Poslední MS s Československem: Nuda, revoluce i legendární hláška

„Díky rozvoji počítačů se poprvé ve velkém využívaly statistiky: evidovaly se vyhrané a prohrané souboje hráčů, počty faulů a taky přihrávek, povedených i zkažených, dlouhých i krátkých. Samozřejmě s dneškem se to srovnávat nedává, jako se nedají srovnávat současné a tehdejší technologie, ale výrazný pokrok to byl.

Nejbystřejší hlavy mezi funkcionáři si rovněž uvědomovaly, že fotbal se musí rozvíjet dál. Získávat nové fanoušky nejen po celém světě, ale i v tradičních zemích, zvlášť mezi ženami a střední třídou.

Musí se zbavit nálepky sportu pro plebs, který si největší mediální pozornost získává tvrdou hrou a násilím na tribunách. Musí se stát součástí globálního zábavního průmyslu. Musí být atraktivnější na hřišti i mimo něj.

Jestli se dneska říká, že největším soupeřem sportu je Netflix, tak tenkrát jím bylo MTV. I proto se před finále uskutečnil koncert tří slavných tenorů, Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a Josého Carrerase. Měl obrovský úspěch. Pomohl popularizaci klasické hudby i proniknutí fotbalu do salónů, kam se dřív dostat nedokázal. Vystoupení si s velkým ohlasem zopakovali na šampionátech v letech 1994, 1998 a 2002.

MS v Itálii bylo koncem starých časů i pro některé tradiční účastníky. Ano, řeč je o geopolitických změnách.

Posedmé a naposledy si na světovém šampionátu zahrálo Československo. Dva a půl roku po skončení turnaje se federace rozpadla. Ani Sovětský svaz už se na příští MS nepodíval. Jeho místo zaujalo Rusko. Jugoslávii sice ještě najdeme mezi účastníky turnaje v roce 1998, ale už to byl úplně jiný výběr než v Itálii. Bez fotbalistů ze Slovinska, Chorvatska a Bosny.

Naopak Německo se naposledy představilo pouze s hráči ze západní části země. Byť na přelomu června a července 1990 se národnímu týmu fandilo taky na východě, už veřejně, bez obav ze škraloupů ve spisech Stasi. Za tři měsíce se Německo sjednotilo a na příštím MS reprezentační dres oblékli i dva bývalí hráči Drážďan.

Nakonec dvě věci přežily italský šampionát víc než cokoli jiného.

Maskot Ciao, dodnes jeden z nejznámějších vůbec, tolik odlišný od všech těch usměvavých, ale zapomenutelných postaviček před rokem 1990 i po něm.

A spolu s ním taky výrok anglického útočníka Garyho Linekera po semifinálovém utkání prohraném na penalty: Fotbal je jednoduchá hra: 22 hráčů se 90 minut honí za míčem a nakonec vyhrají Němci. Asi nejznámější ze všech fotbalových citátů se stal nesmrtelným. I když už nějaký čas neplatí.“

Jestli chcete znát celý příběh MS 1990, tak pokračujte na kompletní text Luboše Brabce u nás na webu.

V rámci seriálu Football Clubu 100letá o kulatém výročí naší ligy zařazujeme podcastový díl s historiky a statistiky Zdeňkem Zikmundem a Romanem Jaškem.