Během července se ve Švýcarsku hraje už 14. mistrovství Evropy ve fotbale žen. Ve skutečnosti bude ale už sedmnácté.
I když ty tři první v letech 1957, 1969 a 1979 UEFA neuznává jako oficiální, nic to nemění na tom, že už tehdy spolu hrály turnaje nejlepší ženské týmy v Evropě. A v jednom případě i s významnou českou stopou!
Hlavním důvodem, proč UEFA první tři evropské šampionáty žen neuznává, je jednoduchý. Ani jeden z těchto turnajů totiž neorganizovala. V této souvislosti je dobré zmínit, že organizovaný ženský fotbal byl ještě začátkem 70. let dvacátého století v mnoha zemích světa tamními asociacemi zakázán nebo v lepším případě milostivě trpěn bez jakékoli podpory. V Západním Německu se tak dělo do roku 1970, o rok déle v Anglii a v Brazílii platil zákaz dokonce až do roku 1979.
O situaci v tehdejším Československu nejlépe vypovídá citát předsedy ústřední sekce kopané ČSTV: „Ten cirkus nezakazujeme. Ať si ženy dělají, co chtějí. Jejich kopanou však řídit, organizovat ani podporovat.“
Vůbec první turnaj ženských reprezentačních týmů v Evropě se konal 2. a 3. listopadu 1957 v Západním Berlíně. Slovo reprezentační je ale potřeba brát s rezervou, protože zpravidla se jednalo o jednotlivé kluby.
Barvy Anglie tak třeba hájily fotbalistky Manchesteru Corinthians, které vedla zkušená kapitánka Doris Ashley a trénoval tehdejší německý brankář Manchesteru City, Bert Trautmann. Turnaje se společně s Anglií zúčastnilo ještě Nizozemsko, Rakousko a Západní Německo. Vítězkami se staly Angličanky, které ve finále vyhrály nad Němkami vysoko 4:0. V utkání o třetí místo zvítězilo Nizozemsko nad Rakouskem s ještě vyšším rozdílem, 8:1.
Celý turnaj pořádala sice vzletně znějící International Ladies Football Association, ale realita byla o dost skromnější. Soukromou organizaci založil v Norimberku jen několik měsíců před šampionátem Willi Ruppert, který byl krátce předtím odvolán z postu předsedy Západoněmeckého fotbalového svazu žen.
Fortuna je jedním z leaderů v oblasti kurzových sázek a online her, na českém trhu působí už od roku 1990. Kromě špičkového produktu a zákaznického servisu se dlouhodobě zaměřuje i na podporu sportu, včetně toho ženského. Mimo jiné je tradičním partnerem reprezentačního týmu žen, před startem letošní sezony se stala titulárním sponzorem nejvyšší ženské fotbalové soutěže, která nese jméno FORTUNA=LIGA.
Organizátoři turnaje původně počítali s celkovou návštěvností 40 000 lidí, do hlediště Poststadionu si ale nakonec našlo cestu jen 8000 lidí po oba dny. Výnosy ze vstupného tak zdaleka nebyly takové, jak se očekávalo, což mělo mimo jiné za následek nezaplacené účty v hotelech a následné vydání zatykače na organizátory turnaje.
Nic z toho ale nemohlo zastavit ohlas, který turnaj způsobil jak v médiích, tak i u západoněmecké odborné veřejnosti. Ale co především, po celém Německu začaly vznikat další ženské týmy. Oficiální uznání ženského fotbalu sice ještě bylo daleko, ale zeď se začala pomalu, ale jistě drolit.
I když se další evropský šampionát koná o víc jak deset let později na severu Itálie, na první pohled to vypadá, že se toho příliš nezměnilo. Ženský fotbal stále čeká v celé řadě zemí na uznání svými domácími fotbalovými asociacemi, a tak ani tento turnaj neorganizuje UEFA, ale soukromá asociace Federazione Italiana Calcio Femminile. Její předseda Marco Rambaudi, majitel velké nábytkářské společnosti, už několik let nadšeně podporuje ženský fotbal v Itálii a je také vlastníkem klubu Real Turín.
Díky jeho silnému vlivu na média se dosud opomíjenému a často vysmívanému sportu dostává v Itálii nebývalé pozornosti, o jaké se ženskému fotbalu v jiných zemích může jen zdát. Hlavní impuls na uspořádání turnaje přichází v červenci 1969, kdy výběr Itálie odehraje v Turíně dvě přátelská utkání s dánským klubem Femina BK. Dánky vyhrají první zápas 3:0, odveta skončí remízou 2:2. Italové jsou z výkonu dánských fotbalistek doslova unešení a výjimkou není ani Rambaudi, kterému jako zkušenému obchodníkovi neunikne, že na každý zápas přišlo víc jak 15 000 diváků.
Hráčka, kterou obdivuje ze všech nejvíc, ale není Dánka. Marie Ševčíková přišla do Feminy společně se svou spoluhráčkou ze Slavie Janou Mandíkovou bezprostředně po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Od té doby patří k největším oporám týmu. „Jedna z mála brunetek v týmu pracuje v továrně na doutníky a je podle všeho nejlepší hráčkou v Evropě. Eusebio v sukních,“ nadšeně píše o Marii deník La Stampa.
Rambaudi má jasno. Nabízí Ševčíkové angažmá ve svém klubu Real Turín a profesionální smlouvu k tomu. Přestupová částka činí 5000 dolarů s tím, že Rambaudi zaměstná Marii v jedné ze svých továren na nábytek a k tomu by ještě brala 450 dolarů měsíčně, dostala byt a malého fiata jako dárek.
Ještě než se tak stane, se ale Rambaudi rozhodne uspořádat v listopadu 1969 Coppa Europa per Nazioni, kam společně s domácí Itálií pozve ještě také Anglii, Dánsko a Francii. Pozvánka zamíří také do Československa, které tehdy patří k absolutní světové špičce. Vždyť fotbalistky Slavie Praha neprohrály od svého vzniku v říjnu 1966 jeden jediný zápas doma ani v zahraničí (!) Bohužel domácí fotbaloví funkcionáři pozvánku odmítnou. Podle všeho hlavně kvůli tomu, že turnaj nepořádá UEFA, a panuje tak strach z případných sankcí.
Můžeme si tak jen představovat, jak by si Slavia na Euru vedla, ale její tehdejší výkony ji bez jakéhokoli přehánění předurčovaly k celkovému triumfu. Na kdyby se ale nehraje, a tak titul získaly domácí Italky, které ve finále porazili Dánky 3:1. V utkání o třetí místo vyhrála Anglie nad Francií 2:0.
Díky Marii Ševčíkové a Janě Mandíkové, které odehrály všechny zápasy v dresu Femina BK, jsme ale zastoupení na Euru 69 přece jen měli. Největší hvězdou mistrovství se stala Angličanka Sue Lopez, autorka čtyř branek. V semifinále s Dánskem (3:4), kde za Skandinávky jednou skórovala i Ševčíková, dala dokonce hattrick a gól si připsala i v zápasu o bronz.
Ve své knize Women on the Ball vzpomíná držitelka Řádu britského impéria mimo jiné také na to, jak na turnaj Angličanky cestovaly. „Do Itálie jsme jely vlakem a trajektem, kde jsme většinu času trávily přišíváním odznaků s britskou vlajkou na naše teplákovky.“
Skvělých výkonů Lopez si všiml také Rambaudi a podobně jako Ševčíkové i hráčce Southamptonu nabídl profesionální smlouvu ve svém klubu Real Turín. Obě zůstaly po mistrovství v Itálii, kde v dresu Realu odehrály přípravné utkání proti ACF Ambrosiana Milano. Tím ale také jejich italské angažmá skončí. První odmítne Lopez, která se rozhodne zůstat v Anglii a dál hrát za Southampton, nejlepší tým v zemi. A stejně to nakonec dopadne i s Ševčíkovou. Finanční podmínky nakonec nejsou tak lukrativní a i ona se rozhodne dál zůstat ve svém původním klubu, Femina BK.
Ševčíková i Lopez si na své angažmá v Itálii musí počkat až do roku 1971. Ještě předtím se ale Marie stane v červenci 1970 mistryní světa, když ve finále neoficiálního mundialu (tentokrát neuznává FIFA) porazí s týmem Dánska Itálii 2:0. A to také její zásluhou, když krásnou střelou z dálky dává rozhodující druhý gól. Z triumfu se raduje i její kamarádka ze Slavie Jana Mandíková.
Mimochodem, i na světový šampionát bylo Československo pozváno. Účast nejprve potvrdilo, ale na poslední chvíli si vše opět rozmyslelo. Svědčí o tom už vytištěné plakáty na první utkání s Dánskem… Ševčíková se po mistrovství světa dohodne na smlouvě s klubem ACF Fiorentina Elettroplaid, Lopez v tu samou dobu začíná hrát za Roma CF. Hned první rok na sebe obě narazí ve finále Italského poháru, ve kterém jsou díky výhře 1:0 šťastnější giallorosso.
Obrovský komerční úspěch dvou neoficiálních mistroství světa žen ve fotbale v letech 1970 a 1971 způsobil, že FIFA a UEFA konečně přehodnotily svůj postoj k ženskému fotbalu. Důvod byl jako vždy prostý – peníze. „Nebylo by lepší mít nad ženskými kluby ve vaší zemi kontrolu než nechat všehoschopné obchodníky, aby z nich profitovali?“ ptala se řečnicky FIFA národních fotbalových asociací ve zjevné narážce na italské pořadatele dvou mistrovství světa žen v Itálii a Mexiku, které zaznamenaly jak nevídanou návštěvnost (finále MS v Mexiku sledovalo na Aztéckém stadionu 110 000 lidí!), tak především vysoké finanční zisky.
Něco takového nemohla FIFA jen tak nechat být a začala konat. I když po svém. UEFA v roce 1971 sice založila svůj výbor pro ženský fotbal, ale až do roku 1978 nedokázala uspořádat ani jeden mezinárodní turnaj. Pověstnou třešničkou na dortu je už jen to, že tento výbor tvořili jen samí muži… Tato nečinnost mimo jiné způsobila i to, že se téměř přestaly organizovat přátelské mezistátní zápasy, které byly před zapojením do struktur národních fotbalových svazů v ženském fotbalu tak populární a rozšířené.
Italský svaz už nebavilo tak dlouho čekat a v červenci 1979 se rozhodl uspořádat třetí, i když stále ještě neoficiální Euro. Zatímco hlavním sponzorem toho předchozího v roce 1969 byl výrobce alkoholických nápojů Martini & Rossi, tentokrát organizátory podpořil producent žvýkaček Brooklyn.
Na turnaj bylo tentokrát pozváno celkem dvanáct týmů, mezi kterými opět nechybělo Československo. Ani tentokrát naši funkcionáři ale nepřekročili svůj stín a na šampionát jsme nejeli. Společně s Dánskem, Anglií, Skotskem a domácí Itálií jsme přitom byli řazeni mezi favority mistrovství. A to i přes to, že tým už netrénoval Vilém Marzin, který v roce 1977 emigroval právě do Itálie. Byl to totiž právě on, kdo dokázal z ženského fotbalu v Československu vytvořit fenomén, který na přelomu 60. a 70. let obdivoval a nechal se jím inspirovat celý svět. Bez jakéhokoli přehánění.
Ze čtyř tříčlenných skupin postoupil do semifinále vždy jeden tým. V prvním Itálie porazila Anglii 3:1 a v druhém zvítězily Dánky nad Švédskem 1:0. Finále tak mělo pro ženský fotbal naprosto klasické složení: Itálie – Dánsko. A bohužel pro Italky stejně jako na mistrovstvích světa v Itálii a Mexiku opět vyhrálo Dánsko. Tentokrát 2:0, když už svůj čtvrtý gól v turnaji vsítila Inge Hindkjær a naopak vůbec svou první trefu zaznamenala tehdy teprve osmnáctiletá Lone Smidt Nielsen, pozdější legenda a nejslavnější dánská hráčka všech dob.
Na konferenci v únoru 1980 se UEFA rozhodla uspořádat svůj vlastní turnaj pro ženské národní týmy. Jako jeden z důvodů uvedla nedávný evropský šampionát v Itálii, který vyvolal „důvod k obavám“.
A tak se v roce 1984 konečně uskutečnilo vůbec první oficiální mistrovství Evropy ve fotbale žen. První oficiální titul braly Švédky, když až v penaltovém rozstřelu porazily Angličanky.
Nezbývá než doufat, že na příštím Euru v roce 2029 už nebude chybět ani česká reprezentace a přesně po šedesáti letech naváže na málem zapomenutý odkaz Marie Ševčíkové a Jany Mandíkové.
Další díl Football Club podcastu o ženské lize je s Jiřím Vágnerem, trenérem Slavie. Co mu řekl Petr Rada, když od něj odcházel do Fortuna ligy. A proč bude u slávistických žen pokračovat, i když měl nabídky na návrat do mužského fotbalu. I to se dozvíte...
Prémiová značka online sportovního sázení a zábavy Betano spojila síly s fotbalovým velikánem FC Bayern v rámci tříletého globálního partnerství.
Těžko byste v dějinách brazilské fotbalové reprezentace našli ostudnější zápas než porážku od Německa před jedenácti lety. Připomeňte si s námi ve videu všech osm branek památného semifinále mistrovství světa 2014.
Mistryně světa zahájily evropský šampionát ve velkém stylu. Jejich pohodu dokládá i krásný gól z pondělní výhry nad Belgií, která Španělsko posunula už zápas před koncem skupin do čtvrtfinále.
