Istanbulský nářez má 20 let. Pořád nechápeme, co se stalo, vzpomíná italská legenda

Rok 2005. Na Atatürkově olympijském stadionu v Istanbulu se hraje finále Ligy mistrů. Tenhle pětadvacátý květen se stane jedním z nejslavnějších večerů v historii Liverpoolu. A ostudou pro AC Milán, za který tenkrát nastupoval i Andrea Pirlo a který v poločase vedl 3:0. Jenže v druhé půli dovolil anglickému protějšku, aby se do zápasu vrátil – a nakonec ho po penaltovém dramatu i vyhrál.

Český fanoušek si jistě vybaví společnou radost českých reprezentantů Vladimíra Šmicera a Milana Baroše. Oba do zápasu zasáhli a Šmicer měl dokonce zásadní podíl na legendárním obratu, když dal druhý gól Liverpoolu a trefil se i v penaltovém rozstřelu.

Pirlo byl naopak po zápase zdrcený, hlavou se mu dokonce mihla i myšlenka, že s fotbalem skončí, ale opravdu vážně o tom neuvažoval. Když na ten zápas zpětně vzpomíná, má pocit, že se věci ocitly mimo kontrolu jeho týmu. Byl to nezvyklý případ, kdy nijak nedokázal ovlivnit běh událostí.

„V tom zápase se bohužel nedalo nic dělat. Dodneška neumíme pochopit, co se stalo. Myslím, že jsme odehráli jeden z nejlepších prvních poločasů jakéhokoli finále, a to nejen na evropské úrovni, ale vůbec. Hráli jsme opravdu dobře. I na začátku druhého poločasu jsme měli několik šancí zvýšit na 4:0. Jenže oni pak nastříleli tři góly během sedmi minut, to pak během chvilky ztratíte jakoukoli schopnost zareagovat.“

Pirlo vzpomíná, že i ve zbytku zápasu si jeho mužstvo dokázalo vytvořit několik příležitostí, ale cítili, že to prostě nejde. „Pořád ještě šlo zápas vyhrát, pořád jsme si dokázali vytvořit nějaké šance, ale neproměnili jsme je. Někdy, když se utkání má vyvíjet určitým směrem, nenaděláte nic, abyste to upravili, abyste změnili jeho směr. Byl to divný zápas a my se dodneška ještě snažíme pochopit, proč se to stalo právě takhle.“

Pirlo trvá na tom, že druhý poločas nepodcenili a nevypustili. „Ne, náš přístup se nezměnil. Na hřiště jsme se vraceli s vědomím, že zápas ještě nekončí – vždyť hrajete s anglickým týmem se spoustou fanoušků na stadionu a s duchem, jakým byl Liverpool vždycky známý. Přišli jsme na hřiště, hráli jsme dobře, ale dopadlo to tak, jak si nikdo nedokázal představit.“ Pirlo, který v rozstřelu neproměnil penaltu, čerpá jen ze vzpomínek přímo ze hřiště. „Nikdy jsem se už na to utkání nepodíval.“

O dva roky později se Pirlo a jeho milánští spoluhráči s potěšením postavili Liverpoolu ve finále znovu. „Byli jsme rádi, že jsme s nimi mohli hrát zase finále. Dostali jsme šanci pomstít prohru z roku 2005,“ říká bývalý záložník. „Pro nás pro všechny to byla skvělá příležitost dokázat po prohře v Istanbulu, že máme na to tu soutěž vyhrát.“

I v tomto finále sehrál důležitou roli, neboť jeho tečovaný trestný kop přispěl k vítězství Milána 2:1. Ačkoli měl ze své druhé trofeje v Lize mistrů opravdovou radost, bolest, kterou utrpěl před dvěma lety, to prý nezmírnilo. „Ne, ta vzpomínka na prohrané finále zůstala, protože jsme ho prohráli tak nešťastně. Když jsme dostali šanci hrát proti nim o trofej znovu a vyhrát, byla to šance dosáhnout zadostiučinění, ale ten pocit z prvního ztraceného finále zůstane navždycky.“

Text, který jste právě dočetli, původně vyšel na stránkách Football Clubu v roce 2023 v rámci velkého profilu Andrey Pirla.

Nebudeme vás napínat a rovnou vám odpovíme: křik musí být přirozený, nikdy ho komentátor ze sebe nemá dostávat na sílu. V podcastu s Milanem Štěrbou rozebíráme, jak vypadá správné provázení zápasem, příprava i proč je dobré, když je každý komentátor originál.