Sparťanská legenda se slávistickou tečkou. Bicanovi ale Ježek asistenta dělat nešel

První fotbalové utkání viděl jako dítě doma ve Zvolenu, kam přijela Čechie Karlín. Okamžitě se do hry zamiloval, toužil stát se fotbalistou. Nejdřív kopal jen za domem na poli, i když se to rodičům moc nelíbilo. Vždycky je ale nějak uprosil, jednou mamince utřel nádobí, podruhé tatínkovi pomáhal při práci v dílně. Jen aby pak rodiče takřka neznatelným přikývnutím hlavy souhlasně odpověděli na otázku, kterou mu viděli v očích: „Můžu si jít zakopat?“

Hrával bos a když ho palce omlácené do krve přestaly bavit, vyrobil si provizorní kopačky ze starých zimních bot a zbytků kožených pásků, které dostal od místního ševce Mistríka. I přes tyhle skromné začátky se jeho sen nakonec splnil. Stal se z něj fotbalista.

Tvrdá hlava

Nejdřív hrál v Banské Bystrici, a když ho pak jako polovičního Čecha před válkou odsunuli ze Slovenska, kopal postupně za Jaroměř, Dvůr Králové nebo Úpici. Právě tam ho trénoval Karel Kolský, slavný československý trenér, který se stal Ježkovým idolem a snad ho i inspiroval, aby se sám věnoval trenérskému řemeslu.

Tomu Václav postupně dával víc času a vášně, od mládeže se dostal až k vedení druholigové Jiskry Liberec. Tam taky poprvé předvedl svou tvrdohlavost, která ho provázela celý život. Když mužstvo zachránil ve druhé lize, funkcionáři mu hezky poděkovali a nato mu oznámili, že tým nově přebírá slavný Pepi Bican. A že Ježek mu může dělat asistenta, pokud o to tedy jako stojí.

Leckdo by byl šťastný, že smí spolupracovat s tak významnou personou, jakou byl Bican. Ale Ježek byl hrdý na svou předchozí práci v roli hlavního trenéra. Chlapská ješitnost zvítězila a Václav pozici asistenta odmítl. Radši šel trénovat děti do pionýrského domu, než by snesl degradaci na asistenta. Za čtyři měsíce se mu funkcionáři Jiskry znovu ozvali – Bican se neosvědčil a Ježek dostal nabídku se vrátit. Přijal, ale vymohl si vylepšení smlouvy.

Tvrdohlavost u něj šla ruku v ruce s poctivostí. To se projevilo, když zjistil, že někteří hráči Jiskry místo boje o postup do první ligy pouštějí za úplatu zápasy soupeřům. Ježek udělal dusno, vztekal se na hráče, vyloučil z týmu nejlepšího útočníka a psal dokonce dopisy rodičům fotbalistů, ať jim domluví.

K jeho velkému zklamání zástupci klubu na členské schůzi ve snaze situaci uklidnit (nebo spíš ututlat) nepodpořili jeho snahu tým očistit od korupce. Naopak, Ježkovi nařídili dovolenou na neurčito. Vlastně vyhazov. Trenér se tedy znovu hrdě sbalil a odešel trénovat do Lokomotivy Česká Lípa. A Jiskra Liberec? Postup do nejvyšší soutěže se nekonal, naopak – čachrování s výsledky se hráčům vymstilo a ještě v té sezoně sestoupili.

Podobně jako fotbal inspirovala Ježka i poezie. Okouzlil ho poetismus Jaroslava Seiferta a to až do té míry, že sám pro radost skládal verše. Trenér, který u lajny kouřil jednu cigaretu za druhou a dokázal držet zkrátka celý tým sparťanských fotbalistů, zároveň ve volném čase vymýšlel lyrické básně.

Pan trenér

V roce 1959 se Ježek stěhoval do Prahy a začal trénovat dorostence v Dukle. A odsud už byl jen krůček na Letnou, která se stala jeho osudem.

Ať se zeptáte kohokoliv z pamětníků, kteří ve Spartě zažili Václava Ježka jako trenéra, uslyšíte vždycky něco velmi podobného: „Skvělý kouč, měli jsme z něj obrovský respekt. Byl na svou dobu neuvěřitelně moderní a zároveň empatický. Přesně věděl, kdy nám může povolit a kdy je potřeba přitvrdit,“ vzpomíná Vítězslav Lavička, kterého Ježek do Sparty nalákal z Plzně.

Sám Ježek v knížce říkával, že jeho metoda je ze čtyřiceti procent bič a z šedesáti procent cukr. „V prvním okamžiku je snazší a hlavně rychlejší použití biče. Ale rána bičem zanechává bolest a ne každý člověk je natolik soudný, aby připustil, že bič šlehl právem. Metoda cukru neznamená, že se trenér s hráčem mazlí, ale že ho neustále trpělivě přesvědčuje. A jeden takový hodinový rozhovor dá trenérovi po psychické stránce zabrat stejně jako jedno těžké utkání,“ řekl ve vzpomínkové knížce Trénoval jsem mistry.

Podobně jako Lavička si Ježka pamatuje jeho další svěřenec ze Sparty Zdeněk Ščasný: „Nechci snižovat jiné trenéry, které jsem zažil, ale pokud si mám vybavit opravdovou trenérskou osobnost, od které jsem si něco vzal pro svou práci, tak to byl on. Dokonalý profesionál s ohromnou odbornou erudicí.“

A do třetice můžu nabídnout pohled Vladimíra Táborského, jehož vzpomínky na Ježka jsou unikátní v tom, že pod ním hrál a zároveň mu později dělal asistenta trenéra: „Zažil jsem Kolského a další výborné trenéry, mohl jsem srovnávat. Ale Ježek byl jednoznačně nejlepší, stačilo s ním pracovat chvíli a člověk věděl, že má čest s někým skutečně výjimečným,“ vzpomíná Táborský.

Všechna ta chvála by neznamenala nic, kdyby ji Václav Ježek neměl podloženou i objektivními fotbalovými úspěchy. Posbíral jich ale spoustu. Se Spartou získal šest titulů, mnohokrát ji úspěšně vedl v evropských pohárech a do historie československého fotbalu se zapsal ziskem zlatých medailí na mistrovství Evropy 1976.

Za zmínku stojí i jeho působení v Nizozemsku. Během tří let v Haagu a čtyř sezon ve Feyenoordu ukázal, že jeho trenérské metody můžou dobře fungovat i ve vyspělých západních ligách. To musel být pro kluka narozeného ve Zvolenu, který svou pracovní kariéru začínal ještě před válkou jako čistič bot ve firmě Baťa, úžasný pocit.

Dlouho tady nevydržíš

„Nechť mi příznivci těch dalších velkých a slavných klubů odpustí, strašně si jich vážím, slávistů, klokanů a jiných, ale mě vždycky něco přitahovalo ke Spartě. Vždycky jsem jí fandil, miloval ji. Hodně mi dala, třebaže zdaleka ne vždycky zadarmo; připravila mi i příkoří. Přesto zůstala mou Spartou,“ řekl Ježek ve svých pamětech. I v tomhle textu se budeme věnovat hlavně jeho rokům na Letné.

Začalo to v den, kdy slavil čtyřicátiny. To ráno se muselo Václavu Ježkovi vrýt do paměti nadosmrti. Konečně se stalo to, o čem velkou část dosavadního života snil. Poprvé vkročil do kabiny Sparty s vědomím, že brzy bude jejím šéfem. Měl pár měsíců na to, aby se rozkoukal, do konce roku mužstvo oficiálně vedl dosavadní trenér Jaroslav Štumpf. A právě to přechodné období bylo pro pozdější Ježkův úspěch zásadní – dostal čas získat si na svou stranu mužstvo včetně zkušených hráčů, jako byli Kvašňák nebo Vojta.

Maryša z Bělehradu

Tak úspěšný rok jako 1964 Sparta dlouho nezažila. Ke dvěma zmíněným pohárovým triumfům přibylo i první místo po podzimní části ligové sezony. To pak v následujícím roce Sparta proměnila v titul. Dlouhé jedenáctileté čekání na mistrovskou trofej, dodnes druhé nejdelší v celé klubové historii, bylo u konce. Mimochodem i to vůbec nejdelší, tedy mezi 1967 a 1984, skončilo až díky Václavu Ježkovi. Ale to předbíhám. V onom roce 1965 Sparta vyhrála s jednoznačným náskokem sedmi bodů. A to jí ještě dva body odečetla disciplinární komise kvůli výtržnostem fanoušků po zápase se Slovnaftem Bratislava, kvůli kterým navíc poslední dva duely letenští odehráli v nuceném exilu v Kladně.

„Před příchodem do Sparty jsem fotbalem stále prodělával. Jako kluk doma, protože můj fotbal rušil rodinné výlety. Později jsem měl kvůli fotbalu nedorozumění ve svém prvním manželství. Bylo to v době mých trenérských začátků, bydleli jsme v Liberci, já trénoval Českou Lípu a téměř jsem nebyl doma. Angažmá ve Spartě ale pro mě znamená velké štěstí. Vyhráváme a já si užívám radost z úspěchu,“ popisoval Ježek ve sborníku Sparta je, když je Slavia v roce 1966.

Když se Václava Ježka o mnoho let později ptali, jestli někdy udělal chybu, kterou si stále vyčítá, okamžitě vypálil: „Bělehrad, samozřejmě!“ Sparta coby vítěz československé ligy v roce 1965 vůbec poprvé ve své historii vstoupila do Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů. S prvními dvěma soupeři Lausanne a Górnikem Zabrze si poradila jednoznačně, v obou případech čtyřgólovým rozdílem. A podobně suverénně zahájila i čtvrtfinále proti bělehradskému Partizanu, zvítězila doma 4:1.

Před prvním utkáním byl favoritem jugoslávský klub, ale když Sparta tak suverénně zvládla domácí duel, všichni věřili v její postup. Snad i hráči už odvetu podcenili – třeba Josef Vojta, který se bál cestování letadlem, si na letišti dal pár piv na kuráž a asi to trochu přehnal, protože Ježek zvažoval, že ho nechá v Praze. A nebyl v tom Vojta sám… Nakonec ale odjeli všichni. Václav Ježek se ovšem nemohl zbavit zlé předtuchy, že v Bělehradě to nedopadne dobře.

A taky že nedopadlo. Dodnes je záhada, co se se sparťany toho středečního večera na jaře 1966 dělo. Jediný, kdo na hřišti podal optimální výkon byl paradoxně Josef Vojta, který se snažil odčinit svůj hřích z letiště. Ostatní působili mdle a omámeně.

Ještě spoustu let potom si Ježek vyčítal, že na povel domácích pořadatelů několikrát opustil kabinu a neměl mužstvo pod kontrolou. Říkalo se, že hráči dostali bůhví od koho kávu, která měla opačný účinek, než by káva správně měla mít. Podle samotného Ježka snad jeden z hráčů nabídl v kabině unaveným kolegům jakési pilulky na zažívání, které je bohužel definitivně uzemnily. To, v kombinaci s podceněním soupeře po prvním zápase, vedlo k nevídanému sparťanskému debaklu 0:5. Debaklu, na který žádný sparťan z té doby, ať už fanoušek, hráč nebo trenér Ježek, nikdy nezapomněl.

Ven!

Ale brzy už Ježek zase měl co slavit. Pod jeho vedením Sparta získala v roce 1967 další titul a to navzdory tomu, že hrála bez vlastního hřiště. Na Letné se totiž budoval nový železobetonový stadion a Sparta nastupovala do domácích utkání v Edenu. V posledním ligovém duelu porazila Jednotu Trenčín 5:0, všechny góly vstřelil Ivan Mráz. Oslavy mohly propuknout. A to mohlo být ještě veseleji, Sparta totiž měla blízko i k zisku československého poháru, ve finále ale prohrála s trnavským Spartakem.

Druhý mistrovský titul byl pro Ježkovo působení ve Spartě do velké míry zlomový. Mužstvo totiž přepadlo uspokojení z povedené sezony, hráči přehnali oslavy a do přípravy na novou sezonu se většina z nich vrátila s výraznou nadváhou. Ježek na to zareagoval poměrně ostře, přidal tréninky, ale nepomáhalo to. Co kluci přes den vypotili, to večer sladkým pražským životem nabrali zpět.

Nakonec se Ježkovi povedlo vrátit tým do latě a v Poháru mistrů pak Sparta přešla přes Anderlecht a ve čtvrtfinále hodně potrápila Real Madrid. Nicméně v lize přišla o dominanci a skončila až sedmá, v další sezoně – Ježkově poslední u týmu – se pak posunula na třetí místo.

Kromě domácích soutěží a evropských pohárů patří k této éře Sparty i úspěšné zámořské zájezdy. Severní Amerika, Austrálie nebo prestižní turnaj Hexagonal v Uruguayi. Tam všude nadšeně vítali Spartu i jejího úspěšného trenéra Václava Ježka.

Jeho jméno byl ve fotbalovém světě pojmem. A on se toho nebál využít. „Uměl jazyky, mluvil anglicky i německy, pořád se snažil vzdělávat i ze zahraničních zdrojů. Rozhodně neměl důvod obávat se života venku,“ dokresluje Ježkův portrét Vladimír Táborský. A tak se stalo, že po necelých šesti letech se Ježek se Spartou rozloučil. Čekaly ho velké věci – angažmá v Haagu, ve Feyenoordu Rotterdam i vítězné mistrovství Evropy na lavičce Československa v roce 1976.

„Člověk nesmí být při povolání trenéra sentimentální. Naopak – vážím si toho, že ve všech těžkých chvílích mi byla ve Spartě dána důvěra a předčasně jsem odsud neodešel. Rozcházím se se Spartou naprosto v dobrém. Děkuji divákům za korektnost a objektivnost, vůči mé osobě. Ze srdce přeji klubu další úspěchy, dnešní Sparta je mužstvo s dobrou budoucností,“ loučil se Ježek v roce 1969 v časopise Gól se sparťanskými fanoušky.

Bohužel byl špatným prorokem, protože po něm mužstvo opustily i stárnoucí legendy Andrej Kvašňák a Václav Mašek a pouhých šest let po Ježkově odchodu se Sparta poprvé a naposledy poroučela do druhé ligy.

Něco vzácného opravit

Přeskočme do roku 1982, kdy se osud Václava Ježka a Sparty znovu spojil. Ježek měl za sebou vítězné Euro a solidní čtyřleté působení ve Feyenoordu. Ke konci prestižního angažmá už ale čím dál víc myslel na domov. Na Československo, na Prahu a na Letnou. Svazoví funkcionáři ho lákali zpátky k reprezentaci, Ježek se zajímal jenom o Spartu.

Stal se šéftrenérem celého klubu, koučem áčka byl v té době Dušan Uhrin. Vydrželo to ale jen půl roku, Sparta byla po podzimu devátá, a i když to Ježek nejdřív odmítal, protože se chtěl zachovat férově vůči Uhrinovi, nakonec opravdu přesedl na trenérskou židli áčka. Sám Uhrin ho o to prý požádal, koneckonců stal se jeho asistentem. Ježek tak byl po čtrnácti rocích znovu trenérem Sparty, která od jeho odchodu v šedesátých letech marně čekala na další titul.

Na Letné se brzy začala rodit nová silná generace. Calta, Denk, Skuhravý, Bílek a další a další vstupovali do kabiny áčka a díky Ježkovým zkušenostem a pevnému vedení se z nich stávaly nové sparťanské osobnosti.

Takovým příkladem byl i Vítězslav Lavička: „Hrával jsem v Plzni a měl jsem hodně nabídek na přestup. Ozvala se třeba Slavia, Bohemka, Dukla nebo Baník. Rodiče z toho měli zamotanou hlavu, já taky. Pan trenér Ježek tenkrát za námi osobně přijel, představil nám svou vizi, jak chce budovat novou Spartu. A já byl součástí jeho představ. Byl jsem mladý nezkušený kluk, koukal jsem na něj s otevřenou pusou. A pochopitelně jsem od toho okamžiku měl jasno, že chci jít do Sparty,“ vzpomíná Lavička.

Během prvního jara vytáhl Ježek Spartu z deváté příčky na třetí a další rok už se na Letné slavil titul. Po sedmnácti letech! A symbolicky to obstaral stejný muž, který byl i u zatím posledního ligového triumfu. V té chvíli se z Václava Ježka definitivně stala legenda sparťanského fotbalu. Kromě ligy vyhrála Sparta i československý pohár. V Poháru UEFA vyřadila Real Madrid nebo anglický Watford a došla až do čtvrtfinále. Snová sparťanská sezona, jinak to říct nejde.

„Když jsem se Spartou slavil titul poprvé, byl jsem velmi šťastný. Dnes jsem velmi spokojený. Snad v tom cítíte ten rozdíl,“ vyprávěl Ježek ve Sportu po sezoně. „Možná to souvisí i s věkem. To máte, jako když se řemeslníkovi podaří něco zbrusu nového udělat nebo něco vzácného opravit.“

Příběhem, který by stál za svou vlastní knihu a možná i zfilmování je role Václava Ježka v životě Jana Bergera. Geniální záložník skončil v roce 1982 v protialkoholní léčebně a byl to právě Ježek, který se za něj přimlouval na Spartě a zároveň ho chodil pravidelně navštěvovat v době, kdy Bergerovi bylo nejhůř. Ježek věděl, že kontroverzní záložník má fotbalový talent od boha a že to s ním nesmí vzdát. Titul v roce 1984 byl i z tohoto pohledu pro oba dva fotbalové génie zaslouženým zadostiučiněním.

Dědictví

Po ligovém vítězství Ježek Spartu podruhé opustil, ale později se do ní ještě dvakrát krátce vrátil a pomohl k dalším titulům. Ale nenechte se zmást tím, že poslední Ježkův titul pochází ze sezony 1990/1991. Kdepak, ještě mnoho dalších, které Sparta získala, má Ježkův otisk. Celá úspěšná sparťanská generace devadesátých let vzešla z jeho rukou a těžila z toho, jaký tým dal Ježek v předchozí dekádě dohromady.

Ani tím ale Ježkovo dědictví nekončí – při všech pozdějších titulech Spartu minimálně v části úspěšné sezóny vedl trenér, kterého Václav Ježek vychoval. Ať už to byl Zdeněk Ščasný, Vítězslav Lavička, Jozef Chovanec, Michal Bílek, Jozef Jarabinský nebo František Straka.

„Skoro všichni hráči, se kterými jsem ve Spartě hrál, se stali trenéry a Václav Ježek na tom má zásadní podíl,“ říká Zdeněk Ščasný. „Když mi po vážném zranění kolene jako hráči došlo, že moje kariéra může kdykoliv skončit a že po ní chci být trenérem, začal jsem si zapisovat Ježkovy tréninky. Na tu dobu byly neskutečně propracované, přesně věděl, jak mají být energeticky náročné, jestli jsou aerobní nebo anaerobní. Všechny tyhle moderní věci už znal. Bylo to něco neuvěřitelného. A když zjistil, že mě to zajímá, všechno mi to hlouběji vysvětloval. Dodneška mám doma sešity s jeho tréninky, to je poklad.“

A podobně mluví i Vítězslav Lavička: „Nejvíc mi utkvěly jeho přípravy na zápasy. Měl soupeře dokonale načtené, vždycky nám přesně vysvětlil, co máme čekat. Dneska je to normální, ale tenkrát to bylo unikátní. Doma měl i video, na které si ze satelitu nahrával zahraniční mužstva. Takže třeba před zápasem s Realem Madrid nás celý tým pozval k sobě do bytu na Bílou Horu, pustil jejich utkání a dělal nám taktickou přípravu,“ vzpomíná šéf sparťanské mládežnické akademie.

„Mnohokrát jsem se během trenérské kariéry přistihl při tom, že jsem přemýšlel, co by asi v téhle situaci udělal pan Ježek. A některé věci jsem si od něj opravdu vzal, třeba to, že jsem před zápasy mluvil s hráči individuálně. To byla taky jeho specialita,“ dodává Lavička.

A nakonec ještě jednou k Ježkově tvrdohlavosti. V srpnu 1991 mnoho sparťanů zklamal, když následoval miliardáře Borise Korbela a odešel do Slavie. Nebyl to ale truc vůči Spartě, Ježek měl sen o tom, že se v Československu podaří vybudovat evropský velkoklub. A když tehdejší vedení fotbalové Sparty, reprezentované bývalým Ježkovým svěřencem Václavem Maškem, o Korbela nestálo, šel s ním do Edenu. Sen se ale nenaplnil a Korbel ze Slavie odešel po dvou letech s finanční ztrátou okolo 300 milionů korun.

Mnoho sparťanů Ježkovi angažmá ve Slavii dodnes zazlívá. Bez ohledu na to ale zůstává nezpochybnitelnou legendou Sparty. Ježkova kapitola ve Spartě se vlastně definitivně uzavřela až v roce 2023. Letošní titul je pro Spartu první od roku 1965, na kterém neměl podíl buď Ježek sám, nebo někdo, kdo se fotbal učil u něj.

Ježkův odkaz dál zůstává uvnitř stěn letenského stadionu. A každý nový trenér, který tam vstoupí, musí mít respekt a obdiv k tomu, co všechno fotbalový básník ze Zvolenu ve Spartě dokázal. Ani po sto letech od narození Václava Ježka není jeho odkaz minulostí.