Vezměte mosaz, cín a stříbro a použijte je v různých poměrech tak, aby se z výsledné hmoty dala vymodelovat nádoba o výšce 75,2 centimetru a váze 12,9 kilogramů. Zní vám to trochu jako návod na výrobu kouzelného artefaktu z Harryho Pottera? Nejste zas tak daleko od pravdy.
Předmět, o kterém je řeč, měl svého času moc uhranout tisíce fanoušků napříč Evropou. Doslova je zaklít. Mezi lety 1927 až 1939 neexistovala na kontinentě kromě anglického poháru prestižnější klubová trofej. Řeč je o Středoevropském poháru, přesněji o jeho trofeji, jehož jedinou věrnou repliku vlastní od podzimu 2019 slávistické muzeum.
Vítejte u dalšího dílu seriálu Pod kůží, který jsme k nedávnému 130letému výročí Slavie spojili s exponáty z jejího muzea. Tentokrát o tom, že poháry je možné vyhrávat, ale i darovat.
Středoevropský pohár (STEP), který je v zahraničí známější pod mezinárodním jménem Mitropa Cup, Slavii rozhodně nic nedaroval. Zatímco konkurenční Sparta se se svými dvěma tituly zařadila mezi smetánku soutěže, tak Slavii vytoužený triumf až do roku 1938 unikal.
Sparta se také mohla pochlubit několika soutěžními rekordy, kdy její finálový zápas s vídeňskou Austrií sledovalo na Strahově v září 1936 až 60 tisíc diváků. Jeden z pilířů sparťanské obrany Jaroslav Burgr se zase pyšnil nejvyšším počtem odehraných zápasů. Na svém kontě jich měl 50 a s trochou nadsázky se pohár mohl klidně jmenovat i po něm.
Slavia byla triumfu ve STEPu nejblíže v letech 1929 a 1930, kdy ve finále podlehla budapešťskému Újpestu a vídeňskému Rapidu. Finálovou účast v roce 1932 jí pak zhatilo nedohrané semifinále s Juventusem, kdy byly oba týmy vyloučeny pro výtržnosti diváku ze soutěže. Dočkala se až v září 1938. Doslova za pět minut dvanáct v době napjaté politické situace, která koncem září vyvrcholila Mnichovskou dohodou a podstoupením pohraničních oblastí Československa nacistickému Německu.
V čem byl rok 1938 jiný? V lize se Slavia musela sklonit před Spartou a ani rozjezd ve STEPu nebyl kdovíjak přesvědčivý. Hned první soupeř – jugoslávský Beogradski SK (dnes OFK Beograd) – Slavii notně potrápil a změnil odvetný zápas v Praze v nervydrásající drama, kdy bělehradský tým hnalo do útoku na 20 tisíc rozvášněných jihoslovanských Sokolů, kteří do Prahy přicestovali na Všesokolský slet. Slavia vyhrála 2:1 a byla ráda.
Až domácí utkání v druhém kole proti milánské Ambrosianě (dnešní Inter) jí dodalo patřičné sebevědomí, kdy italského soupeře smetla 9:0 a tím stanovila nový rekord soutěže v počtu vstřelených branek. O další se postaral fenomenální Josef Bican, který proti Ambrosianě sám vstřelil čtyři branky a v celé pohárové sezoně pak deset, čímž také stanovil nový rekord.
Poté, co Slavia vyřadila Ambrosianu, sehrála vyrovnanou semifinálovou partii s Janovem. Ve finále ji čekal budapešťský Ferencváros. Po pražské remíze 2:2 byl pro domácí odvetu mírným favoritem maďarský klub, přesto Slavia nakonec zvítězila 2:0, i když se její střelecký klenot Pepi Bican neprosadil. Dne 11. září 1938 tak v Budapešti skončilo happyendem dvanáctileté čekání na vytouženou trofej.
Už dlouho před tím slavila Slavia úspěchy, spousta jejích hráčů prošla národním týmem a podílela se na římském stříbře v roce 1934, ale zásadní mezinárodní úspěch, který by potvrdil výjimečné postavení Slavie v rámci evropské kopané, klubu zoufale chyběl. Až vlahý budapešťský zářijový podvečer roku 1938 zpečetil slávistickou cestu na fotbalový Olymp.
A ještě o něčem finále vypovědělo – jakým fenoménem se fotbal v meziválečném období stal. V napjaté politické i společenské atmosféře, tváří tvář hrozící válce, sledovalo triumf Slavie přímo v Budapešti na 6000 československých fanoušků, kteří přicestovali buď po vlastní ose nebo v rámci organizovaných zájezdů. Většina z nich byla ze Slovenska. Během utkání mohutně povzbuzovali a mávali československými vlaječkami.
Vedle Všesokolského sletu bylo finále STEPu další demonstrací jednoty a odhodlání republiky čelit zahraničním hrozbám.
Trofej STEPu uložená ve slávistickém muzeu se sama o sobě může pochlubit několika prvenstvími. Je jedinou věrnou replikou – co se rozměrů, vzhledu i váhy týče. Originál se nedochoval. Ztratil se ve válečné vřavě, poté co ho poslednímu vítězi STEPu z roku 1939, budapešťskému Újpestu zabavili jako potenciální zdroj vzácných kovů Němci.
Předlohou slávistické repliky se stala zmenšenina trofeje uložená v muzeu vídeňské Austrie, jejíž zhotovení si objednalo v roce 1938 tehdejší vedení klubu jako připomínku triumfů Austrie ve STEPu v letech 1933 a 1936. Vídeňská Austrie disponuje také přesnými nákresy původní trofeje, které posloužily pro výrobu slávistické repliky.
Jediná Slavie si ale nechala přesnou repliku trofeje patentovat. V červnu 2020 Úřad průmyslového vlastnictví ČR vyhověl slávistické žádosti a udělil klubu na trofej ochranou známku, která dokládá její původ a přiznává klubu právo svobodně s ní nakládat, případně povolovat pořízení kopie dalším subjektům. V tomto ohledu se jedná bezpochyby o unikát.
Možná tím prvním, kdo o kopii požádá, bude rival z Letné. Paradoxně je slávistická replika v současnosti jedinou hmatatelnou připomínkou sparťanských triumfů ve STEPu v letech 1927 a 1935, jak dokládá vyrytý výčet vítězů na plášti trofeje. Sparta sama repliku nevlastní – na rozdíl od zmíněné Austrie či nově First Vienny FC, která si ji v roce 2021 nadělila k 90. jubileu zisku doublu v roce 1931, kdy triumfovala v lize i ve STEPu.
Asi nepřekvapí, že vymodlený pohár se stal stavebním kamenem slavistické identity. Dodnes je to poslední velký úspěch českého fotbalu srovnatelný v současných reáliích s vítězstvím v Lize mistrů. Jeho cenu ještě znásobí poválečná léta, kdy Slavia balancuje díky zvůli mocných i neschopnosti vlastního vedení nad propastí klubového zániku.
Samotná trofej nevypovídá pouze o sportovním úspěchu jako takovém, ale pro mnohé představuje svorník mezi minulostí a současností. Je svým způsobem potvrzením nutnosti existence Slavie na evropském fotbalovém nebi. Šampioni přece nezanikají, nýbrž žijí věčně!
Trofeje můžete vyhrávat, ale můžete je i darovat, a to dokonce svému největšímu rivalovi. V meziválečném období není na evropské klubové scéně větší trofeje, než je STEP. Mezinárodní úspěch bude ve fotbale asi vždy nadřazen ligovým či triumfům v národním poháru. I dnes vnímáme mezinárodní úspěch jako rozhodnou metu na cestě ke klubové nesmrtelnosti.
Než se ale začalo organizovaně hrát na mezinárodní úrovni, byly to především domácí ligové soutěže, které přitahovaly pozornost diváků a podporovaly u nich fanouškovskou touhu identifikovat se s konkrétními kluby. První pravidelnou soutěží v českých zemích se stal v roce 1906 Pohár dobročinnosti – nazývaný po anglickém způsobu také Charity Cup. Jeho trofej měla zajímavý životopis.
Obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, historii derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů najdete v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy.
Začátek dvacátého století se v českých zemích nese ve znamení zdravotní osvěty. Díky zlepšené zdravotní péči se daří eliminovat do té doby smrtelné infekční choroby ohrožující tehdejší populaci. A i když počty úmrtí na choroby jako záškrt, šarlach, příušnice, neštovice či tyfus utěšeně klesají, vybírá si plicní tuberkulóza neustále vysokou daň, především mezi velkoměstským obyvatelstvem. Nejznámější je pravděpodobně případ souchotináře Franze Kafky, který po dlouhém boji podlehne nemoci v roce 1924. Na tuberkulózu tehdy umírá každý pátý obyvatel Čech.
Tehdejší lékařské kapacity usilují o lepší osvětu a zlepšení zdravotní péče o nemocné, aby se zvýšila jejich šance na překonání zákeřné choroby. Do té doby ordinují více méně pouze klid a pobyt v horách či u moře. Nutné finanční prostředky jim má opatřit spojení s novou velkoměstskou zábavou – s fotbalem.
Tehdejší předseda Sparty Otakar Petřík stojí u zrodu nové soutěže, jejíž většinový zisk ze vstupného jde na podporu Českého pomocného zemského spolku pro nemocné plicními chorobami v Království českém, jak zní celý název bohulibé instituce. Spolek věnuje do soutěže krásný putovní pohár. Na rozdíl od předchozí praxe se má hrát takzvaným mistrovským způsobem, tedy každý s každým, místo v té době preferovaného vylučovacího pohárového způsobu. Účastníci jsou rozděleni do několika výkonnostních tříd a je jim přiznáno právo z rozehrané soutěže odstoupit, pokud to uznají za vhodné.
Po počátečních porodních bolestech se od roku 1909 soutěž chytne a až do vzniku republiky dominuje českému fotbalovému rybníčku. Příjmy ze vstupného z jednotlivých zápasů se dělí následujícím způsobem: 30 % připadne domácímu týmu, 20 % hostujícímu a zbývajících 50 % jde na konto spolku. Od 1909 do posledního ročníku v roce 1919 soutěž pozná pouze tři vítěze – kromě pražských S to je ještě Viktoria Žižkov.
Trofej pak zůstává v držení Slavie, než…než v dubnu 1934 lehne popelem dřevěná tribuna Sparty s archívem i trofejemi. Slavia udělá džentlmenské gesto a daruje Pohár dobročinnosti Spartě. Nádhernou trofej ve formě církevního kalichu osázeného českými granáty, jejíž povrch rytec umně zpracoval do podoby připomínající strom života, kdy z pod jeho koruny vystupují hloučky hrajících fotbalistů, korunuje figurka hráče v dobovém vybavení. Košili v klubových barvách s ohrnutými rukávy doplňují delší šortky pod kolena, stulpny a tehdy běžné kotníkové kopačky s koženými špunty.
Jelikož Sparta zatím nedisponuje vlastním muzeem je jen málo příležitostí, jak pohár spatřit. Ta poslední se naskytla, když ho Sparta Slavii zapůjčila do expozice, o čemž svědčí i pořízená fotografie. Těšit se z něho mohou nanejvýš sparťanští kustodi a další zaměstnanci klubu, což je škoda. V době, kdy se kulaté slavistické výročí 130 let od vzniku klubu přelévá do toho sparťanského se stejnou cifrou, by nebylo od věci vystavit společně obě trofeje – Pohár dobročinnosti i STEP.
Obě jsou krásným dokladem staré známe pravdy, že i když jsou pražská S nesmiřitelní rivalové, tak jeden bez druhého neznamená nic.
Příští díl Pod kůží se zaměří na exponáty slávistického muzea věnované období, kdy u nás vládla a rozhodovala jedna strana a Slavie tehdy ztratila nejen původní domov ale i jméno. Málem také zanikla.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Liga mistrů během čtvrtfinálových bojů znovu ukázala své kouzlo. Je Bayern v menší krizi, než píší média? Bylo vystoupení Realu ostudou, nebo účel světil prostředky? A kdo má nejlíp nakročeno k celkovému triumfu? Vše o vrcholné fázi prestižní soutěže rozebírá nový díl FC podcastu.
Aston Villa postoupila přes Lille do semifinále Konferenční ligy. Anglický tým uspěl v penaltovém rozstřelu, který vychytal argentinský fantom Emiliano Martínez. A to i přesto, že v zápase dostal dvě žluté karty.
Hned první ostrý zápas Faerských ostrovů ze začátku 90. let vstoupil do dějin tohoto malého souostroví. A jde o velmi inspirativní příběh.
