Konec ledna. PSG doma v předposledním zápase skupinové fáze Ligy mistrů hostí Manchester City. A byť soupeře většinu času tlačí, v 55. minutě prohrává už 0:2. Ve většině francouzských redakcí pomalu naskakují do systémů titulky, které by novináři mohli prostě jen zkopírovat z předchozích let. Titulky na oblíbené téma: Paříž zase jednou vybouchla, když o něco šlo.
Porážka se City by dost možná načrtla scénář, na jehož konci by PSG na jaře nehrálo evropský fotbal. I v tak bohaté sbírce trapasů, jakou Pařížané za poslední sezony Ligy mistrů poskládali, by to byl s přehledem nejvýraznější zápis. Nepostoupit v novém formátu ani mezi 24 nejlepších? V tom stejném formátu, kde si cestu dál zajistil už pár kol před koncem Brest, tým s cenovkou croissantu v pařížské kavárně? Blamáž. Kdyby na ni došlo, asi by se řešila budoucnost Luise Enriqueho. A třeba bychom právě teď četli titulky o vypršení jeho smlouvy a loučení s Paříží.
Místo toho se PSG v čele se španělským trenérem chystá na největší zápas v klubové historii. Je to proto, že proti Manchesteru City předvedlo zaslouženou otočku a před bouřícím Parkem princů vyhrálo 4:2. Taky proto, že v play-off zvládlo odvetu na Anfieldu, zmrtvýchvstání Aston Villy i nápor Arsenalu. A hlavně proto, že letos poprvé od začátku katarské éry předvedlo fotbal, který by si vítězství v Lize mistrů zasloužil. A který konečně přesvědčil i ty, kdo se na francouzského šampiona dívali skrz prsty.
Při psaní o letošní sezoně PSG se může snadno stát, že to celé bude znít jako příběh úspěšného outsidera. To samozřejmě nemůže být dál od reality. PSG není outsider, je to jeden z nejbohatších a nejmocnějších klubů světa s katarským státním rozpočtem v zádech. Finále Ligy mistrů by pro něj po 14 letech snažení mělo být standardem, ne historickou událostí.
Ne že by snad Pařížané nikdy v Evropě nic nedokázali. Ještě v dobách, kdy se v Kataru teprve začínaly plnit barely s ropou, zvládl klub z hlavního města vyhrát Pohár vítězů pohárů (1996) a také dnes již zaniklý Pohár Intertoto (2001). Nic z toho se ale nedá srovnat s úspěchem v Lize mistrů.
Od roku 2011, kdy se PSG stalo katarskou vlajkovou lodí ve francouzských vodách, se celek z hlavního města pokusil o vysněnou trofej celkem 13krát. Pětkrát padl v osmifinále. Čtyřikrát ve čtvrtfinále. Dvakrát v semifinále. V sezoně 2019/20 zapsal přelomovou účast ve finále, nevzpomíná se na ni ale tak zářně, jak by se možná čekalo. Kvůli covidu se totiž většina play off odehrála během jediného srpnového týdne v Portugalsku. V systému na jeden vítězný zápas PSG přešlo přes Atalantu a RB Lipsko, v závěrečné bitvě ale padlo s Bayernem, když jediný gól vstřelil pařížský odchovanec Kingsley Coman.
I kdyby PSG tehdy Ligu mistrů vyhrálo, v očích většiny fotbalové Evropy by pořád zůstalo týmem, kterému na tu úplnou špičku ještě něco chybí. Ale letos? Důvodů, proč zpochybňovat úspěch pařížského velkoklubu, se samozřejmě pár najde vždy. Kontroverzní vlastnická struktura. Až moc dominantní postavení ve francouzském fotbale. Silný vliv v orgánech UEFA. Jedno ale tentokrát nemůže zpochybnit nikdo: fotbal na úrovni šampionů.
Už loni, v premiérové sezoně trenéra Luise Enriqueho, mělo PSG v hlavní evropské soutěži slušně našlápnuto. Hodně se sice natrápilo v základní skupině, ze které postoupilo s ušima odřenýma do krve, na úvod play-off si ale hladce poradilo s Realem Sociedad a ve čtvrtfinále otočilo vývoj proti Barceloně, když po domácí prohře 2:3 v odvetě slavně vyhrálo 4:1. Úspěch se čekal i v semifinále proti Dortmundu, Les Parisiens ale roli favorita neustáli a po dvou porážkách 0:1 zůstali zase jednou trčet pod vrcholem.
Letos už ho mají na dosah. Jako by přechod na nový formát soutěže konečně zbavil PSG starých traumat. A že jich bylo. Barcelonská remontada z roku 2016. Rashfordova penalta v nastavení z 2019. Nebo Benzemův poločasový hattrick na Bernabéu o tři roky později. Nechybělo moc a mohla se mezi ně zapsat i letošní sezona. Pařížské hvězdy ale v bitvě proti Manchesteru City i v dalších zkouškách ukázaly, že letošní tým má něco, co jeho předchůdci ne. Kvalitu i v zápasech s těmi nejlepšími. Sílu zabrat, když to nejde. A víru v sám sebe.
Tu PSG dokazovalo při celém průchodu letošním pavoukem. Když v úvodním zápase osmifinále doma navzdory herní převaze prohrálo 0:1 s Liverpoolem, dalo se čekat, že to Pařížanům srazí hlavy dolů. Z hráčů ale v rozhovorech šel klid jako dlouho ne. Na Anfieldu vyhrajeme, hlásili. Z kabiny šli zprávy, jak spoluhráči uklidňovali zklamaného gólmana Donnarummu, který si vyčítal chytatelný gól ve své síti. „V klidu, Gigi, vyhrajeme a postoupíme.“
Jasně, podobná slova by minimálně navenek měl říkat každý tým, který je po prvním duelu pořád ve hře. Koneckonců jsme je v minulých letech z úst zástupců PSG slyšeli i před zápasy, ve kterých se většina sestavy pod tíhou okamžiku sesypala. Letos to ale působilo jinak. Tak, že se to Pařížanům projednou dalo věřit.
Po fantastické bitvě na Anfieldu z toho byl nečekaný postup. Mimo jiné díky skvělému výkonu kritizovaného Donnarummy, který pak své barvy podržel i ve čtvrtfinále proti Aston Ville, kde PSG málem prohospodařilo čtyřgólový náskok. A mezi hvězdy patřil italský gólman i v semifinále proti Arsenalu, jenž byl v obou zápasech Pařížanům víc než vyrovnaným soupeřem.
Donnarumma je vůbec jedním z příběhů letošní Ligy mistrů. Skoro dvoumetrový odchovanec AC Milán, kterému je kupodivu pořád jen 26, finišuje v Paříži už čtvrtou sezonu. A nedá se říct, že by se někdy stal miláčkem náročných tribun. Jeho hra nohama byla podezřelá odjakživa, speciálně po příchodu Luise Enriqueho se z ní ale pro mnohé stal vyloženě červený hadr. Donnarummovy schopnosti na čáře si dovolil zpochybňovat málokdo, ale jeho chybovost? Ta přicházela na přetřes často. Zvlášť ve velkých zápasech si Ital sem tam neodpustil nejistý zákrok, který na už tak hliněných nohách stojící PSG poslal k zemi.
Letos si Donnarumma držel poměrně stabilní formu a sympatie fanoušků mu přineslo krvavé zranění z prosincového zápasu proti Monaku, kdy se mu po obličeji kopačkou prošel Wilfried Singo. Jizvy na tváři italského gólmana jsou patrné doteď. Jenže po domácím zápase s Liverpoolem akcie jménem Donnarumma zase spadla. Ne že by střela Harveyho Elliota, kterou pár minut před koncem pustil za svá záda, byla vyloženě dávačka. Ale zvlášť v porovnání se světovým výkonem Alissona v opačné brance se nešlo ubránit dojmu, že s čistým kontem mohli odejít oba.
Na Donnarummovi nezůstala ve Francii niť suchá. Znovu se objevily hlasy volající po jeho letním odchodu, které nepřišly z ničeho nic. Dlouhodobě se psalo o zájmu Interu Milán a naopak o kroužení pařížských skautů třeba kolem Lucase Chevaliera z Lille. Odveta na Anfieldu ale narativ kolem italského reprezentanta otočila o 180 stupňů. Pokud PSG Ligu mistrů vyhraje, „Gigi“ pod tím bude podepsán jako jeden z hlavních strůjců. Spekulace o letním odchodu jsou pryč. A i kdyby na něj mělo dojít, fronta zájemců bude delší, než by se ještě na podzim mohlo zdát.
Letošní úspěch PSG má samozřejmě hrdinů víc. Píšu úspěch, přestože ještě nevíme, jak finále dopadne. Ať už se ale v Mnichově stane cokoliv, pro Paříž to bude tečka za jednou z nejlepších sezon v historii. Možná jen v ročníku 2018/19 pod vedením Thomase Tuchela byli Les Parisiens tak dominantní jako letos. Ligue 1 profrčeli tempem Maxe Verstappena, a i když nakonec nedotáhli sezonu bez porážky (v historii soutěže se to pořád ještě nikomu nepovedlo), konkurenci v podobě Marseille a Monaka nedali šanci. Získali domácí treble, když k titulu přidali triumf v Coupe de France i superpoháru.
A hlavně hráli fotbal, který bavil. A který jim také přinesl roky marně žádaný respekt napříč evropskou scénou. Hlavně po zápase s Liverpoolem se na Twitteru i v rozhovorech s poraženými hráči soupeřů ozývalo: „Tak silné PSG jsme ještě neviděli.“ Dlouho s despektem braný tým se najednou pro spoustu neutrálních fanoušků stal tím, komu díky předváděné hře letos přejí trofej. To je meta, kterou koupit nejde. Musíte si ji uhrát.
Že se to tentokrát povedlo je výsledkem práce na vícero úrovních. Na té nejvyšší vedou stopy k Luísi Camposovi. Portugalskému přestupovému králi, který během necelých tří let v Paříži zvládl změnit přestupovou politiku francouzského giganta jako nikdo před ním. Dělá přitom to stejné, co mu fungovalo v úspěšných štacích v Monaku nebo Lille: podepisuje fotbalisty, kteří mají chuť hrát. Mladé talenty s většinou kariéry před sebou a touhou něco dokázat. Jen se už tentokrát nepohybuje ve své oblíbené cenové kategorii kolem pár set tisíc eur. V Paříži se musel naučit přidávat nulu. Nebo spíš dvě.
Hráči jako Vitinha, Nuno Mendes, Bradley Barcola, João Neves, Willian Pacho nebo Désiré Doué, kteří během jeho éry PSG posílili, nebyli o moc levnější než klasické hvězdy z předchozích let. Na rozdíl od nich je ale to nejlepší teprve čeká. Koneckonců i sám Khvicha Kvaratskhelia, zimní posila z Neapole za 70 milionů eur, sedí do Camposovy škatulky běhavého, technického a týmového hráče kolem 23 let.
Jednou z mála posil, u které se PSG uvolilo podepsat o něco zkušenějšího fotbalistu, se v létě 2023 stal Ousmane Dembélé. Odchovanec Rennes, který kdysi v 18 zářil v Ligue 1, než zamířil na velká angažmá do Dortmundu a Barcelony. V nich celému světu ukázal, že po technické i rychlostní stránce patří mezi špičku. Jestli ale měl nějakou slabinu (kromě vrtkavé tréninkové morálky), bylo to vždycky zakončování. Zatímco v úvodní sezoně v Rennes zvládl nastřílet 12 ligových gólů, později se změnil v ortodoxního nahrávače. Jeho koncovka byla na klubové i reprezentační úrovni často tak marná, že se z ní ve Francii stal meme.
Jenže letos? 33 soutěžních gólů ve 48 startech. Trofej pro nejlepšího střelce Ligue 1. Hned osm branek v Lize mistrů, včetně těch klíčových na Anfieldu nebo Emirates. A navrch decentní porce 13 asistencí napříč soutěžemi. Z Dembélého se stala mašina. A byť by to ještě před sezonou působilo jako vyšinutá představa, 28letý Francouz dal víceméně zapomenout na góly Kyliana Mbappého.
Právě jeho pozici v útoku Dembélé zaplnil, když se z tradičního pravého křídla přestěhoval více na střed do role falešné devítky. Alespoň na papíře. Reálně se často toulá všude, kam ho hra zanese. Ať už je s ním v ofenzivní trojici Kvaratskhelia, Doué, Barcola, nebo kdokoliv jiný, jejich teritoria se průběžně mění podle potřeby. Dembélé z toho těží maximálně. Zvládá přebírat míče mezi řadami. Posouvat hru. Pressovat soupeře. A zatímco dřív to byl on, kdo hledal spoluhráče ve volných prostorech, teď jsou náběhy mezi obránce jeho práce.
Zvládá ji možná lépe, než i sám Luis Enrique kdy doufal. Nezdá se to, ale španělský trenér finišuje v Paříži teprve druhou sezonu. Když v létě 2023 podepisoval dvouletý kontrakt, ne všichni byli nadšení. Zvlášť po jeho posledním angažmá u španělské reprezentace, které na MS 2022 neslavně skončilo vypadnutím v osmifinále s Marokem, zaznívaly hlasy, jestli na tu nejvyšší úroveň opravdu má. Jeho Španělsko sice dominovalo na míči, proti zavřeným obranám ale působilo bezzubě. V ostrém kontrastu s Enriqueho Barcelonou, která mezi 2014 až 2017 válcovala Španělsko s pro Katalánce netypicky přímočarým fotbalem.
Ne všechno se Enriquemu v Paříži povedlo. Ale většina ano. Už loni vypadalo PSG v částech sezony víc než dobře, až letos se z toho ale stal standard i v těch nejdůležitějších zápasech. I díky letním přestupům, které doplnily tým tak, aby dokázal lépe plnit trenérovy náročné požadavky. João Neves zacelil ve středu pole díru, kterou dva roky zpátky způsobil Enriquem uspěchaný konec Marca Verrattiho. Willian Pacho se stal stoperem, na kterého se s míčem může španělský stratég spolehnout. A když Désiré Doué po pár měsících přivykl na pařížský styl, přinesl do útoku světovou techniku i potřebnou přímočarost.
PSG ví, co chce hrát. Neztrácí klid a hledá fotbalová řešení proti Auxerre i proti Liverpoolu. A pressuje v tempu, které by Neymara poslalo v páté minutě na marodku. Možná ještě pořád nehraje na sto procent tak, jak by si Luis Enrique představoval. Je tomu ale určitě nejblíž, co kdy bylo. I proto přišlo očekávané prodloužení smlouvy, které 55letého trenéra svázalo s Paříží až do roku 2027.
10/10. To není známka, kterou Gigi Donnarumma dostal od notoricky přísného deníku L'Équipe za svůj výkon na Anfieldu (odnesl si devítku). Je to bilance Luise Enriqueho ve finálových duelech. Španělský trenér ještě nikdy neprohrál bitvu o trofej hranou na jeden zápas. Ani v Barceloně, se kterou mimo jiné ovládl v sezoně 2014/15 Ligu mistrů. Ani v Paříži, kde v sobotu rozšířil stoprocentní bilanci triumfem v Coupe de France. Ne že by výhra 3:0 nad utrápenou Remeší, soustředící se na baráž o udržení v Ligue 1, byla senzační úspěch. Jako vzpruha před trochu důležitějším finále to ale není k zahození.
PSG čeká v Mnichově těžký zápas. Potkají se dva týmy, o jejichž právu na místo ve finále nejde moc pochybovat. Inter sice pár dnů zpátky musel sledovat titulové oslavy Neapole v Serii A, jeho sezona v Lize mistrů ale budí respekt. Skupinová fáze? V suchém triku, včetně zápasu proti Spartě. Navíc s neskutečnou bilancí jediného inkasovaného gólu v osmi zápasech. V osmifinále poklidný postup přes Feyenoord, ve čtvrtfinále nečekané složení Bayernu. A pak semifinálový Top Gun s Barcelonou. Zatímco do play-off se Inter hlavně probránil, do finále se regulérně prostřílel.
Jestli PSG musí něco posloužit jako memento, je to právě osud Barcelony. Není asi od věci předpokládat, že to bude francouzský zástupce, kdo si ve finále častěji užije míč i snahu něco vymýšlet. Inter přitom ukázal, že proti takovému stylu má zbraně. A zdaleka to není jen pevná obrana. Hlavně v domácí odvetě se Nerazzurri nebáli na technicky lepšího soupeře zatlačit a donutit ho k chybám. A jestli má PSG někde slabinu, kiksy plynoucí ze snahy řešit každou situaci fotbalově od ní nejsou daleko.
„Žádný tým není hladovější než my. Chceme trofej přivézt do Paříže,“ prohlásil s výhledem na sobotní finále Ousmane Dembélé. Nejde mu to nevěřit. Celý klub i celá Paříž cítí, že je ve vzduchu historická šance. Na rozdíl od pět let starého finále proti Bayernu, PSG jde do bitvy o trofej jako mírný favorit. A na rozdíl od všech předešlých účastí v Lize mistrů s pocitem, že může porazit každého.
Pokud se mu to povede, čekají ho po návratu oslavy na úrovni roku 2018, kdy Francie vyhrála mistrovství světa. A to včetně slavnostní jízdy po Champs-Elysées. Na velké finále se chystá také Eiffelova věž, která v sobotu oblékne barvy PSG a rozzáří se při každém gólu v síti Interu.
Paradoxně to není jen Paříž, kde probíhají velké přípravy na blížící se víkend. Rušno je taky na jihu v Marseille, kde čekají divoké hodiny bez ohledu na výsledek. Pokud PSG vyhraje a sesadí tak Marseille z pozice jediného francouzského týmu, který kdy ovládl Ligu mistrů, bude dusno. Pokud vyhraje Inter, bude se slavit.
Ne pro všechny je zkrátka letošní jízda PSG věc hodná uznání. Je to samozřejmě úplně v pořádku. Člověk nutně nemusí být z Marseille, aby si k PSG v posledních letech vytvořil více či méně negativní vztah. Jenže snad ani ten nejzavilejší odpůrce francouzského mistra nemůže popřít, že jestli někdy byla Paříž hodna triumfu v Lize mistrů, pak letos. Nejlepší možná vizitka pro Luise Enriqueho, Luíse Campose i všechny další tváře nového PSG. Ať už to v Mnichově dopadne jakkoliv.
Nebudeme vás napínat a rovnou vám odpovíme: křik musí být přirozený, nikdy ho komentátor ze sebe nemá dostávat na sílu. V podcastu s Milanem Štěrbou rozebíráme, jak vypadá správné provázení zápasem, příprava i proč je dobré, když je každý komentátor originál.
I když by si řada fanoušků přála ve finále Ligy mistrů hvězdnější týmy, než jsou PSG a Inter Milán, bude v mnichovské Allianz Aréně na trávníků obří kvalita. Gólovým hodům by paradoxně mohli stát v cestě propracované herní systémy obou trenérů. Přečtěte si, co nás při tomto fotbalovém svátku může čekat.
Tohle bude velké! Finále nejprestižnějšího evropského poháru v sobotu večer vysílá z Mnichova Nova Sport.
Sešívaný objev posledních měsíců vzpomíná na své začátky v Česku. V 18 letech se z rodné Nigérie poprvé přesunul do Evropy. V Karviné se ale nakonec adaptoval tak dobře, že se prodal do Slavie.
