Antonín Barák koučoval v příbramské mládeži několik budoucích reprezentantů včetně svého syna Tondy. Nechtěl na něj být mírný, aby v očích spoluhráčů nebyl protekčním dítkem, ani přísnější než na ostatní. „Přemýšlel jsem o tom hodně,“ ohlíží se v rozhovoru s FC.
Bylo 9. května 1972, když pětadvacetiletý Václav Oplt utrpěl přímo na hřišti v Martině zranění, jemuž o dva dny později podlehl. Vyhasl život gólmana, který mířil vysoko. Tady jsou vzpomínky od přímých aktérů.
Málokdo může o výchově mladých fotbalistů mluvit z podobné pozice jako on. Antonín Barák starší je dlouholetý pedagog, trenér, školitel trenérů, otec a relativně čerstvě i děda. A vidí velký problém, který nemá jen fotbal. „V Evropě máme nejobéznější děti, mezi nimi spoustu s náběhem na cukrovku – a nejmíň hodin tělocviku týdně,“ burcuje ve velkém rozhovoru, který není černobílý. Vidí i pozitivní věci.
V Rakówu Čenstochová se zapsal mezi legendy klubu, s nímž to ze třetí ligy dotáhl až k titulu. Po sedmi letech u našich severních sousedů odešel Tomáš Petrášek do jednoho z největších klubů v Koreji. Fotbalově mu exotické angažmá nevyšlo podle představ, ale po návratu do Hradce Králové má na co vzpomínat.
Jeho příběh by si měl přečíst každý, komu se život nedaří podle představ a kdo má sto chutí na všechno se vykašlat. První část velkého rozhovoru s Tomášem Petráškem je o jeho cestě do špičkového fotbalu, na které si pomáhal štípáním dřeva nebo sekáním trávy.
Nedostatek dětí, trenérů, zániky malých vesnických klubů – problémy, které řeší fotbal nejen v Česku. Fotoreportáže z hřišť zarostlých vysokou trávou s brankami bez sítí už jsou samostatným žánrem. I doba, v níž se nejpopulárnější hra na světě bojí o svou budoucnost, však má pozitivní příběhy. Tohle je jeden z nich. Vypráví o malém klubu TJ Slavoj Předměřice nad Labem – a abychom hned na začátku měli čistý stůl, přiznávám, že v něm působím jako jeden z koučů.
Adam Vlkanova působí křehce, ale do osmnácti dokázal kombinovat fotbal i hokej. Díky tomu – a pouličním sportovním bitvám se staršími kluky – je drobný ofenzivní šikula překvapivě odolný. A nesmírně soutěživý a sebevědomý. „Neumím prohrávat. I když hraju s dcerou karty, chci ji porazit,“ usmívá se.
Do Hradce Králové se vrátil dřív, než čekal – po dvou letech v Plzni a Ruchu Chorzów. Přesto se za tím Adam Vlkanova ohlíží s úsměvem. „Zahrál jsem si za reprezentaci, v Lize mistrů, splnil jsem si sny,“ bilancuje ofenzivní šikula. Jedním dechem dodává, že evropské poháry si chce zahrát i v černobílém dresu.
Prahu zná líp než leckterý její obyvatel. Aby ne – německý novinář Klaus Hanisch ji často navštěvuje a napsal o ní několik knih. Zamiloval si Viktorii Žižkov a mezi svými oblíbenými hráči uvádí jedno překvapivé jméno. „Sledoval jsem strategickou hru Aleše Pikla, který mě okouzlil,“ říká v rozhovoru s FC.
Vlajky na domech i autech, pěkný fotbal německé reprezentace, ale také otázky ohledně její budoucnosti a rozpaky z nepříliš vysokého ekonomického přínosu šampionátu. Jak Němci vnímali EURO? „Letní pohádka z roku 2006 se podle mě nezopakovala,“ přemýšlí zkušený bavorský novinář Klaus Hanisch.
