Málokdo může o výchově mladých fotbalistů mluvit z podobné pozice jako on. Antonín Barák starší je dlouholetý pedagog, trenér, školitel trenérů, otec a relativně čerstvě i děda. A vidí velký problém, který nemá jen fotbal. „V Evropě máme nejobéznější děti, mezi nimi spoustu s náběhem na cukrovku – a nejmíň hodin tělocviku týdně,“ burcuje ve velkém rozhovoru, který není černobílý. Vidí i pozitivní věci.
V Rakówu Čenstochová se zapsal mezi legendy klubu, s nímž to ze třetí ligy dotáhl až k titulu. Po sedmi letech u našich severních sousedů odešel Tomáš Petrášek do jednoho z největších klubů v Koreji. Fotbalově mu exotické angažmá nevyšlo podle představ, ale po návratu do Hradce Králové má na co vzpomínat.
Jeho příběh by si měl přečíst každý, komu se život nedaří podle představ a kdo má sto chutí na všechno se vykašlat. První část velkého rozhovoru s Tomášem Petráškem je o jeho cestě do špičkového fotbalu, na které si pomáhal štípáním dřeva nebo sekáním trávy.
Nedostatek dětí, trenérů, zániky malých vesnických klubů – problémy, které řeší fotbal nejen v Česku. Fotoreportáže z hřišť zarostlých vysokou trávou s brankami bez sítí už jsou samostatným žánrem. I doba, v níž se nejpopulárnější hra na světě bojí o svou budoucnost, však má pozitivní příběhy. Tohle je jeden z nich. Vypráví o malém klubu TJ Slavoj Předměřice nad Labem – a abychom hned na začátku měli čistý stůl, přiznávám, že v něm působím jako jeden z koučů.
Adam Vlkanova působí křehce, ale do osmnácti dokázal kombinovat fotbal i hokej. Díky tomu – a pouličním sportovním bitvám se staršími kluky – je drobný ofenzivní šikula překvapivě odolný. A nesmírně soutěživý a sebevědomý. „Neumím prohrávat. I když hraju s dcerou karty, chci ji porazit,“ usmívá se.
Do Hradce Králové se vrátil dřív, než čekal – po dvou letech v Plzni a Ruchu Chorzów. Přesto se za tím Adam Vlkanova ohlíží s úsměvem. „Zahrál jsem si za reprezentaci, v Lize mistrů, splnil jsem si sny,“ bilancuje ofenzivní šikula. Jedním dechem dodává, že evropské poháry si chce zahrát i v černobílém dresu.
Prahu zná líp než leckterý její obyvatel. Aby ne – německý novinář Klaus Hanisch ji často navštěvuje a napsal o ní několik knih. Zamiloval si Viktorii Žižkov a mezi svými oblíbenými hráči uvádí jedno překvapivé jméno. „Sledoval jsem strategickou hru Aleše Pikla, který mě okouzlil,“ říká v rozhovoru s FC.
Vlajky na domech i autech, pěkný fotbal německé reprezentace, ale také otázky ohledně její budoucnosti a rozpaky z nepříliš vysokého ekonomického přínosu šampionátu. Jak Němci vnímali EURO? „Letní pohádka z roku 2006 se podle mě nezopakovala,“ přemýšlí zkušený bavorský novinář Klaus Hanisch.
V Německu strávil devět let a je přesvědčený, že EURO 2024 bude úspěch. „Fanoušci, atmosféra, infrastruktura... Věřím, že to bude fungovat tak, jak to Němcům funguje vždycky,“ usmívá se Theodor Gebre Selassie, kterého mrzí jen to, že se šampionát vyhne jeho Brémám. Sám jako hráč zažil dvě mistrovství Evropy.
Devět let působil v Bundeslize. Zkušenosti, které tam nasbíral, teď bude Theodor Gebre Selassie uplatňovat při tvorbě nového Slovanu Liberec. S Ondřejem Kaniou a Janem Nezmarem chtějí vybudovat moderní klub, kterým žije celé město. „Moji synové hrají fotbal, vidím šanci nastavit klub tak, aby v něm oni i další mladí kluci měli dobrou budoucnost,“ říká o své motivaci.