Smrt v první lize. Tohle neštěstí komunisté ututlali

14. května 1955 odehrál Antonín Brynda poslední zápas kariéry proti Spartaku Praha Sokolovo. V něm utrpěl zranění, na jehož následky zemřel. Co přesně se stalo?

Brynda v tom zápase utrpěl poranění hlavy. Podle některých zpráv se měl srazit s Antonínem Rýgrem, tehdy hráčem, později legendárním trenérem Sparty a reprezentace. Ale to není potvrzené. Každopádně šlo taktéž o Rýgrův poslední zápas v kariéře. Po něm už nikdy nenastoupil. Možná ho to poznamenalo natolik, že s fotbalem skončil i z osobních důvodů, ale to jsou jen dohady. V novinách se však objevila jen stručná zpráva, že Brynda byl odvezen do nemocnice. A po více než měsíci kómatu přišla oficiální informace, že zemřel. Jeho tělo bylo následně vystaveno na kladenském stadionu, kde se s ním lidé mohli přijít rozloučit. Poté následoval smuteční průvod a pohřeb.

Kde k tomuto neznámému případu sháníte informace?

Kontaktoval jsem kronikáře z Kladna, dnes už je však v důchodu. Říkal mi, že se k tomu vlastně nikdy nic konkrétního nenašlo, ta událost se prostě stala, a tím to končilo. O celé věci se nemluvilo. Komunisté nechtěli, aby se něco takového dostalo do veřejného prostoru, protože to narušovalo obraz masové tělovýchovy, který se tehdy tak intenzivně budoval. Chtěli vytvářet iluzi dokonalé společnosti a jakákoliv tragédie, nehoda nebo selhání do toho obrazu nezapadaly. Bylo to podobné jako s Černobylem, nešlo ani tak o to, co se stalo, ale aby to navenek nevypadalo špatně. Padesátá léta byla vůbec nejhorší, co se týče dohledávání informací. Často nešlo zjistit ani základní věci jako sestavy týmů. Paradoxně slovenská média tehdy bývala o něco důkladnější, možná i proto, že proces budování režimu tam probíhal trochu pomaleji. Komunisté u nás vnímali fotbal jako buržoazní přežitek a chtěli ho přetvořit podle svých ideálů. To znamená žádní profesionálové, žádné hvězdy, jen masový sportovní kolektiv. Profesionalismus byl zrušen, všichni hráči museli chodit do práce, nikdo nebyl zaměstnaný jako fotbalista.

Zmínil jste, že se konal průvod a pohřeb Antonína Bryndy. Nějakou veřejnou dohru to tedy mělo…

Ano, ale jen na jednom místě, v novinách se o tom téměř vůbec nepsalo. Objevila se jen zmínka, že zemřel, a že výtěžek ze zápasu půjde jeho rodině, manželce a synovi. Šlo tehdy o částku asi sedmi tisíc korun, což by dnes odpovídalo zhruba 700 tisícům korun. Další informace se už ale nepodařilo dohledat. Paradoxně, zatímco za první republiky byly noviny plné fotbalu, v 50. letech se mu věnovalo minimum pozornosti. Hlavními tématy byla politika, budování komunismu, masovost a podobně. Člověk se dozvěděl, kolik se vytěžilo uhlí nebo kolik se kde sklidilo, ale fotbal byl spíš okrajové téma. Komunisté nechtěli, aby se veřejnost fotbalem příliš zabývala. Chtěli, aby lidé řešili jiné věci jako politiku, budování komunismu a podobně. Získat z tehdejších novin informace o fotbale je tedy velmi obtížné. Měl jsem ale štěstí, že se o historii zajímám už delší dobu, takže jsem měl možnost získat některé informace od pamětníků. Pan Soldán a pan Jágr se věnovali psaní kladenské fotbalové kroniky celý život. Kladno tehdy mělo jednu z nejlépe vedených kronik. Oba si vedli databáze všech hráčů a zároveň pracovali v Národním archivu, takže kladenský archiv dávali dohromady i v rámci své práce. Právě oni mi poskytli některé informace a díky jejich kontaktům jsem se mohl dostat i k dalším lidem, kteří o tématech, která mě zajímala, něco věděli.

Jaký byl Antonín Brynda fotbalista?

Za Kladno hrál od roku 1948 zhruba sedm let. Byl to záložník, o kterém se říkalo, že byl neúnavný a neustále v pohybu, dokonce se o něm psalo, že měl „dvoje plíce“. Byl to ten typ pracovitého záložníka, který byl pro Kladno rozhodně velmi užitečný.

Kladenský fotbalový klub byl v té době významný?

Pro naši ligu určitě ano. Šlo o první klub mimo Prahu, který se dostal do ligy. V prvním ročníku hrály pouze pražské týmy, ale už ve druhém, tedy v roce 1926 se přidalo i Kladno. V nejvyšší soutěži se drželo až do 60. let a patřilo k tradičním ligovým klubům, bez něj si tehdy ligu nikdo nedokázal představit. Dokonce se probojovali i do Středoevropského poháru a hrály zde klubové legendy jako Kloz, Junek nebo Kadraba. Minimálně do roku 1945 tak patřili mezi nejvýznamnější týmy u nás. Poté ale přišel úpadek, sestupovali, občas se vrátili, a naposledy se objevili v nejvyšší české soutěži v roce 2010. Dnes už hrají nižší ligy a žádné ambice aktuálně nemají. Aby se to změnilo, musel by přijít silný mecenáš nebo firma, která by do klubu výrazně investovala. V tuto chvíli ale pro sponzory není klub příliš atraktivní.

Když došlo k té tragické události s fotbalistou Bryndou, Kladno hrálo zrovna proti Spartě. Ta se tehdy jmenovala Spartak Praha Sokolovo, Slavia byla například přejmenovaná na Dynamo. Proč k těmto změnám došlo?

Po roce 1948, kdy se komunisté dostali k moci, chtěli rozbít profesionální sportovní strukturu. Fotbal měl být zábavou pro masy, ale stejný osud potkal i hokej a další sporty. Majitelé klubů byli často velkopodnikatelé, a ti přišli znárodněním o své továrny i majetek. Komunisté jim vzali i kluby. A co teď s nimi, že ano. Rozhodlo se, že každý klub si musí najít takzvanou patronátní fabriku, pod kterou bude fungovat. Sparta se spojila s bývalým ČKD, tehdy nazývaným ČKD Sokolovo. Slavia přešla pod Elektrické podniky a přejmenovala se na Dynamo. Komunisté hromadně přejmenovávali kluby a jen málo z nich si zachovalo původní název. V některých případech to skončilo úplným zánikem, jako například u Viktorie Žižkov, která si nenašla žádný podnik, ke kterému by se mohla připojit a tak na několik let přestal klub fungovat.

Kdy se týmy zase přejmenovávaly nazpět?

Je to celkem složité. V roce 1952 komunisté, kteří tehdy řídili sport v Československu, přišli s naprosto nesmyslnou reformou. Došlo k úplnému rozvratu tehdejších soutěží, zrušily se stávající ligové struktury a zavedl se systém tzv. průmyslových odvětví. Každý tým byl přiřazen k jednomu ze 14 odvětví podle toho, jaký průmysl v daném regionu dominoval. Například Sparta spadala pod těžké strojírenství, a proto už se nejmenovala Sparta, ale Spartak. Kladno zase spadalo pod hutnický průmysl – přesný název odvětví si už nepamatuji, ale mělo to něco společného s kovohutěmi. Každé odvětví mělo svůj jednotný název, který se pak používal i pro názvy klubů. Kluby napojené na papírenský a zpracovatelský průmysl se jmenovaly Slovan a kluby pod hornictvím musely nést jméno Baník. A právě hornictví, protože tehdy mělo v republice největší váhu, získalo výsadní postavení a rovnou dvě místa v lize. V roce 1952 navíc docházelo i k situacím, kdy se v lize mohlo objevit více týmů z jednoho odvětví. V takovém případě musel některý z nich sestoupit, bez ohledu na své sportovní výsledky. Například Teplice, které tehdy skončily na třetím místě v tabulce, musely o soutěž níž, protože Prešov byl ze stejného odvětví, a rozhodlo se, že zůstane právě on. V 60. letech pak přišlo částečné uvolnění. Některé kluby si nové názvy ponechaly, jiné se vrátily k těm původním.

V lize se v 50. letech objevily i uměle vytvořené týmy, co byly zač?

V té době bylo v lize deset týmů z jednotlivých průmyslových odvětví, které doplnily vojenské celky, jako například Tankista Praha. Tyto týmy byly uměle vytvořené a do ligy dosazené shora. Jedním z nich byla i Dukla Praha, tehdy vystupující pod názvem ÚDA (Ústřední dům armády) Praha. Dále existoval klub Tankista Praha – výsadkové vojsko, klub z Olomouce patřící letectvu a Červená hvězda Bratislava, která spadala pod ministerstvo vnitra. Jediná Dukla hrála v lize už předtím, ostatní byly nově vytvořené a do soutěže dosazeny bez sportovních výsledků. Zajímavostí té doby byl i studentský tým Slavia Bratislava, za který hráli studenti z různých klubů, například z Prahy, Ostravy a dalších měst. Patřil mezi ně i Emil Svoboda, bývalý reprezentant a hráč Sparty, který byl přinucen nastupovat právě za Slavii Bratislava. Přestože trénovali se svými mateřskými kluby, na zápasy museli nastupovat za tento studentský výběr. Tyto zásahy a reorganizace měly dopad i na reprezentaci, která kvůli nim ztratila konkurenceschopnost například na mistrovství světa. Přísná pravidla z 50. let se začala uvolňovat až kolem roku 1965, šlo to však vše dost pomalu.

Na jaký nejzajímavější příběh z té doby jste narazil?

Je to sice smutný, ale zároveň asi nejvýraznější příběh, na který jsem kdy narazil. Týká se masového vraha, který přitom působil jako ligový fotbalista. Jmenoval se Ján Čudek. Hrál za Povážskou Bystricu a byl považován za velmi nadějného hráče, dokonce byl nominován i do reprezentace. Po ukončení kariéry odešel do Svatého Martina, kde působil jako hráč a trenér v nižších soutěžích. Pak ho však z ničeho nic zatkla policie a nikdo tehdy netušil proč. Až později vyšlo najevo, že byl součástí Hlinkových gard, paramilitární složky slovenského fašistického režimu, která za války spolupracovala s nacisty. Během Slovenského národního povstání v srpnu 1944 gardisté pomáhali Němcům potlačit odboj. V lednu 1945 se odehrál masakr v obci Nemcová, přes 400 zajatých partyzánů bylo popraveno a upáleno ve vápenkách. A právě Čudek byl jedním z těch, kdo se na masakru podíleli. To všechno vyšlo najevo až kolem roku 1950 při soudním procesu, ve kterém byl Čudek jedním z hlavních obžalovaných a později odsouzen. O procesu se vědělo, ale veřejně se o něm příliš nemluvilo.

Jak jste na Čudka tedy přišel?

Jméno Čudek se objevovalo v různých historických publikacích o fotbale, například v Atlase českého fotbalu z roku 2020 je uveden v seznamu ligových hráčů bez jakékoliv poznámky o své minulosti. Já se mimo jiné zabývám dohledáváním identit bývalých ligových hráčů, doplňuji jejich jména, data narození, příběhy. A právě při pátrání po Čudkových údajích jsem na tento případ narazil. Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být ten samý člověk. Až když jsem porovnal jméno, datum narození a místa, kde působil, pochopil jsem, že se jedná o tutéž osobu. Byl jsem z toho dlouho otřesený. Tenkrát se vše snažili ututlat. Někteří spolupachatelé utekli do zahraničí a později se tam ke svým činům přiznali. U nás se o tom mlčelo, i když to díky práci bezpečnostních složek nakonec vyšlo najevo.

O Čudkově odsouzení se tenkrát v novinách psalo?

Ano, protože se ty zločiny nestaly za komunismu, ale ještě během války, režim na tom chtěl získat určité body, ukázat, že viníci byli potrestáni. Zároveň však nechtěli celý případ příliš medializovat. Četl jsem dobové noviny a zprávy z procesu, sice tam naznačovali, že obžalovaný byl fotbalista, ale nikdy to nenapsali přímo. Až pozdější odborné publikace nebo články uvedly jasně, že se jednalo o bývalého reprezentanta. To samozřejmě nebylo žádoucí zveřejnit, tím spíš, že šlo o hráče s národním dresem. Tehdy navíc neexistovalo nic jako veřejnoprávní televize nebo celostátní rozhlas, kde by to mohlo zaznít tak, aby se to dozvěděla široká veřejnost. Kdo si to nepřečetl v novinách, nebo ho to nezajímalo, ten se o ničem nedozvěděl. Dnes by se taková informace objevila na internetu během půl hodiny a věděli by to všichni. Ale tehdy to tak prostě nefungovalo.

Jaký je naopak váš nejoblíbenější hráč ze staršího období ligového fotbalu v Česku?

Obecně bych řekl Josef Bican. Už jen tím, jaký byl, jak působil. Byl to výjimečný fotbalista, který ale u nás zůstal nedoceněný, možná i proto, že tu ani nebyl nikdo, kdo by ho v té době uměl ocenit. Část jeho kariéry pohltila válka, druhou část potlačil komunistický režim, který neměl zájem o vyzdvihování individualit. A Bican, jako silná osobnost, nevyhovoval ideologii rovnosti, kolektivu a popření hvězd. Přitom byl opravdu výjimečný. Byly sice návrhy, aby byl dodatečně oceněn, ale vždy se to oddalovalo. Vyčníval, a to se tehdy prostě nehodilo. Jeho kvality neměl nikdo jiný. Čím víc jsem se tím ale zabýval, tím víc mě začali fascinovat spíš ti neznámí hráči. Ti, kteří mají jen zmínku v kronice, příjmení v soupiskách. Nevíme, odkud byli, kde žili, jaký měli osud. A když se mi povede dopátrat se jejich identity nebo příběhu, je to pro mě silnější zážitek než číst o slavných hráčích, o kterých už vyšly knihy. Třeba Antonín Hájek, skvělý hráč, který zapadl. Dřív byl považovaný za jednoho z nejlepších ligových střelců, dal přes dvě stě gólů. Dneska si na něj skoro nikdo nevzpomene. Nebo Kopecký, nejmladší ligový hráč, dokázal úžasné věci, ale historie na něj zapomněla. Takoví hráči mě přitahují víc než ti, co byli denně v novinách.

O Bicanově rekordu se vedou dlouhé debaty. Často se diskutuje, zda byl skutečně nejlepším střelcem v historii fotbalu. Mluvilo se o něm oprávněně jako o nejlepším střelci všech dob?

Byl dlouho považovaný za nejlepšího střelce v dějinách. Nyní ho však Ronaldo s Messim překonali. Otázkou však stále zůstává, co se do statistik počítá. Dlouho v tom byl nepořádek, jestli uznat přípravné zápasy, válečné soutěže atd. Nakonec mě to samotného začalo štvát, jak se kolem toho dělaly vtipy a zlehčovalo se to. Spolu s dalšími lidmi, kteří se tím zabývají, jsme dali dohromady definitivní číslo: 805 gólů v oficiálních zápasech. Tohle číslo je ověřené, započítávají se ligy, poháry, mezinárodní zápasy i reprezentace. FAČR to číslo uznal. Takže když dnes někdo tvrdí, že ho někdo překonal, dá se přesně říct, že Bican má 805 oficiálních gólů. To je číslo, které má váhu a nemění se.

Před druhou světovou válkou se v Evropě hrála jakási obdoba dnešní Ligy mistrů. Tato soutěž se jmenovala Středoevropský pohár. O jakou soutěž vlastně šlo a jaký měla význam?

Říká se, že byly vlastně dvě takové soutěže, ta první, předválečná, skončila v roce 1939. To byla tehdy vrcholná evropská soutěž, kde hrály nejlepší týmy z Československa, Itálie, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie. Byl to výkvět evropského fotbalu. Ty první ročníky měly obrovskou prestiž. Pak ale přišla válka a všechno se zastavilo. Po válce se ten pohár sice obnovil, ale to už nebylo ono. Sparta se ho například účastnila, ale už to nebylo na té úrovni jako před válkou. Hrálo se to až do 80. let, ale už to byla víceméně regionální soutěž, kterou postupně vytlačily nové evropské poháry. Před válkou to ale byla jediná významná mezinárodní klubová soutěž. Kvalifikovali se tam mistři a někdy i druhé nebo třetí týmy z každé země. Po válce už to tak nebylo, vybíraly se jen vybrané týmy, úroveň šla dolů a návaznost se ztratila. Byl to už jen stín té původní soutěže.

Zmínil jste, že se Středoevropského poháru účastnily jen týmy ze střední Evropy. Proč se jí neúčastnily dnešní fotbalové velmoci?

Španělsko se nechtělo se zapojit. Němci se drželi stranou – oni tehdy neměli ani jednotnou ligu a byli zaměření spíš na amatérský fotbal. Profesionální soutěže odmítali, nechtěli se utkávat s profíky. Takže se dobrovolně vyčlenili. Tehdy to byly evropské plány. V té době byla střední Evropa fotbalovým centrem, když pominu Anglii, tak největší síla byla právě tady. Itálie vyhrála mistrovství světa, my jsme byli dvakrát ve finále, Maďarsko bylo také na vrcholu, Rakousko mělo skvělý tým. Ta kvalita byla prostě soustředěná ve střední Evropě.

Sparta a Slavia byly tehdy obrovské kluby, něco jako dnešní Barcelona nebo Juventus. A ty zahraniční týmy byly rády, že s nimi můžou hrát. Československý fotbal byl v době první republiky na vrcholu, byla to hrdost celé země. Oba kluby měly krásné stadiony, na Spartu chodilo 40 tisíc lidí, Slavia na tom byla podobně. Fotbal byl u nás národní záležitostí, stejně jako reprezentace. Byli jsme ve finále mistrovství světa. Bylo to dáno i tím, že Československo bylo v první republice relativně bohatá země. Byli jsme jedni z nejvyspělejších států v Evropě. Zatímco v Německu byla po první světové válce obrovská inflace, u nás panovala relativní stabilita. Kluby měly mecenáše, kteří byli schopní dát do fotbalu peníze a platit hráčům královské platy. Například Teplice tehdy porazily Juventus. I další kluby, nejen Sparta a Slavia, se do toho zapojovaly, třeba i Zlín nebo Prostějov hrály důležité zápasy. Ale Sparta a Slavia zůstávaly těmi hlavními kluby.

Měla by Sparta od základu překopat svůj herní styl? Jaký trenér by jí seděl? Je dobře, že v roli sportovního ředitele zůstal Tomáš Rosický? Kteří hráči jsou přebyteční a měli by klub odpustit? A na jaké posily v Česku i cizině by měli letenští cílit? Ve Football Club podcastu odpovídá analytik Vojtěch Mrklas.