Konec hvězdné přehlídky, začátek vlády. Enriqueho PSG znovu dobylo Evropu

Paris Saint-Germain vstoupilo do nové éry mnohem úspěšněji, než mnozí čekali. Po odchodu Kyliana Mbappého se mělo ukázat, jestli klub dokáže fungovat i bez hráče, kolem kterého se roky točilo skoro všechno. Luis Enrique ale právě z této ztráty udělal výhodu. Místo dalšího hledání jedné hlavní hvězdy přestavěl PSG na tým s jasným systémem, větší odpovědností všech hráčů a mnohem lepší rovnováhou mezi útokem a obranou.

PSG v Budapešti porazilo Arsenal po penaltách a podruhé za sebou vyhrálo Ligu mistrů. Finále skončilo po prodloužení 1:1, Arsenal vedl po gólu Kaie Havertze, Paříž vyrovnala penaltou Ousmana Dembélého a v rozstřelu rozhodla poslední neproměněná penalta Gabriela Magalhãese. Po loňské demolici Interu 5:0 tak PSG zvládlo i úplně jiný typ finále: ne galavečer, ale boj o přežití.

A právě v tom je možná největší důkaz proměny. Staré PSG umělo vyhrávat krásně, ale neumělo vyhrávat nepohodlně. Nové PSG Luise Enriqueho umí obojí.

PSG tedy už není tým, který čeká, až Neymar něco vymyslí, Messi otevře prostor a Mbappé přepne na turbo. Je to tým, který presuje, rotuje, brání v jedenácti a útočí v mnoha podobách. Ousmane Dembélé není jen náladový génius na křídle. Vitinha není jen technický záložník. Achraf Hakimi není jen krajní obránce s motorem. Všichni jsou součástí systému, který má jasná pravidla.

„Od prvního dne nám říkal, že tým je důležitější než hráč,“ popsal po finále Achraf Hakimi. „Nevytvořili jsme jen tým, ale rodinu.“

To zní jako klasická věta po velkém vítězství. Jenže v případě PSG má váhu. Právě tomuhle klubu totiž podobné vnímání roky zoufale chybělo. Paříž měla hvězdy, ale neměla hierarchii, v níž by hvězdy sloužily týmu. Luis Enrique ji vytvořil a zařadil svůj tým mezi historické obry.

UEFA po finále připomněla, že PSG je teprve druhým klubem v éře Ligy mistrů, který dokázal trofej obhájit. Před ním to zvládl jen Real Madrid v Zidaneho tříleté vládě. V celé historii PMEZ a Ligy mistrů patří Paříž do skupiny s Realem, Benficou, Interem, Ajaxem, Bayernem, Liverpoolem, Nottinghamem Forest a AC Milán.

PSG se do téhle společnosti nedostalo tak, jak si kdysi představovalo. Ne díky nejdražší sbírce útočníků na planetě. Ne díky logice „kupme další tvář na plakát“. Ale díky trenérovi, který z největšího francouzského klubu odstranil starý reflex: všechno podřídit nejslavnějšímu hráči.

Luis Enrique přitom nezabil hvězdnost. Jen ji přesměroval. PSG pořád má výjimečné fotbalisty. Jen už nevypadá jako tým, který žije z jejich rozmaru. Dembélé, Doué, Vitinha, Hakimi, Kvaratskhelia, Zaire-Emery a další nejsou doplňky k jedné hlavní postavě. A tak má PSG po letech paradoxně nejlepší tým právě ve chvíli, kdy přišlo o největší jméno. Po Messim, Neymarovi a Mbappém měla Paříž ztratit auru. Místo toho získala tvář.

„Skutečnou hvězdou má být celý tým,“ řekl Luis Enrique už loni před finále mistrovství světa klubů. Tehdy to znělo jako hezká trenérská fráze. Po dvou triumfech v Lize mistrů za sebou to zní spíš jako manifest nové éry PSG.

A pro zbytek Evropy je to možná špatná zpráva. Protože tohle PSG nepůsobí jako projekt, který právě vystoupal na vrchol a teď začne pomalu stárnout. Naopak. Agentura AP po finále připomněla, že pařížská základní sestava v Budapešti měla průměrný věk pod 24 let. Désiré Doué po zápase mluvil o tom, že tým chce víc, zůstává hladový a příští sezonu půjde znovu za obhajobou. Kdo tenhle tým zastaví?