Mistři světa utekli. Vymazal jsem Maradonu, vzpomíná Kamerunec

18. leden 2023
Sdílejte:
Na mistrovství světa v roce 1990 porazil Hagiho, Valderramu i Maradonu, toho dokonce osobně hlídal. Se spoluhráči navždy změnili pohled na africký fotbal a doma v Kamerunu jsou stále za bohy: nedávno dostali každý jako výraz vděčnosti dům. Émile Mbouh si ale radši užívá anonymitu za mořem a po veřejných parcích trénuje mladé Američany.
Tenhle zápas Maradonu bolel.Foto: Profimedia

Senzační vítězství nad Argentinou 1:0, kterým začalo mistrovství světa 1990, byl pro mě jeden z formativních dětských zážitků – aspoň co se zájmu o fotbal týče. Jak si ten velký zápas pamatujete vy?

Předpovídali nám, že dostaneme šest nebo i deset gólů. Měli jsme tenkrát hodně problémů a před tím zápasem jsme šli spát až ve čtyři ráno, hádali jsme se s vedením svazu o bonusy a další záležitosti. Ani jsme si tedy neodpočinuli. Ale než jsme odjeli na stadion, sešli jsme se v jedné místnosti – všech 22 hráčů – a řekli jsme si: ‚Hoši, tohle je ten zápas! Do toho dáme, co v nás je. Nezajímá nás, jestli jsou to mistři světa. Zajímá nás, co umíme my. Prostě tam půjdeme a budeme hrát.‘

Hrálo se tenkrát na San Siru. Proti Maradonovi a argentinským mistrům světa. Všechno bylo spíš proti vám. Nic z toho vás nepoložilo?

Víte, v Africe, když nastupujete k zápasu, tak zpíváte, tančíte… Lidi se vždycky diví, jak se to slučuje s přípravou na zápas – ale my to tak prostě máme, motivujeme tak sami sebe. Na stadionu Giuseppa Meazzy jsme ze šaten vyšli do prostoru, který jsme měli uvnitř k rozcvičení – my jednu část, Argentinci druhou. Začali jsme zpívat tak divoce, že Argentinci utekli a nechali nám to celé. Tak jsme si říkali, že to půjde i na hřišti. Maradona pak šel za spoluhráči a naháněl je zpátky, ale oni nechtěli. Před hymnami jsme se pomodlili a řekli si, že tohle je náš zápas. Bylo nám jedno, co říkají lidi. Rozhodli jsme se, že ten zápas neprohrajeme. Že se budeme se rvát. Pak jsme vkročili na hřiště a… uff… to bylo! Všechno nám bylo jedno, prostě jsme se jen bavili.

Opravdu z vás měli Argentinci strach? Mistři světa?

Myslím, že ano.

I Maradona?

Ne, Maradona ne. Ale ostatní ano. Po tom, co jsme předvedli tam před šatnami, se lekli. To bylo vidět.

Takže jste vytasili podobnou zbraň jako ragbisti Nového Zélandu, když před zápasy tančí svou haku?

Ano, něco takového, jen v africkém stylu.

Vy jste hrál většinu času na Maradonu. Jak jste se na něj mentálně připravoval?

Zas tolik jsem to neřešil. I trenér mi říkal, ať se soustředím na svoji hru. Důležité bylo, že jsem byl rychlejší než on. On byl chytrý, ale já rychlý a předvídavý a nepustil jsem ho k míči. Celou dobu na mě křičel: „Chlape! Chlape!“ Jak ten byl frustrovaný.

Pouštěl jsem si schválně před cestou za vámi skoro celý ten zápas a viděl jsem, jak jste do Maradony šel hned od začátku ostře. Naštval jste ho?

Ano. A hrál jsem proti němu tvrdě. Ale po prvním zákroku na něj jsem zůstal úplně zkoprnělý. Jakou měl sílu! Nehnulo to s ním. Tak jsem si řekl, že musím změnit způsob, jak ho budu bránit. Spíš ho vytlačovat z prostorů než ho přímo atakovat.

Émil Mbouh (56) teď vede tým Lvů na washingtonském předměstí Potomac. Za kamerunskou reprezentaci odehrál 68 zápasů a vstřelil v nich tři góly.Foto: Jan Kaliba

Stačila by vám tenkrát remíza?

Říkali jsme si, že když bude šance, dáme gól a vyhrajeme. Nechtěli jsme jim dávat prostor a bylo velmi složité dát nám gól. Byli jsme dobře organizovaní a velmi agresivní.

Hlavně ta taktická vyspělost tehdy nebyla u afrických týmů úplně obvyklá. Jak jste to dokázali?

Měli jsme sovětského kouče (Valerij Něpomňaščij – pozn. redakce) a ten nás nabádal, ať hrajeme u sebe, že mezi námi neprojdou. Řídili jsme se tím a bylo to snadné.

V tom zápase bylo naprosto ohromující, jak jste se i v deseti, po prvním vyloučení, fotbalem pořád bavili. Dělali jste riskantní kličky uprostřed hřiště místo jednoduché přihrávky, útočili. Mělo to hodně osobitého ducha…

Ano, ten tým ducha určitě měl. Měli jsme radost, že jsme tam spolu, bavili jsme se… A měli jsme výdrž.

I vy osobně. Kromě tří souvislých hlaviček v řadě si pamatuju váš únik v závěru utkání, kdy jste mohl zvýšit na 2:0, ale trefil jste tribunu.

Nojo, mohl jsem dát gól.

Jak to vlastně dopadlo s těmi penězi od svazu?

Dali nám, co jsme požadovali.

Kamerun na MS 1990

Základní skupina:

Kamerun – Argentina 1:0

Kamerun – Rumunsko 2:1

Kamerun - Sovětský svaz 0:4

Osmifinále:

Kamerun – Kolumbie 2:1 po prodl.

Čtvrtfinále:

Kamerun - Anglie 2:3 po prodl.

Nezapomenutelnou postavou byl tehdy 38letý Roger Milla, který kvůli šampionátu obnovil kariéru, ale nakonec patřil z pozice náhradníka k nejlepším střelcům turnaje. Jaké měl v týmu postavení?

Byl to starší bratr, kterého jsme respektovali a věděli jsme, co dokáže. Povzbuzovali jsme ho. Sice už neběhal tak rychle, ale o tu šanci být tam s námi tvrdě bojoval a my byli šťastní, že ho tam máme. Ukončil kariéru, ale vrátil se, angažoval se v tom i kamerunský prezident.

To je známá historka. Vypadá to, jako by prezident byl hlavním koučem Kamerunu.

Dá se to tak říct. Měli jsme z toho legraci, říkali jsme si, že to je přesně Kamerun – takové věci se můžou stát snad jen u nás nebo snad ještě jinde v Africe. Teď už to tak ale nefunguje, i když občas se nějaké takové tlaky na nominaci fotbalistů stále objevují. Ale hodně se to zlepšilo.

Milla pro Football Club řekl (rozhovor najdete ve vydání 2/2018), že jeho slavný taneček u rohového praporku, byla okamžitá inspirace, nic zavedeného nebo připraveného. Překvapil i vás, nikdy předtím jste ho po gólu tancovat neviděli?

Ano, byla to improvizace. Na mistrovství světa jsme to od něj viděli poprvé. V Itálii to byla prostě čistá radost.

Ujal se ten taneček v Kamerunu?

Nikdo to tam nedělá. Je to symbol Rogera Milly a existuje jakási nepsaná národní shoda na tom, že by to tak mělo zůstat. Nikdo si nedovolí to po něm opakovat. Z respektu vůči legendárnímu hráči. Je to prostě Rogerova značka, která se váže právě jen k šampionátu v Itálii. Tady v Americe to občas kluci, které trénuju, zkoušejí napodobovat. Pouštějí si mě a Kamerun 1990 na Youtube, takže to znají.

Vzpomíná se v Africe pořád na ten šampionát?

V celé Africe. Když se předloni v Kamerunu slavilo 30. výročí našeho úspěchu, bylo to velkolepé. Vzkazy chodily z celého kontinentu. Každý z týmu z roku 1990 dostal v Kamerunu dům.

Po třiceti letech!? Pane jo. Takže máte nový dům. V Douale?

Ne, dali nám vybrat, zvolil jsem Yaoundé.

Co Roger Milla?

Ten si taky vybral Yaoundé.

Takže jste sousedi?

Ano, skoro všichni jsme teď sousedi, většina z nás si vybrala dům ve stejné čtvrti.

Takže teď můžete dělat večírky legendárního týmu a nikdo to nebude mít domů daleko.

Je pravda, že tým z roku 1990 se schází docela často. Vždycky zajdeme na jídlo a zahrajeme si fotbal. A stadion je vždycky plný.

Nejlepší fotbalové příběhy. Pořiďte si naši novou knihu

Obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, historii derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů najdete v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy.

Přečíst

Po vítězství nad Argentinou jste porazili i Rumunsko s nastupující silnou Hagiho generací a zajistili si postup ze skupiny. Porážka se Sovětským svazem už nic neřešila. A pak přišlo vítězné osmifinále s Kolumbií, kde jste v záloze po Maradonovi a Hagim úspěšně vzdoroval další hvězdě té doby, Carlosi Valderramovi. Tři takové skalpy během dvou týdnů!

Bylo to bláznivé. Cítil jsem se tehdy opravdu šťastný.

Byl některý z těch zápasů těžší než ten proti Argentině?

Proti Argentině to bylo obzvlášť těžké, hlavně mentálně. První zápas, navíc proti mistrům světa. A vyjít z toho vítězně, navíc po tak vydřené výhře, to nám doslova dalo křídla. Pak jsme prostě létali a u každého dalšího soupeře si říkali, že když jsme porazili Argentinu, můžeme porazit i tyhle. (smích)

Kvůli trestu za dvě žluté karty jste nesměl nastoupit ve čtvrtfinále s Anglií. Štve vás to ještě po letech?

Pořád je to frustrující, protože jsem si jistý, že kdybychom já a další hráči naší obvyklé zálohy směli nastoupit, mohli jsme zápas vyhrát. Ne že by naši náhradníci odvedli špatný výkon, naopak, hráli skvěle! Jenže neměli pud sebezáchovy a hnali se dopředu jako šílení i v závěru a z toho pramenily obě penalty proti nám. Hráli moc dobře, ale chybovali v taktice.

Sledoval jste zápas z tribuny? Byl jste hodně nervózní, před branami světového semifinále?

Ne, byl jsem přímo na lavičce. A myslel jsem, že se mi srdce rozskočí, jak rychle tlouklo. Bum, bum, bum, bum. Když jsme vedli 2:1, křičeli jsme jako zběsilí, povzbuzovali spoluhráče na hřišti.

Roger Milla později řekl, že těmi penaltami chtěl bůh zachránit životy, protože kdybyste vyřadili Anglii, Afrika by explodovala nadšením a při oslavách by umírali lidé. Ale v tu chvíli, cítili jste křivdu outsidera, který už byl v další fázi turnaje na rozdíl od Anglie nežádoucí?

Byli jsme rozčarovaní. To je to slovo. Minimálně jedna z těch penalt byla hodně krutá. Ale celkově jsme se v Itálii cítili, jako bychom hráli doma. Kamkoli jsme přijeli, každý fandil Kamerunu. Na každém stadionu se skandovalo: Kamerun! Kamerun!

Z nuly hrdinou. Argentinu za tituly vede muž, kterému se Maradona vysmál

Argentina. To jméno má základ v latinském argentum, stříbro. Na letošním šampionátu si ale země došla pro zlato. Podceňovanému trenérovi Scalonimu se podařilo vyřešit rébus, na kterém si vylámala zuby řada jeho předchůdců: stmelit individuality a primadony v opravdový tým.

Přečíst

Ten turnaj byl ale I přes čtvrtfinálovou porážku v prodloužení s Anglií pro africký fotbal asi důležitý.

Byl naprosto zásadní! Otevřel cestu dalším africkým týmům, jako byly později Senegal nebo Ghana (rozhovor vznikl ještě před MS v Kataru, proto Mbouh nezmiňuje i Maroko, které jako první africký tým došlo na MS až do semifinále - poznámka redakce). Naším výkonem si africký fotbal získal respekt. Africký tým se poprvé dostal mezi nejlepších osm. A Afrika šílela. Každý se nás ptal, jak jsme to dokázali. Cítili jsme uznání, že jsme opravdu něčeho dosáhli. Mělo to takový dopad, že dodnes když se vydám kamkoli do Afriky, lidi si mě pamatují, připomínají ten turnaj, jak byl úžasný a že svět začal Afriku uznávat.

Může se kamerunský národní tým vůbec ještě někdy dostat ze stínu vašeho mužstva z roku 1990? Snad jedině, kdyby celé mistrovství světa vyhrál, ne?

Asi to tak bude. A já všechny generace hráčů, kteří přicházejí po nás, lituju. Ať se snaží jakkoli, lidi vždycky řeknou, že nejsou tak dobří jako tým z mistrovství v devadesátém. Někdy jsem z toho až špatný, vždycky lidem říkám, že přece není nutné ty týmy a generace srovnávat. Že stačí, když vyjádří přání, aby to současné mužstvo mělo taky tak bojovného ducha jako my. Ale nechci, aby je s námi porovnávali, protože teď je tu zkrátka jiná generace. Stačí ji tlačit k tomu, aby ze sebe dostala to nejlepší. Ale ne – lidi u nás doma pokaždé řeknou: „Hmm, ti nebudou jako tým z devadesátého!“ A ať chcete, nebo ne, takové řeči mají na mladé hráče negativní vliv.

Přitom Kamerun měl i další úspěchy, o deset let později vyhrál fotbalový turnaj olympijských her – byť to samozřejmě nemá takovou váhu…

Právě, lidi pak stejně říkali, že to není jako mistrovství světa.

Takže i třetí místo na posledním domácím africkém šampionátu se v Kamerunu bralo jako neúspěch?

Třetí místo bylo dobré, ale lidi chtěli pochopitelně vítězství. A zase říkali tu obligátní větu, že tým z roku 1990 by ten turnaj vyhrál. (směje se)

V kompletním textu v aktuálním čísle tištěného Football Clubu (4/2022) najdete i reportáž z washingtonského předměstí, kde Émil Mbouh vede tým místních Lvů. Vysvětlí vám třeba to, proč se v USA za roční členství ve fotbalovém klubu běžně platí tisíce dolarů a proč i tak jeho tým hraje na hrbolatých trávnících. A přidá jednu zásadní radu: jen šťastní se zlepší.


Související články

Video: Dal gól z půlky a nevěděl kde slavit. Ve Skotsku si vzpomněli na Schicka

Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.

Zábava

Zemřel František Cipro. Muž, který Slavii vrátil titul

Ve věku 75 let zemřel František Cipro.

Slavia

Kdo vyhraje Ligu mistrů? A odejde Guardiola ze City bez ní?

Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?

Otázka týdne
Popup se zavře za 8s