Zajíc na EURO se super slevou jen za 149 Kč! Objednávejte zde

Slavia už nebude, Bican půjde makat. Nastupují komunisti a Dynamo

01. únor 2023
Sdílejte:
Po převratu v roce 1948 vyráží nový komunistický režim do boje s profesionálním sportem rozhodnut nenechat kámen na kameni. Jednou z obětí tohoto procesu je i pražská Slavia, která postupně ztrácí stadion, jméno i dresy. Až s odstupem let se jí podaří navázat na zadupané dědictví a odrazit se k lepší budoucnosti.
Návrat k červenobílým dresům v roce 1956. Před cenzory se podařilo ukrýt dvě sady, které kustod Karel Sehnoutka schoval zašité v postelovém přehozu.Foto: Slavia Museum

Chytlavým refrénem „Pořád jen na kolena, na kolena, je to tak a vaše saka vám posere pták,“ vyjádřil Ivan Hlas skvěle pocity hrdinů Hřebejkova filmu Šakalí léta, kteří dospívají na konci šedivých padesátých let ve stínu dejvického hotelu International, jednoho z pomníků nově nastoleného komunistického řádu.

Byla to doba tupého papouškování bezduchých hesel, rádoby odhodlaného překonávání pracovních rekordů, vynucování kolektivní harmonie a potírání jakékoli jinakosti, která narušovala stádnost společnosti a demaskovala zhovadilost a nekompetentnost nových mocipánů. Je až s podivem, že se SK Slavii Praha podařilo tuto bažinu marasmu přebrodit a neutopit se v ní. Neměla k tomu daleko.

Tradiční klub jako by nezapadal do jasně narýsovaných přímek všeobecného budovatelského nadšení a naplňovaní ideje socialistického ráje na zemi podle sovětského vzoru. Vítězným únorem roku 1948 začal slávistický boj o přežití. Vítejte u dalšího Pod kůží ze slávistického muzea. Dnes s exponáty z doby slávistického temna.

Dynamo…kdo?

Projdete galerií dresů do prvního patra slávistického muzea, odkud se můžete pokochat pohledem na travnatou plochu hřiště. Pak se váš pohled stočí na četné trofeje mládežnických celků Slavie, jejího ženského týmu či individuálních ocenění hráčů, které dominují výstavnímu prostoru. V jedné z vitrín se krčí poměrně nevýrazný artefakt. Jedná se o našívací kulatý emblém v červenožlutomodrých barvách, kterému dominuje kremelská hvězda. Kolem ní se obtáčí nápis DSO Dynamo.

Neznalí návštěvníci by pravděpodobně hádali, že se jedná o upomínku na některého ze slávistických soupeřů. Zasvěcení by se okamžitě dovtípili, že nášivka odkazuje k jednomu z dobových názvů Slavie v padesátých letech. Tehdy klub zažívá možná nejtěžší období své existence a než se v druhé polovině šedesátých let pod staronovým názvem nadechne k novému vzestupu, projde si doslova očistcem komunistického sportovního realismu. Ale nepředbíhejme.

Nejošklivější znak a jméno z historie pražské Slavie.Foto: Daniel Hamerník

Počátek slávistických problému se datuje do květnových dnů roku 1945, kdy bojům Pražského povstání padne za oběť také slávistický stadion na Letné. Tehdy se ukáže, jak vizionářské bylo rozhodnutí Sparty z třicátých let použít po požáru hlavní tribuny na její obnovu místo tradičního dřeva železobeton. Také tribuna Sparty si z bojů na Letné odnese několik šrámů, ale díky skladbě materiálu přetrvá a není nutná kompletní rekonstrukce.

Slavistické vedení nelení a téměř okamžitě se pouští do obnovy stadionu a jeho zázemí. Předválečné koketování s výstavbou nového stánku, který by kapacitně konkuroval sousedící Spartě, tak přechází ke konkrétní realizaci. Do tří let je téměř hotovo.

Dokončení stadionu, jeho zázemí a hracích ploch pro další sportovní odbory SK Slavia jako tenis, házená či pozemní hokej, se ale už nese v duchu absurdní frašky. Zatímco na jedné straně se dokončuje hlavní tribuna, na té druhé parta stavebních dělníků vytrhává právě instalovaná sedadla a připravuje je ke stěhování. Strana tak rozhodla.

Likvidace stadionu Slavie je součástí širších úprav Letenské pláně, kde má stát v budoucnu pomník nesmrtelného Stalina. Plánovaná fronta na maso, jak se pomníku později posměšně přezdívá, tak Slavii připraví o její dosavadní domov. Po dlouhých urgencích je klubu přislíbena náhrada nicotných 600 000 korun a výstavba nového stadionu ve Vršovicích na pozemcích bývalého zábavního parku Eden.

Těžko si dnes představit, že Eden byl mezi slávistickými příznivci před 70 lety oblíben asi jako prázdné výlohy nedalekých obchodů, kam zatím nezavítal slíbený socialistický blahobyt. Nepřekvapí, že ze starého domova putovalo do Edenu také ikonické dřevo dnes vystavené v klubové expozici. Jako by ten do panelu zasazený kus s hrubou kresbou a sukem promlouval k divákovi řečí tradice. Dodnes je upomínkou původu a i když nemluví, tak jeho poselství o letenském DNA klubu je víc než výmluvné.

Upomínka na původní slávistický domov na Letné.Foto: Daniel Hamerník

Nová doba si žádá také nové poměry. Po staru se žít nedá a vše co se nachází v jasném rozporu s kolektivním pojetím sportu jako prostředku utužení pracovní kázně a budovatelského nadšení se ocitá na černé listině. Individualismus, tržní vztahy či nebezpečný kosmopolitismus má nahradit nová struktura fotbalových soutěží převzatá ze Sovětského svazu, kde se hraje systémem jaro-podzim.

Také tradiční klubová jména čeká zánik – nehodí se do nových poměrů a zbytečně evokují staré pořádky. Kluby se podřizují odborovým centrálám a ve vedení sedí nově lidé, kteří fotbalu sice nerozumí, mají ale ten správný budovatelský zápal.

Ze Sparty se tak stává Spartak, z Bohemians Železničáři a ze Slavie Dynamo. Nový název evokuje sepětí s elektrotechnickým průmyslem, označení DSO je zkratkou pro dobrovolnou sportovní organizaci.

Čepička proti Bicanovi

Než se v šedesátých letech normalizují poměry a kluby smí navázat na své původní názvy a historickou tradici, je Slavia donucena se vedle názvu vzdát také svých dresů, které jí jsou bdělými orgány zabaveny.

Při prvním zápase v nově otevřeném Edenu nastoupí v září 1953 v nezvyklé modročervené kombinaci, ke které odkazují i barvy nášivky. Díky tomu můžeme získat představu o tehdejším slávistickém vizuálu, který nám černobílé fotky zprostředkují jen stěží. U této barevné kombinace dresů Slavia ale nezůstane a různě ji střídá, kdy nastupuje často v kombinaci žluté a bílé.

Prvenství o řídítka. Byla dřív Slavia, nebo Sparta?

Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.

Přečíst

Vrchol tažení za očistou fotbalu představuje referát tehdejšího ministra národní obrany, generála Alexeje Čepičky, který v březnu 1954 pronese na zasedání Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Ten nově spadá do jeho gesce a Čepička je v tomto bodě velmi aktivní. Je to on, kdo prosazuje vznik a širokou státní podporu armádním celkům, které v jeho očích představují neochvějné vzory socialistické tělovýchovy a v kterých se do budoucna mají soustředit sportovní talenti. Také do fotbalových soutěží jsou shora dosazeny nové armádní týmy s pověstnou pražskou Duklou na špici.

Ve zmíněném referátě Čepička nevybíravě zaútočí na legendu Slavie Josefa Bicana, ze kterého udělá odstrašující příklad sportovního nádenictví a oportunismu, kterému jsou výchovné cíle socialistické tělovýchovy naprosto cizí. Jeho plamenná řeč vede k Bicanově společenské ostrakizaci – vždy se najde zástup ochotných vykonavatelů, kteří si na bývalé hvězdě červenobílých chtějí zchladit žáhu a zalíbit se. Pepi nakonec končí po letech ústrků u krumpáče a lopaty a i když fotbal není v padesátých letech postižen politickými procesy jako hokej, neznamená to, že míra utrpení obětí režimu z řad fotbalistů je o to menší.

Pro Slavii se vše začíná obracet k lepšímu v roce 1956, kdy Slavia nastupuje k zápasům velikonočního turnaje ve svých tradičních dresech. Natruc vedení, ale k všeobecné radosti diváků. Před cenzory se podařilo ukrýt dvě sady, které kustod Slavie Karel Sehnoutka uschoval u sebe doma zašité v postelovém přehozu.

Století kufrů

Překotné politické zvraty 20. století vedou k tomu, že donutí řadu lidí opustit nedobrovolně rodnou zemi a hledat si nové živobytí v cizině. Emigrace se tak stává pevnou součástí každodennosti, o které se buď oficiálně mlčí nebo jména dotyčných vláčí stranický tisk bahnem denunciace, aby je vystavil všeobecnému pohoršení, které umně režíruje.

Republiku tak po komunistickém převratu 1948 opouští bývalý kapitán Slavie a úspěšný trenér Ferdinand Daučík. Rok na to ho následuje jeho zeť Ladislav Kubala a oba se pak nesmazatelně zapíšou do zlaté knihy španělského fotbalu, kdy spojí svoji další budoucnost s Barcelonou.

Ještě před převratem dostává Josef Bican laso z Itálie od turínského Juventusu, které údajně odmítne na nátlak manželky, která se obává, že komunisté v Itálii ovládnou politickou scénu a přiblíží zemi sovětskému vzoru.

Bylo to jako vyhrát Ligu mistrů. A Slavii i Spartě se to povedlo

Středoevropský pohár i Pohár dobročinnosti u nás patřily ve své době k nejprestižnějším klubovým trofejím, přičemž slávistický příběh, který si při příležitosti nedávného 130letého výročí připomínáme, obohatily každá po svém. Proto se vyplatí se na ně pořádně podívat.

Přečíst

Není pochyb, že jako Bican uvažovali mnozí a pečlivě zvažovali případná pro a proti. Po únoru 1948 se ale rychle ukáže, že provozovat profesionální sport v nových podmínkách je prakticky nemožné – buď se přizpůsobíte, nebo skončíte. Jiná varianta neexistuje.

Na počátku padesátých let vstupuje do nově nastolených podmínek socialistického sportu mladá generace talentovaných hráčů, jako je brankář Břetislav Dolejší, rodák z východočeského Hrochova Týnce. Poté, co slaví úspěchy s armádní Duklou, se kterou dvakrát oslaví mistrovský titul a prosadí se do reprezentace, přichází v roce 1957 do Slavie. Za červenobílé odchytá v letech 1957 až 1960 a 1963 na 131 zápasů, než mu aféra kolem domluvených výsledků Sazky násilně přeruší a de facto také ukončí kariéru.

V muzejní expozici se nachází několik exponátů z jeho pozůstalosti. V přízemí například jeho brankářský svetr, kopačky či upomínky na přátelská utkání s Brazílií, jako je míč z památného zápasu československé reprezentace na Maracaná ze srpna 1956, kdy díky gólu Antonína Moravčíka Čechoslováci senzačně triumfovali 1:0. Dolejší zneškodnil hvězdě Brazilců Santosovi dokonce pokutový kop a tím výrazně přispěl k překvapivému výsledku. Jako upomínku na jedinečný zážitek si nechal po utkání podepsat míč všemi brazilskými hráči. O dva roky později na mistrovství světa ve Švédsku pak sbírku doplní o podpis samotného Pelého.

Po neslavném konci kariéry uvažuje Dolejší stále víc o emigraci. Nakonec se mu podaří vycestovat legálně do Vídně. Vedle kufru má v kapse ještě maturitní vysvědčení ze strojní průmyslovky. Nepředpokládá, že se vrátí a doufá v nový začátek. Jeho snem je Amerika, do které se nakonec po mezizastávce v kanadském Torontu na sklonku 60. let dostává. Všude, kde je, hraje fotbal. Na přelomu 60. a 70. let pak válí za čechoamerický klub Sparta Chicago.

Fotbal mu pomáhá integrovat se v novém prostředí a překonat svízelné začátky i ekonomickou nejistotu. Nově se také ožení. Na starou vlast nezapomíná. Pečlivě schraňuje upomínky na své dřívější úspěchy. Celý sportovní život v jednom kufříku, který spolu s obsahem najdete v prvním patře slávistické expozice. Vedle letenek, zápasových programů národního týmu či identifikační karty z MS v roce 1958, obsahuje kufr také Dolejšího trenérský průkaz nebo vstupenku z legendárního budapešťského Népstadionu, kde Československo s Dolejším v brance zvítězilo v roce 1956 nad domácím Maďarskem 4:2 a ukončilo tak maďarskou sérii třinácti let bez domácí prohry.

Dolejšího kufřík jako by symbolizoval minulé století, kdy až příliš mnoho lidí muselo celý svůj majetek vtěsnat do jednoho kufru a vydat se do nejistoty, kam je vyhnala politická zvůle. Většině tak nezůstal prostor ani na vzpomínky. Břetislavu Dolejšímu ho osud alespoň dopřál.


V závěrečném díle seriálu Pod kůží ze slávistického muzea se příště zaměříme na ženský fotbal, který ke Slavii od šedesátých let neodmyslitelně patří. Své o tom věděl i Kája Saudek.


Související články

Kdy se vrátí plzeňská kometa? Durosinmi bude až na jaře, říká Koubek

Rafiu Durosinmi je vyléčený, ale má před sebou dlouhou práci, aby dohnal manko. Trenér Koubek s ním naplno počítá až na jaro.

Zprávy

Český unikát: Slavná Eura ukončily experimenty

EURO 2024 se blíží do finále a Česko u toho už dlouho není. Na turnajích v letech 1996 a 2004 jsme ale psali historii. A to nejen ziskem stříbra a bronzu.

Přímák

Yamal září. Proč svého nemáme i v Česku?

Lamine Yamal otevírá zajímavou debatu o věku hráčů. Jsou dnešní mladí jiní než dřívější supertalenti? Nastal obecně čas pro fotbalové mládí a jaká jsou rizika pro jejich růst? Proč tak mladí hráči na top úrovni nejsou i u nás? A rodí se nová španělská nadvláda v mezinárodním fotbale?

Euro 2024
Popup se zavře za 8s