Jan Trousil: Výhoda bývalých obránců? Jsme zvyklí mluvit před kabinou

Byl jste důrazný stoper, teď jako trenér mluvíte o aktivním, ofenzivním, běhavém fotbale. Co vás trenérsky utvářelo?

Když nás s Tomem Poláchem v Brně trénoval Petr Uličný, zeptal se nás jednou, co budeme dělat po kariéře. A poradil, ať si uděláme trenérskou licenci. Pak nás uvolňoval z tréninků, abychom mohli odjíždět do Prahy na studium.

To jste ještě nebyli na sklonku kariéry, ne?

Ne, bylo nám osmadvacet, devětadvacet. Ale dodnes panu Uličnému děkujeme, že nám dovolil udělat áčko. Když jsem pak ve čtyřiceti končil v Karviné, volali mi pan Machálek s panem Dudíkem (trenér a sportovní ředitel – poznámka autora), jestli bych nechtěl jít do Vyškova, když to mám za barákem. Byla to třetí liga, řekl jsem OK, odehrál jsem půl roku a pak pan Machálek skončil. Tak mi nabídli pozici hrajícího trenéra. Skočil jsem do toho z voleje, do té doby jsem netrénoval nic. Jen když jsem hrál ve Zbrojovce, měl jsem šestiletého kluka, který tam byl v přípravce, tam jsem jako hráč vypomáhal. Ve Vyškově jsem k sobě měl nejdřív jako asistenta Valdu Horvátha, ten asi po půl roce odešel do Zbrojovky.

A vy jste ve stejnou dobu pověsil kopačky na hřebík, že ano?

Ano. Řekl jsem, že hrajícího trenéra už dělat nechci. Vzal jsem si k sobě Toma Polácha, a když odešel dělat šéftrenéra mládeže Zbrojovky, šel jsem poprosit Pepíčka Mazuru, který mě trénoval ve Zbrojovce. Bylo mi to trochu blbý, ptát se ho, jestli by mi dělal asistenta, ale on do toho šel okamžitě a čtyři roky jsme ve Vyškově působili jako duo.

Pomohlo vám, že jste na začátku trenérské kariéry měl vedle sebe zkušeného kouče?

Bylo to super. Pepíček je zkušený, lidský, v některých věcech mě formoval. Nechal mě pracovat, ale vždycky nějakou dobře zvolenou větou mě usměrnil: Honzi, pojď, zamyslíme se, vyzkoušíme třeba tohle. Věděli jsme, jak máme spolupráci nastavenou, a tam mě fotbal v roli trenéra začal hrozně bavit. Postoupili jsme do druhé ligy, měli jsme majitele, který Vyškov zachránil, ale nedávali jsme hráčům žádné závratné peníze. Posbírali jsme to nejlepší ze třetí ligy a chtěli jsme zkusit jít dělat konkurenci výš. Přišel Benny Kinekimana, který je teď v Brně, Alex Alégué, v současnosti v Artisu, Sampson Dweh, dnes v Plzni, a další. Spojení s kluky, kteří postoupili ze třetí ligy a chtěli se prosadit ve druhé, bylo dobré. Tihle dodali jinou kvalitu – jeden do obrany, jeden do zálohy a jeden do útoku. Stmeloval to Michal Klesa, zkušený čtyřicetiletý kluk.

A byli jste úspěšní.

Ano, v první sezoně jsme se v pohodě zachránili, skončili jsme jedenáctí. Pak řekl majitel na tiskovce, že chce postoupit do ligy. Přidali se další dva tři noví kluci a nám se povedl super podzim. Byli jsme druzí, dostali jsme se do čtvrtfinále českého poháru, vyřadili jsme Jablonec a Zlín, narazili jsme na Slavii. Majitel viděl, kolik je ve Slavii afrických hráčů, a poslal k nám strašně moc kluků z Afriky. Tam začaly problémy – někteří vůbec nevěděli, kam dojeli, neměli kondici. A začalo to trošku vřít. V kabině se udělaly partičky, jeden mluvil francouzsky, jeden jakž takž anglicky, jeden portugalsky... Po nějakých deseti kolech jsme byli třetí a mě odvolali.

Brzy ale přišlo laso z Plzně, ne?

To ano. Míra Koubek se mi ozval asi po třech nedělích a já jsem navázal plynule tam, kde jsem skončil. Když přišla tahle nabídka tak brzy po tom vyhazovu, bylo to super. V Plzni to pro mě byla škola – tam už jsem věděl, že jednou budu chtít trénovat v lize. Takže jsem si během toho dodělal profilicenci a posunul se až sem, do Pardubic. A strašně mě to baví.

Jaké byly ve Vyškově začátky v pozici hrajícího trenéra? Jak složité bylo soustředit se na svůj výkon a zároveň na zbytek týmu?

No, ze hřiště to složité bylo. Na něm jsem stejně mluvil, ale musíš to sledovat víc. Měl jsem tam tehdy jako asistenta ještě Valdu Horvátha, s ním jsem byl domluvený na všem. Taky jsem ale v téhle pozici odehrál nějaké tři čtyři zápasy a věděli jsme, že jsme s nějakými sedmadvaceti body po sedmnácti kolech v klidu, že už nespadneme. Potom už začali hrát mladí kluci a já jsem se přesunul na lavičku. Čtyři kola jsem s klukama hrál a trénoval, pak jsem se ale chtěl víc dívat na to, jak kluci na tréninku pracují. A tak jsem vlastně začal naplno trénovat.

Musel jste organizovat trénink a zároveň ho naplno absolvovat, abyste ve čtyřiceti nezaostával. Jak to šlo?

Měl jsem tam zdravou kabinu, v tom to bylo jednodušší. Prostě jsme rozjeli trénink, řekl jsem, co a jak bude, a pak jsem ho absolvoval s nimi. Valda dohlížel na to, co děláme, já jsem maximálně na někoho zařval, když jsme hráli malé hry a někdo neplnil, co měl. To bylo všechno. Neměli jsme žádné sporttestery, nic. V tom jsem vlastně ani nebyl nijak kovaný, protože jsme jako hráči technologie nezažili. Ani když jsme si dělali A licenci, nebylo to běžné. Až když jsme hráli pod Péťou Uličným a Míra Soukup byl asistent, začali jsme běhat na čipy.

Nechyběla vám později tahle zkušenost?

V té době ne. Prostě jsem viděl, jestli je někdo unavený, nebo ne. Klukům jsem nakládal pocitově, v zápasech byli dobří, tak to stačilo. Až když jsem dělal profilicenci, řešili jsme tam pozici kondičáků – hlavně mít nějakého, se kterým jste na jedné lodi, budete mu důvěřovat a tréninky budete dělat ve spolupráci. Když jsem pak viděl v Plzni, jak to na takové úrovni funguje, bylo to super. Tady v Pardubicích mám jednoho hlavního kondičáka, dva k němu. Fotbalové věci jsou čistě na nás, ale na informace, které dostávám od nich, pasujeme minutáže a intervaly. Spolupráce je takhle úplně úžasná. A vlastně obdivuju ty trenéry, kteří kdysi jako hlavní měli jenom asistenta, ale všechny tyhle věci si hlídali sami.