Nenávist v mnoha vrstvách. Reportáž z derby, do kterého promlouvá i Bůh

Velké derby je tu.

Zápasový den začínám na místě, kde to všechno začalo. U kostela svaté Marie v glasgowské čtvrti Calton. Za chvilku odbije desátá a s blížící se bohoslužbou lidí před kostelem přibývá. Značná část z nich ale nemá zrovna nedělní úbor. Kolem krku se jim houpou zeleno-bílé šály. Nebo oblékli zelené bundy.

Čím se tenhle kostel kromě zeleného plotu vlastně liší od ostatních? Je to katolický kostel v majoritně protestanské Velké Británii.

A právě tady se začaly psát první řádky příběhu o skotském sektářství. O hluboce zakořeněném nepřátelství mezi katolickou a protestantskou komunitou, v němž se náboženství prolíná s politikou, národní identitou a fotbalem. A které Glasgow už půldruhého století rozděluje na dva nesmiřitelné tábory.

Green Paradise

Od kostela se nořím hlouběji do omšelého předměstí. Míjím první fanoušky, kteří na mši zjevně nemíří. „Co pro vás znamená být fanouškem Celtiku?“ ptám se jednoho z nich, odhadem padesátníka. „Fkin' catholic,“ odsekne uštěpačně.

O kus dál se sdílnějšího pána se synem pro změnu ptám, jak vnímá rozdíly ve vyznání. Vykopávají mezi lidmi pomyslné příkopy? Okamžitě zvážní a nejprve se odmítne bavit. Když ale zkusím, jestli má mezi Rangers nějaké známé, tvář se mu rozzáří: „Manželku!“

„Jak k něčemu takovému dojde?“

„Hodně alkoholu!“ odpoví s ještě větším pobavením a svižně mizí v davu. Jeho syn má na sobě ikonický pruhovaný dres Celtiku. Je celkem jasné, kdo u něj v tomhle manželství zvítězil.

Dav na London Road houstne a já se stávám součástí zeleno-bílého stáda, které se valí k Celtic Parku. Šilhám po nápisech na šálách fanoušků přede mnou.

You'll Never Walk Alone. Let the People Sing. Roll of Honour. Paradise since 1888.

Právě v tom roce vznikl původní Celtic Park, jen o několik set metrů dál od toho dnešního. Na své současné místo se klub přesunul v roce 1892. Od té doby se odsud nehnul. Svoji čtvrť nikdy nezradili. Fanoušci i klub moc dobře vědí, kam patří.

A co You'll Never Walk Alone? Není to náhodou hymna jiného britského velkoklubu? Je. Ale právě fanoušci Celtiku s oblibou tvrdí, že to byli oni, kdo tenhle muzikálový hit přinesl na fotbalové tribuny jako první.

Že je Celtic Park obrovský, hřmící kolos, mi potvrdil i Zdeněk Zlámal. Bývalý český brankář tu odchytal jako soupeř několik utkání. „Byl to pro mě vyloženě wow moment,“ vzpomíná. „Ze srandy jsem tehdy klukům v kabině říkal, že asi budu muset pustit nějaký gól, abych tu atmosféru naplno poznal. No... prohráli jsme 0:5. Tak jsem jim po zápase říkal, že pro atmosféru jsme zkrátka udělali maximum. A ta opravdu stála za to.“

Tenhle majestátní dojem na vás dýchne ještě dřív, než vůbec projdete turnikety. Jakmile se prostranství před stadionem otevře, je to ohromující pohled.

Cihlově rudou fasádu hlavní budovy objímají obří zelené tribuny. Z jedné strany visí bannery s legendami, z druhé bije do očí připomínka absolutní domácí nadvlády, včetně devíti ligových titulů v řadě.

Má to ale drobnou pihu na kráse. Hned čtyři z těchto mistrovských sezon hrál Celtic ligu bez svého úhlavního rivala. V roce 2012 totiž Rangers kvůli dluhům fakticky zkrachovali a obnovený klub se musel drápat zpět od čtvrté ligy.

„Pro mě už to dávno není Old Firm. Je to prostě jen Glasgow derby,“ vysvětluje mi v davu vysoký čtyřicátník George. „Celé to jejich znovuzrození byla jen chytrá právnická klička, jak utéct před dluhy. Odmítám je považovat za ten samý klub, za tu samou Old Firm, se kterou jsme bojovali sto let. Ať si říkají, co chtějí, po tom krachu v roce 2012 už to prostě nejsou oni.“

Zatímco George kroutí hlavou, předzápasový ruch kolem nás nabírá na obrátkách. Jediné, co mě z nabídky místní gastronomie na první pohled zaujme, jsou fish and chips, jejichž vůně se line z jednoho ze stánků. Když se ale podívám na lidi odcházející od vedlejšího food trucku, je zřejmé, že větším hitem jsou očividně místní slané koláče: pork pie, kidney pie nebo dokonce kebab pie. Při pohledu na tuhle mastnou nabídku mě chuť na cokoliv okamžitě přechází.

Ve vzduchu je ale cítit i něco jiného.

Pro zeleno-bílé celkem příznačně: lehký závan marihuany. Kolem mě v tu chvíli proběhne policista a zabavuje zrovna někomu láhev Buckfastu – ikonického fortifikovaného patnáctiprocentního vína. Alkohol je ve Skotsku jak na stadionu, tak v jeho bezprostředním okolí přísně zakázán. V porovnání s českým fotbalovým prostředím, kde pivo k zápasu neodmyslitelně patří, je to neuvěřitelný paradox. Zvlášť když do toho všeho plně nasajete divokou vůni okolí.

Irské dědictví

Neustálý šramot davů najednou protne cinkání drobných: „Money for Palestine!“ Zvuk se nese od staršího muže s velkou kovovou pokladničkou a palestinskou vlajkou. Když se podívám kolem, najednou v dálce vidím víc takových. Každý si ale jede svým rytmem.

„Jsme dělnická třída, stojíme při těch, kteří trpí. Máme s Palestinou silné pouto – je v tom naše vlastní historie útlaku ze strany britského kolonialismu,“ vysvětluje mi chlapík jménem Tony bez zaváhání, když se u něj na moment zastavím.

Není náhoda, že když se podíváte do kotle Celtiku, uvidíte vedle klubových barev i záplavu palestinských vlajek. Nejde ani tak o samotný blízkovýchodní konflikt, jako spíš o symbolické zrcadlení. Fanoušci si do vzdáleného dění projektují svůj vlastní historický příběh, pocit útlaku od mocnosti a irsko-katolickou identitu.

„Je to pro nás solidarita s lidmi, kteří jsou utlačovaní kdekoliv na světě. Cítíme s nimi a stojíme při nich,“ uzavírá Tony a vtiskne mi do ruky kartičku skotsko-palestinské charity.

Tím se dostáváme k té vůbec nejčastější vlajce, která na tribunách Celtic Parku vlaje: k irské trikolóře.

V 19. století sem z Irska před hladomorem utekly tisíce katolíků. Když bratr Walfrid v roce 1887 založil Celtic, chtěl pomoci právě chudým irským dělníkům na východě města. Jenže na druhé straně Glasgow už tehdy fungoval klub, který se stal symbolem absolutního opaku – protestantské většiny, loajality k britské koruně a rivalského Oranžského řádu. Město se rozlomilo vejpůl a z fotbalu se stala válka o identitu.

Jak tedy napovídá samotný název klubu i postava jeho zakladatele, Celtic zůstal po celou svou historii věrný irským kořenům. A Irsko zůstalo věrné Celtiku. Není to jen prázdná fráze nebo marketingové klišé. Vazba na ostrovní domovinu je tu cítit na každém kroku.

O pár metrů dál se dávám do řeči s dalším fanouškem. „Fandím jim celý život a můj syn jim teď fandí taky. Je v tom celá irská historie,“ říká Barry, prošedivělý chlapík. Těší mě hlavně to, že postrádá ten hutný skotský přízvuk. Konečně si s někým normálně popovídám. Barry na dnešní zápas přijel až z Dublinu.

Co si myslí o fanoušcích Rangers? Barry se zhluboka nadechne. Na malý moment to vypadá, že spustí, ale pak se spustí autocenzura. „Nemyslím si, že byste chtěl otisknout to, co se mi teď honí hlavou,“ odpoví nakonec s hlasitým smíchem.

Zkouším z něho dostat aspoň něco. Přece jen, lidé přijíždějící z Dublinu mohou mít na věc trochu jiný pohled než místní. Zajímají se ještě vůbec o otázky spojené s vírou?

„Sektářství tu pomalu umírá,“ uvažuje Barry. „Lidé stárnou a mladá generace už to neprožívá tak divoce jako jejich rodiče nebo prarodiče. Jenže v den zápasu je to jiné. Všechno to na pár hodin zase ožije. Rangers budou vždycky nadávat na papeže a my budeme vždycky nadávat na tu jejich oranžovou protestantskou stranu. My budeme plivat na monarchii, oni zase připomínat Irskou republikánskou armádu (IRA).“

Končí ale smířlivě: „Víte, po zápase projdete branou stadionu, jdete domů a dalších šest dní žijete úplně normální život.“

Stává se tedy na devadesát minut někým jiným? „Přesně tak,“ přikývne Barry bez zaváhání. „Přesně tak.“

O kousek dál potkávám další Iry, starší manželský pár. Představují se jako Patrick a Maureen Carrovi. Maureen se svou šedou vlněnou čepicí a laskavým úsměvem tak trochu připomíná babičku z knížek Boženy Němcové. A zeleno-bílá šála jí sedí s naprostou přirozeností.

„Na Celtic jezdíme už přes čtyřicet let. Fandit jsme začali po vzoru rodičů,“ vypráví Patrick. A jaké to je být fanouškem Celtiku zdaleka? „Úplně stejně vášnivé, jako byste byl odsud,“ odpovídá bez váhání Patrick. „Snažíme se jezdit tak často, jak to jen jde, i když cesta z Corku autobusem a trajektem je pokaždé docela náročná,“ doplňuje ho Maureen. Podle Googlu zabere minimálně osm hodin.

Dnešní zápas má jednu velkou vadu na kráse. Kvůli dlouhotrvajícím sporům o vstupenky a bezpečnostním opatřením mají hostující fanoušci na Old Firm derby už delší dobu zákaz vstupu, takže stadion je dnes čistě zeleno-bílý.

„Škoda, že tu dneska vůbec nejsou fanoušci Rangers,“ prohodím a zkouším, co na to oni.

Maureen mě svým názorem trochu překvapí: „Upřímně, atmosféra je mnohem lepší, když jsou na stadionu oba tábory. Mnohem radši bychom tu fanoušky Rangers viděli.“

Vzpomínka na nedávné incidenty a divoká vtrhnutí na hřiště mě přivádí k otázce, jestli má tahle nenávist ještě vůbec nějaké hranice. „Jo, stoprocentně,“ shodují se oba. „Musí mít hranice.“

„Pořád je tu sice cítit velká míra zatrpklosti, to k tomu patří, jsou to dva hlavní týmy v jednom městě,“ uvažuje Patrick. „Dneska je to mnohem lepší. Není to zdaleka tak špatné a násilné jako dřív.“

S Patrickem a Maureen by rozhodně nesouhlasil Ross. Starší pán, který postává opodál úplně sám. Na sobě překvapivě nemá ani kousek klubových barev. V té všudypřítomné jednotvárné houšti působí trochu ztraceně, až se mi na okamžik nechce věřit, že je tu správně. Z pošťáka v důchodu ale nakonec vypadne docela vyhraněný názor.

„Sektářství se naopak zhoršuje,“ kroutí hlavou. „Ale můžou za to jen a pouze Rangers. Se Celtikem to nemá nic společného. Všechna ta zloba a nenávist jde čistě z jejich strany, z naší ne. My jsme praktikující katolíci,“ vysvětluje Ross rezolutně.

„Oni mají svou stranu a své tradice, my zase ty naše. Tyhle dva světy se nikdy nespojí. Prostě nikdy. Můžete doufat ve zlepšení, ale nedojde k němu. Je to v těch lidech zakořeněné už moc dlouho. Opravdu strašně moc let,“ dodá zklamaně.

Pochmurné Glasgow

Pomalu odcházím z prostor těsně před stadionem. Zacházím za roh, kam už policejní ruka nedosáhne, a potkávám první požitkáře Buckfastu. Myslel jsem si, že většina fanoušků už touhle dobou musí být uvnitř nebo těsně u bran, ale omyl. Od nedalekého nádraží a přilehlých parkovišť se stále line dlouhý zeleno-bílý had. Z dálkových autobusů vyskakují poslední opozdilci, možná po dlouhé cestě trajektem z Irska.

Sedám na kolo, což je ve věčně ucpaném Glasgow asi ten nejlepší dopravní prostředek, a šlapu zpět do pochmurného centra.

Jak se k němu blížím, fanoušci se pomalu vytrácejí. Tady byste najednou vůbec nepoznali, že se jen pár kilometrů odsud hraje největší zápas ve Skotsku. Zmizelo veškeré klubové oblečení, nevidím jedinou modrou. A zelenou už připomínají jen věčně syté glasgowské trávníky. Žádný plakát, samolepky na lampách ani fotbalové graffiti na zdech. Prostě nic. Zvláštní.

Sestupuji do podzemí a nasedám na metro. Cíl je jasný: zastávka Ibrox. Mířím na výsostné území Rangers.

Hned po výstupu z metra vím, komu tohle území patří. Přímo přede mnou se tyčí The Louden Tavern, jedna z nejikoničtějších hospod modrého tábora. Já ale mířím ještě o pár set metrů dál, k samotnému Ibrox Stadium.

Působí podobně, ale zároveň úplně jinak než Celtic Park. Opět je to klasický britský stadion s cihlovou fasádou, zavěšenou střechou a neustálou připomínkou toho, že zrovna oni jsou ten hlavní klub v Glasgow. Že oni jsou ti lepší. Přesto má zblízka jinou auru, za což může především okolí.

Paradoxně mu totiž chybí barva úhlavního rivala. Zatímco Celtic Park leží vedle obrovského, věčně zeleného hřbitova a obklopují ho trávníky, Ibrox je vsazený přímo do chladné průmyslové zóny mezi ošumělé baráky.

Tady by se jim trocha té zelené opravdu hodila, bleskne mi ironicky hlavou.

Pak ale moji pozornost upoutá fasáda stadionu. Je celá osázená památečními cihlami. Do každé z nich jsou vyryta jména. Rangers nabízejí svým příznivcům možnost stát se doslova permanentní součástí Ibroxu.

Další podobná série se nachází na dlaždicích před stadionem. „Leon Edgar, 18. listopad,“ píše se na té největší. Je u ní položená růže. Vypadá ještě čerstvě, jako by ji tam někdo přinesl těsně před dnešním zápasem.

V tom zvláštním tichu, které tu pár desítek minut před obřím třeskem panuje, pomalu dokončuji procházku okolo stadionu. Dochází mi, jak ohromně moc pro tyhle lidi znamená být doslova zazděný v základech Rangers. A to ještě netuším, co si vyslechnu za chvíli.

You're simply the best!

Mířím zpátky k The Louden Tavern a potkávám opozdilce v modrém.

Dávám se do řeči s udýchanou holkou, která i se svým otcem spěchá do hospody na zápas. Co pro ni tenhle svět vlastně znamená? „Ta rivalita je to nejlepší, co máme. Já ani vlastně pořádně nevím, jak ti to vysvětlit. Je to prostě... my nenávidíme je, oni nenávidí nás. A to je všechno,“ vyhrkne.

„Takže je to takhle lepší?“ ptám se v poloběhu. „Rozhodně. Zcela jistě je to tak lepší.“

„A co po zápase? To jste pak všichni zase přátelé?“

„Jo, přesně tak. Před zápasem, a hlavně během zápasu, nenávidím všechny fanoušky Celtiku, kamaráde. K smrti je nenávidím. Až potom je zase miluji. Hlavně když vyhrajeme,“ usměje se a dá se do klusu.

Vstupuji do hospody.

Přímo nade mnou visí nápis We Are The People. Udělám jen pár kroků a rázem si připadám jako v naprosto jiném, modro-červeném světě. Není tu snad ani metr čtvereční, který by mi jasně nepřipomněl, čí území to je. Všude visí historické dresy, zarámované fotky ikonických momentů a samozřejmě záplava britských vlajek Union Jack.

A to hlavní? Na rozdíl od bezprostředního okolí stadionu se tady pít může.

Z píp neustále odkapává pivo na bar. Taky si jedno objednám, abych mezi místní zapadl. Když ale vidím styl, jakým ho barmanka točí, zpozorním. Za tohle by ji v českých hospodách rozhodně nepochválili. Sklenice je plná až po okraj. Pěna nikde.

Beru si svůj půllitr a hledám volné místo s výhledem na alespoň jednu z desítek televizí. Nejnadějněji to nakonec vypadá ve venkovní části. Překvapivě neprší. Tady by to šlo.

Se změnou prostoru se částečně mění i publikum. Zatímco uvnitř trůní starší generace fanoušků pohodlně usazená na měkkých polstrovaných sedačkách, tady venku to osazenstvem i náladou připomíná mnohem živější bar. Skupinky chlapů postávají u vysokých stolků a vehementně něco probírají. Jen o fotbal tu asi nepůjde.

Zpovzdálí je s míchanými drinky pozorují jejich manželky a přítelkyně. Po chvilce letmého hlídání svých protějšků se ale vracejí k drbům, vytahují telefony a spouští sérii selfíček. Tyhle dámy sem jen kvůli fotbalu rozhodně nepřišly.

Zbývá deset minut do výkopu.

Hudba, která doteď hrála jen kdesi v pozadí, najednou ohlušujícím způsobem zesílí. Všichni si okamžitě začnou notovat. Jsem překvapen. Z reproduktorů duní elektronická taneční věc I'm Feeling It. Rychle mi ale dochází, že i tenhle song tu má své nezpochybnitelné místo. Pro fanoušky Rangers se stal kultovní hymnou během jejich jízdy do finále Evropské ligy v roce 2022.

Další volbu už chápu mnohem víc, k fotbalovému prostředí totiž sedí dokonale: The Best od Tiny Turner. Celá venkovní veranda si společně od plic zařve ikonický refrén. „You're simply the best! Better than all the rest... Better than anyone, anyone I've ever met!“ A i když zpěv není zdaleka dokonalý, je jasné, že tu právě sborově vyznávají lásku svým Rangers.

Zápas začíná a hospoda se rázem promění v jeden pulzující organismus. První exploze emocí přichází hned v páté minutě. Strkanice a dohadování u střídaček končí žlutou kartou pro trenéra Rangers. „Fuck off!“ zaburácí jednohlasně celá veranda. Vlna negativních emocí pokračuje. Faul modrých. Přímák z nebezpečné vzdálenosti. Centr, hlavička, volej... a gól Celtiku.

Prostorem to zahučí. Ozve se hromadný, hluboce zklamaný povzdech, který ale netrvá déle než pár vteřin. Praporek letí nahoru. Ofsajd. Gól neplatí. Zmar se ve zlomku vteřiny mění v čirou euforii a škodolibý výsměch nad krátkou radostí úhlavního rivala.

Hospoda funguje jako jedna velká komunita. Každý tu má svou skupinku, nikdo není sám, a i kdyby náhodou byl, okamžitě se stane součástí některé z nich.

Jediný, kdo celou tu vřavu se stoickým klidem pozoruje zpovzdálí, je William. Jak se vzápětí dozvídám, dělá tu provozního. Je navlečený do kompletní klubové teplákovky. Jako by jen čekal na pokyn trenéra, aby se mohl jít rozcvičovat s týmem.

„Fandím Rangers přes čtyřicet let,“ vypráví. „Začal jsem vlastně hlavně kvůli svému okolí. Vyrostl jsem nedaleko, všichni kamarádi ve škole jim fandili, tak jsem se prostě přidal. A teď jsem tady.“ Ptám se ho na všudypřítomné heslo We Are The People. Chvilku se zamyslí a hledá ta správná slova. „Znamená to, že jsme ti nejlepší. Jsme ti nejlepší lidé, které můžeme mít.“

A co samotný zápas a jeho všudypřítomný podtext? „Máš tu katolíky, máš tu protestanty a takové věci. Ale to je mi jedno. Zajímá mě jen fotbalová stránka. Dokonce moje děti fandí Celtiku! Ale co já s tím? Akorát s nimi o derby nemluvím,“ zasměje se. „Je to nejlepší rivalita a derby na světě. Nenechám si to zkazit těma kravinama okolo.“

Češi vs. Rangers

Přisedám si k jednomu ze stolů na venkovní verandě. Nepřekvapivě ho zdobí obrovský znak Rangers a opět nápis We Are The People – teď už aspoň znám jeho význam.

Dávám se do řeči s dalším fanouškem a shodou těch nejabsurdnějších glasgowských náhod zjišťuji, že se jmenuje úplně stejně jako ten starší zahořklý pán u Celtic Parku – Ross. Tím ale veškerá podobnost končí. Kromě modré barvy oblečení je rozděluje i věk. Tomuhle Rossovi nebude víc než třicet.

Odsouvá svůj půllitr o kus dál, abych se vedle něj vůbec vešel.

„Zlepšuje se to,“ odpovídá mi po chvíli na otázku, jak vnímá zdejší rivalitu. „Jako fanoušek Rangers musím říct, že je to teď lepší. V poslední době jde mnohem víc o samotný fotbal. Jasně, sektářství tu pořád je, to nezmizelo, ale už to není jenom o něm.“

A jak je na tom samotné Glasgow? Je to město striktně rozdělené na zelené a modré čtvrti, nebo mimo fotbal funguje normálně?

„Mám spoustu kamarádů, co fandí Celtiku,“ odvětí okamžitě. Když se doptávám, jestli to tedy nefunguje tak, že by jedni žili čistě ve svých čtvrtích a druzí ve svých, kroutí hlavou. „Ne, ne, je to hodně promíchané. Jsou tu sice specifické oblasti, kde jasně převažuje Celtic nebo naopak Rangers, ale celkově je to mix. Lidé tu žijí normálně vedle sebe.“

Mně se v tu chvíli ale vybaví jiné svědectví, opět od Zdeňka Zlámala. Bývalý český brankář zná skotské fotbalové prostředí dokonale, chytal v Glasgow i v Edinburghu. I hlavní město má své vlastní derby s historickým náboženským podtextem. Hibernian bývá tradičně spojován s irskou katolickou komunitou, zatímco Hearts s protestantským prostředím. Podobně jako v Glasgow se tak i tady do fotbalové rivality promítají staré společenské příkopy. A právě tohle rozdělení zažil Zlámal v dresu Hearts na vlastní kůži.

„Běžný člověk si toho nevšimne. Ale když jsem hrál za Hearts, vyrazili jsme jednou s rodinou do dětského koutku, který jsem si našel na internetu. Asi po pěti minutách za mnou někdo přišel a říká mi: Tady jsi na území Hibernian, dávej si pozor,“ vzpomíná Zlámal.

„Říkám mu: Jak to myslíš? A on, že to je zkrátka čtvrť Leith a sem hráči Hearts nechodí. Nejdřív mi to přišlo úsměvné. Ale pak jsem se podíval pořádně na mapu a opravdu to bylo kousek od stadionu Hibernian, což mi do té doby vlastně nedošlo. Já jsem prostě cestoval po městě, jak jsem chtěl. Od té chvíle už jsme ale raději trávili čas v západní části Edinburghu.“

On tedy rozdělení vnímal. „Ono je to město ve skutečnosti opravdu rozdělené a úplně stejně to funguje i v Glasgow. Fanoušci to hodně vnímají a dávají si na to pozor,“ dodává a zároveň upozorňuje na velký paradox dnešního fotbalu. „Ale v klubu samotném už je to hráčům jedno, tam se to neřeší. Víru tam celkově už takhle neřešili. V tomhle si myslím, že klub dnes prostě nakupuje hráče čistě podle kvality.“

Zpět ale ke sledování zápasu.

Naše přemítání s Rossem náhle utne gólový moment. Modrý moment. Střela ze střední vzdálenosti, brankář vyráží a bum. Ryan Naderi uklízí dorážku k tyči. Absolutní euforie. Pivo lítá do vzduchu, půllitry zase padají dolů, lidé se objímají, slaví, líbají, skáčou. Na chvilku mě Ross vezme kolem ramen a snaží se ze mě setřást můj neutrální postoj. Vykouzlí mi úsměv na tváři. Nejde jim tu radost nepřát.

Počkám, až vrcholná euforie pomine. Ross odešel pro další pivo, tak se dám do řeči s jeho kamarádem.

Co Naderi? „Moc jsem mu nevěřil, když přišel. Stál hodně peněz, a to šel dokonce až ze třetí německé ligy. Jaro neměl moc dobré, říkal jsem si, koho to k nám vůbec dotáhli. Ale teď? Hraje dobře, asi si zvykl. Je vysoký, technický, bojuje, a to se mi líbí nejvíc.“

Mezitím se vrací Ross a diví se, proč se zajímám zrovna o Naderiho. Přichází tak dlouhá chvíle vysvětlování, jak to má Naderi s českým občanstvím. Rossův kámoš se na chvilku zarazí a najednou vyhrkne: „Czech? Slavia, Sparta?“ ptá se.