Kde se vzalo mistrovské Brno? Zbrojovku na trůn dovedl legendární Masopust

Josef Masopust převzal tým Zbrojovky Brno v roce 1976. Jaký byl jako trenér?

Tým hráčů, kteří se stali v roce 1978 mistry ligy, si Masopusta vážil, protože byl ve svých 45 letech ještě relativně mladý. Vše, o čem mluvil, třeba o taktice, tak dokázal přenést na hřiště. Dokázal to hráčům sám přímo předvést. Tímto si kabinu rychle získal. Kromě toho měl v týmu Zbrojovky v mistrovské sezoně i jednoho bývalého spoluhráče, Jana Kopence, se kterým si tykal i mimo tréninky. A samozřejmě, byl obrovskou osobností – získal Zlatý míč, dotáhl Československo ke stříbru na MS 1962 a tak dále. Myslím, že pokud v týmu existovaly nějaké pochybnosti, velmi rychle se rozplynuly.

Zbrojovka nebyla do Masopustova příchodu příliš úspěšná. Jak se vedení klubu povedlo přivést tak zvučné jméno?

František Havránek, bývalý hráč Zbrojovky, vedl tým čtyři roky a zakončoval sezonu 1975/76. V ní hrála Zbrojovka dlouho o titul, myslím, že až do 22. kola byla na stejné bodové úrovni jako Slovan. Závěr se ale mužstvu už moc nepovedl, a nakonec skončilo sedmé. To byla zároveň tečka za Havránkovým působením, protože pak odešel do zahraničí. Kontakt s Masopustem pak byl poměrně přirozený. Po návratu z Belgie, kde působil mezi lety 1968 a 1970, se vrátil do Československa a vedl nejprve záložní tým Dukly, později i A-tým. A ve chvíli, kdy bylo jasné, že Havránek ve Zbrojovce nebude pokračovat, klub oslovil právě Masopusta. Ten nabídku přijal a od léta 1976, během Interpoháru, se ujal týmu a začal Zbrojovku trénovat.

V jakém rozpoložení byl tým Zbrojovky, když ji Josef Masopust přebíral?

Po návratu do ligy v roce 1971, po čtyřech letech ve druhé lize, se tým v první sezoně zachránil, byť jen těsně. A právě po tomto ročníku se mužstva ujal František Havránek. Byl to člověk, který kladl velký důraz na fyzickou připravenost týmu. Myslím si, že pod jeho vedením mužstvo získalo vynikající kondici. Herně to ještě úplně ono nebylo, i když tam už byly individuality, které postupně zrály, ať už to byl Karel Kroupa, později Karel Jarůšek nebo třeba Vítězslav Kotásek. Právě tihle hráči se pak stali klíčovými osobnostmi mistrovského týmu. A myslím, že právě tohle bylo základem, který vytvořil Havránek a na kterém potom mohl stavět i Masopust. Právě po sezoně 1975/76 tým začal věřit, že by nemusel bojovat jen o záchranu nebo ve spodní části tabulky. V mužstvu vzniklo vědomí, že fyzicky je na tom dobře, a že má navíc. Třeba i tím, že umělo bodovat na hřištích soupeřů. I když ne často vítězilo, protože vyhrát venku v tehdejší československé lize, to je téma na samostatnou debatu. Bylo to opravdu složité. Každopádně si myslím, že Masopust přebíral tým ve fázi, kdy si hráči začínali uvědomovat, že kromě fyzické kondice už mají i herní kvalitu, a že se můžou měřit s těmi nejlepšími.

Sebevědomí a víra ve vlastní schopnosti. To Zbrojovku dovedlo k dosud jedinému titulu?

Příchod Masopusta tomu, myslím, dodal určitou novou dimenzi. Samozřejmě tehdy ještě nikdo nemohl tušit, kam až to povede, ale myslím si, že právě on dokázal v týmu probudit nebo možná definitivně akcentovat přednosti ofenzivních hráčů. Do té doby byla Zbrojovka vnímaná spíš jako tým atletů a dříčů, silových hráčů. Ano, byly tam individuality. Kroupa, který už v mladším věku dokázal tým gólově táhnout, nebo Kotásek, u kterého se vědělo, že má „dvoje plíce“, tedy obrovskou výdrž. Byl tam technický Jarůšek, takže určitě i kvalitní hráči. Ale právě s příchodem Masopusta se, myslím, jejich potenciál začal naplno rozvíjet, a to velmi rychle.

Jmenoval jste hráče, kteří byli těmi hlavními strůjci brněnského úspěchu. Jaké bylo jejich další působení, zůstali ve Zbrojovce nebo odešli například do zahraničí?

Kroupa a Jarůšek byli českoslovenští reprezentanti. Bylo tam ale víc hráčů, kteří se objevili v reprezentačním áčku. V týmu byl například Rostislav Václavíček, olympijský vítěz, stejně jako Jozef Mazura, oba to byli obránci. Také Jindřich Svoboda, autor jediné branky ve finále olympiády v roce 1980 proti východnímu Německu. Takže reprezentantů tam bylo víc. Co se týče hráčů, kteří odešli například do zahraničí, tehdy to bylo samozřejmě velmi složité. Možnost volného přestupu prakticky neexistovala kvůli tehdejšímu režimu a způsobu, jakým byli hráči vázáni k domácím klubům. Na druhou stranu, a to je možná trochu paradoxní, tím, že hráči nemohli přestupovat, zůstával tým pohromadě v téměř neměnném složení třeba deset let. A to zase vytvářelo určitou vnitřní sílu a soudržnost toho mužstva. Někteří hráči se do zahraničí nakonec dostali, například Jarůšek si později zahrál řeckou ligu, Václavíček odešel s Masopustem do Belgie, kde v roce 1981 působil ve druhé belgické lize. Takže ano, někteří si zahráli i venku, ale vždy jen v rámci tehdejších přísných pravidel. Existovala poměrně jasná kritéria, která hráči museli splnit, aby k tomu dostali povolení – počet reprezentačních startů, počet ligových utkání. Kdo je nesplňoval, měl jen malou šanci odejít. A i ti, kteří odešli, se k tomu dostali často až po třicítce. Tehdy už byli považováni za starší hráče a v zahraničí vlastně dohrávali kariéru - v „kapitalistické cizině“, jak se tehdy říkalo.

Říká se, že Zbrojovka pod Masopustem hrála hlavně do útoku. Je to pravda?

Masopust preferoval rozestavení 4–3–3, což bylo tehdy poměrně klasické schéma. A pod jeho vedením měl tým rozhodně velkou sílu směrem dopředu. Útočná trojice, ať už to byl Kroupa na hrotu, a po stranách Jan Kopenec s Petrem Janečkou, byla velmi silná. Ale nejen to, i záložní řada měla výrazně ofenzivní charakter. Kotásek, Jarůšek a Josef Pešice, to všechno byli hráči, kteří se nebáli podporovat útok a měli technickou kvalitu. Ten tým byl opravdu dopředu velmi nebezpečný. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli kdyby se občas víc myslelo na defenzivu, zejména v zápasech venku, nemohlo být těch úspěchů ještě víc. Ale to už je spíš spekulace.

Co tehdy ten titul znamenal pro Brno a pro klub? Protože to byl na dlouhou dobu vlastně poslední velký úspěch...

Vezmu to zeširoka. Už od příchodu Josefa Masopusta bylo vidět, že ten tým roste. V sezoně 1976/77 skončila Zbrojovka čtvrtá, těsně za Bohemians a Slovanem, který tehdy patřil k nejlepším v lize i v reprezentaci. Klíčový byl domácí zápas s Bohemkou, kde vedla 2:0, ale skončilo to 2:2. Ten zápas měl i kontroverzní momenty kolem rozhodčího a možná právě ten Brnu sebral třetí místo a účast v Poháru UEFA. Přesto už tehdy bylo vidět, že tým sílí, hlavně doma. Celou sezonu doma neprohrál a ztratil jen dva nebo tři body za remízy. Domácí faktor byl klíčový a naplno se projevil v další sezoně 1977/78, kdy doma Zbrojovka naprosto dominovala a začala vyhrávat i venku. Zbrojovka v podstatě od začátku do konce ligu vedla a titul byl výsledkem dlouhodobého růstu.

Zmínil jste, že tehdy bylo těžké vyhrávat venku. Čím to bylo?

Jednak celkovou kvalitou tehdejší československé ligy. Hráči tehdy tolik neodcházeli do zahraničí, takže týmy zůstávaly dlouho pohromadě a byly opravdu silné. Navíc v té době, hlavně na přelomu 60. a 70. let, byla velká konkurence ze strany slovenských týmů, ty tehdy vlastně dominovaly. Když se podíváte na sestavu mistrů Evropy z roku 1976, tak ve finále výrazně převažovali Slováci. A další věc, domácí prostředí tehdy hrálo obrovskou roli. Většina týmů měla doma pevnost, kde neprohrávaly. A když už někdo venku vedl třeba 1:0, často se stávalo, že v 89. nebo 90. minutě přišla penalta. Můj otec, který byl přímým pamětníkem, často říkal, že vyhrávat venku bylo skoro nemožné. I když bych neřekl, že se zápasy přímo „prodávaly“, tak bylo běžné, že se rozhodčím třeba platilo za to, aby „pískali rovinu“ a to někdy znamenalo i lehce nakloněné hřiště. Ale určitě to nebylo jen o rozhodčích. Ty týmy byly opravdu kvalitní a doma měly velkou sílu. Vyhrát venku bylo zkrátka mnohem těžší než dnes. A pak je tu ještě jeden faktor, cestování. Třeba výjezd do Košic znamenal dlouhou, únavnou cestu, kterou některé týmy sice zvládaly letadlem, ale ne všechny. Únava z cest se na výkonech podepsala. Takže domácí týmy měly větší výhodu než dnes, jak sportovně, tak logisticky.

Zbrojovka tehdy měla jeden z největších stadionů v lize, byl zhruba pro 40 tisíc diváků. Jak moc tehdy lidé v Brně chodili na její zápasy?

Myslím si, že identifikace lidí s klubem byla silná už dřív. Zbrojovka byla od první republiky vnímána jako symbol města, jako první moravský účastník nejvyšší soutěže. Vstoupila do ligy v roce 1933 a vydržela tam až do roku 1949, pak ale přišel útlum. Klub se dlouho pohyboval ve druhé nebo třetí lize. Po roce 1949 trvalo 13 let, než se Zbrojovka do ligy vrátila, a to ne vlastní silou, ale fúzí s Rudou hvězdou, která tehdy zanikla. Ta vybojovala postup a Zbrojovka v roce 1962 převzala její místo v lize. Byl to návrat po opravdu těžkém období a lidé si to pamatovali. Ale neznamenalo to, že hned začali chodit plné tribuny, to přišlo až postupně.

Pomohl i fakt, že Brno jako veletržní město mělo zajištěnou účast ve Veletržním poháru, což byl předchůdce Poháru UEFA. Už od roku 1963 tak mohli fanoušci vidět atraktivní týmy ze západu, třeba Fiorentinu, nebo z východu slavný Ferencváros. Pak ale přišel sestup v roce 1967 a čtyři roky tápání ve druhé lize. V roce 1969 dokonce hrozil pád do třetí ligy. Zbrojovka se nakonec zachránila a v roce 1971 se vrátila do nejvyšší soutěže, tentokrát už jasně sportovně. A právě tehdy začal největší boom. První zápas po návratu, se Slavií, byl téměř vyprodaný. Statistická čísla se liší, ale hlad po ligovém fotbale byl obrovský. Je třeba si uvědomit, že od roku 1962 byla Zbrojovka jediným prvoligovým klubem v Brně, ostatní buď zanikly, nebo hrály níž. Zároveň končila slavná éra hokejového TJ ZKL (dnešní Kometa). I když ještě nějaké úspěchy přicházely, už nešlo o tituly. Takže se zájem veřejnosti přelil právě na fotbal. A jak Zbrojovka postupně stoupala, začali se fanoušci víc a víc nabalovat. Pro mnoho lidí tehdy Zbrojovka opravdu byla sportovním symbolem města. A ti starší si dobře pamatovali i slavné zápasy z dřívějška a jak se tým zvedal, znovu se k němu vraceli.

V roce 1980 skončila éra Josefa Masopusta jako hlavního trenéra Zbrojovky. Proč odešel?

Odešel do Belgie, kde převzal tým KSC Hasselt. Jak už jsem zmiňoval, o rok později za ním odešel i Rostislav Václavíček, tehdejší kapitán mistrovského týmu. Masopustova éra v Brně byla mimořádně úspěšná, tři medailová umístění po sobě. Myslím, že jeho odchod byl souběh dvou faktorů - atraktivní nabídka ze zahraničí a vědomí, že tým dosáhl vrcholu a další progres už možná nebude tak výrazný. Dá se říct, že mužstvo mohlo být lépe doplňováno, aby se pozdější pokles formy oddálil nebo zmírnil. Masopust asi sám cítil, že už z týmu víc nevytáhne. Nabídka z Belgie pro něj byla osobně i profesně velmi lákavá. A tím se vlastně dostáváme k tomu, co bychom mohli nazvat úpadkem.

Jak k němu došlo?

Tady je potřeba zmínit jméno Oldřicha Vorby, byl to předseda oddílu, velmi schopný funkcionář. Na veřejnosti příliš nevystupoval, ale v zákulisí měl velký vliv. A nemyslím to nijak negativně, jeho role byla pro úspěchy Zbrojovky zcela zásadní. Horák se stal předsedou už v roce 1955. Zemřel v červnu 1980 a dá se říct, že jeho smrt znamenala pro klub velkou ztrátu. Prakticky hned v následující sezoně 1980/81 skončila Zbrojovka ve spodní polovině tabulky, a to jen rok poté, co byla druhá. Po jeho smrti vzniklo funkcionářské vakuum. Ne že by tam nebyli schopní lidé, ale chyběl jednoznačný lídr, který by udával směr. Podle slov tehdejších hráčů se postupně začalo víc mluvit a „funkcionařit“ než reálně pracovat. Tým stárnul, nedoplňoval se. Kostra mužstva zůstávala stejná, někteří hráči kvůli věku odešli, například Kotásek, a nebyli za ně přivedeni odpovídající nástupci. V sezoně 1982/83, tedy tři roky po Vorbově smrti, Zbrojovka sestoupila. Je tedy zřejmé, že něco nefungovalo správně. A nemyslím si, že jsem jediný, kdo to tak vidí. Právě nedostatek kvalitní funkcionářské práce způsobil, že chyběly posily, které by tým udržely alespoň ve středu tabulky.

Možná trochu filozofická otázka, ale proč Zbrojovka poté už nikdy nedosáhla na titul?

Nejblíž opakování titulu byla v následujících dvou sezonách, po triumfu v roce 1978 přišlo třetí a pak druhé místo. Silnou konkurenci představovala Dukla Praha. Problémem byly znovu výkony venku, zatímco doma Zbrojovka bodovala, venku často selhávala. V mistrovské sezoně vyhrála venku čtyřikrát, ale to už se pak nikdy nezopakovalo. Chybělo i kvalitní doplňování kádru, jak jsem říkal. Po sestupu v roce 1983 strávil klub šest let ve druhé lize. Po návratu přišla sezona 1989/90, následovala revoluce a transformace klubu. Hned v ročníku 1990/91 znovu sestup. V sezoně 1992/93 hrála Zbrojovka dobře dopředu, ale horší byla obrana. Ve druhé polovině 90. let přišel fanouškovský boom, na zápasy chodily desetitisíce diváků, i na méně atraktivní soupeře. K titulu ale měla Zbrojovka daleko, Sparta i Slavia byly výrazně dál. Přesto měl klub potenciál pravidelně hrát o třetí až sedmé místo, ten se ale nepodařilo naplno využít. Na přelomu století byla Zbrojovka (tehdy 1. FC Brno) stabilním ligovým týmem, ale většinou hrála ve druhé polovině tabulky. Výjimkou byly roky 2007 a 2008, kdy skončila pátá a čtvrtá. Po roce 2011 přišel další sestup.

Vraťme se ještě na chvíli zpět k Masopustovi. V roce 1992 se vrátil zpět do Brna jako trenér. Co ho tenkrát přivedlo?

Měl Brno opravdu rád, protože tady měl velké jméno. Šel do velmi známého prostředí, v klubovém vedení tehdy působili lidé, které znal, například Rostislav Václavíček, bývalý hráč Zbrojovky. Zároveň tady byl určitý potenciál. Za šéfování Lubomíra Hrstky a v éře „Boby“ se hned v první sezoně po návratu do ligy podařilo postoupit do finále poháru a tím i do Poháru vítězů pohárů. Byla tu tedy nějaká vize růstu klubu. Bohužel po té první dobré sezoně se druhá, tedy první v samostatné české lize, už tolik nepovedla, a to byl zároveň konec Masopusta v Brně. Ale při jeho příchodu rozhodně existovala ambice rozvoje klubu. Pamatuji si to dobře, bylo mi tehdy jedenáct nebo dvanáct let a když přišla zpráva, že se Masopust vrací, znali ho všichni. I naše generace, která mistrovský titul nezažila naživo. Bylo to něco výjimečného, tatínkové a starší nám vyprávěli o historii klubu. Každé dítě v Brně tehdy vědělo, kdo přichází. Masopust přinesl nejen vizi, ale i symbolický návrat domů.

Když se ještě vrátíme do doby komunistického režimu v Československu, co Zbrojovka v Masopustově době byla vlastně za klub? Dukla byla armádní, třeba Rudá Hvězda Cheb byla pohraničnický klub pod ministerstvem vnitra, byla v nějaké takové struktuře i Zbrojovka, když ji komunisté v 50. a 60. letech přejmenovali na Spartak?

Když se bavíme o Duklách a Rudých Hvězdách, musíme se vrátit zpět, konkrétně k období po roce 1948, kdy komunisté převzali moc. Došlo k výrazným změnám ve sportu, často ne příliš šťastným. Byly zrušeny tradiční kluby a vše přešlo pod Sokol, i když šlo o úplně jiný koncept Sokola než před válkou nebo jako ho známe dnes. V letech 1948 až 1953 probíhaly časté a chaotické reorganizace soutěží. Nazvat to jinak než čirým šílenstvím snad ani nejde. Projevovalo se to i na výkonech reprezentace, například na MS 1954 Československo zcela vyhořelo. Roku 1953 byly všechny kluby začleněny do takzvaných odvětvových tělovýchovných jednot. Každý oddíl měl patronátní podnik, podle kterého dostával nové jméno – Lokomotiva (dráhy), Slovan (hutě), Rudá Hvězda (ministerstvo vnitra), Dukla (armáda), Zbrojovka (zbrojní závody) atd.

A jak to tedy bylo se Zbrojovkou?

Nesla jméno Spartak ZJŠ Brno (Závody Jana Švermy) až do roku 1968. Poté se kluby začaly vracet k tradičním názvům jako Slavia, Sparta a tak dále. Firma Zbrojovka byla patronem klubu až do roku 1990. Tehdy už ale fabrika nebyla schopná financovat profesionální sport, a klub se osamostatnil jako FC Zbrojovka Brno. Brzy se však kvůli různým majitelům a sponzorům název měnil – Boby, pak 1. FC Brno, ale v roce 2010 se jméno Zbrojovka vrátilo a byla na tom široká shoda. Pro fanoušky zůstává Zbrojovka symbolem, podobně jako Kometa v hokeji. Doufáme, že už se jméno měnit nebude, protože i když Zbrojovka jako fabrika zanikla, značka Zbrojovka má v českém fotbale své pevné místo.

Ligový kolotoč je zpět! Čeká nás vyrovnanější boj o titul? Které mladé pušky v téhle sezoně rozhodně sledovat? Kdo může nejvíc překvapit a zklamat? Jací trenéři budou brzy v ohrožení? A kdo se stane nejlepším střelcem? V pokračování našeho podcastu se o tom bavíme s analytikem Tomášem Daníčkem.