Fanoušek je v Česku sprosté slovo. V Německu kluby ví, že ho potřebují

Jaká je vaše první fotbalová vzpomínka?

První fotbalová vzpomínka je Pohár UEFA, Slavia – Dinamo Tbilisi, to byl ročník 2004/05. Hrálo se večer, byl to můj první večerní zápas, takže jsem z toho byl úplně hotovej. Slavia vyhrála 3:1 a já už tehdy chtěl jet do Gruzie na odvetu. Byl jsem ale ještě mladý, takže mě rodiče nepustili. Slavia potom prohrála 0:2 a nepostoupila, ale v tu chvíli mě to hrozně chytlo.

Jak se člověk od zápasu Slavia – Dinamo Tbilisi dostane k návštěvám čtvrté německé ligy?

Rodiče z máminy strany jsou Němci, takže jsme odmala jezdili do Německa na hory a v podstatě do celého Bavorska. Trávil jsem tam každé léto i zimu, bavilo mě to tam a měl jsem Německo rád. Nejdřív mě ale chytla česká liga a Slavia. Jezdil jsem na výjezdy se Slavií. Během tří až čtyř sezon jsem nevynechal snad jediný zápas, ani venkovní. V roce 2008 se to zlomilo. Na Slavii tehdy přijel Hamburk a s ním asi čtyři tisíce fanoušků. Hroznej kotel, pyro, Slavia prohrála 0:2, oni jeli celý zápas support. Říkal jsem si: Ty jo, to je neskutečný. Něco takového jsem v životě nezažil, a to už jsem viděl hodně týmů. Hned mi to utkvělo v hlavě, a ještě v tom roce 2008 jsem jel na první domácí zápas Hamburku. Chytlo mě to tam i díky tomu, jak blízko jsem měl k Německu a tamní kultuře. Hned jsem si řekl: Nechápu, proč jsem na tenhle fotbal nezačal jezdit dřív. Tam to začalo a postupně se to nabalovalo.

Jak to pokračovalo?

Jsem z Brandýsa nad Labem a hned vedle leží Lázně Toušeň. Můj kamarád odtud je velký fanoušek Werderu Brémy a jezdil tam ještě dřív než já. Potkali jsme se jednou v hospodě v Německu a já mu říkám: Ty jo, ty fandíš Brémám? A on: A ty Hamburku? První roky na nás ještě nebylo nabalených tolik lidí, takže jsme jezdili spolu. Dřív se lístky nedaly kupovat online jako dnes. Když člověk sehnal čtyři lupeny, měl obrovskou radost. Původně jsme to řešili tak, že jsme jich nakoupili co nejvíc a až pak sháněli lidi. Kolikrát nám ale zbyly, takže mi kamarád zavolal: Pojď se mnou na Brémy. Díky tomu jsem byl několikrát i v brémském kotli. Všechno to ale začalo tím vztahem k Německu a zápasem Slavie s Hamburkem, kde se to definitivně zlomilo.

A nyní jste předsedou českého fanklubu Hamburku…

Přímo zakladatel. Jsme ale malý fanklub, je nás pět platících členů. Figuruji tam jako zakladatel a v podstatě předseda. Pak je tam druhý kluk, který má na starosti distribuci lístků. Všechny nakupuje, shání a řeší. Mluví německy jako rodilý mluvčí, takže má jednodušší komunikaci. A samozřejmě máme klasické členy, kteří s námi jezdí. Nemáme žádné speciální pozice, jsou to kluci, kteří s námi jezdí přes patnáct až dvacet let. Vždycky s sebou někdo někoho přivede, ale i to už se mění. Dneska už je v pohodě, když někdo někoho přivede, ale dřív jsem vyžadoval, aby měl ten člověk něco odježděno, než jsme ho přidali třeba do naší WhatsApp skupiny. Nechtěl jsem, aby to byli vyloženě nováčci. Opravdu mi záleželo na tom, aby do fanklubu nepřišel někdo, kdo klubem nežije tak jako my. Byla to pro mě priorita. Nežiješ HSV, nemůžeš být fanoušek HSV. Na klubu mi pořád velmi záleží, ale časem se to vyvíjí a teď už mě hodně zajímají i nižší ligy. Najednou nechci být jen na Hamburku, chci vidět co nejvíc ze druhé a čtvrté ligy. To se změnilo, dřív jsem na nižší soutěže tak často nejezdil.

Změnilo se vůbec v Hamburku něco po sestupu v roce 2018 a dlouhém působení ve druhé lize, které skončilo až úspěšným návratem mezi německou elitu v létě 2025?

Po sestupu zájem dokonce ještě stoupl. Klub roste a marketing je silnější, rostou i čísla fanoušků, přestože už to není velkoklub jako dřív. V době, kdy jsem začal fandit Hamburku, hrál semifinále Poháru UEFA a v pohárové Evropě jsme byli každý rok. Byla tam obrovská jména: Rafael van der Vaart, začínal tam Vincent Kompany, hrál tam Heung-min Son nebo Choupo-Moting. Hamburk měl velké jméno a stadion byl pořád plný.

Tím, že jsme spadli do druhé ligy, už tak zvučné jméno nemáme. Když se bavím s lidmi, kteří se o fotbal nezajímají, znají Manchester nebo Real. Když zmíním Hamburk, řeknou jen: Jo, to je někde v Německu. Ale ani neví, jakou ligu hraje. Už to nemá takový zvuk ani pro spoustu lidí u nás. V Německu jde ale o obrovský klub. Má velkou tradici, fanoušky po celé zemi a fankluby po celém světě. Klub tam roste i bez sportovních úspěchů, takže je dnes prakticky nemožné se na stadion dostat. I pro nás, jako oficiální fanklub s pěti placenými členstvími, je to boj. Domácí zápasy nějak zvládáme, ale prodej začne v 10 hodin ráno a v 10:02 je vyprodáno, to je klasika. Dostat se na venkovní zápasy je ale obtížné. Dostaneme se třeba jen na deset procent toho, kam chceme jet.

Na začátku letošního roku jste založil instagramový účet Život in der Kurve. Co vás k tomu motivovalo, chtěl jste sdílet nadšení z německého fotbalu do českého prostředí?

Přesně tak. Jak už jsem říkal, vždycky jsem žil fotbalem a celkově tou atmosférou. Nejde mi hlavně o samotnou hru jako některým lidem, ale miluju atmosféru a kulturu kolem toho. Jak kluby umějí udělat okolí stadionu, jaký připraví program pro fanoušky a jak fungují s komunitou. Nejde jen o to, aby byl klub slavný, ale jak spolupracuje s městem, jaké dělá akce a pořádá eventy. V Německu je to speciální v tom, že i kluby někde v Landeslize tohle mají a všichni tím žijí. Hrozně se mi líbí, že v Německu se na fotbalového fanouška opravdu nikdo nedívá skrz prsty. Je to přirozená součást komunity a života, že člověk někomu fandí.

S čím jste tedy tenhle specificky vyhraněný účet, který má dnes přes 700 sledujících, zakládal?

Myšlenku něco natáčet nebo sdílet jsem měl už dlouho, ale neměl jsem na to vůbec čas – hromada práce, rodina, ježdění. V lednu jsme ale jeli do Mohuče, a jak jsme tak seděli ve vlaku, říkám Danovi, co se mnou jezdí na Hamburk: Hele, já to založím rovnou teď. Přes umělou inteligenci jsem si nechal udělat logo. Byla to rychlovka ve vlaku. Založil jsem Instagram a říkal si, že to třeba někoho bude bavit. Sám jsem ze začátku nevěděl, co přesně chci lidem sdělovat, takže to byl opravdový mix všeho. Chtěl jsem natáčet, jaké jsou v Německu střety, jaká existuje rivalita, kdo má nejlepší ultras, ale i to, jaké se nosí dresy nebo kopačky. Jenže to je tak obsáhlé téma, že bych na to potřeboval tým deseti lidí. Takže se teď spíš zaměřuji na téměř všechny kluby od první až do čtvrté ligy.

Sdílíte také tipy na nákup vstupenek přímo od německých klubů. Teď už to je navíc i tak, že sami sledující vám posílají tipy, kam vyrazit. Máte z toho radost?

Pro mě je to příjemné překvapení. Nečekal jsem, že mi lidé budou psát třeba o víkendovém derby v páté lize. Původně mě jen napadlo sdílet vlastní zkušenost – kolikrát se mi stane, že ještě ve čtvrtek nemám žádný program a něco mi na víkend vypadne. Tak si řeknu, že někam zajedu a podívám se. Říkal jsem si, že to takhle má určitě hromada dalších lidí. U Bundesligy to funguje tak, že na velké kluby, potažmo na 90 procent zápasů, musí člověk kupovat lístky minimálně měsíc, často ale i čtyři měsíce dopředu. Lidé mi často píšou a stěžují si, že se na to nedá dostat. Já každému říkám: Hele, dostat se dá všude, jen to musíš sledovat. Právě proto mě to napadlo. Kolikrát jsem třeba až v pátek někomu napsal: Zbyl mi lístek, nechceš jet?