„Ku*va, Roze, kopej to direct!“ Jak si David Rozehnal prosazoval fotbalovou krásu nejen v Anglii

Do Olomouce jste se s rodinou vrátili před sedmi lety. Čím se tady po konci kariéry zabýváš?

V první řadě musím říct, že se nenudím, i když přiznávám, že stálou práci nemám. Teď se hodně bavím: užívám si rodiny, dvanáctileté dcery a osmnáctiletého syna. Zajišťuju chod domácnosti – nechci, aby to vyznělo špatně, manželka se na něm podílí ještě víc než já. Mám čas na takové ty normální věci. Před dvěma lety jsme se přestěhovali do vysněného domečku, tam je hodně práce, která mě baví.

A co fotbal?

Snažím se v Sigmě pomáhat kamarádovi trenérovi Honzovi Krajčovičovi s postovými tréninky. Míváme je jednou týdně, poslední dobou spíš dvakrát. To mě taky hodně baví, individuálně se zaměřuju hlavně na obránce a defenzivní záložníky. I když nejsem trenér, věřím, že klukům mám co předat. Sám pořád hraju šestou ligu za Kožušany, ale mám i prostor jezdit se dívat na syna, který hraje v Sigmě za U18. Sleduju taky dceru, která začala s basketbalem, baví ji to a musím říct, že mě taky. Ani jsem nevěděl, že je tak divácky zajímavý. A ještě jezdím s reprezentací U19 v roli patrona, mentora.

Jaká je tam přesně tvoje náplň?

Předávám zkušenosti klukům, kteří jsou hodně dobří. Pokud si to nepokazí sami, čeká je velká budoucnost. Někteří už naskočili do ligy, někteří jsou v B týmech. Hrají druhou nebo třetí ligu, dospělý fotbal. Je krásně vidět, jaký udělali posun od šestnáctky, kdy jsme je nabírali. Vrcholem zatím bylo mistrovství Evropy sedmnáctek. Místo Jirky Žiláka, který odešel do Slavie, teď mužstvo převzal Václav Jílek. Má zkušenosti s dospělým fotbalem, což je pro kluky skvělé. Baví mě sledovat, jak se z kloučků ušatých stali dospělí lidé, kteří dokáží mluvit a hrát skvělý fotbal.

Zapojuješ se přímo do tréninků, nebo s hráči pracuješ individuálně stranou?

Domluvili jsme se na tom, že budu hráčům předávat zkušenosti. Jsem součástí realizačního týmu, do tréninku zasahuju fyzicky, ale trenérům do toho nekecám. Pokud mě tedy nepožádají o spolupráci. U reprezentace bohužel není takový prostor na postové tréninky, ale když ho máme, jsem jeho součástí, jsem tam trochu víc slyšet a vidět. Věřím, že to trenérům takhle vyhovuje. Při zápasech jsem s videoanalytikem na tribuně, hru sleduju z ptačí perspektivy. O poločase se sejdeme v kabině, já řeknu svůj názor... Kluci mě znají už čtyři roky, vědí, kde jsem všude hrál, a věřím, že si moje připomínky berou k srdci.

Radíš jim s konkrétními individuálními herními záležitostmi z pozice člověka, který je zažil na vlastní kůži? Bránil jsi Zlatana Ibrahimoviče, Cristiana Ronalda...

Přesně tak. Strašně si vážím práce trenérů, kteří se dokáží od prvních trenérských licencí dostat až na UEFA Profi. Vím, kolik času a úsilí to stojí, možná proto se do toho sám nechci pouštět. (usmívá se) Na druhou stranu trenéři, kteří fotbal na nejvyšší úrovni nehráli, tyhle zkušenosti nemají. A tím se jich nechci vůbec dotknout. Mě tam mají přesně k tomu, co říkáš. I když většinou sami hráli fotbal třeba v nižších soutěžích, ty situace cítí. Ale věřím, že když to hráčům řekne někdo, kdo to zažil na nejvyšší úrovni, a trenéra tím podpoří, má to výraznější efekt.