Rodiče chtěli školu, on věřil fotbalu. Slávista Isife o rychlém přestupu, tvrdých trénincích i snu o Anglii či Německu

Tohle je možná váš první velký rozhovor ve Slavii. Je to moment, kdy si začínáte uvědomovat, že je všechno kolem vás tak nějak větší? Zvykáte si na to?

Ano. Jeden rozhovor jsem dělal hned po podpisu pro klub, ale tohle je skutečně první větší. Na takové věci ale musím být připravený. Každý mladý hráč sleduje velké kluby, víme, jak to funguje a rozhovory k tomu prostě patří. Věděl jsem, že to přijde, takže jsem s tím počítal.

Co vás po lednovém příchodu do Slavie překvapilo nejvíc?

Kvalita hráčů. To byla první věc, které jsem si všiml. Hned mi došlo, že musím přidat. Myslel jsem si, že začnu postupně a budu se do týmu dostávat krok za krokem, ale když jsem viděl tu úroveň, řekl jsem si: „Na tomhle levelu ještě zdaleka nejsi, musíš se zlepšit.“ Musel jsem si to přiznat a jít do sebe. Pomáhá mi to dodnes a vím, že takhle musím pokračovat, pokud se chci dostat na top úroveň.

Takže pomalá adaptace tady ve Slavii nepřipadá v úvahu?

Ne. Je to velký klub a chtějí vidět, proč si vás vzali. Chtějí, abyste hráli a ukázali, co ve vás je. Někteří hráči se možná po přestupu do velkého klubu uklidní, myslí si, že mají čas. Ale já jsem si od začátku říkal, že si tohle dovolit nemůžu. Pomohli mi i afričtí kluci v týmu. Vysvětlili mi, jak to tady chodí. Řekli mi, že se musím posouvat, že se musím zlepšovat rychleji. A já jsem to viděl stejně. Věděl jsem, že to tak musím udělat hlavně kvůli sobě.

Hodně hráčů říká, že tréninky ve Slavii jsou extrémně náročné – fyzicky, tempem, intenzitou. Vnímáte to stejně?

Hned jsem to poznal. Trenéři vás tlačí, chtějí výkon. Kluci v týmu mi taky pomohli pochopit, jak to funguje. Já jsem typ, který je připravený na jakýkoliv styl nebo náročnost. Už před příchodem jsem sledoval zápasy Slavie a věděl jsem, že na tom musím zapracovat. Když jsem pak přišel, viděl jsem, jak moc se tady jede naplno. A bylo mi jasné, že musím přidat taky.

Bojuju bez ohledu na tabulku

Jak rychle jste měl pocit, že jste součástí týmu – na hřišti i mimo něj?

Hodně mi pomohli trenéři. Věřili mi, a to je pro hráče to nejdůležitější. Když trenér věří tomu, co umíte, dost vám to pomůže. Říkali mi, ať jsem sebevědomý, ať hraju svoji hru – náběhy, souboje, všechno, co je prostě „moje". Dali mi jasně najevo, že právě proto mě přivedli. Díky tomu jsem se dokázal zlepšovat rychleji a zapadnout do týmu.

Čekal jste, že začnete hrát tak rychle? Spousta hráčů se ve Slavii adaptuje půl roku, někdy i déle. Vy jste naskočil prakticky hned a objevujete se i v základní sestavě. Překvapilo vás to?

Nečekal jsem to. Ale myslím, že mi to jako hráči pomohlo. Když jsem přišel, věděl jsem, že potřebuju sebevědomí, abych mohl hrát. A trenéři mi ho dali. Když vám trenér věří, dá vám prostor jít na hřiště a ukázat, co ve vás je. Nevěřil jsem, že budu v základu tak rychle. Když jsem viděl tu kvalitu v týmu, věděl jsem, že se musím zlepšit. Pracoval jsem na tom v tréninku i v zápasech a myslím, že právě to mi pomohlo se do týmu dostat.

Slavia je na čele tabulky, pomáhá vám to, nebo to naopak vytváří ještě větší tlak?

Pro mě je to stejné. V Dukle jsme taky pořád o něco hráli. Já se nedokážu uklidnit jen proto, že jsme nahoře. Pořád chci hrát, ukazovat, co ve mně je, a bojovat stejně, jako když jsme hráli o záchranu. Není to o tabulce. Vždycky chci bojovat a předvést se fanouškům i týmu.