Ve čtvrtek 25. května 1967 vláčel kapitán Billy McNeill své znavené tělo po schodech stromy lemovaného lisabonského Estádia Nacional, aby pozvedl Pohár mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů). Byl prvním kapitánem britského klubu, který to směl udělat, a ukončil tím nadvládu klubů z latinských zemí – Itálie, Portugalska a Španělska.
Jako hráč nebyl McNeill za 18 let v žádném ze svých 789 soutěžních utkání střídaný. Jako hráč a trenér vyhrál dohromady úchvatných 31 velkých trofejí, to je třetina všech, které kdy Celtic získal. Čas je k němu ale nemilosrdný. Jeho žena Liz – zvyšujíc tím povědomí o Alzheimerově nemoci ve fotbale – letos oznámila, že tahle choroba jejímu muži sebrala schopnost komunikovat a zřejmě i jeho paměť (to bylo v roce 2017, kdy text původně vyšel; Billy McNeill zemřel 22. dubna 2019 ve věku 79 let – poznámka redakce).
Ironie se zdá být v tomhle případě obzvlášť hořká. Fotbal pro spoustu lidí znamená hodně, ale pro každého kvůli něčemu trochu jinému. Jisté ovšem je, že v téhle krásné hře jde o to dát víc gólů než druhá strana, zaplňovat síně slávy stříbrnými poháry, sbírat medaile a plnit bankovní účty. Žádnému fanouškovi ale není potřeba vyprávět, že ve fotbale jde taky o méně hmotné hodnoty: kamarádství, zábavu, vzrušení i utrpení a o vzpomínky.
Vzpomínky na sdílená vítězství a zklamání, na hrdiny a padouchy, na legendy, jejichž příběhy se v kolektivní paměti vybaví čerstvé a živé ještě spoustu let poté, co ti, kteří je stvořili, pověsili kopačky na hřebík. Sny o tužbách do budoucna pobuřujících nadějích – fantazie. Ale je to především obrázek McNeilla, jak drží pohár nad hlavou, co si celá rodina Celtiku vybavila, když si 25. května roku 2017 připomínala 50. výročí největšího dne svého klubu.
Málokdo, jestli vůbec někdo, dával Celtiku šanci, že by mohl svalit Inter Milán, který soutěž o nejlepší evropský tým vyhrál dvakrát ze tří předchozích let. Jak by tým složený z jedenáctky Skotů, do jednoho narozených nejdál třicet mil od Glasgowa, mohl jen doufat, že se může zařadit po bok Interu, AC Milán, Benfiky nebo obhájce trofeje, už tehdy šestinásobného šampiona Realu Madrid?
Je to bezchybný romantický fotbalový příběh, který i po půlce století popírá zákony racionality. Jenže žádný klub nepropojuje fotbal a romantiku tak přirozeně nebo vášnivě jako Celtic. Zřejmě víc než kdokoli jiný ve fotbale pokládají fanoušci Celtiku za povinnost pořádně si nastudovat, odkud jejich klub vzešel a kdo ho učinil tím, čím je. Možná za to může silná irská zvyklost vyprávět si příběhy – magické mýty, náboženské tradice, historii, často utkané do legend, poezie a písní.
Náměty jsou obvykle stejné – že bývaly doby nevinnosti a čistoty, ukončené krutými nepřáteli, kteří přinesli drsnou realitu; že je mocní uzurpátoři skoro všechny rozdrtí. Ale pokud lidé vytrvají ve svých tradicích a hodnotách, pokud odolají dostatečně dlouho – pokud si „udrží víru“ – jednoho dne povstanou chrabří rytíři a dají jim co proto. Jejich den přijde. Klíč k pochopení hodnot a identity Celtiku – kterým se v tomhle ohledu vždycky všechno posuzuje a který definuje i budoucí směřování – spočívá v jeho minulosti a jeho lidech.
„Když znáš historii…“ - zpívá se v jednom z nápěvů fanoušků klubu a ta tři slova se často používají na vysvětlenou. Každý hned ví, o co jde, aniž by bylo nutné tu větu dokončit. Sama o sobě odkazuje k tomu, jak se věci mají. Abychom porozuměli současnému Celtiku nebo měli šanci docenit, co pro jeho fanoušky ono lisabonské vítězství stále znamená, je potřeba se vrátit úplně na začátek – do pozdního 19. století, kdy se klub zrodil.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Marist Brother Walfrid ho v roce 1888 založil proto, aby vydělával peníze a nakrmil chudinu. Konkrétně komunitu irských katolíků, kteří utekli před hladomorem ze své vlasti a kteří ve Skotsku čelili předsudkům. Ty jim ztěžovaly hledání práce a lokální charity jim často odmítaly pomoct, pokud nesouhlasili se změnou vyznání. Nepřekvapí proto, že se klub začal identifikovat s irským katolicismem. Tím spíš, že konkurenční Rangers po více než století tvrdohlavě odmítali jakýmkoli způsobem katolíky zaměstnávat.
Ovšem navzdory představě, která se uhnízdila u mnoha lidí mimo Skotsko, Celtic nikdy nebyl „katolický klub“. Ti, kteří tolik trpěli kvůli předsudkům svého okolí, chtěli být jednoduše lepší než nespravedlnost, která se děla jejich přátelům a příbuzným, a podobně to aplikovat zase na jiné. Nejznámější je v tomhle ohledu prohlášení Willieho Maleyho, prvního trenéra a manažera, který v klubu vydržel celých počátečních 50 let. Jeho slova se stala dodnes opakovanou mantrou: „Vyznání ani národnost nejsou podstatné. Podstatná je osobnost.“ Právě tento princip byl pro Celtic životně důležitý. Maley se taky domníval, že Celtic by měl útočit a bavit. Zřejmě částečně věřil, že čím větší davy hra zaujme, tím víc jídla pro chudé to zajistí.
Pro Celtic, jeho klubovou identitu, byly čisté ideály – cynikové je mohou snadno přehlížet – vždycky zásadní. Jednoduše řečeno, fanoušci jsou hrdí na svou pověst dobráků a chtějí, aby to okolí uznávalo. Celtic býval klubem pro vyloučené. Založili ho utiskovaní pro utiskované a tohle cítění prostupuje celou jeho historii. Dnes je jedním z klíčových pocitů, který tmelí příznivce klubu, že se proti nim spiknul fotbalový a mediální establishment.
Předčasně zesnulý Tommy Burns, nade všechny milovaný záložník a kouč, to zřejmě shrnul lépe než kdokoli jiný: „Když si navléknete ten dres, tak nehrajete jen za fotbalový klub; hrajete taky za lidi a za zásady.“ Je nebezpečné zkoušet definovat hodnoty jakékoli skupiny lidí, obzvlášť když je tak rozmanitá jako příznivci Celtiku. Ale snaha stranit podceňovanému je tu klíčová. Jeho fandové zřídkakdy radostně výskají, když tým rozdrtí slabšího soupeře; mnohem radši bojují s nerovnými a prohrávají, nebo vítězí se slávou. Po generace cítí, že jim vtloukali do hlavy, aby „věděli, kde mají své místo,“ což v Británii znamená umět uznat a přijmout své vlastní nízké postavení.
Od spousty z nich můžete slyšet, jak říkají, že se od nich čeká, že budou „sedět v zadní části autobusu“, což odkazuje k Rose Parksové, která se vzepřela zasedacímu pořádku v autobusech v Montgomery. Tento bojkot rasové segregace strhl pozornost celého světa i na Martina Luthera Kinga. Jestliže cizincům to může znít trochu přehnaně, za skotskými a irskými břehy je tenhle pocit srozumitelný. A to natolik, že si k televiznímu rozhovoru tričko Celtiku oblékl i Robert King, pro údajnou vraždu 29 let na samotce nespravedlivě vězněný člen amerického hnutí Černí panteři a vězeňského tria s podobným osudem Angola Three. Řekl, že ten dres reprezentuje „utlačované lidi jako já“.
To všechno a mnohé další tvoří jedinečnou identitu Celtiku: odmítnuté, kteří touží po přijetí, utlačované, kteří chtějí usednout v čele stolu, oběti nespravedlností žádající ospravedlnění. Je to klub vysmívaných chudých, již si troufají snít, že předčí ty nechutně bohaté. Beznadějná naivita vyplývající z toho všeho fanoušky neopustila. Oni velmi dobře vědí, že ne pokaždé idealismus zvítězí nad cynismem, že žádný klub nemůže udržet standardy tak vysoké, jak si vytyčil, že zkrátka být klubem všem otevřeným automaticky nezaručuje odměnu – úspěch na hřišti nebo nové přátele. Dobráci někdy – a vlastně dost často – prohrávají. Ale pokud byste se jich zeptali na kousíček logiky v tom, proč si myslí, že by jejich klub měl ve světovém fotbale něco velkého znamenat, zřejmě byste dostali tutéž odpověď: „Už jsme to dokázali – v Lisabonu.“
V moderní éře, kdy dominují ultra bohaté kluby ze Španělska, Itálie, Německa a Anglie, je třeba bujné fantazie pro představu, že skotský klub vládne evropskému fotbalu. Proto stojí za to zmínit, že skotský fotbal měl v roce 1967 mimořádnou sílu. Toho roku Rangers těsně prohráli ve finále Poháru vítězů pohárů s Bayernem Mnichov, Kilmarnock se dostal do semifinále Veletržního poháru (pozdějšího Poháru UEFA, dnešní Evropské ligy – poznámka redakce) a Dundee United vyřadili ve stejné soutěži Juventus i Barcelonu. Jak výjimečný tým Celtic v roce 1967 měl, můžeme zdůraznit zmínkou, že lisabonské vítězství znamenalo zisk jeho páté trofeje v sezoně – vyhrál všechny soutěže, kterých se účastnil, což předtím ještě žádné mužstvo nedokázalo.
Taky se to trochu promítlo do výsledků skotského národního mužstva. Se čtyřmi hráči Celtiku v sestavě se stalo vůbec prvním soupeřem, jenž porazil mistry světa Angličany – v dubnu téhož roku poměrem 3:2 ve Wembley. Skotové – navzdory těsnému výsledku – své hostitele v ten den doslova ponížili. Legenda Rangers Jim Baxter (tehdy coby hráč Sunderlandu) si ze svých soupeřů utahoval žonglováním a rozběsněný Nobby Stiles zoufale pobíhal po hřišti a hledal, koho sestřelí, protože k míči se nedostal, ten jen létal kolem něj. Takže i když Skotové nikdy nepatřili k nejplodnějším fotbalovým národům, v roce 1967 měli na výběr záplavu talentovaných hráčů.
I tak je ale cesta Celtiku až za korunovací králem Evropy pozoruhodná a nese v sobě všechny zmíněné prvky zásadní pro příběh tohohle klubu. Pokud existuje něco, v čem si příznivci libují ještě víc než v odvěkém klubistovi, hráči vždy toužícímu nosit zelenobílý dres a vychovanému v duchu klubové tradice, tak je to hráč, který přišel na svět jako protivník, ale nakonec přijal Celtic a jeho fanoušky do svého srdce.
Takových bylo hodně – současný kapitán Scott Brown. Kenny Dalglish široce uznávaný jako nejlepší britský fotbalista své doby. Danny McGrain, zvolený nejlepším levým obráncem mistrovství světa 1974 (ačkoli nejlépe uměl hrát vpravo). John Thomson – 22letý „princ mezi brankáři“, který zemřel po srážce během zápasu proti Rangers v roce 1931. Bez těchto mužů by Celtic nedosáhl své velikosti – ať už měřeno trofejemi, nebo klubovým „kouzlem“. Ale nade všechny z nich – a v podstatě nad každého v klubové historii (snad jen Maley by mu mohl vážněji konkurovat) – vyčnívá Jock Stein.
John Stein, jak byl pokřtěný, byl protestant narozený do rodiny fandící Rangers v lancarshirském hornickém městě Burnbank, o svém rodném městě říkal, že bylo tak protestantské, až bylo úplně „oranžové“ – tuhle kulturu nedávno komicky (a přesně) vykreslil film Trainspotting 2. Stejně tak jako McNeill i Stein byl kapitánem Celtiku a dovedl tým k největšímu vítězství v éře před Lisabonem. Tím bylo v roce 1953 vítězství v „Korunovačním poháru“, neoficiálním mistrovství Británie, v němž se utkávalo po čtyřech klubech ze Skotska a Anglie.
Přestup do Celtiku způsobil Steinovi – tehdy ještě hráči – v roce 1951 nemalé potíže. Později vzpomínal, že jeho tehdejší nejlepší kamarád s ním již nikdy nepromluvil. Sice nadále navštěvoval jeho matku, ale když přišel Stein, on se zvedl a beze slova odešel. Přízeň Steinova vlastního otce nikdy nezašla dál, než že svému synovi v barvách velkého rivala sice přál, aby se nezranil, ale nikdy mu nepopřál úspěch v zápase. Fanoušci ale Steina rychle vzali za svého a on jim to tisíckrát vrátil. Říkával: „Jsem tak rád manažerem Celtiku, protože miluju všechny ty lidi, co nám fandí. Na rozdíl od mnoha jiných nemůžu tvrdit, že Celtic byl mojí první láskou… Ale můžu říct, že bude mou poslední láskou.“ V roce 1957 Stein musel ukončit svou hráčskou kariéru kvůli opakovaným zraněním kotníku a ředitel Celtiku Bob Kelly ho jmenoval historicky prvním trenérem rezervního týmu.
Bob Kelly vždy hledal cesty, jak hráče fotbalově vzdělávat. Rok předtím, než Stein přišel do klubu, Kelly zaměstnal Jimmyho Hogana, muže, který pomáhal položit základy slavné éry maďarského fotbalu podobně jako Johny Madden byl u vzestupu fotbalu českého. Hogan byl tehdy pokládaný za největšího fotbalového trenéra všech dob. Kelly také v roce 1953 vzal Steina a jeho spoluhráče do Wembley na zápas století, ve kterém „mocní Maďaři“ zničili Anglii 6:3. Stein byl ohromen taktickým pojetím Maďarů a dalších účastníků MS 1954, kde měl příležitost na vlastní oči vidět mizernou připravenost skotského týmu, kvůli které mu Uruguay nadělila hrozivých sedm gólů.
Všem bylo zřejmé, že ještě během aktivní hráčské kariéry Stein přemýšlel o taktice, novinkách a o tom, jak zlepšit herní projev týmu. Poprvé se ukázalo, že je jiný než ostatní, když v roce 1960 převzal o záchranu bojující tým Dunfermline. Ten byl v té době pouhé dva body od posledního místa a měl za sebou čtyři měsíce bez vítězství. Pod Steinem vyhrál prvních šest zápasů a následující rok porazil Celtic (2:0) ve finále Skotského poháru a v roce 1962 se dostal do čtvrtfinále tehdejšího Poháru vítězů pohárů. Po krátké anabázi s Hibernians se talentovaný trenér vrátil v březnu 1965 a stal se teprve čtvrtým trenérem v pětasedmdesátileté historii klubu.
Stein nenašel klub v nejlepší kondici. Jeho předchůdcem byl Jimmy McGrory (s 550 góly dodnes nejlepší střelec britské kopané), který vládl v klubu dvacet let – v poslední době bez větších úspěchů. Celtic šest let nevyhrál žádnou trofej a nebyl mistrem Skotska (anebo vítězem Skotského poháru) od roku 1954. Tribuny se vylidňovaly, a dokonce i McNeill zvažoval, že přijme jednu z mnoha nabídek, které dostával. Několik hráčů pod Steinem trénovalo již v rezervě, ale nebyl důvod se domnívat, že se stanou součástí výjimečného týmu.
Nejstarší stále hrané derby střední Evropy přežilo dvě světové války, dvě totality a stalo se kulturním dědictvím. V textu z FC knihy si před dnešním finále poháru projděte, jak se tahle rivalita formovala.
Steinův přítel Archie Macpherson, komentátorský veterán BB, popsal úlohu, před kterou nový manažer stál, v autobiografické knize „A Game of Two Halves“ (Zápas dvou poločasů): „Když se Jock 9. března 1965 stal manažerem Celtiku, ze své předchozí hráčské a trenérské zkušenosti dobře věděl, že přišel do klubu, který touží po místě na výsluní skotského fotbalu. Frustrace, jež toto období provázela, byla o to větší, o co více podpory se klubu dostávalo. Všichni věděli, že jejich výkony jsou hluboko pod jejich možnostmi. Stein věděl, že jeho práce nespočívá pouze ve výběru hráčů a jejich motivování. Byl si vědom, že musí taky zásadně změnit způsob, jakým je klub vnímán veřejností, což určovala hlavně média svými konstrukcemi. Pro dnešní generaci to může být těžko k pochopení, ale v té době byl Celtic týmem vnímaným jako komparz v dramatu, jehož hlavní postava, která se na konci ukláněla při děkovačce, byla z Govanu (glasgowská čtvrť, v níž sídlí rivalský klub Rangers – poznámka redakce). Tohle Stein změnil.“
Rozhodně. A velmi rychle. Po necelých dvou měsících hlavička Billyho McNeilla rozhodla o výhře 3:2 ve finále Skotského poháru nad Steinovým bývalým týmem Dunfermline. V následující sezoně Celtic vyhrál ligu, Ligový pohár a v semifinále Poháru vítězů pohárů kontroverzně vypadl s Liverpoolem.
Ale jedním z nejpozoruhodnějších aspektů jeho působení byla proměna hráčů, kteří před Steinovým příchodem nedokázali vyhrávat žádné trofeje. Pouze tři z těch, již nastoupili v Lisabonu, nebyli v klubu v jeho neúspěšném období: Ronnie Simpson, Bertie Auld a Willie Wallace. A vlastně ještě brankář Simpson, u kterého Stein v roce 1964 ještě coby manažer Hibs svolil, aby Celtiku podepsal angažmá ve 34 letech.
Skvělý obránce McNeill byl vyhlášený svou schopností vznést se nad hlavy soupeřů v jejich pokutovém území a ze vzduchu hrozit při centrovaných míčích. Jeho partner John Clark ani pod tlakem neztrácel klid, bystře četl hru a často za defenzivně ne tak precizního McNeilla dovedl zaskočit, když bylo potřeba. Pravý obránce Jim Craig byl v Celtiku registrovaný jako amatér dva roky před Steinovým příchodem, aby se plně mohl věnovat studiu zubního lékařství. Byl to celkem obstojný fotbalista, vždy ochotný podél lajny podporovat útok, což Stein od krajních obránců vyžadoval.
Na levé straně obrany hrající Tommy Gemmell se brzy stal význačným evropským obráncem. Podobně jako Craig se zapojoval do rychlých útočných akcí, a navíc měl jednu z nejtvrdších střel vůbec. Z pozice levého obránce vstřelil gól ve dvou finále Poháru mistrů (v roce 1970 Celtic prohrál s Feynoordem). V lisabonském finále 1967 byl jedním z nejlepších hráčů na hřišti. Gemmell zemřel letos v březnu ve věku 73 let a jeho poslední cesta z Celtic Parku byla lemovaná hrozny fanoušků. Mnozí z nich házeli směrem k pohřebnímu vozu s jeho ostatky klubové šály a vlajky.
Ve středu pole týmu velel železný muž překypující sebejistotou Bertie Auld. Měl to, čemu Skotové často říkají “swagger” – zábavně sebevědomé chování hraničící s arogancí. Tím bodoval – obzvlášť u fanoušků z řad glasgowského dělnictva. Rádi viděli, když někdo z jejich prostředí dokázal projevovat takovou nebojácnost a přirozenou suverenitu. Slavná je historka o tom, jak Auld v tunelu před zápasem začal před nervózními hráči Interu nahlas zpívat hymnu Celtiku a strhl tím i spoluhráče, kteří se k němu přidali. Vedle Aulda nastupoval Bobby Murdoch, široce obdivovaný pro svou herní inteligenci a skvostné přihrávky. Největší pocta, jaké se mu mohlo dostat, byla, že ho Stein považoval za nejlepšího fotbalistu, kterého ve své kariéře trénoval.
Bobby Lennox byl tak rychlý, že mu pomezní rozhodčí často nesprávně odmávali ofsajd, protože pokládali za nemožné, aby se hráč v mžiku dostal tak daleko za posledního obránce. Bobby Charlton, legenda Anglie a Manchesteru United, v jednom benefičním zápase nastoupil za Celtic a po utkání řekl, že kdyby měl Lennoxe ve svém mančaftu, tak by mohl hrát neustále, protože Lennox byl jedním z nejlepších střelců, jaké kdy viděl.
Willie Wallace, to byla gólová mašina fandící Rangers. Stein si ho přivedl z Hearts, což mnohé překvapilo, ale Stein viděl jeho potenciál při spolupráci s další střeleckou legendou, Joem McBridem, jehož Stein koupil z Motherwellu. V lisabonském finále nehrál, ale přesto dostal mistrovskou medaili vzhledem ke svému přínosu v předchozích kolech. McBride byl takový kanonýr, že ve zmíněné sezoně nastřílel již před Vánocemi 35 gólů ve 26 zápasech.
Stevie Chalmers byl díky své skromnosti popisován jako tichý muž týmu, ale McNeill o něm říkal, že měl vnitřní sílu a houževnatost a nikdy nedopřál soupeřům oddychu. „Díky němu jsme překypovali nadšením, nasazením a sebedůvěrou. Chalmers je pátým nejlepším střelcem Celtiku všech dob, ale nejvíc si ho pamatují pro gól, kterým rozhodl o vítězství nad Interem. A konečně tu máme jedinečného Jimmyho Johnstona, ten byl miláčkem tribun. Fanoušci ho zvolili nejlepších hráčem v historii klubu. Legendy kolují o jeho driblinku, jímž si vysloužil přezdívku „Blecha“. Rychle měníval směr pohybu, míč při tom měl pořád u nohy a přiváděl tím obránce k zoufalství. Pověstný je rovněž pro svou sílu a odvahu čelit pravidelným, mnohdy až brutálním zákrokům soupeřových obránců.
Johnstone byl tak skvělý hráč, že bývalý kapitán Anglie a Liverpoolu Emlyn Hughes po jednom zápase přiznal, že opustil hřiště v slzách, protože ho Johnstone svými kličkami úplně znemožnil. Styděl se ze hřiště odejít. Kouč anglických mistrů světa Sir Alf Ramsay ho potom utěšoval tím, že hrál proti jednomu z nejlepších světových fotbalistů, který takhle dokáže ztrapnit každého.
To byli muži, jejichž jména pak tesali do historie coby „Lvy z Lisabonu“, největší fotbalový tým, který kdy Skotsko mělo.
Nejenže ztělesňovali to nejlepší, co fotbal může nabídnout. Byli zároveň vším, po čem fanoušci Celtiku u svého klubu touží. Lisbon Lions byli mladí muži z okolí, kteří skoro do jednoho pocházeli z dělnických rodin různého vyznání. Muži, co za své barvy, pro lásku ke svému klubu, pro fanoušky, pro svého manažera a jeden pro druhého hráli radši než pro bohatství, jakého mohli dosáhnout jinde. Úcta a láska, které vyjadřují běžní příznivci, pramení z vděčnosti, že hráči zůstali věrní i přes lukrativnější nabídky odjinud.
Pro Celtic, který hrál Pohár mistrů evropských zemí (PMEZ) poprvé, byl Inter ideálním soupeřem. Italský tým vedený argentinským trenérem Heleniem Herrerou byl označovaný za partu fotbalových ničemů. Obviňovali je z toho, že se páchají zločiny proti fotbalu a jen jedním z více důvodů bylo, že Inter praktikoval Argentincův oblíbený obranný systém nazývaný catenaccio.
Urputná taktika, kterou Inter ve finále PMEZ porazil Real Madrid (1964) a Benfiku Lisabon (1965), byla pravým opakem útočného fotbalu, jaký vyznávali Maley a Stein. V roce 1965 Inter kontroverzně trval na tom, aby se finálový zápas proti slavnému portugalskému klubu hrál na milánském stadionu San Siro. I tak ale Italové celý druhý poločas bránili jednobrankové vedení proti Eusébiově Benfice, která dohrávala zápas jen s devíti zdravými fotbalisty.
Britské kluby jako Liverpool při cestách do Itálie zjišťovaly, že jejich hráči byli celou noc rušeni ze spánku a objevovaly se mnohé spekulace týkající se užívání drog a obvinění z uplácení rozhodčích. Inter byl nejbohatší z bohatých a snažil se chopit se sebemenší výhody, vyhrávat za každou cenu, všemi způsoby – byli to absolutní antihrdinové cynicky hubící fotbal ve smyslu podívané. Těžko vymyslet vhodnější test čirých ideálů Celtiku, to by možná ani velcí scénáristi žánru film noir nedovedli.
Stein netoužil jenom po vítězstvích, ta mu nestačila: „Nechceme Pohár mistrů jen vyhrát, chceme ho vyhrát dobrým fotbalem, aby neutrální diváci měli radost, že jsme to byli my, kdo zvítězil.“ Během ročníku Celtic odehrál i jedno defenzivní utkání, a to v odvetě semifinále proti pražské Dukle. Stein to vysvětloval: „Naši hráči rychle zjistili, že Dukla bude agresivní a silná, a tak jsme odpověděli tím, že jsme se soustředili na obranu. Původně jsme neměli v úmyslu hrát tak defenzivně, ale za daných okolností jsme s tímhle rozhodnutím vůbec neváhali. Doma jsme pochopitelně proti Dukle hráli úplně jinak, ale já si myslím, že jsme Čechům ukázali, že umíme reagovat na vývoj zápasu, měnit styl, jak je potřeba, z toho pak těžit.“ V předchozích kolech Celtic velmi ofenzivním pojetím vyřadil Curych, Nantes a Vojvodinu, o níž Lennox prohlásil, že byla nejlepším týmem, proti kterému v soutěži hráli.
Anglický fotbalový novinář a spisovatel Jonathan Wilson popisuje taktiku Celtiku ve finálovém zápase ve své knize „Obracení pyramidy: Dějiny fotbalové taktiky“ (Inverting The Pyramid: The History of Soccer Tactics). „Jejich základním systémem bylo rozestavení 4-2-4, které se rozšířilo po mistrovství světa 1958. Ovšem dva střední útočníci, Stevie Chalmers a Willie Wallace, se zatahovali a zkoušeli vylákat své strážce ze středu obrany Interu. Dvě křídla, Jimmy Johnstone a Bobby Lennox, byla nabádána, aby se potulovala ve středu, čímž vytvářela prostor pro dva ofenzivní krajní obránce, Jima Craiga a Tommyho Gemmella. Pokud měl Inter v plánu bránit, Celtic chtěl naplno útočit.“
Inter šel do vedení po sedmi minutách gólem z penalty a většina diváků tušila, že opráší svou schopnost „zabít zápas“ a ubrání vítězství jako o dva roky dříve proti Benfice. Ale ani Herrera očividně nepočítal se Steinovými taktickými schopnostmi (v roce 1963 studoval Herrerovy metody přímo v Itálii a levého beka Giacinta Facchettiho vzal do hotelového baru, aby lépe vyzvěděl, jak ten systém funguje). Argentinec neporozuměl ani kvalitám skotských bojovníků, na které tolik sázeli fanoušci: kuráži, houževnatosti a neochotě připustit si, že by někdy mohlo být něco ztraceno.
Celtic odpovídal jedním útokem za druhým, což těšilo neutrální publikum. Je těžké se k tomuhle zápasu vracet nepředpojatě, proto možná nejlépe utkání popsal jeden z tehdejších hráčů Interu. Wilson cituje obránce Tarcisia Burgniche a je to udivující čtení: „Po patnácti minutých jsme věděli, že je neudržíme na uzdě. U každého míče byli první, přehrávali nás v každé části hřiště. Byl to zázrak, že jsme v poločase pořád vedli 1:0. Někdy se v takové situaci stává, že s každou další minutou roste sebevědomí a začínáte věřit, že to dobře dopadne. Ale tehdy to tak nebylo. I v šatně o přestávce jsme se dívali jeden na druhého a věděli jsme, že je po nás.“
Guus Hiddink je trenér s celou řadou překvapivých úspěchů. V roce 1988 vyhrál předchůdce Ligy mistrů s Eindhovenem nebo v roce 2002 došel s Jižní Koreou do semifinále MS. Tajemství své práce nám 76letý Nizozemec detailně popsal ve velkém rozhovoru, který je součástí nové knihy FC. Jako ochutnávku pro vás tady na webu máme část, kde popisuje korejské dobrodružství.
Jak píše Wilson: „Čím víc Celtic hrál výborně a uvolněně, o to hůř se hráči Interu cítili. V mentální rovině to bylo totální catenaccio dovedené do absurdna. Hráči Interu se dostali na samou hranici, za kterou už negativita ani nemůže jít. Stvořili příšeru, a ta se vrhla na svého strůjce. Celtic neumdléval a dál si vytvářel šance. Bertie Auld trefil tyč, Gemmellův pokus brilantně zlikvidoval brankář Giuliano Sarti, až přišlo po sedmnácti minutách druhé půle vyrovnání – díky dvěma krajním bekům, kteří – jak Stein doufal – opakovaně vyčerpávali své strážce. Bobby Murdoch našel vpravo Craiga, ten utekl, nacentroval zpátky na Gemmella, jenž napálil míč pravačkou do horního rohu branky. Jak se ukázalo, bylo nemožné obsadit všechny. Zvlášť ty, kteří nabíhali z hloubky hřiště.“
Burgnich pokračoval: „Pamatuju si, že se [Armando] Picchi v jednu chvíli otočil ke gólmanovi a říká: ‘Giuliano, kašli na to, prostě na to kašli. Nemá to cenu, dřív nebo později stejně dají vítězný gól.‘ Nikdy jsem si nemyslel, že uslyším taková slova. Nikdy jsem si nedovedl představit, že by můj kapitán řekl vlastnímu brankáři, aby hodil ručník do ringu. Ale to jenom ukazuje, jak zničení jsme v tu chvíli byli. Jako bychom nechtěli prodlužovat svou agónii.“
Nevyhnutelná branka přišla pět minut před koncem. Stevie Chalmers se vrhl za tečovanou střelou, tak jak ho to učil Jock Stein.
Senzační vítěz toho dne Inter jen neporazil. Jak dokazují Burgnichovy vzpomínky, Skotové zlomili jeho kouzlo. Proto se stali nejen skotskými šampiony Evropy, ale i zachránci fotbalu, což po zápase uznal i Herrera: „Nemůžeme si na nic stěžovat, vítězství si zasloužili. Porazila nás jejich síla. A ačkoli jsme prohráli, ten zápas byl vítězstvím sportu.“ A skutečně, Celtic vyhrál ve svém stylu. Řečeno se Steinem: „Dokázali jsme to tím, že jsme hráli fotbal. Ryzí, krásný a vynalézavý fotbal.“ Velký kouč Liverpoolu Bill Shankly, který také cestoval s výpravou, okamžitě velebil Steina slovy: „Johne, jsi nesmrtelný!“
Celá historie Celtiku – vzpomínky, naděje a sny fanoušků – se od té doby točí kolem tohoto okamžiku. Lvi z Lisabonu a Stein se stali symbolem velkoleposti.
Příznivce Celtiku byste nepřesvědčili, že by ještě někdy mohli mít lepší hráče než tehdy. Bohatší, úspěšnější, silnější – to ano; ovšem když Billy McNeill zvedl trofej, fandové zřeli, že jejich klub může být tím, čím si přáli.
O dva týdny později hrál glasgowský celek proti Realu Madrid a čelil jinému Argentinci, Alfredu di Stéfanovi. Bylo to utkání jiného ražení – Skotové přijeli coby soupeř k jeho benefičnímu zápasu. Ten duel byl považovaný za riskantní, protože Real považoval za skutečného krále evropského fotbalu sám sebe.
Ale Celtic, v brance s Johnem Fallonem (v Lisabonu nevyužitým náhradníkem) a Williem O´Neillem místo Chalmerse, utkání vyhrál 1:0, a to stylem, za který zaplněný stadion Santiaga Bernabéua aplaudoval jak skotskému celku, tak konkrétně Jimmymu Johnstonovi. Španělský deník Marca pak ve svém referátu napsal: „Ať fotbal, jaký hrál Celtic, zůstane s námi a stane se stylem Španělů. Amen.“
I fanoušky, kteří v roce 1967 ještě ani nebyli na světě, baví připomínat si události a příhody spojené s tímhle triumfem, což naznačuje, že se tyhle příběhy budou sdílet i při stém výročí se stejným nadšením jako dnes. Murdoch, Simpson, Johnstone a Gemmell už tu nejsou, aby zažili oslavy na svou počest. Jak tahle generace postupně odchází a stává se vzácnější, lidé Lvy z Lisabonu víc a víc doceňují coby živoucí tvůrce historie, strůjce velkolepého úspěchu.
Stein a jeho parta jsou uctíváni takovým způsobem, že kdyby nic jiného, tak mohou aspoň snižovat tlak na své následovníky. Očekávat, že někdo dosáhne podobných úspěchů, to by bylo skoro jako chtít po hráčích a trenérovi moderní doby, aby byli „superlidmi“.
Teď má Celtic nového kouče, nové hvězdy a tým, jenž dává velkou naději fanouškům, kteří ale nemají nerealistická očekávání. Nikdo z nich si nemyslí, že by se klub mohl prokousat až do závěrečných kol soutěže, natož ji vyhrát.
Všichni v sobě ale nosí naději, že se evropská sláva v nějaké podobě zase dostaví. To i přesto, že fotbal je teď hrou multimiliard. Ale být znovu nejlepší v Evropě? Nemožné. Extrémně obtížné.
Ale kdo ví? Možná že jejich den zase přijde. Díky vzpomínkám na Jocka Steina, Billyho McNeilla a Lvy z Lisabonu o tom můžou přinejmenším snít.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme přes 160 stran unikátního čtení.
V roce 1962 se touto dobou hrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Sparta uhájila první místo po základní části a o poslední místenku do Evropy a přímý sestup se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy, nebo jde jen o uměle nastavovanou kaši? Zeptali jsme se osobností z fotbalového prostředí.
Stadionem to nekončí, chceme mezi velké kluby, vzkazuje hradecký klub a ukázal nové logo.
