Velký večer, který jsme zapomněli. Takto se zrodila ženská reprezentace

Stalo se tak v rámci tradičního mezinárodního juniorského turnaje ve Viareggiu, který se dodnes koná každoročně během tamního slavného karnevalu. Mimochodem, junioři Dukly Praha dokázali prestižní turnaj vyhrát hned šestkrát. Shodou okolností také právě v roce 1968, kdy ve finále porazili Juventus Turín 2:1.

Nás ale mnohem víc zajímá, co se stalo ve Viareggiu v pátek před semifinále, v den volna. Tehdy totiž proti sobě v toskánském přímořském letovisku nastoupily ženské reprezentace Itálie a Československa. Výběr místa utkání ani soupeře přitom nebyl nijak náhodný. Právě vznikající italská ženská fotbalová federace chtěla totiž využít premiérový mezistátní zápas své reprezentace jako promo před začátkem vůbec prvního ligového ročníku. A aby byl výsledný efekt co největší, vybrali si toho nejzvučnějšího a nejsilnějšího soupeře té doby – tým Československa.

„Byl to odvážný krok. Ženský fotbal byl tehdy v Československu velmi rozvinutý, o čemž svědčil jak velký počet klubů, tak i počet aktivních fotbalistek,“ píše Giovanni di Salvo v knize Azzurre (Storia della nazionale di calcio femminile). O tehdejší kvalitě československého ženského fotbalu ale nejlépe vypovídají samotné výsledky. Nejen fotbalistky Slavie Praha, ale i ostatních našich klubů cestovaly koncem 60. let po celé Evropě a vyhrávaly jeden zápas za druhým.

O významu, jaký Itálie svému prvnímu reprezentačnímu zápasu žen přikládala, svědčí i sestavování samotného národního týmu. Sešly se v něm hráčky z hned šesti týmů. To bylo na tehdejší dobu, kdy ženské reprezentační výběry tvořily většinou fotbalistky z jednoho celku, dost neobvyklé. Což ostatně potvrzuje i složení týmu Československa, který tvořily téměř výhradně hráčky jediného klubu.

Za normálních okolností by nás tehdy reprezentovaly ženy Slavie Praha, které v letech 1966 až 1970 neprohrály ani jeden soutěžní zápas, ať už doma nebo v zahraničí. V Itálii navíc vzbudily pozdvižení rok předtím, když suverénně vyhrály turnaj Torneo di Riccione. Organizátoři utkání ale byli v časovém presu, a tak si nemohli dovolit čekat, až slávistky dostanou víza. Když zjistili, že v ten samý termín budou v Itálii fotbalistky Startu Praha, nebylo co řešit.

Československo tak reprezentoval klub, který původně vznikl v roce 1967 jako béčko Slavie. Krátce nato se ale osamostatnil a přešel pod křídla tělovýchovné jednoty Start Praha. Ta se těšila dobrým podmínkám díky podpoře Svazu výrobních družstev, kterou tvořili drobní řemeslníci a živnostníci. O tom ostatně svědčí i umístění jednotlivých sportovišť Startu. Volejbalové hřiště bylo v Lobkovické zahradě, tenisové kurty na v Podolí na Topolce nebo fotbalový stadion v místech, kde dnes stojí Česká televize. Klub samotný potom sídlí v neméně prestižní lokalitě – na Střeleckém ostrově.

Start Praha, který oslavil loni 13. září 70 let od svého vzniku, založil sloučením sportovních kroužků několika výrobních družstev Zdeněk Mádl. Ve svých 98 letech stále úřadující místopředseda klubu (!) nechyběl ani v únoru 1968 ve Viareggiu. Fotbalistky Startu tam v památném utkání proti reprezentaci Itálie doplnilo ještě několik hráček z jiných klubů. Ledvinová z Lokomotivy Praha a Jindáčková s Veselou ze Slavie.

Na rozdíl od Italek, které k prvnímu reprezentačnímu utkání nastoupily v tradičních azurových dresech, hrál náš tým ve venkovní sadě černo-červených dresů Startu Prahu. Vedoucím týmu a trenérem v jedno osobě byl Luděk Brábník, kterého celý sportovní národ zná především jako legendárního komentátora ledního hokeje. „Úžasný a vzdělaný člověk po všech stránkách,“ vzpomíná stoperka týmu Míla Kövešlygetová. „Dělal vše s velkou odborností a hlavně s nadhledem. Byl vlídný a trpělivý, ale uměl i zvýšit hlas a seřvat nás. V takovém případě nám říkal klekánice.“

Brábník ale u týmu dlouho nevydržel, když o několik měsíců později odešel do Norska trénovat tamní mužskou hokejovou reprezentaci. „Odjížděl brzy ráno z Vršovického náměstí a to víte, že jsme ho náležitě vyprovodily. K výfuku jsme mu přimontovaly plechovky,“ líčí se smíchem Kövešlygetová, pozdější dlouholetá technická vedoucí fotbalistek Sparty.

Brábníkovým asistentem byla další známá tvář sportovní žurnalistiky – Jaroslav Suchánek. Ani ten ale u týmu dlouho nezůstal, když odešel nejprve do Lokomotivy Praha a potom založil další pražský tým, Kovo. S oblíbeným trenérem se ale fotbalistky Startu opět setkaly už o rok později v Dánsku, kde v červenci 1969 odehrály tři přátelská utkání s tamními předními kluby a kam je Luděk Brábník přijel z Norska pozdravit. Start nejprve porazil druhý klub dánské ligy Rødovre 1:0, potom prohrál 1:3 s nejlepším dánským klubem té doby Femina BK a nakonec remizoval s výběrem Kodaně 2:2.

Mimochodem, Femina ještě ten samý rok v listopadu získala v barvách Dánska stříbrné medaile na Euru a o rok později dokonce titul mistryň světa. Nedílnou součástí jejich základního kádru byly bývalé slávistky Marie Ševčíková a Jana Mandíková, které do Dánska emigrovaly krátce po srpnu 1968.

Vraťme se ale zpátky do Viareggia, kde na skvěle připraveném trávníku, při umělém osvětlení a před dvěma tisícovkami diváků začínal od 18 hodin památný zápas mezi ženskými reprezentacemi Itálie a Československa. „Když začala hrát naše hymna, byla většina z nás naměkko,“ vzpomíná Maria Grazia Gerwien, záložnice ACF Janov. „Kolem našeho debutu s Československem panovalo velké nadšení,“ vybavuje si Maura Fabbri, také záložnice ACF Janov a další účastnice slavného zapasu. Samotný zápas začal lépe pro Československo, když Hana Michlerová dala gól již v 6. minutě. Italky ale záhy dokázaly nejen vyrovnat (9‘ Tanini), ale dokonce dát i vítěznou branku na 2:1 (19‘ Gerwien).

„Italské fotbalistky překonaly československý tým živou a sebevědomou hrou,“ psal v referátu z utkání nadšeně sportovní deník Corriere dello Sport. „Naše hráčky byly lépe připravené než se očekávalo. Československo překonaly především díky taktice se zabezpečenou zónovou obranou a zapojením dvou až tří útočnic v rychlých kontrech.“

Autorka vítězného gólu Maria Grazia Gerwien vzpomíná, že italský tým trénoval společně všeho všudy dvakrát a následující den se hned hrálo. Další účastnice zápasu, tehdy teprve patnáctiletá záložnice Startu Eva Nová, nemá na utkání úplně nejlepší vzpomínky. „Na konci mě tam nějaká Italka pěkně zmastila, narazila jsem si loket a už jsem nemohla dál hrát. Ale pamatuju si, že když jsem odcházela, tak mi celý stadion tleskal.“ Jedno vítězství si fotbalistky Startu Praha ale přece jen odnesly, když vyhrály zápas na rohy 5:3.

Nová uchovává na památné utkání ještě jednu vzácnou vzpomínku. Pamětní medaili, kterou dostaly všechny fotbalistky Startu při slavnostní recepci od vedení karnevalu.

Historicky prvním zápasem československé fotbalové reprezentace žen ale pobyt hráčkám Startu Praha v Itálii neskončil. Ještě je čekala další dvě utkání. S výběrem Itálie ve Fucecchiu (0:0) a nakonec zápas s klubem FC Bologna (1:1).

Po návratu domů patřily fotbalistky Startu Praha následující roky k absolutní domácí špičce, když dokázaly hrát vyrovnané zápasy i s tehdy jinak nedostižnou Slavií Praha. V roce 1970 ale přišly Starťanky nejprve o hřiště (vyrostl tam areál Československé televize na Kavčích horách), a v následujících letech také o finanční podporu ze strany výrobních družstev. Většina hráček se tak přesunula do nově vznikajícího týmu Uhelné sklady Praha. Klub, který odehrál vůbec první zápas československé ženské reprezentace, tak pomalu, ale jistě skončil v zapomnění.

Italská fotbalová federace si zápas s Československem z února 1968 ve Viareggiu nejen s hrdostí připomíná, ale utkání před několika lety také oficiálně uznala jako vůbec první start italské ženské fotbalové reprezentace. Teď je řada na nás. Už včera bylo pozdě.