Přežil Brusel i Hillsborough. Cítil jsem se provinile, vzpomíná fanoušek

Paul Willoughby je celoživotním fanouškem Liverpoolu. Ve městě na řece Mersey vyrostl, v devatenácti letech se kvůli škole přesunul do Manchesteru, kde se později oženil. S manželkou mají tři syny. První z nich, James, fandí stejně jako táta klubu z Anfieldu. Větší část rodiny však vyznává barvy největšího rivala, tedy Manchesteru United.

V Anglii není neobvyklé, že se v rodinách fandí odlišným týmům, ale tohle je i na tamní poměry dost netradiční. Zřejmě si dokážete představit, jaké hecování probíhá, když na sebe oba kluby narazí. Ale nechybělo mnoho a Paul ani nikdo z jeho rodiny by nic z toho nezažil.

Když dokončil studia, začal vydělávat první peníze, a protože ještě neměl rodinu, vyrážel na velké venkovní zápasy Liverpoolu. Nenajdete mnoho lidí, kteří byli osobně jak na finále Poháru mistrů evropských zemí v Bruselu (1985), kdy na Heyselově stadionu zemřelo třicet devět fanoušků, převážně Italů, tak na sheffieldském Hillsborough (1989), kde přišlo o život devadesát šest příznivců Liverpoolu. Paul Willoughby o svých zkušenostech i traumatech z obou tragických událostí nevypraví často, ale s rozhovorem souhlasil.

Seděli jsme v jedné z kaváren v Manchesteru, deset minut chůze od nádraží Piccadilly. Z reprobeden zněly shodou okolností taneční hity osmdesátých let. Maddona, Erasure a další. Téma povídání ale k juchání pochopitelně nebylo…