Osudový plakát, půjčené kopačky i smutná cesta do Vyškova. Velký příběh sparťana z malého afrického ráje

Malabo: „malý ráj v Africe“

Narodil jste se v Malabu v Rovníkové Guineji. Pro Čechy je to pořád z velké části neznámé místo. Jak byste město popsal někomu, kdo tam nikdy nebyl?

Pro nás, a pro mě, je Malabo jako malý ráj v Africe. Hodně lidí toho o Rovníkové Guineji pořád moc neví, protože jsme malá země, blízko Kamerunu. Malabo je hlavní město na ostrově – i když se v poslední době oficiální metropole přesouvá. Je tam hodně slunce, zima neexistuje. Během roku máme v podstatě jen dva druhy počasí: déšť a pak horké léto.

Myslím, že je to jedno z nejlepších míst v Africe – zvlášť pokud mluvíte španělsky. Máme i další jazyky, ale španělština je hlavní. Pro lidi, kteří Malabo neznají, je to normální malé africké město se spoustou zeleně, dobrými lidmi a spoustou jazyků kolem. Všude to máte blízko na pláž. Lidi jsou aktivní, otevření a šťastní.

Zvláštní je, že jsme jediná země v Africe, která mluví španělsky. Ve fotbale to může být těžké. Když hrajeme proti jiným zemím, rozhodčí obvykle nemluví španělsky, takže si s ním vždycky musíme najít jiný způsob komunikace. Kromě toho je to docela bezpečné a hezké místo k návštěvě. Země se hodně rozvinula, ale pořád to není jednoduché, jako ve většině afrických států.

Ulice a její pravidla

Malabo se často popisuje jako město kontrastů: staré honosné budovy ze španělské éry, ale také chudší a drsnější čtvrti. Z jakého prostředí pocházíte vy?

Když jsem byl malý, vyrůstal jsem v té drsnější části města. Nebyli jsme chudí, ale ani bohatí. Doma jsme to měli nějak vyvážené. Vždycky jsme měli z čeho žít, ale jednoduché to nebylo.

Moje čtvrť tehdy patřila k těm nebezpečnějším. Rvačky, krádeže a další problémy. Ale zároveň to bylo místo, kde se dva lidé mohli jeden den poprat a druhý den spolu zase být v pohodě. Měli jsme svoje pravidla. U nás se s každým problémem hned nechodí na policii. Většinou si to lidé vyřeší mezi sebou, přímo na místě.

Vyrůstal jsem ve čtvrti, kde byly krádeže nebo rvačky na denním pořádku – ale kde bylo taky hodně fotbalu. Pro mě to možná bylo jednodušší, protože jsem měl hodně bratrů. Na tom, že máte starší bráchy, tehdy dost záleželo. S nimi jste byl v bezpečí. Mohl jsem se dostat do nepříjemných situací, ale moje bráchy tam znal každý.

Byla to malá část města a všichni se tam navzájem znali. Když se něco stalo, lidé rychle věděli, kdo za tím je. Když jste tam žili, nemohli jste udělat nic špatného, aniž by se to rozkřiklo. Pokud šlo o problém mezi námi, byla to jedna věc. Ale když přišel někdo zvenku a přinesl potíže dovnitř, stal se z toho problém pro všechny. U nás má každá část města svá nepsaná pravidla. A když tam žijete, musíte vědět, jak to funguje.

Stačil jeden míč

Jak snadné bylo pro kluka z takového prostředí začít hrát fotbal? Nejen na ulici, pro zábavu, ale organizovaně?

Tehdy se u nás hrál fotbal na ulici pořád. Myslím, že je škoda, že dnes už to mladí tolik nedělají – možná i proto, že se země posunula. Dřív jsem po škole potkal kamarády a šli jsme prostě hrát ven. Moc jiných možností jsme neměli. Ne jako tady v Evropě, kde máte divadla, kino a spoustu dalších věcí. My jsme měli jeden míč. A ten stačil.

Nikdy jsem v hlavě neměl jasně dané: „Chci být fotbalista.“ Věděl jsem, že můj starší bratr hraje ligu, a chodil jsem se na něj dívat. Byl jsem hrdý na to, že mám bráchu, který hraje fotbal. Až když jsem trochu vyrostl, začal jsem si říkat, že bych se možná taky mohl stát fotbalistou, kdybych to začal brát vážně. Jenže nebyly příležitosti, nebyly šance a nebyl nikdo, kdo by mi s tím moc pomohl. Táta měl i další děti a já jsem nikdy nepočítal s tím, že bych jednou mohl odjet do Evropy a hrát tam fotbal. Tak jsem hráče z Evropy jen sledoval v televizi.

Váš bratr už hrál ligu v Rovníkové Guineji. Je o hodně starší než vy?

Ano. V rodině je nás hodně. Jedenáct: deset bratrů a jedna sestra.

Viděl jste tehdy stejnou šanci i pro sebe? Jak se objevila možnost akademie?

Než přišla akademie, neměl jsem to úplně jednoduché se svojí mámou. Pořád jsem kopal na ulici, na špatných hřištích. Pokaždé, když jsem šel hrát, vrátil jsem se s nějakým zraněním. Neměla pro to moc pochopení, protože jí to samozřejmě stálo peníze. S tolika bratry jsem si začal říkat, že musím být chytřejší. Bylo lepší, aby máma utrácela peníze za jídlo než kvůli mně za doktory.

Takže jste fotbal omezil?

V jednu chvíli jsem se rozhodl přestat hrát fotbal a místo toho jsem se dal na basketbal a volejbal. Říkal jsem si, že to jsou bezpečnější sporty. Mohl jsem si je užívat bez toho, aby mě někdo nakopal nebo abych sebou pořád házel na zem. Nechtěl jsem, aby za mě máma musela utrácet.

Potom, když už jsem chodil do školy, vznikla Cano Sport Academy. Začal jsem o ní slýchat, protože tam už chodili někteří kluci z mojí čtvrti. Jednoho z nich jsem potkal a povídám mu: „Ty víš, jak dobře hraju. Můžeš tam s někým promluvit? Abych mohl přijít na testy? Abych tam mohl taky být?“ Byla to jediná akademie v zemi s dobrými podmínkami. A pořád je.

Jak těžké bylo najít někoho, kdo by vám ty dveře otevřel?

Bylo to těžké. V tu chvíli mi nikdo nechtěl pomoct. Chápu to, protože bojovali sami za sebe, ale přece jsme se znali. Představoval jsem si, že bude pro někoho snadné říct: „Znám jednoho dobrého kluka.“ Ale tu šanci jsem nedostal. Občas jsem je vídal v dresu akademie, jak jdou na trénink, a záviděl jsem jim. Znal jsem kluka, který tam měl kontakt, ale chtěl, abych mu zaplatil, když mě tam vezme. Řekl jsem mu, že ne. Znali jsme se a já mu platit nechtěl. Raději jsem to chtěl mít ve svých rukou, a tak jsem dál čekal na příležitost.

A pak se konečně objevila?

Jednou jsem měl ve škole vážně špatný den. Nedal jsem zkoušku a šel jsem domů dost smutný. Cestou jsem uviděl plakát na první kemp, který akademie pořádala. Přesný den si už nepamatuju, ale bylo to před červnovými prázdninami. Říkal jsem si, že je to možná znamení. Že tohle je moje šance. Vyfotil jsem si ten plakát a šel jsem domů, za kamarády. Říkal jsem jim tehdy, že tenhle kemp může být naše příležitost.