Nenávist je za odměnu

Když začátkem června 2019 oznámil český záložník, že už nebude pokračovat v profesionálním fotbale, zaznamenaly tuhle informaci i skotské deníky. Nejčastěji se objevoval titulek: „Legenda Hearts Rudi Skácel končí kariéru.“ Třebaže v té době uplynuly už dva roky od toho, co opustil Skotsko, věnovaly mu pozornost.

Řada českých legionářů zažila ve svých klubech derby. Někteří se zapsali do srdcí vlastních fanoušků, kteří na ně nezapomínají ani po letech. Ale Rudolf Skácel je asi jediným, kdo vzbuzoval tak protichůdné emoce. Láska na jedné straně, nenávist z opačného břehu. Může za to nadvláda Heart of Midlothian v soubojích s Hibernian v rámci derby o Edinburgh. A Rudolf Skácel hrál během této éry zásadní roli.

Možná mu pomohla dobrá průprava z podobných duelů, které zažil ještě před příchodem do Skotska. „Je pravda, že jich bylo docela dost. Vlastně úplně prvním velkým derby pro mě byly zápasy Hradce proti Pardubicím. Tehdy jsme za trenéra Uličného postupovali do první ligy, na starý stadion v Pardubicích tehdy přišlo asi 6500 lidí, což už se asi nikdy nezopakovalo. Myslím, že jsme tam vyhráli 1:0. Pak přišel přestup do Slavie, takže souboje se Spartou,“ ohlíží se za svými prvními zkušenostmi z bitev týmů, mezi nimiž panuje velká rivalita.

Ty další přišly po odchodu do ciziny, kam zamířil v roce 2003. Konkrétně do Olympique Marseille, pro nějž jsou nejvíc souboje s Paris St. Germain. Následující rok strávil v Panathinaikosu Atény, proto mu nechybí ve sbírce střetnutí s Olympiakosem Pireus. „I když tam už to podle mě bylo za hranou. Vzpomínám si, jak přišli na předzápasový trénink naši fanoušci a řekli, že nesmíme prohrát a nesmíme si s nikým měnit dres. Oni už kvůli různým konfliktům nesměli být jako hosté na stadionu. Když jsme tam přijeli, byly to manévry, helikoptéry nám létaly nad hlavou. Ale atmosféra byla úžasná, to jsou zápasy, které vám z paměti nevymizí.“ Jak je znát z následujícího rozhovoru, mezi ně patří i derby v dresu Hearts.

Než se dostaneme k derby, pojďme na začátek. Jak se vlastně v létě 2005 stalo, že jste se v týmu Hearts objevili najednou tři Češi?

Tehdy jsem měl platnou smlouvu v Marseille, ale jelikož trenér Alain Perrin v lednu 2004 skončil a José Anigo, který to po něm převzal, větší část týmu nechtěl, šel jsem v létě na hostování do Panathinaikosu. Jenže ten po sezoně neuplatnil opci. Původně jsem se chtěl vrátit do Marseille, kde mezitím sice v roli trenéra skončil i Anigo, ale udělali z něj sportovního ředitele, takže už jsem se tam raději vracet nechtěl. Proto jsem si něco sháněl. Mého agenta tehdy docela hodně uháněl šéf skautingu a asistent Simon Hunt (z Hearts), ale v první chvíli se mi z takových dvou velkoklubů, kde jsem mimochodem taky hrál velká derby, do Skotska nechtělo.

Měl jste tehdy i jiné nabídky?

Mluvil jsem s panem Hřebíkem, Sparta mi nabízela smlouvu, ale nechtěl jsem se ještě vracet do Česka. Navíc jsem řekl, že se to nedělá (před odchodem do Marseille v létě 2003 působil ve Slavii – poznámka redakce) a že si nedokážu představit návrat, navíc k rivalovi. A měl jsem Celtic, kam mě doporučoval pan Moravčík. Chtěli mě jako levého beka, ale jelikož jsem tu sezonu, kterou jsem strávil v Marseille, odehrál na levém beku, tak se mi do toho úplně nechtělo. Jasně, velká adresa, zajímavý klub, ale řekl jsem jim, že jsem mladý a chtěl bych hrát v záloze, kde mi to víc sedí. Pořád jsem čekal na něco jiného, jenže nic zajímavého nepřišlo. Simon Hunt stále volal, tak jsme se o tom začali bavit. Odletěl jsem do Litvy za tehdejším rusko-litevským majitelem Romanovem a začali jsme se bavit o Hearts. Jeho plány mě zaujaly, chtěl nabourat nadvládu Rangers a Celtiku, vybudovat nový tým s velkými ambicemi. Chtěli mi dát větší roli a mě vždycky bavilo, když jsem patřil k lídrům a měl jsem zodpovědnost na svých ramenou. Nakonec to dopadlo tak, že jsem tam z Marseille odešel na roční hostování. Tím se vlastně ta moje série hostování prodloužila.