Nejpřekvapivější titul v dějinách ligy. Hradečtí mistři ze škvárového plácku

Překvapivých mistrů najdeme během stoleté historie české a československé ligy celou řadu. Liberec na jaře 2002 odrážel útoky Sparty a Žižkova až do posledního dne, kdy mu titul přihrál notoricky známý gól Pavla Kuky do sítě Viktorky. Klokani na jaře 1983 definitivně odskočili Baníku až v předposledním kole výhrou nad Žilinou. Ani jediný titul v historii Zbrojovky Brno by před sezonou 1977/78 nečekal skoro nikdo, leckdo by mohl připomenout triumf Baníku o tři roky dříve, který uťal osmiletou nadvládu slovenských mistrů.

Jenže jeden šampion byl ještě zázračnější. V ročníku 1959/60 se poprvé v historii radovalo mužstvo, které nesídlilo v Praze ani v Bratislavě. A až dosud to je jediná sezona, kdy soutěž opanoval nováček.

Jak se zrodil šokující titul Spartaku Hradec Králové, týmu bez hvězd, který svoje domácí zápasy hrál na škváře na stísněném hřišti s dřevěnou tribunkou?

První díly skládanky

Votroci do mistrovské sezony nevstupovali jako favorit. Ani zdaleka. Nepatřili ani mezi silné hráče československého fotbalu. Vždyť na první ligu čekali víc než padesát let od založení klubu, poprvé si ji zahráli v roce 1956 a vydrželi v ní jen dvě sezony (ta druhá trvala kvůli návratu k systému podzim-jaro rok a půl).

V zimě 1958, když už byl sestup téměř nevyhnutelný, došlo ke zpytování svědomí a přijímání opatření, v nichž můžeme zpětně vidět základy úspěšného týmu. Už na začátku roku na výroční schůzi klubu trenér Karel Sklenička mluvil o smůle a nepřízni rozhodčích, funkcionáře však nepřesvědčil. Výbor dospěl k závěru, že hlavními problémy jsou nedostatečná fyzická připravenost a komunikace uvnitř klubu. Kouč tak ve funkci skončil a na jeho místo přišel Ferenc Szedlacsek, jenž ve třicátých letech třikrát dovedl k titulu Spartu.

Pod ním se zvedla úroveň přípravy, zároveň se začal měnit tým. Z Dukly Kostelec přišel urostlý a důrazný brankář Jindřich Jindra, z Křídel vlasti Olomouc technický ofenzivní univerzál Ladislav Pokorný. Největší jméno získali Votroci úskokem – ze Sparty přišel obránce Jiří Hledík, účastník MS 1954. Letenští mu dva roky nesehnali ubytování, tak mu došla trpělivost a domluvil si brigádu v dolech v krkonošském Žacléři. Fotbalisté totiž tehdy samozřejmě nemohli být profesionálové, nýbrž zaměstnanci podniku spřízněného s daným oddílem, za který nastupovali.

Pevná defenziva

Do ligového ročníku pochopitelně Spartak Hradec Králové mezi favority nevstupoval. Předsezonní prognózy se točily kolem Dukly, zmiňovaly silnou Ostravu, Trnavu nebo bratislavské kluby. Nováček, byť s trpělivě budovaným vyrovnaným kádrem, pozornost nepřitahoval. Považte, vždyť jako jediné mužstvo v soutěži Hradec domácí utkání nehrál na trávě, nýbrž stále na škváře.

„Sami jsme si ji před zápasy kropili. Vždycky jsme vzali konve a šli polít velké vápno. Až později nám s tím pomáhali hasiči, když viděli, jak se před utkáním dřeme,“ líčil v rozhovoru pro knihu Černobílá historie – 110 let FC Hradec Králové tehdejší tvůrce hradecké hry Ladislav Pokorný. „Soudržnost byla naší nejsilnější zbraní. Nikdo nás za favority nepovažoval, ani my sami, ale váleli jsme. A škvára pro nás byla výhoda. Když na ni upadnete, není to sranda. My jsme byli zvyklí, soupeři tolik ne,“ ohlížel se.

Příprava se nováčkovi povedla, během tří zápasů v Sovětském svazu nastřílel Milouš Kvaček sedm gólů, navázal na čtyřiadvacet druholigových tref a upevnil svou pozici jedničky v hradeckém útoku. Výborně hrál Hledík, který se do formy po promarněném roce dostával už během jara.

V prvním kole však nováček svůj elán ani ukazovat nemusel – nad Spartakem Praha Sokolovo (tak se tehdy musela jmenovat Sparta) vyhrál 3:0 úředně, soupeř si totiž odpykával trest tří kontumovaných zápasů za ovlivňování výsledků v předchozí sezoně.

Stejné skóre křičelo z novinových stránek i po druhém kole, v němž Votroci hostili Rudou hvězdu Brno. Na škváře U Nemocnice mohlo devět tisíc diváků ochutnat hru, jakou pak Hradečtí předváděli téměř celou sezonu. Hosté z Brna byli živější, zápas zdánlivě kontrolovali, jenže když už se dostávali do finální fáze, zastavila je hráz. Defenzivní řada vedená Hledíkem, jemuž sekundovali Miroslav Andrejsek se Zdeňkem Pičmanem, patřila mezi nejsilnější hradecké zbraně. A když i ona povolila, rozbíjely se snahy soupeřů o skvělého Jindru v bráně. Když domácí hrozili směrem dopředu, bylo to především po ose Zdeněk Krejčí – Pokorný – Kvaček. Ostatně, první a poslední jmenovaní z tohoto tria se postarali o všechny tři góly utkání proti Brnu.

Podzim se ligovému nováčkovi povedl, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by měl útočit na nejvyšší příčky. Snad jen záblesky. Překvapivá byla výhra 1:0 v Ostravě, kde se Hradečtí celou dobu urputně bránili a až v samém závěru rozhodl o zisku obou bodů rychlonohý smíšek František Malík. Ten přitom bezelstně přiznal, že vůbec nemířil na bránu. „Koukám na hodiny a vidím, že do konce chybí nejvýše dvacet vteřin. Stav byl 0:0, já měl míč na noze, povídám si: nakopneš to hodně daleko mimo hřiště, aby byl konec dřív, než pořadatelé merunu přinesou – a odvezem si bodík. Opřel jsem se tedy do míče, a než jsem se nadál, spoluhráči mě objímali – míč byl v bráně!“ líčil po utkání svoje myšlenkové pochody.

Votrokům se příliš nedařilo doma, kde zbytečně remizovali se Spartakem Stalingrad (Bohemians), Trnavou a Košicemi v utkáních, která měli vyhrát. Čtyři body naopak získali ze zápasů proti favoritům ze špičky tabulky: přečkali drtivou převahu Slovanu i Červené hviezdy Bratislava, s oběma slovenskými týmy remizovali. A „all-stars“ Dukly Praha s Masopustem, Pluskalem, Novákem, Kučerou, Jelínkem a dalšími dokonce doma porazili 3:1.

Ve třinácti podzimních zápasech získal Hradec čtrnáct bodů, během zimní pauzy mu v tabulce patřilo šesté místo pět bodů za první Duklou. Obrana fungovala bezvadně, v útoku to tak slavné nebylo. Projevilo se určitě i to, že po osmém kole odešel na vojnu devatenáctiletý Rudolf Tauchen. Před jeho odchodem nastříleli Votroci v sedmi zápasech patnáct gólů (osmým utkáním byla ona kontumace se Spartou), poté se však v pěti duelech prosadili jen dvakrát.

Překvapivá změna na lavičce

I tak panovala s půlsezonou spokojenost – nováček pracoval nad plán. O to překvapivější byla zpráva o tom, že v zimě výbor vyměnil trenéra. Dobový tisk je dost skoupý, pokud jde o důvody: zkušený Szedlacsek prý odešel „po přátelské dohodě“.

„Dodnes nevím proč,“ krčil rameny Pokorný. „Byl oblíbený hlavně u dorostenců. Řekl: Běžte si zaběhat, já si udělám legitimace. Tak jsme se mu kolikrát ze srandy schovali za ohrazení a nikam jsme neběželi. Jeho taktika na zápas? Šli jsme na hřiště, každého poplácal po zadku a říkal: Láďo, vy to hrajte tak a tak.“ vzpomínal na rodáka z Maďarska, který měl českého otce a perfektní češtinu.

Místo Szedlacska nastoupila k Votrokům jiná výrazná osobnost: Jiří Zástěra bydlel v nedalekých Holicích a měl za sebou zajímavou hráčskou i trenérskou kariéru. Jako levý obránce byl po 2. světové válce oporou Sparty, zahrál si i za národní tým. V roce 1948 se pak stal prvním trenérem nově utvořeného armádního klubu ATK Praha, z něhož se postupem času vyvinula Dukla.

Stejně jako Szedlacsek, ani Zástěra si nepotrpěl na dlouhé taktické rozbory. Ostatně, také pod ním Hradec spoléhal hlavně na pevnou defenzivu a rychlý přechod do protiútoku. „Vždycky jen upozornil na osobnosti soupeře, na to, jak na ně máme hrát, udělal několik variant a bylo to. Tabuli jsme neměli, ani jsme se nevešli do kabiny,“ vykládal Pokorný. „Převlékali jsme se v osmi lidech, pak jsme museli jít ven a mohli se převlékat ostatní. Pan Zástěra všem vykal, vynikající člověk – přitom něco odehrál. My jsme si vážili toho, že nás někdo takový trénuje.“

Díky koučově manželce pak mělo mužstvo zvláštní motivaci – prozradila hráčům, že když Zástěrův tým prohraje, naštvaný trenér přijde domů a kope do slepic popelících se na dvoře. „Tak jsme hráli i za ně,“ usmíval se Pokorný. „Dělali jsme si z toho srandu: když jsme dali gól, říkali jsme, že tenhle je pro slepice.“

V zimní přípravě honil Zástěra hráče v hlubokém sněhu ve Špindlerově Mlýně, a když v Hradci běhali podél mrazivého Labe, jezdil za nimi na kole. Kádr před jarní částí sezony velkých změn nedoznal – veterán František Matys, který kryl záda Jindrovi, odešel fotbalově dožít do Jiskry Úpice, místo něj přišel z Chrudimi vytáhlý flegmatik Milan Paulus. O přestup do Hradce požádal někdejší velký talent Ladislav Přáda z Rudé hvězdy Brno, ovšem také on podléhal roční karenční lhůtě. Během ní si „zavřel dveře na pracoviště, na hřiště, před důvěrou funkcionářů, sportovců i širší hradecké veřejnosti,“ jak stojí v jednom nedatovaném novinovém výstřižku z té doby. Jako důvod, proč takový hráč v Hradci skončil dřív, než začal, se nabízí jeho oblíbená kombinace pivo a rum.

Z Dukly Pardubice přišel šestadvacetiletý útočník Bohuslav Tomášek, který sice nedisponoval takovým renomé jako Přáda, zato však na rozdíl od něj vydržel v tréninkovém procesu až do začátku jara. Přestup do Sparty se pod Zástěrovým naléháním rozležel v hlavě Pokornému, a tak se před jarní částí sezony mužstvo nováčka pěkně stabilizovalo. Přesto nikdo nečekal, že by se mělo v tabulce posouvat výš – v Československém sportu se před začátkem jarní části řešil hlavně souboj tří hlavních favoritů na titul: Dukly, Slovanu a Červené hviezdy Bratislava.

Útok ze zálohy

Jenže Votroci si útok ze závětří užívali. Najednou vyhrávali různé typy zápasů. Hned v prvním jarním kole porazili doma Spartak Sokolovo (Spartu) 2:0, a jak napsal v referátu ve Sportu zasloužilý mistr sportu Antonín Puč, „nervozita a fauly převládly nad kopanou“. Rozhodčí Korelus odpískal rekordních sedmdesát faulů (33:37) a Hradec se posunul na čtvrtou příčku, stále pět bodů za Duklou. Ta ve stejném kole rozdrtila 7:0 kolegy vojáky z Pardubic.

Za týden však Masopust a spol. prohráli v Trnavě a Votroci přejeli Brno na jeho hřišti 3:1. „Na jaro se nejlépe připravil Hradec!“ křičel najednou titulek v Československém sportu. A Zástěrovi hoši jeli dál – následovaly tři jednogólové výhry v řadě, které je vymrštily mezi uchazeče o titul. U Nemocnice měl Hradec proti Dynamu Praha (Slavia) celý zápas převahu, hosty od vyšší porážky zachránil skvělý výkon brankáře Břetislava Dolejšího.

Stejné vítězství v poměru 1:0 v Bratislavě nad Červenou hviezdou však bylo opravdovým šokem. „V té době v televizi graficky znázorňovali bránu a střely. Červená hviezda měla snad třicet střel, u jejich brány byly na obrazovce dvě tečky: gól a jedna rána mimo. Trefil jsem se já po spolupráci s Mílou Kvačkem. Oni měli světový mančaft, fantastický. Tehdy skvěle zachytal Jindra. Kam dal ruku, tam šel balon,“ usmíval se při vzpomínkách Pokorný.

O týden později vyhráli Votroci rovněž 1:0 v domácím derby proti Pardubicím a byli jediným týmem, který měl v pěti jarních zápasech pět výher. Až v tom šestém ztratili první bod, nicméně remíza na hřišti rozjeté Trnavy byla spíš malým vítězstvím. A když o týden později Hradečtí doma rozdrtili Prešov 4:1, poprvé se ocitli na první příčce tabulky. „Ale o titulu jsme vůbec nemluvili. Užívali jsme si euforii, pořád jsme vyhrávali, měli jsme skvělou partu, spoustu legrace,“ popisoval atmosféru v mužstvu Pokorný.

V osmém jarním kole (celkově 21.) pak přišel souboj, který ve westernech bývá až na konci: Hradec proti Dukle, první proti druhému. Tváří v tvář, kdo s koho. Hrálo se na stadionu Sparty na Letné, kam na duel o čelo tabulky přišlo 25 tisíc diváků. Většina čekala výhru „domácích“ vojáků, kteří nastoupili v nejsilnější možné sestavě. Tím spíš, že Votroky v týdnu postihla pohroma v podobě zranění brankáře Jindry. Místo něj se musel do brány poprvé postavit Paulus, který byl s týmem jen několik měsíců.

Možná i kvůli této komplikaci zvolil Zástěra taktiku zaměřenou na jediný cíl. „(Hosté) stáhli především Tomáška dozadu z levé strany na pravou, aby byl kdykoliv připraven zabránit Masopustovi v jakémkoliv kousku [...] Oba záložníci, Krejčí a Michálek, s klidným svědomím přenechávali střed Dukle, raději se drželi před vlastní brankou a dozadu si zabíhal pro míče Pokorný,“ popisoval hradecký beton Československý sport.

Skvěle hrál pracovitý Miroslav Michálek, nenápadná tvář v záloze. Pokryl celý prostor před pokutovým územím, nenechal hvězdám Dukly ani centimetr. Když už někdo prošel, jako třeba Josef Jelínek v 79. minutě, zachránilo Votroky břevno. A nebo spolehlivý Paulus. Tomu pomohla klidná povaha, usměvavému dlouhánovi bylo jedno, jestli chytá na tréninku, nebo v utkání o titul. „V tom zápase jsme měli velké štěstí. A Milan Paulus chytal fantasticky,“ připouštěl Pokorný.

Remíza 0:0 vykreslila hradeckým fanouškům před očima reálnou vidinu titulu. A euforie nesla Votroky dál – v dalším kole doma v klidu porazili Ostravu 2:0, až tři kola před koncem ročníku poprvé padli. V Ďolíčku podlehli Bohemians, kteří se museli jmenovat Spartak Stalingrad, vysoko 1:4. To skóre však trochu klamalo: domácí šli do vedení z penalty za Andrejskovu ruku, Votroci vyrovnali. Klokanům vrátil vedení pohotovou dorážkou Karel Kaura a Zástěra ve snaze o vyrovnání stáhl ze hřiště obránce Andrejska, místo něj nasadil veterána, útočníka Zdeňka Macka. Ten se však krátce nato zranil, Hradečtí dohrávali zápas ve vysokém tempu v deseti a v závěru odpadli: inkasovali v 85. a 88. minutě. „Odešli ze hřiště s krutou, svou výší nespravedlivou porážkou,“ konstatoval Československý sport.

Před bitvou – lázně!

Aby mužstvo zklamání z vysoké prohry setřáslo, vymyslel Zástěra před nadcházejícími dvěma domácími utkáními neobvyklý tah – vzal Votroky na soustředění do nedalekých Lázní Bohdaneč. „Hráli jsme tam ruské kuželky. Soutěžili jsme třeba o tři hrušky nebo jablka, lázeňští hosté se na nás chodili dívat. Přišlo i sto lidí,“ líčil odlehčení atmosféry v závěru soutěže Pokorný.

Cílová rovinka slibovala opravdu napínavý souboj. Do konce zbývaly tři zápasy, Hradec měl na prvním místě 30 bodů, druhá Dukla 29 a třetí Slovan 28. Zkušenosti a síla kádru stále ještě favorizovaly pronásledovatele z metropolí. Navíc se schylovalo k dalšímu pistolnickému střetu: k soutoku Labe s Orlicí přijížděli Belasí...

Na hřiště U Nemocnice přišlo patnáct a půl tisíce lidí a ti s napětím sledovali drtivou převahu hostů. Ve 3. minutě Balažík sám před bránou domácích trefil tyč, ve 38. minutě poslal Pažický míč z pěti kroků nad břevno. Tou dobou už Hradec vedl 1:0 – Schrojfa překonal přízemní střelou Kvaček. Ve druhé půli Slovan ještě víc utáhl šrouby a dočkal se vyrovnání, když si míč do vlastní brány srazila domácí ikona Hledík.

Stav 1:1 Votroky vybičoval k tomu, aby sebrali všechny síly. A v 79. minutě dal vítězný gól největší bojovník v domácím dresu, Jiří Černý (otec nejlepšího střelce hradecké historie Pavla Černého). Výhra nemohla přijít v lepší moment – Dukla totiž ve stejném kole pouze remizovala 2:2 v Brně. „Hradec se zbavil pronásledovatelů,“ počítal titulek Sportu.

Vidina titulu už tou dobou byla hmatatelná. A doléhala i na dosud uvolněně hrající Hradec. Trenér Zástěra tak před předposledním zápasem s Nitrou, v němž si Votroci mohli v předstihu zajistit mistrovský titul, zopakoval svůj tah se soustředěním v Lázních Bohdaneč. Jenže v neděli 5. června večer, v předvečer utkání, ho nervozita tížila natolik, že nemohl spát. Do svého pokoje si tak k večerní debatě zavolal vždy veselého Malíka. „A ten mu řekl: Trenére, v klidu spěte, zítra vyhrajeme 4:0,“ líčil ve vzpomínkách Pokorný.

Možná si vymýšlel, možná to byla pravda, do puntíku to tak dopadlo. Hradec neponechal nic náhodě a soupeři nedal ani náznak naděje na bodový zisk. „Hosté, kteří dosahovali v I. lize pěkných úspěchů, prostě v tomto zápasu neexistovali a byli hned zpočátku zatlačeni do obrany. Chvílemi jen přihlíželi exhibici domácích. Nadšení 15 000 diváků neznalo mezí a očekávaný souboj Hledík–Pucher (nejlepší střelec ligy v útoku Nitry – poznámka autora) se nedostavil, neboť Hledík měl možnost jen několikrát v souboji zvítězit pro stálou převahu domácích,“ popisoval v referátu redaktor Sportu Karel Michal.

Hradec už v desáté minutě vedl, když se prosadil Kvaček. Po dvou minutách přidal druhý gól Buránský a v davu začaly prosvítat oslavné transparenty. Nejlepší střelec Hradeckých Kvaček se trefil ještě dvakrát, a když v 72. minutě završil hattrick, začala u hřiště vyhrávat závodní dechovka ZVÚ. Její členové byli schováni v křoví a čekali, až bude vítězství Votroků zpečeťeno.

Když zápas s poměrem střel 20:2 skončil, zaplavily škvárové hřiště tisícovky diváků a hráčům trvalo několik desítek minut, než se prokousali do malé kabiny. Odtamtud je postupně dav znovu vytáhl, skalní fanoušci je popadli, vysadili na ramena a v triumfálním průvodu je nesli přes půl města k hotelu Avion, naproti němuž měl svůj byt Hledík. Na nejzkušenějšího hráče kádru udělaly bouřlivé oslavy velký dojem. „Hrál jsem již za oddíly nejvyšší soutěže, dosáhli jsme v mužstvu mnoha úspěchů, ale tak vřelého ocenění za výkon se mi ještě nedostalo,“ kroutil hlavou v rozhovoru pro regionální Pochodeň.

„Seděl jsem na ramenou dvěma chlapům. Ježíšikriste, mě bolely nohy...“ vzpomínal na mistrovský průvod se smíchem Pokorný.

V Avionu už měl výbor Spartaku připravenou slavnostní večeři. Šampioni dostali řízky a klubovou odměnu za titul: koženou peněženku, v níž byl vyražený nápis Mistr ligy – a dvacet korun.

Jak to dokázali?

Ve fotbalové veřejnosti nastalo zkoumání a polemiky o tom, jak k něčemu tak nepravděpodobnému jako titul Spartaku Hradec Králové mohlo dojít. Zatímco Dukla a Slovan měly kádry plné reprezentantů, v Hradci se mezi nositele národního dresu mohl počítat jen Hledík. A ten navíc kvůli své povaze a vynucenému přestupu ze Sparty na východ Čech nepatřil ve svazových strukturách mezi oblíbence.

Votrokům pomohlo několik faktorů: škvárové hřiště, na kterém na rozdíl od soupeřů byli zvyklí hrát, extrémní soudržnost a to, že se jim až na výjimky vyhýbala zranění. „Úspěch vidím především v kázni mužstva a v jeho poctivé přípravě na všechna ligová utkání. Již dvanáct let trénuji různá mužstva, ale tak dobrý kolektiv jsem neviděl jako právě v Hradci,“ zamýšlel se v rozhovoru pro Pochodeň Zástěra.

Trenér dostal opory skromného celku do životní formy, většina základní jedenáctky byla v mistrovské sezoně v nejlepších letech. A v neposlední řadě pomohlo i štěstí. Vždyť dva body získali Hradečtí „zadarmo“ díky kontumaci utkání se Spartou. Kdyby jim los přiřadil zápas s Letenskými o tři kola později, museli by se o ně poprat na hřišti.

K odolnosti a kompaktnosti týmu přispívalo to, že s ním nikdo nepočítal. Nováček ligy na titul nepomýšlel, hrál nad svoje možnosti. V porovnání například s opečovávanými vojáky z Dukly měli Hradečtí pro fotbal nuzné podmínky. O hřišti a miniaturní kabině už řeč byla, ani práce ve strojírenských závodech ZVÚ a ČKD nebyla ideálním předpokladem pro sportovní přípravu.

„I na Slovensko, třeba do Prešova nebo do Košic, jsme jezdili vlakem, někdo spal v dřevěné polici nahoře, někdo dole na dřevěné lavici. Zpátky jsme přijeli ve čtyři hodiny ráno do Pardubic, v pět nebo o půl šesté jsme byli v Hradci, refundovali nám hodinu a v sedm už jsme museli být v práci,“ popisoval cestování Pokorný. „Když jsme jeli na cestu, kluci jako první koupili mně a Mílovi Kvačkovi tatranky, protože my dva jsme byli na sladké. Sami si koupili flašku,“ líčil poměry v mistrovské partě, která vydolovala nejpřekvapivější titul v ligové historii.