Stříbrné vzpomínky. Vicemistři světa si vydělali leda na parkety

12. listopad 2022
Sdílejte:
V roce 1962 se odehrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Momentka ze stříbrného Chile.Foto: Profimedia

„Bylo to 2:1, pak přišla ta střela, která šla na sto procent do branky, ale soudruh Latyšev nás trošku podřízl, tak se s tím nedalo nic dělat,“ vzpomíná Josef Jelínek u piva na zahrádce nedaleko svého pražského bytu na moment, který mohl změnit běh fotbalových dějin. Minimálně jeho osobních, jeho největšího zápasu a naší národní fotbalové historie.

Ten moment má před očima nejen Josef Jelínek, jehož gólovou střelu brazilský obránce Djalma Santos vyrazil rukou, ale všichni pamětníci slavného finále ze Santiaga de Chile před 60 lety. Rozhodčímu Nikolaji Latyševovi, dnes už nebožtíkovi, nemohou žijící pamětníci stále zapomenout, že za stavu 2:1 pro Brazilce odepřel československému týmu pokutový kop a tím i šanci na vyrovnání.

Ovšem tenkrát, v době hlubokého socialismu, byla kritika sovětského rozhodčího nemyslitelná. V rozhlasové besedě po návratu z Chile se ho tajemník Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV) Ludvík Uhlíř naopak snažil omlouvat.

„Myslím, že rozhodčí má právo na to, aby se chyby dopustil. Nemůžeme obviňovat rozhodčího Latyševa z nějakého úmyslu. Svědčí o tom i to, že jsme dostali třiasedmdesát pozdravných telegramů prakticky ze všech koutů Sovětského svazu. Možná že šlo jen o přehlédnutí. Nebo rozhodčí Latyšev nebral tu ruku jako úmyslnou. Těžko se k tomu říká něco jiného,“ říkal tehdy Uhlíř.

Ale až do svých posledních let měl ke sporné situaci stále co říct Josef Masopust, střelec jediného finálového gólu Československa a největší osobnost mužstva. A s funkcionářským pohledem té doby se jeho slova rozhodně neshodují.

„Každopádně nás poškodil vyloženě vědomě, protože to se nedalo přehlédnout. Byla to jasná ruka v trestném území. Jinak než úmysl se to nedá nazvat,“ tvrdil mi Masopust, když jsme si o této situaci povídali před deseti lety před padesátým výročím.

Potvrzují to i slova samotného Latyševa, která později zaznamenal útočník Josef Kadraba, jeden ze semifinálových střelců československého mužstva v Chile. Podle něho by finále dopadlo jinak, kdyby ho stejně jako semifinálový duel s Jugoslávci řídil Švýcar Gottfried Dienst.

„On rozložil obě ruce, nebyl to úmysl, ale byl to prostě pohyb. Nepíská se, když ruka leží u těla, ale on udělal pohyb. Kdyby to pískal Dienst, možná jsme byli mistry světa. Ale Latyšev, jak jsme se doslechli, pak někde prohlásil, že se bál jako rozhodčí z východní země nám něco odpískat, nechtěl nám pomoct. Trouba to byl,“ ulevil si Kadraba před lety ve Vídni, kde půl století žil a před třemi lety zemřel.

Před 60 lety přímo na stadionu v Santiagu měli Čechoslováci pro Latyševa mnohem jadrnější označení, ale v obležení naštvaných hráčů osmačtyřicetiletý sudí neskončil, i když dnes jsou takové obrázky po sporných verdiktech rozhodčích k vidění často.

„Dalo by se říct, že jsme ani moc neprotestovali. Samozřejmě že nějaká slova tam padla, on jako Rus nám něco rozuměl. Když začal Andrej Kvašňák řvát slovensky, tak to člověk z Ruska taky pochopí. Na druhé straně, kdyby střílel Djalma Santos, taky bych to nepřiznal, na co? Od toho je tam rozhodčí, je tam jediný. No – a tím to skončilo,“ vypráví Jelínek.

Katar je za rohem. Manuál ke startu mistrovství světa

Kdy se hraje? Co rozhoduje o postupu? Proč je MS v Kataru? A kde se bude hrát příští mistrovství světa a kolik tam bude týmů? Zodpovíme vám vše, co potřebujete ke startu šampionátu vědět.

Přečíst

Vicemistry světa tenhle okamžik mrzel o to víc, že ve finále proti obhájcům titulu nebyli horším týmem. Anglický deník Daily Mail druhý den v referátu o zápase napsal:

„Brazílie zachránila pohár pro mistry světa ve chvíli, kdy už se zdálo, že trofej poletí z Ria do Prahy. Po padesáti minutách vzrušující hry ve střední části tohoto velkého boje ovládalo mužstvo ČSSR svého soupeře, nikoli však silou zoufalství, ale chladnou rozvahou, používajíc k překvapení všech staré osvědčené trojúhelníkové kombinace na pravé straně.

To ho přivedlo na samý dosah vítězství, avšak v jedenácti minutách druhého poločasu, kdy už se Brazílie zdála ztrácet všechny naděje, zaznamenala dvě branky a rozhodla boj. Byl to překvapující obrat. Vždyť Garrincha byl zcela vyřazen ze hry Novákem a pověstná záložní řada Pluskal, Popluhár, Masopust ovládala útočníky, kteří tak zářili před čtyřmi lety ve Švédsku.“

Jenže československý tým ve finále potopil jindy tak spolehlivý brankář. První gól dostal od Amarilda z těžkého úhlu kvůli svému špatnému postavení a před třetí brankou, kterou dal Vavá, neudržel po centru míč v rukou.

„Vilda Schrojf, nejlepší gólman mistrovství, který měl největší zásluhu na tom, že jsme do toho finále postoupili, finále podělal. Skutečně jsme měli na to, abychom je ve finále potrápili daleko víc,“ litoval Masopust.

Schrojfa se Brazilcům podařilo vyvést z koncentrace jejich vlastní lstivostí. Na rozdíl od Čechoslováků už předtím na stadionu v Santiagu hráli, takže na možnost oslnit soupeřova brankáře mysleli při úvodním losu. Hrálo se od půl třetí odpoledne a tribuny nesvíraly hřiště, jako je tomu u dnešních stadionů.

„Byly tam hory, Kordillery, a tam zapadalo slunce. Brazilci věděli, že ve druhé půli tam bude sluníčko zapadat a přesně půjde na naši bránu, a ten los vyhráli. Brankář měl čepičku, ale stejně mu nepomohla. Když se podíval nahoru, pustil míč z ruky, protože byl oslepený,“ vzpomínal na důležitý detail Kadraba.

Popisuje také snad ještě zásadnější moment. Před zápasem předali brazilští novináři československému brankáři cenu pro nejlepšího gólmana turnaje. Přímo během předzápasové přípravy v týmové šatně – při dnešním stupni zabezpečení nemyslitelné.

„Kabina byla jako velká tělocvična, my o nich ani nevěděli. Až se trenér Vytlačil zeptal, co tady dělají. Přišli, že mu předávají cenu pro nejlepšího brankáře na světě,“ popisoval Kadraba.

„Když ho vyhodnotili jako nejlepšího brankáře, tak se chtěl ukázat. A člověk kolikrát, když se chce ukázat, úplně padne dolů svým výkonem," doplňoval Kadrabova slova další dnes už zesnulý člen týmu Jiří Tichý.

Tým ze Zelené rokle

Přes finálovou porážku šlo před 60 lety o úspěch, který od té doby český ani slovenský fotbal na světové scéně nedokázal zopakovat. Zrodil se přitom v atmosféře totálního podceňování, v polních podmínkách a mnohdy za bizarních okolností. Navíc nechybělo mnoho a Čechoslováci do Chile vůbec nejeli.

Porážku v rozhodujícím kvalifikačním zápase proti Skotsku na neutrální půdě v Bruselu odvrátili až deset minut před koncem a účast na světovém šampionátu si zajistili v prodloužení. Velkému úspěchu nic nenasvědčovalo ani během přípravy na turnaj, nepovedla se herně ani výsledkově. Československé mužstvo všichni řadili k největším outsiderům šestnáctičlenného mistrovství světa.

„Když se tam odjíždělo, tak přišlo pár lidí, aby se s námi rozloučilo. A někteří měli takové ty poznámky: Co tam jedete dělat? Vždyť tam uděláte ostudu, dostanete pytel gólů. Zůstaňte radši doma, ušetříte peníze,“ pamatoval si i po půl století obránce Tichý.

Ani Katar nevyšel. Dostane se Česko na další MS?

Peníze šetřila výprava i tak. Mistři světa Brazilci s Pelém, španělské hvězdy s Di Stéfanem, Puskásem, Gentem a dalšími, ale i třetí soupeř československých fotbalistů v základní skupině Mexičané – ti všichni bydleli v luxusních hotelích v dějišti zápasů ve Viňa del Mar.

Čechoslováci dojížděli ze Zelené rokle, kde přebývali v rekreační ubytovně zaměstnanců státní banky. „Vystoupili jsme z letadla a už na nás čekal autobus. Jeli jsme skrz město a všude hotely a rezidence. My pořád jeli a jeli. Mysleli jsme si, že jsme zabloudili, ale šofér nás zavezl až dva kilometry za město k takové hoře, kde byl jakýsi motorest. Tam jsme bydleli,“ vybavuje si Jozef Štibrányi a přidává příměr: „To je jako, kdybys jel z Prahy třeba do šáreckého lesa. Nebyl to hotel s klimatizací a vším, na co jsme nyní zvyklí.“

Další útočník Václav Mašek volí ještě jiné přirovnání: „Byla to hacienda. Jako jsou u nás na horách chalupy nebo různé chatrče, tak to bylo velké a tomu podobné. Byly tam pokoje po pěti nebo šesti a kuchyň, společenská místnost. Bylo to navíc v lesích, takže kdybychom chtěli někam jít, tak bychom nemohli. Na trénink museli volat autobus, aby nás odvezl.“

Ani před šedesáti lety nebyly pro vrcholové fotbalisty takové ubytovací podmínky běžné, a tak se členové souboru trenéra Rudolfa Vytlačila po příjezdu do Zelené rokle cítili dost konsternovaní. „Byly tam kovové postele, netekla teplá voda, prostě takové zařízení v horách. V první chvíli jsme to brali jako vtip. Mysleli jsme, že nám to ukážou a pojedeme do hotelu, ale ono to tak nebylo. Byli jsme tam opravdu ubytovaní. Vtipálci říkali, že je to kvůli duklákům, kteří na vojenské podmínky byli zvyklí. Bylo jich tam hodně, tak aby se cítili jako doma.“

Maškův černý humor se před šedesáti lety mísil s upřímnou závistí Štibrányiho vůči hráčům ostatních týmů ze skupiny hrané ve Viňa del Mar.

„Španělé bydleli v nádherném hotelu, Brazilci v Hiltonu a my tam v tom. První dvě noci bylo na ubikaci dost chladno. Úvodní trénink byl na takové dráze, neměli jsme zaplacené ani hřiště. Byl tam jen hoteliér s manželkou a obsluhovaly nás dvě studentky. V hale byl biliár, obrovský krb, křesla, velký divan a gramofon s deskami rockera Billa Haleyho, který nám tam neustále hrál,“ říká Štibrányi.

Už tehdy bylo vcelku běžné, že se vrcholové fotbalové týmy hodně zabývaly tím, co budou hráči jíst, jak se budou jídla připravovat a z jakých surovin jejich strava pochází. Československá reprezentace na to šla ryze lidovou cestou. Z rozhlasového archivu promlouvá kouč Rudolf Vytlačil:

„Známe přípravy jiných národních mužstev, které si upravují nebo připravují jídelníček, ale vozí si i své jídlo, vodu a někdy dokonce i kuchaře. Co já jsem na svých hráčích poznal, šla nám chilská kuchyně k duhu. Poupravili jsme si ji jen částečně, dle chuti našich hráčů a byli jsme spokojení. Na sportovních výkonech jsme poznali, že jim to neublížilo.“

Kromě kuchaře neměla s sebou československá výprava ani mnohem potřebnějšího člena, totiž maséra, což v dnešní době zní opravdu bizarně. Ale před padesáti lety ho Čechoslováci sháněli až na místě. „Měli jsme s sebou studenta, který zodpovídal za stravu. Ten nám sehnal Daniela Parru. Byl to typický Chilan, fousatý, buclatý, černé kudrnaté vlasy a začal nás masírovat. Vytlačil povídal, že si ho necháme, a tak tam s námi bydlel,“ vypráví Štibrányi, jak přišli v Chile k novému členovi týmu.

Vicemistři světa i s chilským masérem.

Kromě toho všeho si hráči mimo jiné i prali své osobní šaty, starali se o kopačky a zastávali další práce, na které už tehdy měla některá mužstva vyhrazený personál. Ale i v tomhle případě platí, že není všechno zlato, co se třpytí, a právě provizorní podmínky považuje Štibrányi paradoxně za jednu z příčin úspěšného tažení turnajem.

„Podle mě nás to stmelilo. Neměli jsme co ztratit. Jak se říká, průzkum bojem a tvrdé podmínky jsou lepší, než když máš bazény, sprchy a všeho dost. Byli jsme pořád v pohybu a udělali jsme si dobrou partu.“

Mezi největší baviče chilské party patřil Svatopluk Pluskal, například se – dávno před natočením filmu Vrchní, prchni – převlékal za číšníka. Andrej Kvašňák zase posílal důvěřivého chilského maséra, aby v češtině či slovenštině pozdravil, ale místo pozdravu ho naučil neslušnou nadávku na účet některého ze spoluhráčů.

Svým způsobem byl součástí party i svérázný trenér Vytlačil. Útočník Josef Jelínek vzpomíná, jak s ním před finále bydlel ve vojenských kasárnách v Santiagu: „Byly to dvoulůžkové pokoje a já na něj dostal právě největšího československého mága. Spal jsem s Vytlačilem. On hodně chrápal, a tak nevlezl na pokoj dřív, než když už jsem spal. Pak jsem se ho ptal proč, tak říkal: ‚No – abych tě svým chrápáním nebudil, musím ti nechat oddych.‘ To jsem koukal.“

V téhle šatně válka není, Berte. Jak se napravený nacista stal hrdinou City

Díky fotbalu se z přesvědčeného nacisty a vojáka Wehrmachtu stal hrdina FA Cupu a držitel Řádu britského impéria. Příběh německého brankáře Berta Trautmanna očima jeho spoluhráčů z Manchesteru City.

Přečíst

Kdo naopak zůstával stranou, ale z rozhodnutí KSČ na podobných fotbalových výpravách nesměl chybět, to byli takzvaní třetí brankáři nebo babočkové, jak jim hráči přezdívali. „My jsme s sebou měli dva tajné policisty – prý kulturní atašé. Ale když jsme se na ně podívali, věděli jsme, že jsou to tajní. Pořád s námi chodili. Byli celí bledí, určitě nesportovci, ani neuměli žádnou řeč. My jsme je pak štengrovali, ať tlumočí, když jsou to kulturní atašé,“ směje se Štibrányi.

Velkou hlavu si z nich ale prý on ani jeho spoluhráči nedělali. „Ani ne. My jsme na ně kašlali, oni byli neškodní. Seděli, usmívali se, občas něco prohodili. Pak třeba odešli, možná něco zjišťovali, těžko říct. Zvláštní pozor jsme si na ně nedávali. Naopak. Třeba Pluskal nebo Kouba je ještě všelijak popichovali, měli jsme z nich srandu. Taky jsme chtěli, aby hráli s námi, ale to nechtěli, protože ani to neuměli,“ vypráví o přidružených postavách chilské výpravy útočník Štibrányi.

„Nechodili jsme dohromady celý manšaft, takže nás těžko mohli všechny uhlídat. Někdo šel na bulvár, někdo do divadla, někdo na býčí zápasy… Ale oni stejně zprávu o každém z nás museli napsat. Člověk by si někdy rád tu zprávu o sobě přečetl. Hlídali to z toho důvodu, aby tam nikdo nezůstal, což z nás nikdo neudělal,“ doplňuje Jelínek.

Kolonizátoři padli

Noviny psaly o tom, jak zraněný Di Stéfano chodí na mše a na ryby, nebo o Puskásově zálibě v chilském víně. Čechoslováci měli v tomhle ohledu klid, nikdo si jich příliš nevšímal. Jakou měli před prvním utkáním šampionátu pozici, o tom vypovídá i dobový pořad Československého rozhlasu, ve kterém zaznělo:

„Španělský trenér Helenio Herrera tlumočil názor snad celé španělské veřejnosti, když prohlašoval, že jiný výsledek než vítězství jeho mužstva nepřichází v úvahu. Jenže pýcha předchází pád. Branka Štibrányiho rozhodla utkání, které měli podle předpokladů vyhrát Španělé, ve prospěch Československa.“

Zřejmě nejbouřlivější oslavy v tu chvíli vypukly v Križovanech u Trnavy, odkud pocházel střelec vítězné branky Jozef Štibrányi. „Všichni lidé, kteří poslouchali rozhlas, přišli k nám. Otec vytáhl padesátilitrový demižon třešňového vína a všichni pili. Dokud to nevypili, tak tam lidé seděli a zpívali,“ popisuje.

Přímo v Chile se českoslovenští reprezentanti rázem stali senzací turnaje, začali si jich všímat novináři, sponzoři i skauti a pro místní lidi se stali hrdiny, kteří zostudili nemilované kolonizátory.

Povzbuzený tým trenéra Vytlačila pak dokázal remizovat 0:0 s mistry světa Brazilci v zápase, kde se utvrdilo přátelství mezi Pelém a Masopustem. Legendární historku mi před lety v Trnavě přetlumočil nejmladší člen československé výpravy Jozef Adamec.

„Pelé se zhruba ve 30. minutě zranil a stál na křídle. Nemohlo se střídat. A tehdy Pepa Masopust zavelel: neatakovat! Ale nesměl zase útočit. Stál, dostal přihrávku, nikdo ho neatakoval, ale musel přihrát. Ne že by šel sám s míčem. Pepa zavelel: nechat ho rozehrát,“ přibližoval Adamec. „To bylo fantastické gesto. A Pelé to po zápase ocenil, gratuloval. S Pepou se už znali. Byl to takový zajímavý zápas, nebyli jsme daleko ani od vítězství.“

I nerozhodný výsledek ale stačil k postupu na úkor Španělů a Mexičanů, se kterými si tak Čechoslováci mohli dovolit v posledním zápase skupiny 1:3 prohrát. A po utkání je hřál aspoň jeden rekord světových šampionátů - Václav Mašek dokázal skórovat už v 15. sekundě. Překonal ho až o 40 let později Turek Hakan Sükür. Maškovi ale ani vstřelená branka nepomohla k tomu, aby zůstal v základní sestavě pro další zápasy.

Rakve z Kataru. Reportáž ze země, odkud lidé jezdí otročit

Mnozí z tisíců dělníků, kteří přišli o život nebo utrpěli zranění při budování infrastruktury pro letošní mistrovství světa, pocházejí z Nepálu. Podmínky zahraničních pracovníků jsou v Kataru stále bídné, ale v posledních letech se významně zlepšily. Seznamte se s úředníky a „diplomaty smrti“, kteří pomáhají rodinám nepálských obětí se získáním náhrad a zlepšením podmínek pro námezdní práci v zahraničí.

Přečíst

Před čtvrtfinále s Maďarskem udělal trenér Vytlačil několik změn, a i když se československý tým bránil místy drtivému tlaku favorizovaného soupeře, díky památnému výkonu brankáře Viliama Schrojfa a trefě Adolfa Scherera nečekaně postoupil.

„To je nezapomenutelná vzpomínka. Proti Maďarsku to bylo strašné! Když jsem dostal nahrávku od Masopusta do šestnáctky – já jsem pravák – tak míč skočil a levačkou jsem ho poslal do vinglu. Potom nás Maďaři tlačili, měli takovou převahu! Ale my to ubránili a vyhráli jsme,“ vzpomíná Scherer.

Hrálo se ve města Rancagua a následovala bujará oslava. „Nějaký místní chlapík nám za výhru donesl třicetilitrový demižon červeného vína. Dokonce i asketický kapitán Láďa Novák, který si vážil každou porci brambor a masa, si s námi připil. Trenér Vytlačil to dovolil a sám začal zpívat tu naši písničku Ta naše jedenáctka válí… – dvě hodiny jsme popíjeli!“ vrací se ve vzpomínkách Štibrányi.

V semifinále proti Jugoslávii dal Scherer při výhře 3:1 dokonce dva góly a stal se nejlepším československým střelcem turnaje. Tím posledním byl Josef Masopust. Jeho finálový náběh mezi brazilské obránce je z filmové nahrávky notoricky známý, i když nakonec znamenal jen čestný úspěch při porážce 1:3.

„Radši bych dal v tomto utkání poslední branku, která by rozhodla o tom, že bychom si odvezli titul k nám do Československa,“ litoval nejslavnější fotbalista stříbrné chilské výpravy v rozhlasové besedě po návratu, který už hráči prožívali jako hrdinové.

Pět tisíc za finále

Ovšem jako hrdinové socialistické práce, nutno doplnit. O větší odměně nebo snad o okamžitém odchodu za dobře placeným angažmá na západ si mohli leda nechat zdát.

Masopust při zmíněné besedě v den návratu z Chile pokračoval: „Co třeba schází takzvaným milionovým hráčům v ostatních státních manšaftech, jako bylo třeba Španělsko, Brazílie, musíme jmenovat i Jugoslávii a nakonec i Maďarsko, které mělo za utkání s námi slíbeno dost značnou odměnu? Odměna není to poslední, ale takové přijetí, jako se nám dostalo dnes, se nedá penězi skutečně zaplatit.“ Těžko si mohl dovolit veřejně vyjádřit rozhořčení nad směšnými pěti tisíci korun, které ti nejvytíženější hráči za titul vicemistrů světa dostali.

Po letech už to udělat mohl: „Rozhodně jsme čekali, že to bude víc. Chtěli nám z toho ještě strhnout daně, tak jsme šli za vedením a řekli, že jestli nám je strhnou, tak se peněz demonstrativně zřekneme a dáme je na Vietnam. To bylo pod úroveň. Pro svět ten úspěch znamenal víc než pro nás. Byli jsme smutní, že nebyl akceptovaný na takové úrovni, jak měl být,“ myslel si po letech Masopust.

Jak si tehdejší funkcionáři ČSTV stříbrného úspěchu cenili, pěkně vystihuje Masopustův spoluhráč z národního mužstva i pražské Dukly Josef Jelínek: „To bylo tak, že se koupila televize – a bylo to všechno. Ani nezbylo na pivo, abychom to mohli oslavit,“ směje se. Jozef Štibrányi za vydělané peníze pořídil do domu nové parkety.

Doma na Slovensku jemu a Jozefu Adamcovi po návratu z mistrovství místní družstevníci věnovali selata. To rozčílilo komunistického funkcionáře Karla Bacílka. „Družstevníci neplní plán a fotbalistům rozdávají prasata!“ rozčílil se podle Štibrányiho vlivný straník a nakázal prasata vrátit.

„Přijelo k nám policejní auto a příslušníci se omlouvali, že mají příkaz odvézt selátko zpátky. Můj otec komunisty nesnášel, tak vypustil prase z klícky, kterou vyrobil, ať si ho tedy odvezou. Bylo už zasviněné, ale klícku jim k tomu nedal, tak si ho dali jen tak do auta,“ směje se scénce po letech Štibrányi.

„Pak za mnou přišel předseda družstva, ať se nebojím, že o Vánocích mi dají stopadesátikilové. Dodnes na něj čekám,“ dává k dobru bývalý reprezentační útočník. „To byly časy, to by měli zažít dnešní fotbalisti,“ dodává Štibrányi.

Prvenství o řídítka. Byla dřív Slavia, nebo Sparta?

Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.

Přečíst

Reprezentanti museli také svazu platit náhradu, protože jako odměnu a na důkaz přízně věnovali před návratem svému chilskému masérovi nafasované erární rádiovky. „Dali jsme mu je jako prezent pro děti, on byl šťastný, loučil se s námi na letišti. Když jsme přijeli a odevzdávali nafasované věci do skladu, tak každému scházela rádiovka. Statečný svaz nám potom dal každému účet asi na 12,80 koruny za rádiovku. Museli jsme to doplatit,“ vzpomíná Jelínek.

Stříbrní medailisté z Chile mohli za svůj úspěch dostat aspoň hmotnou odměnu, jenže i to komunisté podle jeho slov zakázali. „Mohli jsme dostat různé věci: od Škodovky auta, pak lednice a podobné vymoženosti. Pracující lid, fandové nám je chtěli dopřát ze svých úspor nebo přesčasů, ale pak se to dostalo na ČSTV. Tam udělali škrt, papír zmuchlali a zahodili, protože se to neslučovalo se socialistickými a komunistickými podmínkami. My měli být vzor,“ říká tehdejší hráč Dukly a odchovanec ČAFC Praha.

A nejenom vzor, ale také zdroj peněz pro československý sport. Jenže o dnešním podílu na prémiích od pořadatelů a FIFA či UEFA si mohli tehdejší reprezentanti leda tak nechat zdát. „V té době to byla nejlepší a nejlacinější reklama a propagace Československa ve světě. My jsme přiváželi do republiky dolary a pak je odevzdávali. Když jsme někde jako Dukla hráli a odehráli třeba deset zápasů, tak jsme za to dostali – dejme tomu – sto tisíc dolarů, které se pochopitelně odevzdaly státu. A hlavně to byla propagace pro stát, kterou jsme dělali prakticky zadarmo,“ uvědomuje si Jelínek.

Ten dodnes nemůže zapomenout na to, jak moc funkcionáře z ČSTV „zajímali“ kromě peněz i samotní hráči, ke kterým se po úspěchu ochotně hlásili. „To je pořád. Jakmile se udělá úspěch, tak jsou tam všichni papaláši, politici, jeden jako druhý. Ještě si vezmou dres na sebe... Ale když není úspěch, tak tam není ani jeden. Když jsme přijeli z Chile, tak jsme jeli nahoru na Strahov, tam nás s pohárem přivítali lidi. Byli tam samozřejmě papaláši. My stáli v řadě, a když si spletl pan Vocloň Václava Jíru se Schrojfem, tak to už bylo silný kafe. Skoro jsme se potrhali smíchy, když říkal: 'Já vám pane Schrojfe gratuluju' a Venca Jíra říkal tlumeně 'To není on, ten je vedle mě, já jsem ten a ten',“ směje se i po letech Jelínek.

Někteří ze stříbrných Chilanů se dočkali zahraničního angažmá, ale až po letech, v pokročilém fotbalovém věku – podle tehdejších režimních pravidel. Nejlepší střelec Adolf Scherer a další semifinálový střelec Josef Kadraba zůstali v jižní Francii, respektive ve Vídni „nezákonně“ a komunistické Československo poté mimo jiné „gumovalo“ jejich jména z historických statistik chilského šampionátu. Jiní, jako třeba střelec vítězného gólu proti Španělům Jozef Štibrányi, dohráli kariéru doma. Štibrányi vystudoval učitelství a celý život se živil jako učitel na základní škole ve své vsi Križovany u Trnavy (jeho příběh si můžete přečíst v tištěném Football Clubu číslo 1/2017).

Citace hráčů v textu vycházejí z rozhlasového dokumentu Chilané se vracejí, který autor textu Jan Kaliba v roce 2012 natočil k 50. výročí mistrovství světa v Chile s 11 žijícími účastníky šampionátu a s využitím archivních materiálů. Dokument vyšel i jako součást audioknihy Stříbrní Chilané, na které Kaliba spolupracoval s hercem, dramaturgem a fotbalistou Janem Jiráněm.

Související články

Zase penalty. Chorvatsko kopíruje ruskou cestu za stříbrem

Chorvaté jsou v Kataru v semifinále. Brazilce vyřadili na penalty. Kromě jiného si tak prodloužili čekání na další výhru v play-off v základní hrací době, naposledy se jim to povedlo ve Francii 1998. Brazilcům zase prodloužili čekání na šestý mistrovský titul.

MS Katar

Poslední osmička pod lupou. Kdo v pátek postoupí a na koho narazí

V Kataru zbývá odehrát osm zápasů, kdo třikrát vyhraje, bude 22. mistr světa. Začínáme duely Brazílie – Chorvatsko a Argentina – Nizozemsko. Máme k nim pro vás na jednom místě vše, co potřebujete vědět.

MS Katar

Proč Česko na jediném mistrovství selhalo? Byli jsme přestárlí, říká Koller

Historicky nejlepší střelec české reprezentace si mistrovství světa v Kataru užívá na televizních obrazovkách. Na titul tipuje Brazílii. V rozhovoru pro Football Club vzpomíná na zásadní i méně známé okamžiky své bohaté kariéry.

Rozhovor
Popup se zavře za 8s