Když Teplice strašily Dortmund. Měli jsme tam malou dušičku, vzpomíná Frťala

V sezoně 1998/99 jste dosáhli na druhé místo v lize, patřili jste mezi nejsilnější týmy. Cítili jste, že se nemusíte bát nikoho?

Ano. A to jde všechno za Michalem Bílkem. Když přišel do klubu a vedoucí mužstva Franta Šnobr mi řekl, že se mnou bude na pokoji, ptal jsem se: Franto, proč? Vždyť já jsem ho naháněl, kopal jsem ho, pořád jsme si nadávali, a ty ho dáš ke mně na pokoj? A on se smál: No jo, jenže ty jsi tady jedinej normální, s kým se dá mluvit. Michal byl pro mě největší hráčská osobnost, se kterou jsem se potkal. Na trenéry jsem měl štěstí – vedl mě Laco Kuna, Jarábek, Valér Švec... Ale Michal... On moc nemluvil, ale vždy dokázal pojmenovat situaci, problém. Když řekl, že se jde do hospody, neexistovalo, aby někdo nešel. Když řekl, že se do hospody nejde, nebyl nikdo, kdo by šel. Jeho prodlouženou rukou byl Marián Řízek, který byl na druhou stranu bohém. Měl dar od Boha, ale bohužel... V té době jsme věděli, že když Mery začne trénovat ve čtvrtek, v sobotu pro nás bude jedním z klíčových hráčů. To byli dva lídři kabiny. Michal byl šéf, Mery byl důležitý z pohledu uvolnění. Když byl Michal nasraný, Mery to zklidňoval. Vlastně to byla podobná dvojice jako trenéři Šáfa a Pešek.

Takže jste měli ještě další trenérskou dvojici v rámci kabiny?

Ano, ano! Trenéři vůbec nemuseli řešit to, co teď řešíme my. Neexistovalo. Trenér nebo pan Hrdlička si zavolali Michala nebo mě a řekli: Hele, mě vůbec nezajímá, jak to uděláš, ale prostě budou makat. Ty mi za to zodpovídáš, ty mi za to ručíš.

Přinesl Michal Bílek do kabiny devadesátkovou sparťanskou aroganci a sebevědomí?

Tenkrát jsem to až tak nevnímal, až později, když jsme byli s Michalem ve Spartě jako trenéři, viděl jsem, že on si vůbec nepřipouštěl, že bychom prohráli. Absolutně. A došlo mi, že jako hráč byl takový už i v tréninku. Nenáviděl porážky. A tuhle nemoc na nás přenesl. A nejen to – neexistovalo, že by byl bordel v kabině nebo že by nebyly srovnané dresy.

Navíc se mu dařilo i na hřišti, že?

Přesně. Slavné přímáky byly takovým vrcholem jeho fotbalového umu, ale hlavně nevypustil jediný souboj. A byl pořád v nabídce. Povzbuzoval nás: Chtěj hrát, neboj se míče. Žrali jsme každé jeho slovo, šel příkladem.

S Michalem Bílkem jste pak působil i jako asistent. Dá se říct, že to je váš trenérský vzor?

Nejvíc mi dal lidskost. Málokdo si to dokáže představit, ale Michal se fakt zajímal o to, jak se hráči cítí, co by chtěli zlepšit... Dával jim hodně prostoru, aby vyjádřili své myšlenky, představy. Když jsme spolu začínali v Blšanech, nebyly v klubu peníze. A Michal klukům říkal: Vykašlete se na to. Tak odsud vypadněte, ale díky výkonům. Hrajeme ligu, jste na očích, prodejte se. To pro mě byla obrovská škola. V téhle době se to nestane, ale o Blšanech tehdy všichni říkali: Už je zašlapeme do země, už bude konec... A Michal tohle perfektně ustál. I když peníze nebyly. Nebrečel. Říkal klukům: Makejte, peníze si vás najdou.

Proč se v Teplicích podobně jako Michal Bílek nezapsal vicemistr Evropy Martin Frýdek?

Myslím, že ho to angažmá tady moc nenaplnilo. Přišel za trenéra Uhrina, ale nepovedl se nám úvod, trenér skončil. Martin měl i svoje problémy, do týmu moc nezapadl.

Pro tehdejší Teplice byl vrcholem dvojzápas s Borussií Dortmund v předkole Ligy mistrů (0:1 a 0:1). Jak na něj vzpomínáte?

Asi tak, že jsme měli malou dušičku, potom ale chybělo málo k tomu, abychom šokovali celou fotbalovou Evropu. Byli tam hráči jako Möller, Reuter – co fotbalista, to kanón. Oni byli brutálně sebevědomí. Mysleli si, že s námi nemůžou mít problém. A přitom jsme to mohli zdramatizovat.

Hrál jste na Andyho Möllera, že?

(směje se) No, dobrý. Ale musím říct, že ještě víc jsem se trápil s Mallorkou. Němci byli rychlí a siloví, s nimi jsme se nějak ještě vyrovnali v soubojích. Ale nejvíc zamotaný z fotbalu jsem byl s Mallorkou. Ti nám nepůjčili balon, to byl kolotoč doma i venku.

Vybavujete si atmosféru na Westfalenstadionu v Dortmundu?

Ta byla neuvěřitelná. Už den před zápasem tam pustili na trénink naše fanoušky, mohlo jich tam být sto, dvě stě. A zdálo se, že jich tam je dvacet tisíc. Tak jsme si říkali, jaké to asi bude zítra. To přišlo asi osmdesát tisíc lidí. Nejvíc jsem to vnímal při rozcvičce, při zápase už tolik ne. Když spustili, bylo to něco neuvěřitelného. Neslyšel jsi vlastního slova. Brutální zážitek. A pak byl taky zážitek, když jsem po zápase naháněl Möllera a chtěl jsem si s ním vyměnit dres. Když jsem ho dohnal, bylo na něm vidět: No dobře, tak když tak strašně chceš, dej mi ten svůj. (směje se)

Nakopal jste mu při zápase?

Ne, nestihl jsem to. (směje se) I když tam nešlo až tak o rychlost. Člověk musel být trpělivý, chytrý... Ale rychlostně jsem na něj neměl šanci.

Může dovést Martin Hyský Plzeň k titulu už v této sezoně? Které hráče z ligy bude chtít Viktorka v zimě přilákat? Pusťte si další díl Football Club podcastu s analytikem Vojtěchem Mrklasem.