Když si člověk vyhledá vaše jméno, objeví se články o přestupu do Slavie, pár zmínek o Karviné. Ale předtím jako byste vůbec neexistoval. Kde začala cesta Davida Mosese do Česka?
No, byla docela dlouhá. Narodil jsem se a vyrůstal v Zarii, ve státě Kaduna na severu Nigérie. Později jsme se přestěhovali do Abuji, a právě odtud jsem se pak dostal do Karviné. Zaria je složité místo. Fotbal se tam nebere tak vážně, hraje se spíš pro zábavu. Takže se odtamtud s fotbalem nemůžete jen tak dostat a musíte jít krok po kroku. Já jsem nejdřív šel do Josu, dalšího města na severu, a potom mě manažer vzal do Abuji. Je to proces, trvá to, a opravdu se nedá nic moc přeskočit. Všechno jde postupně. Musel jsem mít i štěstí. Nebo jak říkáme u nás, milost. Byl jsem vybrán ve skautingovém programu, a tak jsem se dostal až sem.
Hrál jste už od začátku v nějakém mládežnickém klubu, nebo to tedy přišlo až v Abuji?
Nebyl to klub v pravém slova smyslu. Spíš skupina lidí, kteří milovali fotbal. Jmenovali se Wela FC. Taková malá komunita s trenérem, který organizoval tréninky a zápasy. Dalo by se říct taková akademie. Věděl jsem ale, že odtamtud musím někam, kde budu mít víc šancí. Tak jsem šel do Abuji, a všechno to pak do sebe zapadlo.
Jak jste se tedy dostal k možnosti odejít jako teenager – bylo vám osmnáct – do zahraničí?
Už jsem to zmínil, je tu něco, čemu říkáme milost. Osud, který se naplní. Musel jsem mít štěstí, protože kolem mě byla spousta talentů a všichni hráli dobře. Byl jsem vybrán ve skautingovém programu a dostal tuhle možnost.
Ale nemůže to být jenom o štěstí. Musel jste cítit, že vám to jde, že máte šanci?
Samozřejmě. Opravdu hodně jsem trénoval. Hrát v Evropě byl můj sen, udělal bych pro to cokoli. Možná ve mně díky tomu viděli něco, co v ostatních nebylo. Viděli potenciál, o kterém si řekli, že by byla škoda ho nevyzkoušet.
Jak jste se rozhodoval, když přišla možnost odejít do Evropy – do země, o které jste asi nikdy předtím neslyšel?
Říkal jsem si, že Evropa je lepší než to, kde jsem teď. A Karviná je Evropa. Byl to první krok. Chtěl jsem to vidět, chtěl jsem to zkusit, zjistit, jestli na to mám. Věděl jsem, že to může být start mojí opravdové kariéry, a ať je to kdekoli, věřil jsem, že odsud se dá jít ještě dál.
Betano je hlavním partnerem sekcí 100letá, Dobýváme Evropu, Sázkařský koutek a Sparta.
Měl jste nějaké informace o Karviné?
Ano, měl jsem kamarády, kteří tam hráli – Clementa (Clement Malachy, dnes hráč FC Vsetín) a také Rafiho (Rafiu Durosinmi, hráč Viktorie Plzeň). Říkal jsem si, že když tam byli oni, tak proč bych tam nemohl hrát já.
Jaký byl váš první dojem z Karviné? Při vší úctě, není to zrovna největší nebo nejkrásnější město v Česku…
Bylo to lepší než doma. Hřiště bylo kvalitnější, prostředí celkově lepší. Víte, v Africe jsou některé věci ještě mnohem horší, než se odsud možná zdají. Takže pro začátek to bylo v pohodě.
Co bylo po příjezdu nejtěžší?
Rozhodně počasí. Byla velká zima, a to byla v tu chvíli největší výzva. A jídlo, které najednou úplně jiné než u nás. A také samota. Neměl jsem s kým mluvit, chyběli mi přátelé.
Jídlo? U profesionálních sportovců přeci nemůže být špatné?
Nebylo špatné, bylo jiné. U nás používáme třeba mnohem víc koření. A to je jenom jedna z věcí. Zpočátku jsem vlastně jedl jenom rýži a občas brambory. Když bylo jídlo, které jsem neznal, radši jsem ho nechal být. Uvařil jsem si čaj, dal si chleba. Prostě jsem si časem musel zvyknout.
Lišil se i fotbal?
Absolutně. V Africe hrajeme rádi s míčem, bavíme se, je to samá klička, když máte nápad, prostě ho uděláte. Tady máte na fotbal jiný pohled. Je to o intenzitě, běhání, už od mládeže. Musel jsem se začít učit taktiku a systém. Věděl jsem, že mi to pomůže růst, ale bylo to hodně jiné.
Dostal jste při příchodu do Karviné od trenérů nebo vedení nějakou konkrétní perspektivu?
Ne tak úplně. Neměl jsem vyloženě plán, nebo nějak nastavená očekávání. V mládeži mi spíš říkali, co dělat na tréninku, jak se zlepšovat. Až v áčku přišly konkrétní pokyny, a taky víc rad směrem k tomu, jak hrát na té nejvyšší úrovni. Ve Slavii to bylo jiné, taky tím, že jsem byl už starší. Hned mi ukázali, jaký je plán, jak hrají. Že to třeba nemusí být úplně můj styl, ale že díky svému stylu můžu zapadnout do toho jejich, přizpůsobit se a posunout ho. Že najdeme cestu, jak to spojit.
Když se ještě vrátíme do Nigérie, měl jste v dětství nějaké fotbalové vzory?
Neřekl bych úplně vzory, ale líbí se mi styl některých hráčů. Třeba Moses Simon, křídelník francouzského Nantes. I když hrajeme na jiném postu, líbí se mi, s jakou vášní hraje.
A kromě něj? Jste tým Ronaldo, nebo Messi?
Vlastně ani jeden. Oba respektuji, ale když jsem dával góly nebo když se mi něco povedlo, tak jsem byl Neymar.
Váš první zápas za áčko Karviné byl v poháru právě proti Slavii. Uměl jste si představit, že si za ni někdy zahrajete?
Tehdy opravdu ne, protože to byl můj vůbec první zápas v dospělém fotbale. Věděl jsem, že je Slavia velký tým, ale cítil jsem, že na něco takového ještě nemám. Nebyl jsem připravený hrát na takhle vysoké úrovni. Naskočil jsem z lavičky a na takové úvahy vůbec nebyl prostor.
Co si z toho zápasu pamatujete?
Byl to můj první zápas, vnímal jsem to jako obrovský krok. A taky jsem potkal Petera Olayinku, který hrál za Slavii. Dal mi po zápase svoje kopačky.
Jako suvenýr? Něco jako výměna dresů?
Ne. Bylo to jinak. Věděl jsem, že je to dobrý hráč, měl velké jméno, respektoval jsem ho a po zápase jsem se s ním šel pozdravit. Vzal si mě stranou a řekl mi, že si všiml, že mi to na hřišti hodně klouzalo. Přiznal jsem mu, že moje kopačky nejsou úplně dobré, a on mi přinesl ty svoje. Že s nimi to určitě půjde.
Máte je ještě?
Už ne. Předal jsem je zase dál.
V Karviné jste poslední sezony hrával o záchranu. Muselo to být náročné, každý bod se počítal. Jak vás to jako hráče formovalo?
Myslím, že mě to psychicky hodně posílilo. Hrát v týmu, který bojuje o udržení, je těžké. Naučilo mě to zvládat stres. Na tým byl tehdy velký tlak, ale naštěstí mám kamarády. Pomáhali jsme si, povzbuzovali se navzájem. Hodně to pomohlo.
Myslíte tím kamarády z domova, nebo spoluhráče v týmu?
Spoluhráče. Drželi jsme při sobě, mluvili spolu, říkali si, že to zvládneme. To nás drželo nad vodou.
Máte nějaký osobní rituál před zápasem? Něco, čím se přepnete do jiného módu?
Před vstupem na hřiště se dotknu země, udeřím se do hrudi a řeknu Bohu, ať to vezme do rukou. Sám to nezvládnu, chci, aby měl kontrolu.
Někteří hráči se při zápasech úplně odpojí od okolního světa. Máte to podobně?
Přesně tak. Jakmile vstoupím na hřiště, neslyším, co se děje kolem. Nezáleží mi na tom, kdo je na tribunách. Soustředím se jen na zápas. Občas je pro mě dokonce složité vnímat, co říkají spoluhráči. Můj stav se úplně změní. Zapomenu na všechno ostatní, soustředím se jenom na to, jak vyhrát zápas.
Vraťme se ještě k té obrovské změně, kdy jste v osmnácti odešel sám do cizí země. Co vás tehdy drželo psychicky?
Jsem křesťan a věřím v Boha. Když mi není dobře, když se něco děje, vracím se k Bibli, modlím se. A taky zavolám mámě. Vždycky mě podpoří. Říká mi: čti Bibli, pomodli se. To mě uklidní a posílí. Pomáhá mi to věřit, že jednou se věci podaří.
A když se nic neděje, potřebujete se prostě jenom odreagovat?
Většinou hraji hry, třeba Fifu, nebo se dívám na filmy. Baví mě taky hry, které mají příběh. Kde jsou zbraně, luky, mise. Je to zase něco jiného. Někdy jdeme s kamarády ven, zahrát si arkády, vyčistit si hlavu.
Jste v Česku téměř tři roky. Jak jste na tom s češtinou?
Rozhodně nemluvím plynně. Rozumím pár slovům, hlavně těm fotbalovým, na to se soustředím. Učil jsem se chvíli přes Duolingo, ale přestalo mě to bavit. Řekl jsem si, že zatím vystačím s tím, co mám.
Angličtina je pro vás asi velká výhoda?
Rozhodně. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se mluvilo anglicky, i když často pidžin angličtinou, což je taková jednodušší forma. Kromě toho mluvím jorubsky, hausky a trochu jazykem igbo. Doma jsme ale mluvili anglicky.
Zmínil jste víru. Pomáhá vám i na hřišti? Některým lidem může znít zvláštně, že Bible má něco společného s výkony ve fotbale.
Pro nás je to přirozené. Věříme, že Bůh nás ochrání před zraněním, že nás vede. Modlíme se za výsledky, ale i za bezpečí. Víru propojujeme s každodenním životem. Myslím, že to je ten rozdíl mezi námi a některými lidmi tady, u kterých víra není tak běžná.
Jste v kontaktu s rodinou?
Ano, volám si s mámou téměř každý den. I s dvěma staršími bratry. Všichni mě podporují. Vždy to dělali. Věřili, že mám talent. Máma je švadlena, šije a opravuje oblečení, ale vždycky si našla čas, aby mě povzbudila. Táta už bohužel není mezi námi.
Když jste poprvé slyšel o zájmu Slavie, proběhlo vám hlavou, že jste měl zase štěstí?
Ne. Tentokrát jsem si říkal, že si to zasloužím. Hrál jsem dobře, zlepšoval jsem se. A když to přišlo, uvědomil jsem si, že tohle je další šance. Ukázat se nejen v Česku, ale i venku. Slavia mi otevírá možnost hrát evropské poháry, srovnávat se zase s lepšími hráči. Cítil jsem, že je to správný krok.
V čem podle vás spočívá atraktivita Slavie pro zahraniční hráče?
Je to velký klub s možnostmi. Když se tu ukážete, můžete jít výš. Slavia otevírá dveře. Proto sem chtějí hráči z různých zemí. Než jsem se rozhodl, mluvil jsem s lidmi, které znám v Praze. Říkali mi, že Slavia je silný klub, každý rok bojuje o titul, hraje evropské zápasy. Takže jsem věděl, že je to obrovská příležitost.
Věděl jste taky, že hra Slavie patří mezi ty fyzicky nejnáročnější v Evropě?
Ano, četl jsem o tom. Já mám běhání rád, ale když jsem přišel, řekl jsem si: aha, tak o tomhle všichni mluvili… Bylo to těžší, než jsem čekal. Ale když máte strach, nedokážete nic. Když se nebojíte a jdete do toho naplno, zvyknete si. Každopádně nejsou to jen pověsti, běhá se tady vážně hodně.
Zažíváte ve Slavii jiný typ tlaku? I když jste na jaře neodehrál všechna utkání, cítíte, že očekávání jsou vyšší?
Určitě, je to jiné. Tady se očekává výhra v každém zápase. Ani remíza není dost. Máme to tak v hlavách nastavené. Očekávají to všichni kolem nás. Tlak je tady pořád, ale pomáhá mi růst.
Často se opakuje, že Slavia má specifickou DNA. Že je víc než klub, skoro jako rodina. Vnímáte to podobně?
Jsme tady jako rodina. Zní to zvláštně, ale je to přesné. Na hřišti si pomáháme. Nenecháváme nikoho samotného. Když se připojíte k týmu, přijmou vás jako člena rodiny, chovají se k vám tak. Prostě nejde jinak, než abyste to přijali stejně a budovali jste tuhle rodinu společně.
Jak důležité bylo, že je v klubu váš krajan Igoh Ogbu?
Bylo to opravdu důležité. Když nejste v klubu jediný, ale jsou tu třeba dva hráči ze stejné země, necítíte se tak sám. Když jsem přišel a Igoh tady byl, řekl jsem si: OK, mám tady někoho, kdo mi pomůže, když něčemu nebudu rozumět. Může mě nasměrovat.
Tomáš Holeš říkal v jednom z rozhovorů, že je Igoh Ogbu takový kapitán cizinců. Že má roli nejen jako kamarád, ale i jako někdo, kdo může být přísnější. Je to tak?
Je přesně takový. Pamatuji si na zápas, kdy nehrál, byl nahoře na tribuně, a já jsem šel střídat. Křičel na mě, ať na to vlítnu, ať hraju tvrdě, že to na ně bude platit. Je přísný, když jde o práci. Ale když je příležitost, umíme si z věcí udělat legraci.
Jak si užíváte atmosféru na stadionu? V Karviné bylo někdy jen dva tři tisíce lidí. Tady je skoro každý zápas vyprodáno.
Je to bomba. Ale zároveň je to náročné. Když hrajete s podporou fanoušků, je to úžasné, ale zároveň je nechcete zklamat. Víte, že musíte odvést to nejlepší. Každopádně hrát na tak velkém stadionu, když je plný, je skvělý pocit.
Co pro vás znamená získat titul takhle krátce poté, co jste do klubu přišel?
Je to úžasný pocit, přijít do klubu a už v první sezoně získat titul. Já vlastně nevím, s čím to srovnat, nikdy jsem nic takového nezažil. Prostě musím poděkovat Bohu a mít radost.
Jak reagují vaši kamarádi doma?
Většinou jsou překvapení. Říkají: bro, netušili jsme, že jsi v takhle velkém klubu! Vyhraješ titul, za chvíli budeš hrát Ligu mistrů! Jsou překvapení, ale cítím, že i šťastní.
Předpokládám, že právě Liga mistrů je pro příští sezonu velká motivace?
Obrovská. Odmalička sledujete Ligu mistrů, hrajete ji ve Fifě, a teď najednou v ní můžete sám být. Wow. To je úžasný pocit a zároveň motivace nepolevit ani v nejmenším, dál se posouvat tak, jak se mi to dařilo doteď. Protože bez toho taky žádná Liga mistrů být nemusí.
Je nějaká soutěž, o které sníte ještě víc než o Champions League? Například mistrovství světa?
Obecně zahrát si za národní tým, kdekoli, by byl skvělý pocit. To je taky jeden z mých největších snů. A myslím, že díky Slavii je tenhle sen o něco blíž. Třeba Igoh Ogbu teď dostal pozvánku, a pokaždé, když se tohle stane, je to blíž i pro mě. I kdyby nešlo o reprezentační A-tým, ale třeba o jednadvacítku. Řeknou si: vedle toho hráče, kterého už tu máme, je ve Slavii další. Podíváme se na něj.
Pomohl vám přestup z Karviné do Slavie z hlediska sebevědomí?
Myslím, že teď hraji s větším přehledem. Je to jiné než dřív. Když přijdete sem, je tu všude kolem spousta kvality. Musíte se učit a snažit se být na úrovni ostatních. A když se vám to povede, když vidíte, že to jde, pomáhá to vašemu sebevědomí.
Podporují vás trenéři v tom, abyste hrál s větším sebevědomí?
Trenér nám vždycky říká: hraj dopředu, ne zpátky. Někdy právě kvůli nedostatku sebevědomí hráči couvají. Ale trenér nám dává odvahu hrát dopředu, buduje v nás tenhle instinkt. Máš míč, hraj dopředu. Víme, že to tak chce a že jsou na to všichni kolem nás nastavení, čekají to od vás. To dodává důvěru.
Platí to i po prohraném nebo nepovedeném zápase? Třeba po jarním derby na Letné, do kterého jste nastoupil v základu?
I když prohrajeme, držíme při sobě. Trenéři nás povzbuzují, podpoříme se navzájem. Už jsem to říkal, ale je to opravdu jako v rodině, cítím to tak. V dobrém i ve zlém jsme spolu.
Odškrtáváte si nějaký svůj přesně daný plán? Cíle? V jedenadvaceti první titul, ve dvaadvaceti Liga mistrů...
Ne, takhle to neplánuji. Nechávám to plynout a věřím, že to nejlepší přijde. Kdybych si dával takhle jasné cíle a vázal se na ně, vytvářel bych na sebe ještě větší tlak. Teď vidím, jaká je kolem mě konkurence. Vím, že musím trénovat a hrát dobře, abych byl v základní jedenáctce. To je můj cíl.
Po vašich prvních startech ve Slavii o vás fanoušci na sociálních sítích psali v superlativech. Sledujete to?
Ne, nečtu komentáře. Mám kamaráda, který mě už dlouho podporuje, jezdí na zápasy, a který mi to občas řekne: bro, fanoušci napsali to a to. Ale já na to odpovím jenom: OK. Protože kdybych to četl sám, mohl bych narazit na něco, co mě rozhodí. Takže sociální sítě sice mám, ale tyhle reakce nechávám na ostatních.
Kdybychom se za rok znovu sešli, co by se muselo stát, abyste řekl: jsem spokojený?
Kromě Ligy mistrů bych se určitě nezlobil, kdyby přišla další trofej. Je to vážně hezký pocit. Za rok se toho může stát hodně. Nikdo neví, co bude. Chci hlavně odvést to nejlepší pro klub. Tohle je kolektivní sport, tady nikdy nic nedosáhnete sám.
Baví vás česká liga? Podívejte se na náš aktuální podcast, kde spolu s analytikem Vojtěchem Mrklasem rozebíráme hráče na ženění z Chance ligy.
V závěrečném kole ženské fotbalové Fortuna ligy vyzve Liberec mistrovskou Slavii, Slovácko jede na Spartu. O titulu je už ale jasno, stejně tak jako o sestupujících Pardubicích.
Velké peníze gumují z českých měst věci, se kterými se šlo identifikovat, a nahrazují je sterilní umělinou, píše v glose Michal Kašpárek.
Top třem týmům v lize za poslední rok výrazně narostly možnosti na tuzemském přestupovém trhu. Na koho by se mohly zaměřit Slavia, Sparta a Plzeň při letní nákupní horečce? Jaké jsou silné, ale i slabší stránky nejzajímavějšího ligového „zboží“ a do kterého týmu by jednotliví hráči nejvíc pasovali?
