Jednu Spartu, prosím. Proč fotbal láká miliardáře, i když prodělají

Chcete zbohatnout fotbalem? Ta myšlenka je scestná, fotbal je tu v první řadě pro radost. Nicméně může se vám to teoreticky povést – coby geniálnímu hráči nebo jeho šikovnému agentovi. Anebo jako vychytralému podvodníkovi s výsledky, který na ně buď sází, nebo je třeba jako rozhodčí vytváří na hřišti. Nebo obojí. Je to ovšem proti zákonu a opravdu to nelze doporučit.

A byť si to možná někdo myslí, nezbohatnete nejspíš ani coby majitel klubu. Majetným už totiž z logiky věci musíte být, když si klub pořizujete.

A ve chvíli, kdy ho budete mít, zjistíte, že se před vámi sice otevírá spousta možností, ale taky že jste si pořídili obrovský závazek: Starat se o klub jako o vlastní dítě, a to pod obrovskou veřejnou kontrolou. Tisíce fanoušků budou denně hodnotit, jestli je klub v dobré ekonomické či sportovní kondici. A ve finále se fanouškům pokaždé zodpovídáte za celý klub vy jako jeho majitel.

Ve chvíli, kdy se rozhodující část Křetínského aktivit začala týkat zahraničí, nákupů elektráren, obchodních řetězců, médií nebo poštovních služeb, potřeboval se najednou mladý miliardář prezentovat úplně jiné skupině lidí. A při vší úctě také v jiném prostředí než na Letné, stadionu z 90. let minulého století, kde se v nedávné minulosti po tři sezony nehrála ani skupinová fáze evropských pohárů.

V míň, ale i víc seriózních médiích začaly postupně naskakovat titulky o Křetínského údajném zájmu o AC Milán či o Southampton. Stejně jako Petr Kellner měl prý v určité fázi vyčíslit také svou nabídku na nákup Chelsea. Nicméně jak všichni víme, hledání vyšší fotbalové platformy, než nabízí pražská Sparta, skončilo v jiném tradičním londýnském klubu. A tím je West Ham United.

Od listopadu 2021, kdy v něm Daniel Křetínský získal 27 procent akcií, se opravdu o nedostatek publicity obávat nemusí, a to doslova v globálním měřítku, protože Premier League je soutěž s globálním dosahem. Speciálně ve Velké Británii má Křetínský o náležitý společenský statut jednoznačně nadosmrti postaráno.

Když vyděláme jinde…

Podnikání Daniela Křetínského ve spojitosti s fotbalovou Spartou budiž pak i celkem jednoznačným důkazem, že sám o sobě český fotbal pro vlastníky klubů výdělečným byznysem není.

Výroční zprávy uplynulých let jasně ukazují, že po drtivou většinu svého působení v klubu musí Křetínský jeho provoz dotovat, rozpočet dolepovat, a to sumami v řádu stamilionů, pokud je sečteme, dostaneme se dokonce do řádu miliard korun. V situaci, kdy jste podle časopisu Forbes 208. nejbohatším člověkem na světě a váš majetek odpovídá sumě 199 miliard korun, už ale přeci jen nějakou tu miliardu sem nebo tam rozdýcháte snáz.

Daniel Křetínský samozřejmě nosí v hlavě kalkulačku. A když Spartu v roce 2004, v té době jako šéf akvizic skupiny J&T, kupoval, měl v hlavě vzoreček vycházející z toho, že podaří-li se jí udržet příslušnou četnost startů v Lize mistrů, odpovídající poměrům v éře předchozí, kdy klub pro Axela Diekmanna vedl Vlastimil Košťál, měl by klub vydělávat.

Jenže to se nestalo a Křetínský si na Letné užil zápasy Ligy mistrů jenom dvakrát, naposledy na podzim 2005. A i když realizoval několik zajímavých přestupů (Hložkův a Čvančarův do Bundesligy nebo Dočkalův do Číny), příjmová složka rozhodně v celkovém úhrnu nikdy nedorovnala tu výdajovou.

Bude zajímavé sledovat, kam se ekonomika Sparty posune na případném novém stadionu na Strahově. Pokud ho tam Křetínský ve spolupráci s Fotbalovou asociací ČR opravdu postaví, bude moct efektivně zužitkovat pozemky na Letné, pod stadionem stávajícím. A to by mu dosavadní fotbalové ztráty mohlo v účetních knihách pomoci zahladit.

Jistě by to přivítal i Patrik Tkáč, který je vedle Křetínského spoluvlastníkem Sparty, West Hamu, ale i mnoha dalších společných akvizic. Bere to tak, že fotbal je svým způsobem „Danova libůstka“, na které jejich společné podnikání nevydělává. Na všem ostatním obvykle ano, a to výrazně.

Fotbal? Nezájem

Mezi českými miliardáři je ostatně Křetínský ve svém zájmu o fotbal spíše výjimkou. V roce 2013 jsem pro Aktuálně.cz dělal anketu s nejbohatšími Čechy na téma jejich možného vstupu do fotbalu.

„Ne, o vstupu do českého fotbalu, se všemi těmi jeho korupčními aférami a špatnou pověstí určitě neuvažujeme,“ řekl mi tehdy Andrej Babiš, v té době majitel Agrofertu, ještě bez větších osobních politických ambicí.

Podobně odpověděl Marek Dospiva, jeden z šéfů skupiny Penta: „Ne, ne, do fotbalu se pouštět nebudeme. A to asi všichni pochopí proč.“ Dlužno dodat, že v té době řídili český fotbal Miroslav Pelta s Romanem Berbrem. Pod zmíněnou skupinu Penta ale každopádně patří i sázková kancelář Fortuna, která se v českém fotbale angažuje intenzivně.

Nejvíc tenkrát dotaz na fotbal pobavil realitního magnáta Radovana Vítka: „Ne, v českém fotbale se rozhodně angažovat nebudu. A to z jednoduchého důvodu. Vůbec mě nezajímá. A co si myslím o angažmá Dana Křetínského ve Spartě? Nic. Když ho to baví…“ A pak se Vítek, šéf impéria CPI rozesmál na celé kolo.

Z českých miliardářů se o fotbal zajímá Jiří Šimáně, který čas od času spolupracuje s boleslavským klubem. A známé je jeho angažmá v záchraně Slavie, když jí hrozil pád do insolvence. Tehdy přišel ruku v ruce s čínským investorem CEFC, ale sám ve vedení červenobílého klubu brzy skončil, jeho představa o budování klubu zahrnovala výrazně pozvolnější tempo.

Mezi miliardáře patří také Zdeněk Červenka, majitel zlínského klubu, který poslední dobou hledá viditelně buď investičního partnera, nebo někoho, komu by klub prodal. A také Petr Paukner, který se před časem nechal trochu naivně prodchnout ideou vzkříšení zašlé slávy Dukly Praha. Ale místo toho našel jen nenasytnou díru polykající jeho peníze.

Paukner se netají, že by klub rád prodal. „Ale jak se někdo objeví a podívá se, jaký příjem v Česku znamenají a to i v první lize televizní práva, zase se rychle rozloučí a odchází. Při tomhle nastavení to nikoho nezajímá,“ říká Paukner, který s Duklou už nějaký čas „parkuje“ ve druhé lize.

Prvoligový účastník dneska inkasuje za vysílací práva kolem deseti milionů korun ročně. To je tragikomicky směšné číslo nejen vzhledem ke stamilionovým rozpočtům klubů, ale především ve srovnání se zahraničím. Ve srovnatelně velkých zemích nejsou výjimečné ani desetinásobně vyšší příjmy z televizních práv.

Dosavadní pořádky zakořeněné v prostředí tradičních vazeb a předběžných dohod by měl narušit nový model, ve kterém se především Slavii a Baníku podařilo prosadit vyhlášení tendru, tedy volné soutěže o audiovizuální práva. Očekává se, že místo 150 milionů korun na rok pro celou ligu, bude najednou k dispozici až trojnásobek finančních prostředků.

Pokud se očekávání naplní, lze předpokládat, že na volném trhu by pak za dalších pět let mohla cena zase stoupat. A tak by se snad i český fotbal mohl stát atraktivnější zónou i pro české miliardáře.

Dva světy

Když už jsme u nich, hraje mezi nimi nyní specifickou roli Milan Kratina. Ten sice nevlastní žádný klub, jen si jde občas kopnout v Býchorech. Ale zato se intenzivně angažuje ve F-evoluci. Tedy v hnutí, které si vzalo po Berbrově pádu za cíl obměnit způsob fotbalového myšlení především v českých regionech. Ale i na Strahově, v sídle asociace. A vzniká přitom poměrně silný antagonismus.

Ten byl ostatně typický, byť v úplně jiné situaci a konsekvencích, i pro 90. léta, kdy postoje vedení fotbalového svazu, tehdy reprezentovaného zejména předsedou Františkem Chvalovským, mnohdy nevyhovovaly takzvaným fotbalovým podnikatelům, což byla sorta prvních privátních klubových majitelů v Česku.

Svět starého a nového fotbalu se vizuálně krásně prolínal na valných hromadách fotbalového svazu. Většina delegátů přijela z okresů a krajů, šlo obvykle o starší muže v leckdy už hodně sešlých oblecích. Od baru je se sklenkou whisky v ruce, doutníkem v ústech a v oblecích a střevících italské provenience s pobavením sledovali Petr Mach, majitel Sparty, Vratislav Čekan, v té době boss komety jménem Viktoria Žižkov, nebo třeba Alexander Komanický, který vládl Unionu Cheb. Proti Chvalovskému postavili dokonce ve fotbalových volbách svého protikandidáta, legendárního fotbalistu Josefa Masopusta, ten si ale na poslední chvíli kandidaturu rozmyslel.

Vůbec prvním, kdo po listopadové revoluci nabídl českému fotbalu větší peníze, byl Čechoameričan Boris Korbel. Nejdřív chtěl ke spolupráci získat Spartu. A když tam neuspěl, sebral se a i s Václavem Ježkem zamířil do Edenu, kde je uvítali s otevřenou náručí. Stal se prezidentem správní rady a začalo se nakupovat. Přišli Jan Suchopárek, Bartolomej Juraško, Radim Nečas, Vladimír Tatarčuk, Dragiša Binić a mnozí další. Korbelův vklad 300 milionů korun by dnes možná odpovídal třem miliardám.

Není známo, že by ze svého vkladu měl Korbel někdy nějaký zpětný profit. Ani titul ve své éře mezi lety 1991 a 1993 neoslavil. Ten přišel až o tři roky později.

Divoké devadesátky

Devadesátá léta znamenala celospolečenskou transformaci. I fotbalové kluby se z tělovýchovných jednot a sportovních spolků měnily na společnosti s ručením omezeným a do akciovek, což byla nakonec jediná povolená forma uspořádání klubu, který hrál profesionální soutěž.

Korbela na Letné odmítli, ale nabídka mladého podnikatele Petra Macha už byla vyslyšena. Jeho rodina získala zpět majetek v rámci restituce, se Spartou Mach zprvu spolupracoval jako sponzor, dodával klubu týmový autobus. Ve 24 letech se stal prezidentem klubu a držitelem 91 procent akcií.

Mach spolupracoval s Andrejem Barčákem, který měl pro Československo zastoupení značky Ford, spekulovalo se také o tom, že se přes účty Sparty propírají špinavé peníze jedné politické strany. Mezi šéfy klubu patřil Petr Čermák, viceprezident ODS.

I Petr Mach, podobně jako o několik let později Křetínský, spojoval profitabilitu Sparty s pravidelnými účastmi v Lize mistrů. Aby ji mohl hrát, zrekonstruoval z vlastních prostředků i stadion. A když pak kvalifikace o Ligu mistrů nevyšla, ocitl se Mach v problémech. Prodal Spartu Východoslovenským železárnám. A sám se záhy ocitl ve vězení, to už za vlády ČSSD. Odsouzen byl kvůli neproclení luxusního vozu, sám Mach označil proces za politický. Když ho z vězení pustili ven, velmi se podivil, že se na zahraničních účtech neshledal s finančními prostředky, které tam před svým odsouzením zanechal.

Pomyslná kola fotbalového kapitalismu rozhýbávaly v 90. letech v tuzemských fotbalových šířkách i přední dlužníci Fondu národního majetku. Králem této kategorie byl Vratislav Čekan, který si od státu za 305 milionů korun koupil podnik Elektroodbyt. Nezaplatil nic, a ještě si na firmu nabral 370 milionů korun úvěrů.

V tu chvíli z něj byl mecenáš, který mohl investovat do kdysi slavného klubu Viktoria Žižkov. A s pomocí Ivana Horníka budovat aspiranta na titul a účastníka evropských pohárů. Čekanova vize směřovala k tomu, že na Žižkově, snad na stráni pod Vítkovem vybuduje jednou cosi jako Disneyland. To se sice nestalo, zato si se Žižkovem zahrála i Chelsea. A právě přes Viktorii vedla i cesta jedné ze superhvězd historie českého fotbalu, jmenovitě Karla Poborského, do Slavie.

V Lázních Bohdaneč si zase chvíli zahrál třeba Luboš Kubík. A to v době, kdy tamní klub vytáhl až do ligy podnikatel Jiří Novák, který si zas od státu koupil likérku Hobé. Za 208 milionů korun, které nikdy nezaplatil.

Rajon kmotrů

V době transformace peníze pomyslně poletovaly vzduchem. A fotbal se mnohým fanfarónům, kteří se do té hry pustili, jevil jednak jako vhodná příležitost, jak ukázat světu, že jsou teď boháči. A navíc se přes fotbal dala nejspíš kdejaká ta koruna taky takříkajíc proprat.

Když čtete knížky od Jaroslava Kmenty, třeba Kmotr Mrázek, vynořují se vám v nich před očima podnikatelské struktury velmi blízké těm fotbalovým. A svou roli v nich obvykle hrají Jaroslav Starka, tehdy majitel příbramského klubu, a taky Tomáš Pitr, spojovaný s firmou Marila, která příbramský fotbal sponzorovala. Dále svazový místopředseda Jan Gottvald, který v Setuze nejspíš svého času dělal některým lidem prominentního bílého koně a zároveň roztáčel kola drnovického fotbalového klubu – který se v jednu chvíli ocitl i v rukou Radovana Krejčíře, arcilotra té doby… A tak bychom mohli pokračovat.

Kdesi na pomezí příběhů o privatizaci a organizovaném zločinu skončila ostatně podle všeho i životní pouť Miroslava Kříže, muže, který přišel s myšlenkou pozdvihnout regionální klub jménem Viktoria Plzeň na novém stadionu až na úroveň Ligy mistrů. Jak kdysi na golfovém hřišti prorokoval, tak se i stalo. Ovšem tento bonviván už u toho nebyl. V roce 2010 byl unesen. Zem se po něm slehla. O rok později byl prohlášen za mrtvého.

Žil si nad poměry, na dluh. Stejně tak budoval ve Viktorii i fotbalový tým. Podle některých tezí čekal na podíl z předprodeje někdejšího majetku privatizované Škody Plzeň. Když korejský gigant Doosan zaplatil, bylo nejspíš těch, co si činili nárok na podíl z velkého obchodu, víc. Ale je to jen teorie, nikomu se nic neprokázalo a policie nakonec případ odložila.

Od divokých 90. let a jejích pozdějších „dohrávek“ à la Kříž už se snad i český fotbal posunul do klidnějších časů.

Dnes a zítra

Podnikatel Václav Brabec může být příkladem toho, jak hledat budoucnost tradičního klubu Baník Ostrava ve spolupráci s městem a krajem, zejména v otázce podpory fotbalové mládeže. A když si přitom ve stejných kancelářích dojedná třeba nové obchodní možnosti pro svou autobusovou dopravu, přinejmenším fotbaloví fanoušci určitě nebudou proti.

Ve Spartě si Daniel Křetínský hraje dál svou vlastní podnikatelskou ligu, v Plzni nedávno Adolf Šádek našel větší vlastnický klid ve spojení s rakouskými investory.

Slavia zůstává v rukou čínského kapitálu, byť pád původního investora, společnosti CEFC, v jistou chvíli všechno hodně komplikoval. Ale jejího majetku se chopila státní firma CITIC. Ta teď Slavii pomůže, když je nouze, hlavní tíha zajišťování peněz ovšem leží na klubovém managementu.

Bude zajímavé sledovat, jestli se na klíčových českých fotbalových adresách vlastnické vztahy zafixují, a pokud ne, jak a kam se budou zase posouvat. Řekneme si za pět nebo deset let.