Staňte se předplatiteli Football Clubu a vyhrajte třeba zájezd na Premier League! Více info zde

Sparťanská legenda se slávistickou tečkou. Bicanovi ale Ježek asistenta dělat nešel

18. listopad 2023
Sdílejte:
Dvakrát zvedl Spartu z prachu, oprášil její slávu a vedl ji k trofejím. Z jeho druhého angažmá přímo těžila prakticky dodnes. A jak mi řekl Daniel Křetínský: „Moje éra ve Spartě je do určité míry ve znamení hledání nového Václava Ježka.“ Od narození (nejen) sparťanské legendy uplynulo prvního října 2023 přesně sto let.
Václav Ježek na fotce z prosince 1979, kdy připravoval Feyenoord na zápas s Frankfurtem.Foto: Koen Suyk / Anefo, CC0, via Wikimedia Commons

První fotbalové utkání viděl jako dítě doma ve Zvolenu, kam přijela Čechie Karlín. Okamžitě se do hry zamiloval, toužil stát se fotbalistou. Nejdřív kopal jen za domem na poli, i když se to rodičům moc nelíbilo. Vždycky je ale nějak uprosil, jednou mamince utřel nádobí, podruhé tatínkovi pomáhal při práci v dílně. Jen aby pak rodiče takřka neznatelným přikývnutím hlavy souhlasně odpověděli na otázku, kterou mu viděli v očích: „Můžu si jít zakopat?“

Hrával bos a když ho palce omlácené do krve přestaly bavit, vyrobil si provizorní kopačky ze starých zimních bot a zbytků kožených pásků, které dostal od místního ševce Mistríka. I přes tyhle skromné začátky se jeho sen nakonec splnil. Stal se z něj fotbalista.

Tvrdá hlava

Nejdřív hrál v Banské Bystrici, a když ho pak jako polovičního Čecha před válkou odsunuli ze Slovenska, kopal postupně za Jaroměř, Dvůr Králové nebo Úpici. Právě tam ho trénoval Karel Kolský, slavný československý trenér, který se stal Ježkovým idolem a snad ho i inspiroval, aby se sám věnoval trenérskému řemeslu.

Tomu Václav postupně dával víc času a vášně, od mládeže se dostal až k vedení druholigové Jiskry Liberec. Tam taky poprvé předvedl svou tvrdohlavost, která ho provázela celý život. Když mužstvo zachránil ve druhé lize, funkcionáři mu hezky poděkovali a nato mu oznámili, že tým nově přebírá slavný Pepi Bican. A že Ježek mu může dělat asistenta, pokud o to tedy jako stojí.

Leckdo by byl šťastný, že smí spolupracovat s tak významnou personou, jakou byl Bican. Ale Ježek byl hrdý na svou předchozí práci v roli hlavního trenéra. Chlapská ješitnost zvítězila a Václav pozici asistenta odmítl. Radši šel trénovat děti do pionýrského domu, než by snesl degradaci na asistenta. Za čtyři měsíce se mu funkcionáři Jiskry znovu ozvali – Bican se neosvědčil a Ježek dostal nabídku se vrátit. Přijal, ale vymohl si vylepšení smlouvy.

Tvrdohlavost u něj šla ruku v ruce s poctivostí. To se projevilo, když zjistil, že někteří hráči Jiskry místo boje o postup do první ligy pouštějí za úplatu zápasy soupeřům. Ježek udělal dusno, vztekal se na hráče, vyloučil z týmu nejlepšího útočníka a psal dokonce dopisy rodičům fotbalistů, ať jim domluví.

K jeho velkému zklamání zástupci klubu na členské schůzi ve snaze situaci uklidnit (nebo spíš ututlat) nepodpořili jeho snahu tým očistit od korupce. Naopak, Ježkovi nařídili dovolenou na neurčito. Vlastně vyhazov. Trenér se tedy znovu hrdě sbalil a odešel trénovat do Lokomotivy Česká Lípa. A Jiskra Liberec? Postup do nejvyšší soutěže se nekonal, naopak – čachrování s výsledky se hráčům vymstilo a ještě v té sezoně sestoupili.

Podobně jako fotbal inspirovala Ježka i poezie. Okouzlil ho poetismus Jaroslava Seiferta a to až do té míry, že sám pro radost skládal verše. Trenér, který u lajny kouřil jednu cigaretu za druhou a dokázal držet zkrátka celý tým sparťanských fotbalistů, zároveň ve volném čase vymýšlel lyrické básně.

Píseň o hadráku

Připadl tenkrát na nás los…

tak někdy ve třicátém,

že jsem si zvykal chodit bos

a tatínek s malým platem.


Ale já jsem ten osud snášel líp,

jako kdybych měl vlohy

vidět jen v těch dětech svůj typ,

co měly bosé nohy.


Těch byly plné ulice,

možná i plné nebe,

chudí neznali hranice

a vzali mne mezi sebe.


Vzpomínám, že když ve skříňce

skryté jsem míval boty,

vrásky přibyly mamince

k záplatám na kalhoty.


A když jsem zrovna u záplat,

jež byly v našem znaku,

houf kluků vidím pobíhat

a kopat do hadráku.


A málokdo mi uvěří,

kdo s námi nehrál bosý,

kolik jsem toho naběhal

v obvodu jeho osy.


Ty doby jsou však dávno pryč…

nastaly jiné časy,

kéž by vám, chlapci, každý míč

přinášel tolik krásy.


(Trénoval jsem mistry, 1988)

Pan trenér

V roce 1959 se Ježek stěhoval do Prahy a začal trénovat dorostence v Dukle. A odsud už byl jen krůček na Letnou, která se stala jeho osudem.

Ať se zeptáte kohokoliv z pamětníků, kteří ve Spartě zažili Václava Ježka jako trenéra, uslyšíte vždycky něco velmi podobného: „Skvělý kouč, měli jsme z něj obrovský respekt. Byl na svou dobu neuvěřitelně moderní a zároveň empatický. Přesně věděl, kdy nám může povolit a kdy je potřeba přitvrdit,“ vzpomíná Vítězslav Lavička, kterého Ježek do Sparty nalákal z Plzně.

Sám Ježek v knížce říkával, že jeho metoda je ze čtyřiceti procent bič a z šedesáti procent cukr. „V prvním okamžiku je snazší a hlavně rychlejší použití biče. Ale rána bičem zanechává bolest a ne každý člověk je natolik soudný, aby připustil, že bič šlehl právem. Metoda cukru neznamená, že se trenér s hráčem mazlí, ale že ho neustále trpělivě přesvědčuje. A jeden takový hodinový rozhovor dá trenérovi po psychické stránce zabrat stejně jako jedno těžké utkání,“ řekl ve vzpomínkové knížce Trénoval jsem mistry.

Podobně jako Lavička si Ježka pamatuje jeho další svěřenec ze Sparty Zdeněk Ščasný: „Nechci snižovat jiné trenéry, které jsem zažil, ale pokud si mám vybavit opravdovou trenérskou osobnost, od které jsem si něco vzal pro svou práci, tak to byl on. Dokonalý profesionál s ohromnou odbornou erudicí.“

A do třetice můžu nabídnout pohled Vladimíra Táborského, jehož vzpomínky na Ježka jsou unikátní v tom, že pod ním hrál a zároveň mu později dělal asistenta trenéra: „Zažil jsem Kolského a další výborné trenéry, mohl jsem srovnávat. Ale Ježek byl jednoznačně nejlepší, stačilo s ním pracovat chvíli a člověk věděl, že má čest s někým skutečně výjimečným,“ vzpomíná Táborský.

Všechna ta chvála by neznamenala nic, kdyby ji Václav Ježek neměl podloženou i objektivními fotbalovými úspěchy. Posbíral jich ale spoustu. Se Spartou získal šest titulů, mnohokrát ji úspěšně vedl v evropských pohárech a do historie československého fotbalu se zapsal ziskem zlatých medailí na mistrovství Evropy 1976.

Za zmínku stojí i jeho působení v Nizozemsku. Během tří let v Haagu a čtyř sezon ve Feyenoordu ukázal, že jeho trenérské metody můžou dobře fungovat i ve vyspělých západních ligách. To musel být pro kluka narozeného ve Zvolenu, který svou pracovní kariéru začínal ještě před válkou jako čistič bot ve firmě Baťa, úžasný pocit.

Dlouho tady nevydržíš

„Nechť mi příznivci těch dalších velkých a slavných klubů odpustí, strašně si jich vážím, slávistů, klokanů a jiných, ale mě vždycky něco přitahovalo ke Spartě. Vždycky jsem jí fandil, miloval ji. Hodně mi dala, třebaže zdaleka ne vždycky zadarmo; připravila mi i příkoří. Přesto zůstala mou Spartou,“ řekl Ježek ve svých pamětech. I v tomhle textu se budeme věnovat hlavně jeho rokům na Letné.

Začalo to v den, kdy slavil čtyřicátiny. To ráno se muselo Václavu Ježkovi vrýt do paměti nadosmrti. Konečně se stalo to, o čem velkou část dosavadního života snil. Poprvé vkročil do kabiny Sparty s vědomím, že brzy bude jejím šéfem. Měl pár měsíců na to, aby se rozkoukal, do konce roku mužstvo oficiálně vedl dosavadní trenér Jaroslav Štumpf. A právě to přechodné období bylo pro pozdější Ježkův úspěch zásadní – dostal čas získat si na svou stranu mužstvo včetně zkušených hráčů, jako byli Kvašňák nebo Vojta.

Železná paměť Sparty. Jak vznikla a kdy jí bylo nejhůř

Sparta má dnes 130 let! Dlouhou historii nejúspěšnějšího českého klubu jsme probrali se Zdeňkem Pavlisem, který po Vítězslavu Houškovi přebral práce na legendární kronice Železná Sparta. Pavlis působil dlouho i jako sportovní novinář a má spoustu vzpomínek třeba na Václava Ježka.

Přečíst

Traduje se historka, že když se Ježek stal trenérem Sparty, Andrej Kvašňák bohorovně prohlásil: „Kdo je to ten Ježek? Tohle jméno jsem v životě neslyšel.“ Podobně mlhavou představu o tom, kdo vlastně ten nový kouč je, měli i ostatní hráči, což mi osobně potvrdil Vladimír Táborský.

Ten byl tenkrát coby sparťanský odchovanec druhým rokem součástí ligového áčka. „Na prvním tréninku jsme koukali do země, byla zvláštní atmosféra. Nikdo přesně nevěděl, kdo to je a co od něj můžeme čekat. Věděli jsme, že přišel z Dukly, a když se pak na úvodním tréninku uvedl tak, že nám poručil, ať nastoupíme v řad, jako na vojně, tak se zdálo, že hlavně starším hráčům jeho metody asi nebudou sedět…“

Ano, sám Ježek o pár let později vzpomínal, že z hloučku fotbalistů se po onom vojenském povelu k nástupu ozvalo: „Tak ty tady dlouho nevydržíš!“ Nejistota hráčů, kdo jim to teď bude velet, byla podle všeho takřka hmatatelná.

Ale na tomhle místě je potřeba si připomenout důležitý fakt. Sparta první poloviny šedesátých let byla všelijaká, ale rozhodně ne železná. Jména jako Mašek, Kvašňák nebo Vojta dnes patří mezi sparťanské legendy, ale jejich největší úspěchy v rudém dresu měly teprve přijít. Před Ježkovým nástupem na Letnou platilo, že Sparta byla spokojená, když se jí podařilo skončit ve středu tabulky. A v roce 1962, tedy rok před angažováním Ježka, dokonce sparťané svou prvoligovou příslušnost uhájili až v barážovém souboji se Žilinou.

Takže ano, Sparta – v té době oficiálně nazývaná Spartak Praha Sokolovo – byla pořád obrovskou značkou, které fandili lidé v celém Československu. Ale hráči rozhodně nebyli v postavení, že by mohli ohrnovat nos nad příchodem byť neznámého kouče od dorostu Dukly. Funkcionáři Sparty prostě zkoušeli najít někoho, kdo zlomí nepříznivé roky klubu, který na titul čekal od roku 1954.

Znovuzrození

Ve fotbalových kruzích se ovšem o Ježkových schopnostech vědělo. A kdyby neskončil ve Spartě, velmi brzy by se dostal na trenérskou lavičku jiného ligového týmu. Nejdřív mu do schránky přiletěly nabídky od mužstev ze Súdánu a z Iránu. Chtěl jít, viděl v tom zajímavou fotbalovou školu. „Domníval jsem se, že je lepší si trénování vyzkoušet v zahraniční zemi, v níž nemá fotbal takovou úroveň jako u nás, a teprve potom se vnořit do víru našeho fotbalu,“ vzpomínal na to v roce 1988 Ježek v memoárech Trénoval jsem mistry.

Jenže úředníci z ministerstva národní obrany nepovažovali tenkrát Ježka za tak „politicky zralého“, aby ho do zahraničí pustili, takže zůstal v Dukle. Pak se mu poprvé ozvala Sparta, on ji ale odmítl, pořád si myslel na praxi v zahraničí. Když ale šanci trénovat venku dál dlouho nedostával, rozhodl se opustit Duklu a najít si angažmá v lize.

Ozvali se z Bohemians, kde byl Ježek i na pohovoru. Slíbili, že dají vědět. Později se dozvěděl, že ho chtěli, ale dávali si na čas, než mu to oznámili. A právě v tom mezičase se podruhé ozvala Sparta. Ježek, který od dětství k rudému sparťanskému dresu inklinoval, se rozhodl výzvu přijmout.

Zatímco tedy hráči na prvním tréninku pod Ježkem možná opravdu netušili, kdo to proti nim stojí, funkcionáři klubu věděli, že získali mladého a progresivního trenéra, který by mohl mít chuť spoustu věcí změnit. Možná ale nečekali, jak rychle se věci začnou hýbat. A že sami budou muset změnit styl práce.

„Byl náročný, ale nejen vůči nám hráčům, on byl právě náročný i na vedení klubu,“ vypráví mi s úsměvem Vladimír Táborský. Ježek si podle něj po pár týdnech, kdy tým pozoroval, vyžádal posezení s výborem klubu a jasně mu oznámil, že pokud se má Sparta zlepšit, potřebuje i lepší hráče. „A tak se brzy objevil Jirka Tichý, Tomáš Pospíchal a jedničkou v brance udělal Tondu Krameriuse. Víte, Ježek nechtěl do Sparty přivádět spoustu hráčů. Ale šlo mu o to, aby každá nová posila měla potenciál stát se rychle oporou.“

Změn ale s novým trenérem přišlo víc. Logicky, protože Ježkův předchůdce Štumpf se trenéřině věnoval jen poloprofesionálně, neměl na ni tedy tolik času. To Ježek za to vzal ze všech sil. Byl to právě on, kdo po vzoru Dukly zavedl i na Spartě dvoufázové tréninky. Ne každý den, hráči museli chodit do zaměstnání, ale i pár dní v týdnu stačilo, aby výkonnost rostla. „Tréninkové jednotky byly pod Ježkem úplně jiné. Změnilo se to naprosto skokově. Dřív jsme běhali kolečka, s Ježkem jsme najednou začali dělat cvičení s míčem. Bavilo nás to, pochopitelně. On se uměl dostat i k zahraničním knížkám o fotbale a všechno to přenášel do praxe. I díky tomu jsme ho všichni brzy přijali a počáteční obavy se rozplynuly,“ vzpomíná Vladimír Táborský.

Ano, dobře je to vidět na příkladu Andreje Kvašňáka. Tehdy už zkušený hráč, který se na hřišti nebál diskutovat s rozhodčími a dovedl i v kabině otevřeně říct svůj názor, po pár dnech tréninků pod Ježkem zaklepal na jeho dveře a řekl: „Těším se na naši spolupráci, trenére!“ To byl pro Ježka jeden z prvních signálů, že angažmá ve Spartě by mohlo být úspěšné.

A brzy dostaly podobné signály i fanoušci. V lize to na jaře 1964 ještě nebyla žádná velká sláva, Ježek si zkoušel mladé hráče ze sparťanského dorostu, například Josefa Boušku nebo Bohumila Veselého, a občas tak přicházely nepříznivé výsledky, jako třeba domácí prohra se Slovanem Bratislava.

Sparta nakonec v oné sezoně obsadila šesté místo. To hlavní se ale stalo v československém poháru, kde letenští ve finále porazili VSS Košice a zajistili si start v evropských pohárech. A brzy se fanoušci mohli radovat z další trofeje – Středoevropského poháru. Jasně, nejlepší éru měla tato kdysi prestižní soutěž už dávno za sebou, ale trofej je trofej. Když Sparta ve finále porazila Slovan Bratislava, navázala tímto vítězstvím na slavnou prvorepublikovou Spartu, která v této soutěži triumfovala v letech 1927 a 1935.

Bylo by troufalé tvrdit, že už tenkrát někoho napadlo, že Ježek v následujících letech dokáže oživit slávu staré železné Sparty ještě mnohokrát. Ale dnešním pohledem můžeme jeho triumf ve Středoevropském poháru vnímat jako symbol návratu dobrých sparťanských časů.

Maryša z Bělehradu

Tak úspěšný rok jako 1964 Sparta dlouho nezažila. Ke dvěma zmíněným pohárovým triumfům přibylo i první místo po podzimní části ligové sezony. To pak v následujícím roce Sparta proměnila v titul. Dlouhé jedenáctileté čekání na mistrovskou trofej, dodnes druhé nejdelší v celé klubové historii, bylo u konce. Mimochodem i to vůbec nejdelší, tedy mezi 1967 a 1984, skončilo až díky Václavu Ježkovi. Ale to předbíhám. V onom roce 1965 Sparta vyhrála s jednoznačným náskokem sedmi bodů. A to jí ještě dva body odečetla disciplinární komise kvůli výtržnostem fanoušků po zápase se Slovnaftem Bratislava, kvůli kterým navíc poslední dva duely letenští odehráli v nuceném exilu v Kladně.

„Před příchodem do Sparty jsem fotbalem stále prodělával. Jako kluk doma, protože můj fotbal rušil rodinné výlety. Později jsem měl kvůli fotbalu nedorozumění ve svém prvním manželství. Bylo to v době mých trenérských začátků, bydleli jsme v Liberci, já trénoval Českou Lípu a téměř jsem nebyl doma. Angažmá ve Spartě ale pro mě znamená velké štěstí. Vyhráváme a já si užívám radost z úspěchu,“ popisoval Ježek ve sborníku Sparta je, když je Slavia v roce 1966.

Když se Václava Ježka o mnoho let později ptali, jestli někdy udělal chybu, kterou si stále vyčítá, okamžitě vypálil: „Bělehrad, samozřejmě!“ Sparta coby vítěz československé ligy v roce 1965 vůbec poprvé ve své historii vstoupila do Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. S prvními dvěma soupeři Lausanne a Górnikem Zabrze si poradila jednoznačně, v obou případech čtyřgólovým rozdílem. A podobně suverénně zahájila i čtvrtfinále proti bělehradskému Partizanu, zvítězila doma 4:1.

Před prvním utkáním byl favoritem jugoslávský klub, ale když Sparta tak suverénně zvládla domácí duel, všichni věřili v její postup. Snad i hráči už odvetu podcenili – třeba Josef Vojta, který se bál cestování letadlem, si na letišti dal pár piv na kuráž a asi to trochu přehnal, protože Ježek zvažoval, že ho nechá v Praze. A nebyl v tom Vojta sám… Nakonec ale odjeli všichni. Václav Ježek se ovšem nemohl zbavit zlé předtuchy, že v Bělehradě to nedopadne dobře.

A taky že nedopadlo. Dodnes je záhada, co se se sparťany toho středečního večera na jaře 1966 dělo. Jediný, kdo na hřišti podal optimální výkon byl paradoxně Josef Vojta, který se snažil odčinit svůj hřích z letiště. Ostatní působili mdle a omámeně.

Ještě spoustu let potom si Ježek vyčítal, že na povel domácích pořadatelů několikrát opustil kabinu a neměl mužstvo pod kontrolou. Říkalo se, že hráči dostali bůhví od koho kávu, která měla opačný účinek, než by káva správně měla mít. Podle samotného Ježka snad jeden z hráčů nabídl v kabině unaveným kolegům jakési pilulky na zažívání, které je bohužel definitivně uzemnily. To, v kombinaci s podceněním soupeře po prvním zápase, vedlo k nevídanému sparťanskému debaklu 0:5. Debaklu, na který žádný sparťan z té doby, ať už fanoušek, hráč nebo trenér Ježek, nikdy nezapomněl.

Na podzim ráno

Přibývá let

a také váha

a člověk lehce kulatí

a fandové jsou hubatí.


Však dnes mi to již nepomáhá,

i když je u mne stále snaha.

Studím již větrem ze strniště,

nestačím jaru svého hřiště.


Tam mi prý zvoní umíráček.

Přestože srdce krásně běží,

mé nohy nejsou již tak svěží,

abych se obul do kopaček.


Jenže…

Kdo prahne po balónu,

slyší i hlasy jiných zvonů.

„Je po stesku – je po bolesti.“

Jdu kolem sídlišť na předměstí.


Hýří to tam přímo jarem,

i když hodně při všem starém,

moře kluků – tolik hluku,

jen jim podat správně ruku.

Budou šťastni.

A já? Stále mladý,

a v tom je chuť mé čokolády.


Že nohy nejsou již tak svěží

– co na tom! Na tom nezáleží.

Jen když nám srdce

správně běží.


(Trénoval jsem mistry, 1988)

Ven!

Ale brzy už Ježek zase měl co slavit. Pod jeho vedením Sparta získala v roce 1967 další titul a to navzdory tomu, že hrála bez vlastního hřiště. Na Letné se totiž budoval nový železobetonový stadion a Sparta nastupovala do domácích utkání v Edenu. V posledním ligovém duelu porazila Jednotu Trenčín 5:0, všechny góly vstřelil Ivan Mráz. Oslavy mohly propuknout. A to mohlo být ještě veseleji, Sparta totiž měla blízko i k zisku československého poháru, ve finále ale prohrála s trnavským Spartakem.

Druhý mistrovský titul byl pro Ježkovo působení ve Spartě do velké míry zlomový. Mužstvo totiž přepadlo uspokojení z povedené sezony, hráči přehnali oslavy a do přípravy na novou sezonu se většina z nich vrátila s výraznou nadváhou. Ježek na to zareagoval poměrně ostře, přidal tréninky, ale nepomáhalo to. Co kluci přes den vypotili, to večer sladkým pražským životem nabrali zpět.

Nakonec se Ježkovi povedlo vrátit tým do latě a v Poháru mistrů pak Sparta přešla přes Anderlecht a ve čtvrtfinále hodně potrápila Real Madrid. Nicméně v lize přišla o dominanci a skončila až sedmá, v další sezoně – Ježkově poslední u týmu – se pak posunula na třetí místo.

Kromě domácích soutěží a evropských pohárů patří k této éře Sparty i úspěšné zámořské zájezdy. Severní Amerika, Austrálie nebo prestižní turnaj Hexagonal v Uruguayi. Tam všude nadšeně vítali Spartu i jejího úspěšného trenéra Václava Ježka.

Jeho jméno byl ve fotbalovém světě pojmem. A on se toho nebál využít. „Uměl jazyky, mluvil anglicky i německy, pořád se snažil vzdělávat i ze zahraničních zdrojů. Rozhodně neměl důvod obávat se života venku,“ dokresluje Ježkův portrét Vladimír Táborský. A tak se stalo, že po necelých šesti letech se Ježek se Spartou rozloučil. Čekaly ho velké věci – angažmá v Haagu, ve Feyenoordu Rotterdam i vítězné mistrovství Evropy na lavičce Československa v roce 1976.

„Člověk nesmí být při povolání trenéra sentimentální. Naopak – vážím si toho, že ve všech těžkých chvílích mi byla ve Spartě dána důvěra a předčasně jsem odsud neodešel. Rozcházím se se Spartou naprosto v dobrém. Děkuji divákům za korektnost a objektivnost, vůči mé osobě. Ze srdce přeji klubu další úspěchy, dnešní Sparta je mužstvo s dobrou budoucností,“ loučil se Ježek v roce 1969 v časopise Gól se sparťanskými fanoušky.

Bohužel byl špatným prorokem, protože po něm mužstvo opustily i stárnoucí legendy Andrej Kvašňák a Václav Mašek a pouhých šest let po Ježkově odchodu se Sparta poprvé a naposledy poroučela do druhé ligy.

Něco vzácného opravit

Přeskočme do roku 1982, kdy se osud Václava Ježka a Sparty znovu spojil. Ježek měl za sebou vítězné Euro a solidní čtyřleté působení ve Feyenoordu. Ke konci prestižního angažmá už ale čím dál víc myslel na domov. Na Československo, na Prahu a na Letnou. Svazoví funkcionáři ho lákali zpátky k reprezentaci, Ježek se zajímal jenom o Spartu.

Stal se šéftrenérem celého klubu, koučem áčka byl v té době Dušan Uhrin. Vydrželo to ale jen půl roku, Sparta byla po podzimu devátá, a i když to Ježek nejdřív odmítal, protože se chtěl zachovat férově vůči Uhrinovi, nakonec opravdu přesedl na trenérskou židli áčka. Sám Uhrin ho o to prý požádal, koneckonců stal se jeho asistentem. Ježek tak byl po čtrnácti rocích znovu trenérem Sparty, která od jeho odchodu v šedesátých letech marně čekala na další titul.

Na Letné se brzy začala rodit nová silná generace. Calta, Denk, Skuhravý, Bílek a další a další vstupovali do kabiny áčka a díky Ježkovým zkušenostem a pevnému vedení se z nich stávaly nové sparťanské osobnosti.

Takovým příkladem byl i Vítězslav Lavička: „Hrával jsem v Plzni a měl jsem hodně nabídek na přestup. Ozvala se třeba Slavia, Bohemka, Dukla nebo Baník. Rodiče z toho měli zamotanou hlavu, já taky. Pan trenér Ježek tenkrát za námi osobně přijel, představil nám svou vizi, jak chce budovat novou Spartu. A já byl součástí jeho představ. Byl jsem mladý nezkušený kluk, koukal jsem na něj s otevřenou pusou. A pochopitelně jsem od toho okamžiku měl jasno, že chci jít do Sparty,“ vzpomíná Lavička.

Během prvního jara vytáhl Ježek Spartu z deváté příčky na třetí a další rok už se na Letné slavil titul. Po sedmnácti letech! A symbolicky to obstaral stejný muž, který byl i u zatím posledního ligového triumfu. V té chvíli se z Václava Ježka definitivně stala legenda sparťanského fotbalu. Kromě ligy vyhrála Sparta i československý pohár. V Poháru UEFA vyřadila Real Madrid nebo anglický Watford a došla až do čtvrtfinále. Snová sparťanská sezona, jinak to říct nejde.

„Když jsem se Spartou slavil titul poprvé, byl jsem velmi šťastný. Dnes jsem velmi spokojený. Snad v tom cítíte ten rozdíl,“ vyprávěl Ježek ve Sportu po sezoně. „Možná to souvisí i s věkem. To máte, jako když se řemeslníkovi podaří něco zbrusu nového udělat nebo něco vzácného opravit.“

Příběhem, který by stál za svou vlastní knihu a možná i zfilmování je role Václava Ježka v životě Jana Bergera. Geniální záložník skončil v roce 1982 v protialkoholní léčebně a byl to právě Ježek, který se za něj přimlouval na Spartě a zároveň ho chodil pravidelně navštěvovat v době, kdy Bergerovi bylo nejhůř. Ježek věděl, že kontroverzní záložník má fotbalový talent od boha a že to s ním nesmí vzdát. Titul v roce 1984 byl i z tohoto pohledu pro oba dva fotbalové génie zaslouženým zadostiučiněním.

Dědictví

Po ligovém vítězství Ježek Spartu podruhé opustil, ale později se do ní ještě dvakrát krátce vrátil a pomohl k dalším titulům. Ale nenechte se zmást tím, že poslední Ježkův titul pochází ze sezony 1990/1991. Kdepak, ještě mnoho dalších, které Sparta získala, má Ježkův otisk. Celá úspěšná sparťanská generace devadesátých let vzešla z jeho rukou a těžila z toho, jaký tým dal Ježek v předchozí dekádě dohromady.

Ani tím ale Ježkovo dědictví nekončí – při všech pozdějších titulech Spartu minimálně v části úspěšné sezóny vedl trenér, kterého Václav Ježek vychoval. Ať už to byl Zdeněk Ščasný, Vítězslav Lavička, Jozef Chovanec, Michal Bílek, Jozef Jarabinský nebo František Straka.

„Skoro všichni hráči, se kterými jsem ve Spartě hrál, se stali trenéry a Václav Ježek na tom má zásadní podíl,“ říká Zdeněk Ščasný. „Když mi po vážném zranění kolene jako hráči došlo, že moje kariéra může kdykoliv skončit a že po ní chci být trenérem, začal jsem si zapisovat Ježkovy tréninky. Na tu dobu byly neskutečně propracované, přesně věděl, jak mají být energeticky náročné, jestli jsou aerobní nebo anaerobní. Všechny tyhle moderní věci už znal. Bylo to něco neuvěřitelného. A když zjistil, že mě to zajímá, všechno mi to hlouběji vysvětloval. Dodneška mám doma sešity s jeho tréninky, to je poklad.“

A podobně mluví i Vítězslav Lavička: „Nejvíc mi utkvěly jeho přípravy na zápasy. Měl soupeře dokonale načtené, vždycky nám přesně vysvětlil, co máme čekat. Dneska je to normální, ale tenkrát to bylo unikátní. Doma měl i video, na které si ze satelitu nahrával zahraniční mužstva. Takže třeba před zápasem s Realem Madrid nás celý tým pozval k sobě do bytu na Bílou Horu, pustil jejich utkání a dělal nám taktickou přípravu,“ vzpomíná šéf sparťanské mládežnické akademie.

„Mnohokrát jsem se během trenérské kariéry přistihl při tom, že jsem přemýšlel, co by asi v téhle situaci udělal pan Ježek. A některé věci jsem si od něj opravdu vzal, třeba to, že jsem před zápasy mluvil s hráči individuálně. To byla taky jeho specialita,“ dodává Lavička.

A nakonec ještě jednou k Ježkově tvrdohlavosti. V srpnu 1991 mnoho sparťanů zklamal, když následoval miliardáře Borise Korbela a odešel do Slavie. Nebyl to ale truc vůči Spartě, Ježek měl sen o tom, že se v Československu podaří vybudovat evropský velkoklub. A když tehdejší vedení fotbalové Sparty, reprezentované bývalým Ježkovým svěřencem Václavem Maškem, o Korbela nestálo, šel s ním do Edenu. Sen se ale nenaplnil a Korbel ze Slavie odešel po dvou letech s finanční ztrátou okolo 300 milionů korun.

Mnoho sparťanů Ježkovi angažmá ve Slavii dodnes zazlívá. Bez ohledu na to ale zůstává nezpochybnitelnou legendou Sparty. Ježkova kapitola ve Spartě se vlastně definitivně uzavřela až v roce 2023. Letošní titul je pro Spartu první od roku 1965, na kterém neměl podíl buď Ježek sám, nebo někdo, kdo se fotbal učil u něj.

Ježkův odkaz dál zůstává uvnitř stěn letenského stadionu. A každý nový trenér, který tam vstoupí, musí mít respekt a obdiv k tomu, co všechno fotbalový básník ze Zvolenu ve Spartě dokázal. Ani po sto letech od narození Václava Ježka není jeho odkaz minulostí.

A tak ani já jednou, osudu,

tam na Julisce, na Letné,

v Edenu a v Ďolíčku

již nespatřím víc českou uličku,

ani jak právě zhluboka dýchá

hráč, který tam stojí minutu ticha.


A potom se bude hrát zas dál

a já budu daleko, daleko kdesi

horečně hledat červené dresy.


Můj poslední přestup,

schvalte mi tiše,

i kdybych jim tam měl

jen podávat míče!


(Trénoval jsem mistry, 1988)

Související články

Dostal do Česka mládežnické kempy Realu. City se s ním nemůžou rovnat, říká

Tomáš Klečka v Česku a na Slovensku už dlouhá léta organizuje dětské kempy. Nyní na malé fotbalisty a jejich rodiče cílí spoluprací s Realem Madrid. Které značky mají ve fotbalovém světě největší hodnotu a jak si dnes vede tuzemský mládežnický fotbal?

Rozhovor

Video: Bořilova pata v ofsajdu? Ptáme se: Měl gól Slavie platit?

Sporný moment v Edenu pomohl Slavii k vyrovnání. Fanoušci se nyní na sociálních sítích přou, jestli byl kapitán sešívaných Jan Bořil v ofsajdu. Jak to vidíte vy?

Česká liga

Co čeká Liberec s Kaniou? A proč by Evropa v příští sezoně mohla klubu ublížit?

Nový majitel Liberce Ondřej Kania může do českého fotbalu přinést svěží vítr. Bude jeho projekt úspěšný? V čem se musí Severočeši z posledních sezon poučit? Jaké jsou vhodné posily? A jak moc by současný kádr přebudoval pravděpodobný budoucí trenér Radoslav Kováč? Poslechněte si další epizodu Football Club podcastu.

Podcast
Popup se zavře za 8s