Byl začátek července roku 2016. V tiskovém středisku Manchesteru City se právě konalo první setkání Pepa Guardioly s novináři.
Od jednoho z přítomných zazněla nepříjemná, leč velmi pádná otázka.
„Lidé vás mají spojeného s nádherným fotbalem, s velkým množstvím přihrávek. Myslíte, že je něco takového možné předvádět každý týden v lize tak fyzické a náročné, jako je ta anglická?“
Nový kouč Citizens s odpovědí neváhal.
„To je důvod, proč jsem tady. Dokázat to. Dokázat sám sobě, že toho jsem schopný,“ reagoval.
O dekádu později víme, že se mu to povedlo. A že dokázal ještě mnohem víc.
Změnit anglický fotbal jako celek.
Dnes panuje obecné přesvědčení, až kanonický názor, že je Pep Guardiola nejlepším fotbalovým trenérem světa. Něco jako že největší kapelou všech dob jsou The Beatles nebo že nejlepším hokejistou současnosti je Connor McDavid.
V době jeho příchodu na Etihad Stadium tomu ale tak nebylo. Jistě, patřil mezi nejžádanější a nejobdivovanější kouče na trhu a třeba fanoušci Barcelony by mu přívlastek „ten nejlepší ze všech“ jistě rádi přišpendlili.
Stále se však našli tací, kteří měli pochybnosti. Neprokázal svou kvalitu v menších klubech, neprodrásal se postupně nahoru. Měl za sebou jen rok trénování barcelonského béčka, než mu svěřili áčko. A to bylo plné hvězd jako Lionel Messi, Xavi, Iniesta nebo Thierry Henry.
Po čtyřletém angažmá u Blaugranas a roční kariérní pauze zamířil na lavičku Bayernu Mnichov. Ještě před jeho příchodem tým posílila hvězda rivala z Dortmundu Mario Gotze, o rok později stejnou trasu absolvoval Robert Lewandowski. S Bavory Pep sice třikrát bez problémů vyhrál Bundesligu, ale v Lize mistrů jeho celek pokaždé vypadl v semifinále. Triumfu Juppa Heynckese, na kterého na lavičce navázal, se tedy ani nepřiblížil.
Britská média dokonce v létě 2016 doslova psala, že Guardiola jde do City s pošramocenou pověstí. A jelikož tehdy v Premier League trénovali či začínali trénovat i Jürgen Klopp, Antonio Conte či José Mourinho, katalánský kouč byl jedním z řady top koučů, ne jasným lídrem startovního pole.
O pár let později bylo všechno jinak.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
