Byla to první významná sportovní akce na Západě, kam směli čeští a slovenští fanoušci vyrazit ve velkém. Svobodně. Bez ponižujících žádostí o výjezdní doložku a devizový příslib.
Stačilo koupit pár lančmítů, usmažit řízky a naskočit do favorita nebo karosy.
Euforii po vítězném úvodním zápase nad USA podpořily i výsledky právě probíhajících prvních svobodných voleb.
Pak postup ze základní skupiny, čtyři góly Kostarice, hattrick Tomáše Skuhravého a vstupenka mezi osm nejlepších týmů světa.
Fantazie.
Ale pokud se na šampionát z roku 1990 podíváme s odstupem a bez sametové nostalgie, není těžké dojít k závěru, že jinak to byl dost nudný turnaj.
Slepá vývojová větev.
Konec starých fotbalových časů.
Ovšem přidělení pořadatelství právě Itálii se ukázalo být šťastným tahem, tehdy pro to ještě FIFA měla cit.
Druhý aspirant, Sovětský svaz, odešel jasně poražen. Asi mu příliš nepomohlo, že ani ne dva týdny před volbou vyhlásil bojkot olympijských her v Los Angeles. Většina členů výkonného výboru nechtěla riskovat, že by politika mohla ovlivnit i mistrovství světa. A to nemohli tušit, že za šest let bude východní říše zmítaná chaosem a na pokraji rozpadu.
Neznamená to však, že by všechno v Itálii fungovalo bez problémů.
I tam při stavbách a rekonstrukcích stadionů umírali dělníci, naštěstí jich byly „jen“ desítky, ne tisíce – přesně 24 mrtvých (a 678 zraněných).
I tam se na státních zakázkách napakovala mafie, politici a mocní úředníci všeho druhu. Aspoň pár jich kvůli tomu v letech 1992 a 1993 stanulo před soudem.
Nikdo však nemohl Itálii upřít, že je fotbalovou velmocí, zaslíbenou zemí, v těch letech asi na vrcholu zájmu o tenhle sport.
Zatímco EURO '80 se tam hrálo před poloprázdnými tribunami, teď průměrná návštěvnost dosáhla 48 tisíc diváků, skoro o polovinu víc. I díky tomu, že poprvé se vstupenky prodávaly v balíčcích. Celkem 2,5 milionu.
Jedním z hlavních důvodů tak velkého zájmu – vedle toho, že MS s čtyřiadvaceti týmy láká víc než ME s osmi účastníky – byly změny, jimž italský fotbal prošel v osmdesátých letech.
V roce 1980 byl zrušen čtrnáct let starý zákaz angažování zahraničních hráčů, což původně byla reakce na porážku 0:1 s KLDR na mistrovství světa v Anglii. Brzy po zvednutí závory se do Serie A začali hrnout špičkoví legionáři: Zico, Boniek, Platini, Maradona, Gullit, van Basten, Rijkaard... Ti nejlepší z nejlepších. Nakonec i půlka základní sestavy Západního Německa, které šampionát v roce 1990 vyhrálo, působila v Itálii.
Na jihu dostali peníze, které jim nikdo jiný dát nemohl. Hráli před vyprodanými stadiony, fotbal v Itálii šel ekonomicky nahoru, taky díky propojení s rostoucím mediálním byznysem pozdějšího premiéra Silvia Berlusconiho.
Zkrátka dolce vita.
Naopak německá Bundesliga se potýkala s poklesem návštěvnosti i odlivem nejlepších hráčů.
Anglie víc než samotnou hru řešila problémy s násilnickými fotbalovými chuligány a dokonce kvůli tomu byla v letech 1985-90 vyloučená z evropských pohárů.
Jste znalci fotbalu? Máte přehled? Otestujeme vás v deseti krocích. Dáme vám indicie, vy nám řeknete, o který klub jde.
Když FIFA uzavřela partnerství s ropnou společností Saudi Aramco, Sofii Junge Pedersenovou to rozezlilo. Spolu s víc než 130 fotbalistkami z 27 zemí protestovala otevřeným dopisem. Zastávala se ochrany klimatu i lidských práv. „Spousta dalších hráčů nás podporuje, ale ne veřejně. Bojí se, co řeknou kluby i sponzoři,“ říká dlouholetá dánská reprezentantka a v posledních letech hráčka Juventusu a Interu Milán.
Kdo měl lepší kotel? Jak se pařilo s fotbalovými hvězdami? A kdy se dostanou Votroci do Evropy? Největší fotbalový srdcař Česka Tomáš Roman si s námi povídal o finále Ligy mistrů v Mnichově, které si užil na vlastní kůži i s ambasadorem soutěže Zdeňkem Folprechtem.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!