Mistři světa utekli. Vymazal jsem Maradonu, vzpomíná Kamerunec

Senzační vítězství nad Argentinou 1:0, kterým začalo mistrovství světa 1990, byl pro mě jeden z formativních dětských zážitků – aspoň co se zájmu o fotbal týče. Jak si ten velký zápas pamatujete vy?

Předpovídali nám, že dostaneme šest nebo i deset gólů. Měli jsme tenkrát hodně problémů a před tím zápasem jsme šli spát až ve čtyři ráno, hádali jsme se s vedením svazu o bonusy a další záležitosti. Ani jsme si tedy neodpočinuli. Ale než jsme odjeli na stadion, sešli jsme se v jedné místnosti – všech 22 hráčů – a řekli jsme si: ‚Hoši, tohle je ten zápas! Do toho dáme, co v nás je. Nezajímá nás, jestli jsou to mistři světa. Zajímá nás, co umíme my. Prostě tam půjdeme a budeme hrát.‘

Hrálo se tenkrát na San Siru. Proti Maradonovi a argentinským mistrům světa. Všechno bylo spíš proti vám. Nic z toho vás nepoložilo?

Víte, v Africe, když nastupujete k zápasu, tak zpíváte, tančíte… Lidi se vždycky diví, jak se to slučuje s přípravou na zápas – ale my to tak prostě máme, motivujeme tak sami sebe. Na stadionu Giuseppa Meazzy jsme ze šaten vyšli do prostoru, který jsme měli uvnitř k rozcvičení – my jednu část, Argentinci druhou. Začali jsme zpívat tak divoce, že Argentinci utekli a nechali nám to celé. Tak jsme si říkali, že to půjde i na hřišti. Maradona pak šel za spoluhráči a naháněl je zpátky, ale oni nechtěli. Před hymnami jsme se pomodlili a řekli si, že tohle je náš zápas. Bylo nám jedno, co říkají lidi. Rozhodli jsme se, že ten zápas neprohrajeme. Že se budeme se rvát. Pak jsme vkročili na hřiště a… uff… to bylo! Všechno nám bylo jedno, prostě jsme se jen bavili.