještě toho měl spoustu před sebou. Byl to šok, který ve mně zůstává doteď,“ přiznává Kuka.
S Dubovským se podělil o góly v (jak jinak) remízovém zápase ve Walesu. Pod plichtu 2:2 se gólem podepsala i dvě zajímavá velšská jména: slavný veterán Ian Rush, druhý nejlepší střelec kvalifikační skupiny, a teenager Ryan Giggs, pozdější legenda Manchesteru United. Hodila se i předchozí výhra 3:0 na Faerských ostrovech.
A zápas číslo 9? Vykoupení za bolavou remízu na Kypru v košické odvetě. U vítězství 3:0 byl i dvacetiletý slávistický záložník Vladimír Šmicer, který hrál v reprezentaci úplně poprvé. Jak je vidět, jeho aura fotbalového štístka fungovala už od mládí.
Zbýval poslední úkol: oplatit Belgii porážku z úvodního zápasu a postoupit na mistrovství světa. Češi a Slováci potřebovali vyhrát, jakýkoliv jiný scénář by pro federální reprezentaci znamenal definitivní konec. Nepomohl by ani žádný výsledek paralelně hrané partie Walesu s Rumunskem.
„Měli jsme to v Belgii zlomit. Zvlášť, když jsme hráli 40 minut přesilovku. Co jsme mohli chtít víc?“ zvýší hlas Moravčík. Možná i vy jste se před 30 lety u televize tetelili, když elitní německý rozhodčí Hellmut Krug v 50. minutě vyloučil belgického obránce Philippa Alberta. Toho Alberta, jehož si fanoušci Newcastle později zamilovali natolik, že pro něj vášnivě zpívali: „Philippe, Philippe Albert, každý zná jeho jméno.“
Ovšem červená karta Belgičanům paradoxně neublížila, na postupovou remízu 0:0 se ani moc nenadřeli.
I z československého pohledu to byl unikátní večer. Tým v kvalifikaci nastřílel 21 gólů, ve skupině měli lepší ofenzivu jen Rumuni. A hlavně: v úvodních devíti duelech se Češi a Slováci pokaždé trefili aspoň jednou. Zasekli se až v posledním utkání, když nutně potřebovali vyhrát.
„Hodně zvláštní zápas, ani ho neumím popsat,“ rozpačitě řekne Kuka. „Nebušili jsme, netlačili jsme. Děj se odehrával víceméně jen mezi šestnáctkami. Nepamatuju si na nějakou výraznější šanci.“
Ve vzpomínání na smutný večer v Bruselu pokračuje Hašek: „Od začátku se hrálo opatrně, nikdo nechtěl udělat chybu. Ten zápas se tak nějak rozplynul. Ani v závěru nebyl čas na nějaký závěrečný útok nebo na to, abychom mohli poslat dopředu i brankáře. Rozhodčí písknul konec a bylo hotovo.“
Tahle tečka neúspěšné kvalifikace byla hodně symbolická. Šlo už o pátou plichtu pro tým RCS, nikdo jich ve skupině neměl víc. „Pět remíz je v kvalifikaci vážně moc, s tím těžko můžete postoupit,“ ucedí Moravčík. „Bylo mi osmadvacet a měl jsem za sebou tři sezony ve Francii, udělal jsem tam velký progres. Dostal jsem se do ideálního věku a nabral dost zkušeností, jenže na další mistrovství světa jsem už nemohl. Škoda, protože na šampionátu v devadesátém roce jsem byl ještě mladý chalan z Nitry,“ vzpomíná. Pro později narozené: na mistrovství světa 90 se nechtěně proslavil nakopnutím vyzuté kopačky, v prohraném čtvrtfinále za to dostal červenou kartu. Měl vztek, že se nepískala penalta.
„I já jsem se po velkých zážitcích z Itálie snažil dostat na další mistrovství světa. Chtěl jsem to zažít znovu, protože od fotbalu nic víc nemůžete chtít. Jako hráči se mi to už bohužel nepovedlo,“ lituje Hašek.
Kromě konce federální reprezentace si prožil i jeden konec privátní. Hrozby ze Štrasburku, o kterých jsme mluvili v úvodu, se naplnily: „Už jsem si tam opravdu nekopl a hned v zimě jsem odešel do Japonska, kde mi začala nová fotbalová i životní etapa.“ Etapa bez reprezentace, chtělo by se dodat. Za samostatné Česko si zahrál jen jednou, na rozdíl od Kuky a několika dalších kolegů z federální reprezentace (namátkou Petra Kouby, Miroslava Kadlece, Radoslava Látala či Václava Němečka) ho minula euforie ze senzačního stříbra na mistrovství Evropy 1996.
„Tohle by pochopitelně nikoho z nás nenapadlo. V Bruselu jsme měli v hlavě jen jedno: všechno skončilo,“ líčí Kuka. Zklamaná výprava po zápase přespala v Belgii a po návratu do Prahy se hráči letmo rozloučili. „Pár z nás si ještě sedlo v sídle svazu na Strahově. Byl tam i pan Chvalovský,“ zmíní Moravčík prvního šéfa samostatného českého fotbalu. „Podali jsme si ruce a nazdar. Škoda, že se pak ještě neudělalo něco většího. Jenže nebyl čas, všichni jsme se museli rozjet po světě. V klubu dáte dohromady společnou akci pro všechny snáz než v reprezentaci, což platilo tehdy i dneska.“
Že každý konec znamená nový začátek? Na tahle slova došlo i před třiceti lety. „Startovali jsme od nuly,“ shrnuje Moravčík.
Fotbalové Československo přežilo společný stát jen o pár měsíců: samostatné ligy se hrají od léta třiadevadesátého a nové reprezentace samostatného Česka a samostatného Slovenska měly premiéru půl roku nato. Mimochodem, obě v únoru 94 začaly vítězně: český tým vyhrál přátelák v Turecku 4:1 a Slováci zvítězili 1:0 ve Spojených arabských emirátech.
„Když se něco rozdělí, nové prvky jsou logicky slabší. Tohle známe už z pohádek,“ pousměje se Pavel Kuka. „Slovenský fotbal odjakživa vynikal dynamikou a rychlostí, navíc plodil spoustu talentů. My Češi jsme byli ve federálních dobách možná trochu fotbalovější, ale kluci ze Slovenska tomu dodávali tu správnou šťávu. Ta kombinace obou národů v jedné reprezentaci měla něco do sebe.“
Ptáte se, jestli měla něco do sebe i československá liga? „Po rozdělení jsme přišli třeba o řadu třaskavých zápasů mezi Prahou a Bratislavou, pokaždé to byl obrovský zážitek. Emoce, rivalita, atraktivita. V průběhu let byly náznaky, že by se k česko-slovenské lize dalo vrátit, ale po legislativní a nejspíš ani společenské stránce už to asi nejde,“ míní Kuka. „Národní ligy oslabily v obou zemích. Česku se to podařilo kompenzovat zajímavými hráči z ciziny, najdete je i v týmech ze spodku tabulky.“
Zatímco Češi zvládli hned první kvalifikaci na Euro 96, Slováci se na velký turnaj dostali až po víc než 15 letech od rozpadu federace. „Před mistrovstvím světa 2010 se nám konečně spojilo několik dobrých generací dohromady a měli jsme i štěstí v kvalifikaci. Předtím jsme hrávali proti Francii nebo Španělsku, které nebylo jednoduché porážet,“ vzpomíná Ľubomír Moravčík.
„Byli jsme jedna třetina Československa a je jasné, že bylo lepší ty zbylé dvě třetiny mít než nemít. Ve sportu rozhoduje základna: čím větší národ, tím větší možnosti. Malá země si musí zvyknout, že výsledky budou létat nahoru dolů. Ani my, ani vy nebudeme pořád na špici,“ zdůrazňuje Moravčík.
Češi se dotkli nebe hned zkraje samostatné éry, stříbrné mistrovství Evropy 1996 jsme připomněli před chvílí. Působivé tažení outsiderů, které zastavili až v prodloužení finále Němci, šokovalo fotbalovou planetu. „Tým byl mladý, hladový a dobře namíchaný: ligové hráče doplnili zkušení kluci ze zahraničí,“ přibližuje Kuka. „A je zajímavé, že dost z nich prošlo právě poslední federální reprezentací a nepovedenou kvalifikací na mistrovství světa 94.“
No vida, nakonec to nebyl tak smutný příběh.
Máme pro vás kompletního průvodce předkoly evropských pohárů z českého pohledu. Kromě soupeřů se dozvíte i termíny a u každého týmu se podíváme i na jeho možnou cestu do ligové fáze.
Sešívané dresy jsou od nového dodavatele a navrhl je Pasta Oner. Prohlédněte si je a oznámkujte je.
V další porci analýz v našem sázkařském koutku jsme se zaměřili na finále klubového MS a vrcholící skupinovou fázi ženského Eura.
