Ve čtvrtek 25. května 1967 vláčel kapitán Billy McNeill své znavené tělo po schodech stromy lemovaného lisabonského Estádia Nacional, aby pozvedl Pohár mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů). Byl prvním kapitánem britského klubu, který to směl udělat, a ukončil tím nadvládu klubů z latinských zemí – Itálie, Portugalska a Španělska.
Jako hráč nebyl McNeill za 18 let v žádném ze svých 789 soutěžních utkání střídaný. Jako hráč a trenér vyhrál dohromady úchvatných 31 velkých trofejí, to je třetina všech, které kdy Celtic získal. Čas je k němu ale nemilosrdný. Jeho žena Liz – zvyšujíc tím povědomí o Alzheimerově nemoci ve fotbale – letos oznámila, že tahle choroba jejímu muži sebrala schopnost komunikovat a zřejmě i jeho paměť (to bylo v roce 2017, kdy text původně vyšel; Billy McNeill zemřel 22. dubna 2019 ve věku 79 let – poznámka redakce).
Ironie se zdá být v tomhle případě obzvlášť hořká. Fotbal pro spoustu lidí znamená hodně, ale pro každého kvůli něčemu trochu jinému. Jisté ovšem je, že v téhle krásné hře jde o to dát víc gólů než druhá strana, zaplňovat síně slávy stříbrnými poháry, sbírat medaile a plnit bankovní účty. Žádnému fanouškovi ale není potřeba vyprávět, že ve fotbale jde taky o méně hmotné hodnoty: kamarádství, zábavu, vzrušení i utrpení a o vzpomínky.
Mohla z toho být vyrovnávací branka v úplném závěru zápasu, místo toho si zkušený chorvatský útočník Ante Budimir uřízl ostudu.
Hvězda Liverpoolu Mohamed Salah jednou dostal otázku, co by poradil sám sobě, kdyby mu bylo znovu dvacet let: „Věnuj se intenzivně mentální přípravě.“ V rozhovoru pro Canal+ Sport tohle téma ještě rozvedl a nechal nahlédnout do své duše a mysli.
Slavia se sama dostává pod tlak, když opakovaně na hřišti ukazuje letargickou tvář. Jaroslav Tvrdík po prohře v Plzni vyslal jasný signál, že takhle to nepůjde.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a vyhrajte třeba zájezd na Premier League!
