Zeď jsem si v tréninku dával na sedm metrů. Fotbalový génius Panenka odkryl trumfy

Jistě, ta penalta. V povídání s Antonínem Panenkou se tomuhle tématu nelze vyhnout. Jeho obraz ve fotbalové historii má ale mnohem víc vrstev. Patřil k mistrům časů, kdy se fotbalisté spíš než dokonalou kondicí a vyplňováním prostorů oceňovali pro schopnost imaginace. Panenka na hřišti byl jako herec na divadelních prknech. Pokaždé chtěl pobavit publikum, předvést něco nečekaného, jedinečného, o čem by pak lidi doma mohli vyprávět. Jeho trestné kopy byly jako umělecká díla.

Fanoušci ve vršovickém Ďolíčku, kde nejčastěji zářil, ho znali prostě jako svého Tondu. Občas si s ním povídali přímo při zápasech, při nichž si na něj mohli přes plot k rohovému praporku klidně sáhnout. Panenka byl také vzorem klubové věrnosti. Měl nabídky ze všech pražských ligových klubů, ale za Bohemians hrál dlouhých třináct sezon, než odešel do rakouského Rapidu Vídeň.

Poprvé nastoupil za zelenobílé ligové áčko 24. března 1968. Na stadionu, který už neexistuje. Teplická Drožďárna byla slavným místem českého fotbalu. Typická budova továrny na droždí dohlížela na útulný stadionek s dřevěnou tribunou a miniaturními kabinami. Nad placem se většinou z provozu rozléval charakteristický zápach. Soupeři sem neradi jezdili. Ale právě tady začala velká kariéra Antonína Panenky. I když spíš neslavně.

Co si z prvního zápasu v Teplicích pamatujete?

Hrál jsem asi posledních osmnáct, dvacet minut. Připadalo mi to jako celý zápas (směje se). Vstup nebyl dobrej, ale potom ta kariéra možná byla lepší. Prohráli jsme 0:2. Člověk byl mladý, na všechno koukal jinýma očima. Já jsem s áčkem už jezdil předtím víckrát, ještě když se hrála druhá liga, ale na hřiště jsem se nikdy nedostal. Tohle byl můj první zápas, který jsem tam zažil. Samozřejmě, že jste v takových chvílích nervózní, nevíte, co vás čeká, ale jak vlezete na hřiště, tak to všechno spadne a soustředíte se jenom na fotbal. Mně se zdálo, že ten zápas trvá dva dny, těch dvacet minut mi připadalo hrozně dlouhých!

Mentálně, nebo fyzicky?

Mentálně, fyzicky to nebyl problém. Myslím, že jsem se dostal i do nějaké palebné pozice, že jsem vystřelil takovou plašivku, kterou tenkrát Jirka Sedláček lehce sebral. To byla možná moje první střela na bránu.

Máte pořád před očima kuriózní branku, kterou Bohemka v ten den inkasovala? Brankář Ředina dostal gól z pořádné dálky…

Dostal gól paradoxně z trestného kopu, který byl ale v půlce soupeřovy poloviny. Tam to někdo nakopl (teplický záložník Vítů – poznámka redakce). Brána byla proti sluníčku, a jak to bylo v té výšce, přeletělo to stopery. Ředina si vyběhl, že to sebere. Najednou viděl, že ho balon přeskakoval, tak začal couvat, zakopl o patu a balon doskákal do brány. To byl gól z takových sedmdesáti metrů.

Jak vzpomínáte na hřiště U Drožďárny, kde už je v současnosti parkoviště před supermarketem?

Drožďárna byla známá tím, že měla nejmenší kabiny v celé lize. Byly to takové školní klece. Tam se nejprve svlékala půlka mančaftu a druhá polovina musela čekat venku. Ale zas jsou to hezké vzpomínky.

Máte ty zážitky pořád přesně v hlavě?

Zajímavé je, že věci ze začátků a z dřívějška si pamatuju docela dost. Jenže vůbec si nepamatuju třeba posledních deset, patnáct let. Ale myslím, že takhle to mají všichni…

Zahrál jste si i ve starém Ďolíčku, než přišel o starou dřevěnou tribunu, jaké to tam bylo?

To byl typicky anglický fotbalový stadionek. S Bohemkou jsme jezdívali každý rok do Anglie, hrávali jsme s týmy z nižších soutěží, a přesně takové stadiony tam byly. Hned za lajnou zábradlí, tribuny jenom pro stojící, střecha, všechno dřevěné, takže to mělo i vůni toho dřeva. Byla tam vždycky hlava na hlavě. V Ďolíčku byla jen malá tribunka na sezení, všechno kolem dokola bylo obehnané tribunami na stání. Dneska, jak je u Ďolíčku parkovišťátko, tak tam byl kuželník, kde bydlel správce, který s manželkou sekal trávu. Postupem času se to měnilo, rekonstruovalo. Ale dodneška je to příjemný, útulný, rodinný stadionek.