„Díky rozvoji počítačů se poprvé ve velkém využívaly statistiky: evidovaly se vyhrané a prohrané souboje hráčů, počty faulů a taky přihrávek, povedených i zkažených, dlouhých i krátkých. Samozřejmě s dneškem se to srovnávat nedává, jako se nedají srovnávat současné a tehdejší technologie, ale výrazný pokrok to byl.
Nejbystřejší hlavy mezi funkcionáři si rovněž uvědomovaly, že fotbal se musí rozvíjet dál. Získávat nové fanoušky nejen po celém světě, ale i v tradičních zemích, zvlášť mezi ženami a střední třídou.
Musí se zbavit nálepky sportu pro plebs, který si největší mediální pozornost získává tvrdou hrou a násilím na tribunách. Musí se stát součástí globálního zábavního průmyslu. Musí být atraktivnější na hřišti i mimo něj.
Jestli se dneska říká, že největším soupeřem sportu je Netflix, tak tenkrát jím bylo MTV. I proto se před finále uskutečnil koncert tří slavných tenorů, Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a Josého Carrerase. Měl obrovský úspěch. Pomohl popularizaci klasické hudby i proniknutí fotbalu do salónů, kam se dřív dostat nedokázal. Vystoupení si s velkým ohlasem zopakovali na šampionátech v letech 1994, 1998 a 2002.
MS v Itálii bylo koncem starých časů i pro některé tradiční účastníky. Ano, řeč je o geopolitických změnách.
Posedmé a naposledy si na světovém šampionátu zahrálo Československo. Dva a půl roku po skončení turnaje se federace rozpadla. Ani Sovětský svaz už se na příští MS nepodíval. Jeho místo zaujalo Rusko. Jugoslávii sice ještě najdeme mezi účastníky turnaje v roce 1998, ale už to byl úplně jiný výběr než v Itálii. Bez fotbalistů ze Slovinska, Chorvatska a Bosny.
Naopak Německo se naposledy představilo pouze s hráči ze západní části země. Byť na přelomu června a července 1990 se národnímu týmu fandilo taky na východě, už veřejně, bez obav ze škraloupů ve spisech Stasi. Za tři měsíce se Německo sjednotilo a na příštím MS reprezentační dres oblékli i dva bývalí hráči Drážďan.
Nakonec dvě věci přežily italský šampionát víc než cokoli jiného.
Maskot Ciao, dodnes jeden z nejznámějších vůbec, tolik odlišný od všech těch usměvavých, ale zapomenutelných postaviček před rokem 1990 i po něm.
A spolu s ním taky výrok anglického útočníka Garyho Linekera po semifinálovém utkání prohraném na penalty: Fotbal je jednoduchá hra: 22 hráčů se 90 minut honí za míčem a nakonec vyhrají Němci. Asi nejznámější ze všech fotbalových citátů se stal nesmrtelným. I když už nějaký čas neplatí.“
Jestli chcete znát celý příběh MS 1990, tak pokračujte na kompletní text Luboše Brabce u nás na webu.
V rámci seriálu Football Clubu 100letá o kulatém výročí naší ligy zařazujeme podcastový díl s historiky a statistiky Zdeňkem Zikmundem a Romanem Jaškem.
Dobu, kdy na svém rudém dresu nosily kapitánskou pásku, od sebe dělí padesát let. Přesto toho mají Hana Bubeníková a Eva Bartoňová společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Setkání někdejší a současné kapitánky Sparty, které to obě dotáhly až do reprezentační obrany, pro vás zaznamenal Petr Vondřich.
Joan García věděl, že to k míči nestihne, ale nehodil flintu do žita. Krizovou situaci pro Barcelonu vyřešil hodně originálně. Tohle musíte vidět…
Ferdinand Daučík se zapsal do historie španělského fotbalu s Barcelonou, Bilbaem a Atlétikem Madrid. Vyhrával velké trofeje, ale jeho kariéra zahrnovala i útěk přes železnou oponu a politické peripetie.
