Do baráže už nechci, jsou to nejošklivější zápasy, říká Čermák z Dukly. Čím ho okouzlilo Slovinsko? A čím Příbram?

Slavia ho vychovala, Slovinsko mu převrátilo fotbalový svět a Příbram v něm znovu probudila radost ze hry.

Marcel Čermák (27) má za sebou cestu, která vedla od mladého talentu, který se neprosadil v áčku sešívaných, přes samotu v cizině a dvě baráže o ligové přežití až k dnešní roli jednoho z lídrů omlazené Dukly.

V otevřeném rozhovoru pro Football Club mluví o tom, jaké to je odjet jako teenager úplně sám do cizí země, co udělá s hlavou půl rok temna v klubu, kde se nevyhrává a řeší se výplaty, i proč věří, že dokud bude fotbalem žít naplno, může z Julisky ještě jednou vyrazit na zahraniční štaci.

Letos na začátku roku jste přestoupil z českobudějovického Dynama do pražské Dukly. Jak tenhle rok hodnotíte?

Začátek jarní části pro nás nevypadal úplně dobře, nedařilo se nám, ale postupně jsme si sedli a víc se sehráli. Tým byl pohromadě už déle, kluci se znali. Já jsem po příchodu znal Kubu Horu z Budějovic, což mi pomohlo, protože když se znáte, na hřišti si pak víc vyhovíte. Věděli jsme, o co hrajeme a stačily jeden, dva, tři pozitivní výsledky a začalo se to nabalovat s tím, že jsme bojovali až do poslední vteřiny… A povedlo se, zachránili jsme se. I když si myslím, že jsme měli na to, abychom se baráži vyhnuli.

Co se vám honilo hlavou o poločasové přestávce domácí barážové odvety s Vyškovem, kdy jste prohrávali 0:1 a byli 45 minut od sestupu?

Když baráž hrajete podruhé, je to už trochu něco jiného. I tak bych ale nikomu nepřál být se mnou během toho týdne, co se baráž hraje, protože jsem jak tělo bez duše. Je to psychicky náročné. Přiznám se, že když jsem ještě hrál v Budějovicích, baráž s Táborskem byla mnohem složitější než ta s Duklou. I když jsme dostali ten gól a dost lidem zatrnulo, podvědomě jsem věděl, že to zvládneme. O poločase jsem z týmu necítil, že by byl odevzdaný. Vnímali jsme, že máme ještě 45 minut a že ten gól prostě dáme. Nebyla tam panika ani strach. Za sebe nemůžu říct, že bych byl klidný, to bych lhal, ale nebyl jsem zase úplně na trní, že bych měl srdce až v žaludku a klepaly se mi nohy. „Děj se, co děj, musíme to zvládnout,“ říkal jsem si. A zbytek je historie.

Vyškov jste nakonec porazili v penaltovém rozstřelu a udrželi tak Dukle první ligu. Jak vnímáte průběh nynější rozjeté sezony?

Duklu už v průběhu jara přebral nový majitel. Na začátku nové sezony pak přišel nový sportovní ředitel a nový trenér a s nimi nová vize náš tým omladit a zapojit třeba i víc zahraničních hráčů, což je ve fotbale trend. Vyměnilo se cca 16 hráčů, což je velký řez, který jsem zažil už v Budějovicích, kde se to udělalo podobně. Je náročné to dát dohromady tak, aby to hned fungovalo, což ani nikdo nečekal. Příprava pro nás ale byla až nadmíru dobrá. Ještě nikdy jsem snad takovou neměl. Dávali jsme góly a celkově to vypadalo zajímavě. Pak přišla liga a věděli jsme, že nás čeká těžký los a že to bude jízda. Udělali jsme na úvod dost bodů a vypadalo to super. Byli jsme pro všechny neznámí, mladí a draví...

Ze Slavie do Slovinska

Vrátím se zhruba o 10 let nazpět, konkrétně k vašemu vstupu do dospělého fotbalu. Jak vzpomínáte na období, kdy jste se snažil prorazit v A-týmu pražské Slavie?

Vzpomíná se na to hezky. Byl jsem v Bohemce, potom mě koupila právě Slavia a od té doby jsem začal hrát vždy o ročník výš. Tahle cesta hraní se staršími kluky vedla až do áčka, kde jsem začal chodit na tréninky a na lavičku náhradníků. Bylo to pro mě takové motivující období, protože mi poprvé došlo, že bych se mohl fotbalem živit. Do té doby jsem nad tím ani moc nepřemýšlel. Nikdy nebyl můj cíl za to dostávat peníze, protože mě fotbal vždycky bavil a užíval jsem si ho. Tehdy jsem ale poznal, že by moje kariéra mohla někam směřovat, nicméně v té době jsem na to, podle mého názoru, ještě nebyl připravený. Pod trenérem Šilhavým jsem dostával asi nejvíc šancí, co se týkalo tréninků a možnosti se do týmu začlenit. Když pak přišel pan Trpišovský, vzal si mě na nějaké přípravné zápasy, ale sám jsem cítil, že nejsem připravený. Odešel jsem proto na Žižkov, kde jsem strávil rok a půl. Celkově ale na Slavii vzpomínám strašně rád, protože ten klub mě vychoval, dal mi šanci a pomohl mi na mojí cestě. Nemyslím si, že jsem na to v té době měl, takže jsem ani nebyl uražený, že ta šance nebyla větší. Naopak to pro mě byla velká škola.

V čem to bylo pro vás ve Slavii úplně nejtěžší? Byla to konkurence, tlak, případně tempo fotbalu?

Myslím si, že v té době jsem se na některých tréninzích dokázal klukům postupně vyrovnávat ve vysoké intenzitě. Ze začátku jsem byl ale úplně mimo, protože to byl úplně jiný svět. Když ale takhle člověk postupem času trénuje, začne se chytat. Byli tam tehdy hráči jako Hušbauer, Barák, Bořil, což byli super fotbalisti a pro mě v té době nebyla, podle mě, ani teoretická šance se tam dostat. Samozřejmě i ten tlak je jiný. Když jsme hráli v Nitře na stadionu, který se nově otevíral, nehrál jsem dobře, protože jsem ten tlak cítil. V tehdejších 18 letech jsem to nedokázal zvládat tak jako třeba teď.

Zmínil jste váš přesun na Žižkov, odkud jste po roce a půl odešel do Slovinska. Jak takový přestup vznikl?

Ve Viktorii jsem byl v té době na hostování, což pro mě byla dobrá škola. Plnil jsem tam takovou roli „talentu ze Slavie“ a měl jsem okolo sebe skvělé hráče jako Švejdík, Podrazký nebo Pavel Hašek. Byla to velká zkušenost, protože to byl dospělý fotbal, druhá liga. Otrkal jsem se tam a následně se měl vrátit do Slavie, kde jsem ale dostal zprávu, že trenér Trpišovský se mnou nepočítá a že si můžu hledat nové angažmá. Já měl ještě platnou smlouvu, ale mému agentovi se ozval jiný agent, který s ním v té době úzce spolupracoval. Říkal, že se na mě byli koukat zástupci týmů ze Slovinska a Chorvatska a že by mě chtěli na testy. Já jsem byl v té době ve svých 18,19 letech ještě takový vyjukaný a říkám si: „Slovinsko? Chorvatsko? Jojo, zajímavý.“ Nic jsem o tom vůbec věděl, byl jsem mladé ucho, ale kývl jsem na to.

Jak to pak pokračovalo?

Jel jsem do Slovinska hrát za NK Aluminij, kteří tehdy byli v nejvyšší soutěži na třetím místě a co jsem dostal předem zprávy, hráli fantastický fotbal a měli v týmu spoustu talentovaných hráčů. Než jsem tam v zimě přišel, jeden z tamních hráčů po podzimu odcházel do Hajduku Split a já věděl, že to je značka. Už když jsem tam přijel, udělalo to na mě velký dojem. Byl jsem tam sám a byla to škola života. Jel jsem 700 kilometrů autem sám do cizí země, neznal jsem jazyk. Anglicky jsem v té době rozuměl, něco žblebtnul, ale nebylo to úplně ideální. Když jsem tam přijel, čekal tam na mě někdo v jedné restauraci a něco mi tam vysvětloval. Rozuměl jsem mu jen zlomek toho všeho, ale pochopil jsem, že se mám hlásit na tréninku a uvidíme. Přijel jsem na první trénink do obrovského zázemí s pěti travnatými hřišti s hlavním stadionem vedle, což byl pro mě příjemný šok. Vypadalo to tam skvěle. Trénoval tam celý klub od nejmenších dětí až po áčko, které mělo svoje hřiště, na což jsem předtím z Žižkova nebyl zvyklý, protože jsme na tréninky přejížděli na Vítkov. Po pěti strávených dnech jsem zjistil, že to tam je úplně o něčem jiném, že se tu hraje fotbal úplně jinak a že se tu nedělá nic bez balonu. Hráli jsme bago a já jsem se z něj nemohl dostat ven, protože ti kluci vůbec nekazili. Z Česka jsem byl zvyklý na roli talentovaného technického hráče, ale tam jsem nebyl, takže jsem trochu znejistěl. (úsměv) Trénoval jsem, jak jsem mohl, ukázal něco ze sebe a když mi řekli, že by mě chtěli, stál jsem o to zůstat, přestože se mě agent ptal, jestli se chci ještě podívat do Chorvatska. Musím zpětně poděkovat Slavii, která mě uvolnila a umožnila mi tenhle přestup, i když jsem měl smlouvu.

V čem vás jako tehdy mladého hráče tohle angažmá nejvíc posunulo?

Po fotbalové a lidské stránce mi to dalo do života největší školu, co jsem do té doby měl. Byl jsem předtím dost závislý na rodičích v Praze a byl jsem hlavně doma. Jinde než v Praze jsem do té doby nehrál, takže jsem se ani nikam nestěhoval a najednou jsem se v 19 letech musel přesunout do Slovinska. Dalo mi to strašně moc. Půl roku mi trvalo, než jsem se vůbec prosadil a než si někdo vzpomněl, že jsem tam byl, protože domácí kluci hráli skvěle a Slovinci obecně dávají spíš na domácí hráče a když nepřijde někdo lepší ze zahraničí, člověk nemá šanci a já lepší v té době nebyl. Kousnul jsem se, trénoval každý den a po každém tréninku jsem ještě zůstával. Bylo skvělé, že jsme měli klubovou restauraci, kde pro nás byl po každém tréninku připravený oběd nebo večeře. Ke smlouvě mi navíc klub nabídl byt a úhradu jídla. První měsíce pro mě ale byly strašné, trpěl jsem. Přiznám se, že jsem brečel, že chci domů, že to nedávám, že nehraju a že trenér se mnou nemluví, protože neuměl anglicky. Všechno se vedlo ve slovinštině. Koupil jsem si proto slovník a poprosil kluky z týmu, aby na mě mluvili jen slovinsky. Po půl roce jsem se jazyk naučil na takové bázi, že už jsme společně chodili na kafe si pokecat a pak i trenér, který mi zpočátku nevěřil, pochopil, že i já mám v týmu místo. Myslím, že kromě fotbalových dovedností mi hodně pomohlo právě i to, že jsem se naučil jejich jazyk. Můj první zápas v základní sestavě byl v semifinále slovinského poháru na hřišti Olimpije Lublaň, kde bylo 20 tisíc lidí. Já tehdy hrál levého beka, kterého jsem musel odehrát lépe než kdy předtím. Za 90 minut jsem se nezastavil a od té doby jsem si získal respekt. Doučil jsem se postupně slovinštinu a od nové sezony jsem se stal stabilním článkem týmu. Jednu sezonu jsem byl snad třetí nejlepší asistent ligy a vydobyl jsem si tak nějaké jméno. Ale ten začátek byl opravdu jízda. Rozsvítilo se mi v tom smyslu, že život není jen hezký a dost mě to osamostatnilo. Člověk tam neměl co dělat, tak musel trénovat.