Brno ke svým všem kuriozitám přidává už třetím rokem ještě jednu fotbalovou: jako druhé největší město země nemá klub v nejvyšší lize mužů. Pro nejbližší takový smutný příběh bychom museli do kosovské Prizreně. Navzdory siláckým řečem předchozího i současných majitelů Zbrojovky se klub několik sezon motá uprostřed tabulky druhé ligy, kde předvádí škaredý fotbal na ještě škaredějším stadionu.
Vedle téhle bídy tu ale byla i jedna radost: SK Líšeň. Marvani. Klub z periferie, za jehož hřištěm doslova končí město. Klub se sto lety historie, který na první velký úspěch čekal víc než osmdesát let: v roce 2007 vyřadil z českého poháru ještě jako divizní celek pražskou Slavii, tehdejšího účastníka základní skupiny Ligy mistrů. I Líšeň se posledních sedm sezon motá převážně uprostřed tabulky druhé ligy. Jenže u klubu z periferie a po většinu své existence amatérského to je na rozdíl od Zbrojovky, ne zase tak dávného československého mistra, důstojná pozice. A zatímco sousloví „fanoušek Zbrojovky“ v Brně pořád připomíná gang, který na přelomu tisíciletí chodil vybíjet máničkovské hospody a ještě před pár lety skončila ostudou jeho první a poslední návštěva divadla, jsou fanoušci Líšně mile vtipní.
Když místnímu miliardáři Igoru Faitovi loni nevyšel odkup trápící se Zbrojovky, sáhl v listopadu právě po Líšni. Bylo jasné, že se věci změní, ale nebylo předurčené, že k horšímu. Fait provozuje jednu z největších brněnských galerií. Jeho peníze pomohly znovu rozběhnout gastro provoz v několika funkcionalistických památkách. Vypadalo to, že bude vědět, kde je nahoře a kde dole.
Jenže neví. Tento týden přestěhoval SK Líšeň na ten škaredý stadion, na kterém hraje Zbrojovka, a přejmenoval ji na Artis Brno.
První krok se pochopit dá. Líšeňský domov přestává naplňovat i druholigové technické standardy: nemá vyhřívaný trávník ani osvětlení. (Nechejme teď stranou, jestli je oboje pro české druholigové týmy opravdu nutné.) Je maličký a jeho dvoutisícová kapacita stejně bývá zpola nevyužitá, pokud se na něm nehraje brněnské derby. Připomínám, že se nachází na samém okraji města.
Že se něco dá pochopit, ještě neznamená, že z toho člověku nemůže být smutno. Brno je z velké části souborem vesnic. Líšeň se k němu administrativně připojila až za druhé světové války. Pořád má svůj kroj, svoje hody a do úterý i svůj – na poměry předměstí – slavný klub.
Když už jim ho sebrat, tak ne dva dny po posledním soutěžním zápase, ale s oficiálním ohlášením dopředu a s velkou slávou. Protože likvidujete něco, co je dvakrát starší než vy.
Druhý krok, přejmenování na Artis Brno, smysl nedává. Nedává ho tak moc, že jsem s touhle glosou čekal den a půl, protože jsem doufal, že jde o vtip.
Nejde.
Nebudeme si nalhávat, že je klubová identita něco neměnného. Bylo by roztomilé, kdyby se Marvani stále jmenovali SK Československý socialista Líšeň jako v roce 1924, ale dá se pochopit, proč se tak už nejmenují. Podobně když dnes někdo starší v Brně vzpomíná, že chodíval na hokej na Kometu, myslí tím Rudou hvězdu Brno, ZKL Brno nebo Zetor Brno. Kometa je to až od roku 1994. Jenomže ono to vždycky nějak souviselo s Brnem nebo s nebeskými tělesy. I diskontinuity jde dělat smysluplně: navážete na komunistickou symboliku (Rudá hvězda), ale tak, aby vám pořád fandili voliči ODS (Kometa). Navíc se hokejový klub buď přejmenovával, nebo stěhoval. Nikdy oboje zároveň.
Artis má být akronym slov Ambice, Respekt, Tým, Inspirace a Spojení. Mohlo to být horší, Fait taky mohl mít rád slova Pravidla, Radost, Dorost, Elegance a Lopta.
Ale taky to mohlo být lepší. Líšeň třeba mohl podobně jako Lipsko nebo Salcburk pohltit Red Bull. I tahle konzervativními fanoušky nenáviděná sportovní značka pořád něco znamená, byť to něco je ztráta pudu sebezáchovy pod vlivem stimulantů.
Taky to i na jiném stadionu pořád mohla být SK Líšeň. Ze sedmi londýnských týmů Premier League nemá ani jeden v názvu London.
Nebo to mohli být Marvani Brno.
Jenže je to Artis. Podobně by se mohl jmenovat kterýkoliv klub kteréhokoliv evropského města vlastněný kterýmkoliv oligarchou.
Jako hodně věcí, které se týkají fotbalu, ani zánik SK Líšeň se netýká jenom fotbalu. Pokračuje jím brněnská dekáda zkázy, ve které z města mizí jeho moderní historie. Bagry rozjezdily dvě ikonické fabriky, Vlněnu a Zbrojovku, a Mosilana to má nahnuté. Úřednická chyba ponechala několik let bez památkové ochrany prvorepublikové vily, ne všechny to přežily. U nádraží se vznáší prach z demolice brutalistního Prioru.
Na všech těch místech vyrostlo nebo vyroste to samé: zaměnitelné skleněno-betonové kostky, které by stejně tak mohly stát kdekoliv v Německu, Polsku nebo Rusku. Velké peníze gumují z Brna i dalších českých měst věci, se kterými se šlo identifikovat, a nahrazují je sterilní umělinou.
SK Artis Brno je pokračování téhle destrukce staronovými prostředky – známe je už z devadesátek. Tenkrát měli borci ve fialových sakách aspoň tolik příčetnosti, že se při likvidování stoleté historie neoháněli slovem respekt. Marvani žádný nedostali.
Autor prožil dětství v Líšni a poblíž.
V osmnácti přišel sám do Evropy, teď míří se Slavií do Ligy mistrů. Říká, že měl štěstí, ale že ho vedla i boží milost. Působí při tom skromně, ale když mluví o fotbale, často se směje. Záložník David Moses (21 let) se představuje v jeho zatím nejrozsáhlejším rozhovoru pro česká média.
Top třem týmům v lize za poslední rok výrazně narostly možnosti na tuzemském přestupovém trhu. Na koho by se mohly zaměřit Slavia, Sparta a Plzeň při letní nákupní horečce? Jaké jsou silné, ale i slabší stránky nejzajímavějšího ligového „zboží“ a do kterého týmu by jednotliví hráči nejvíc pasovali?
Vedení fotbalového klubu SK Líšeň představilo v brněnské Fait Gallery novinky související s nedávnou koupí klubu českým investorem Igorem Faitem. Oznámené změny zahrnují nové klubové logo a název, přesun domácích zápasů na stadion Srbská a přestavbu kádru.
