Když Ladislav Pokorný ve středu ve věku 87 let zemřel, napsal jsi na Twitter, že to byl největší borec, jakého si ve fotbale potkal. Jaké jsou tvoje vzpomínky na jednoho z překvapivých mistrů ligy z roku 1960?
Určitě mi jako první naskočí tenhle neuvěřitelný úspěch, jde o doposud jediný titul fotbalového klubu z Hradce Králové. S trochu nadsázky se to dá přirovnat k anglickému titulu Leicesteru ze sezony 2015/16, ten se o sezonu dřív na poslední chvíli zachránil v nejvyšší soutěži a pak ji vyhrál. Hradci se to tenkrát dokonce povedlo jako jedinému nováčkovi v české historii a byl také prvním fotbalovým mistrem Československa, který nebyl z Prahy nebo Bratislavy. A pan Pokorný patřil k výrazným postavám toho týmu.
To by ale ještě nestačilo, největším borcem pro mě byl hlavně tím, jaký byl člověk. Byl jsem s ním v celkem pravidelném kontaktu až do posledních okamžiků a vždy byl strašně skromný, nerad mluvil o svých úspěších. Když jsem s ním dělal rozhovory a mluvil o tom, jak hráli proti Barceloně a jak vyhráli titul, tak mi vždy kladl na srdce, že to hlavně nesmí znít jako vytahování, že nechce být prezentovaný, jakože něco dokázal. Musel jsem ho přesvědčovat, že opravdu něco dokázal.
Byl i po hráčské kariéře spojený s hradeckým klubem?
Když jsem byl v roli tiskového mluvčího hradeckého klubu a chtěli jsme s ním něco dělat nebo mít pro něco jeho podporu, když jsme chtěli, aby dodal svou přítomností lesk nějaké akci, tak neváhal a přijel třeba z chalupy, kterou má dvacet kilometrů od Hradce. Byl například u položení základního kamene stadionu. Byl to šíleně slušný, ochotný a skromný člověk. Proto jsem psal, že to byl největší borec. Samozřejmě, když jsem dělal rozhovor třeba s Eusébiem, tak ten toho asi ve fotbale dokázal víc, ale lidsky byl pro mě pan Pokorný neuvěřitelná osoba.
Těšil se na nový stadion, kam se Hradec od příští sezony vrátí?
Hodně. Do poslední chvíle chodil každý den pěšky do hradeckých lesů a každý den ušel třeba 10, 15 kilometrů. Cílem pro něj většinou byl hradecký stadion. Manželka mu hubovala, ať se tak nehoní a vytýkala mu, že si sebou nebere mobil a že neví, kde je, kdyby se mu něco přihodilo. Myslela to z legrace, měli spolu krásný vztah. Paní zvedala jeho mobil, byla v podstatě takovou jeho manažerkou. Byli spolu nerozlučný pár – chodila už na jeho ligové zápasy a ještě i ve stáří se na sebe pořád usmívali a drželi se za ruce. Pan Pokorný byl za mě celkově taková pohádková bytost.
Když jsem na stadionu ještě pracoval, tak jsem ho kolikrát potkal, jak stál na tribuně a prohlížel si rozvaliny. Je to evidentně kýč, ale musely mu hlavou běžet vzpomínky na kariéru, jak tu hrál v Poháru mistrů evropských zemí s Panathinaikosem a porazili ho. Procházky tam vždycky směřoval, na nový stadion se těšil hrozně.
29. prosinec 2022 bude navždy dnem, kdy ze světa odešel fotbalový král Pelé. Byl největším fotbalistou všech dob? Na to odpovědět nejde, jasné ale je, že byl jedinečným hráčem i člověkem. Geniálním i chybujícím.
Už v roce 1960 se hrálo na stadionu v Malšovicích?
Ano, byl ale tenkrát ještě rozestavěný, takže třeba místo tribun tam byly navezené pískové valy a lidi stály v písku. Dělaly si v něm dolíky, aby nesklouzli dolů. Bylo tam tenkrát 25 tisíc lidí. Předkolo PMEZ měl hrát Hradec s CCA Bukurešt, pozdější Steauou, ale Rumuni se odhlásili a Spartak šel bez boje do prvního kola. Když Panathinaikos vyřadili, tak příští domácí zápas s Barcelonou hráli na Strahově, kam přišlo 45 tisíc lidí a vidělo remízu 1:1.
Nemrzelo pana Pokorného, že se proti Barceloně netrefil?
Určitě ne, byl to tvořivý záložník, neměl v hlavním popisu práce skórovat. I tak góly velkým soupeřům nějaké dal. Například Juventusu v obnoveném Mitropa Cupu v roce 1962. Trefil se v Turíně při prohře 2:3 a i při domácí výhře 2:0.
V mistrovské sezoně 1959/60 odehrál 24 zápasů a dal tři góly, liga se tenkrát hrála na 26 zápasů. Byl to tedy základní stavební kámen legendárního hradeckého týmu.
Zcela nepochybně. Nejlepším hradeckým střelcem byl Milouš Kvaček, byli to největší kamarádi. Kvaček byl po kariéře známý mládežnický reprezentační trenér. A pan Pokorný mi o něm vyprávěl, že nebyl úplně zručný řemeslník a jezdil mu domů třeba přitlouct obraz. Byly nerozlučná dvojice, když jeli na nějaký dlouhý výjezd, třeba do Prešova, tak nakoupili tatranky a jedli spolu tatranky. Alkohol nepili.
Kariéru odehrál Ladislav Pokorný téměř celou v Hradci. Proč na jejím konci odešel do Pardubic?
V Hradci tenkrát byl trenér, se kterým si nesedli, starší hráče nebral, choval se k nim stejně jako k mladým. Mužstvo mělo slabou výkonnost, trenér ho chtěl omladit a pan Pokorný navíc neseděl do jeho důrazného stylu fotbalu. Byl vždycky hračička, okoukával technické kousky třeba u Brazilců, když je viděl. Když jsem se o něm bavil se starými fanoušky v Hradci, tak vzpomínali, jak si po trénincích vzal míč a hrál si s ním, žongloval.
Působil ve fotbale i po hráčské kariéře jako jeho kamarád?
Málo, byl v Olympii, v menším hradeckém klubu, trénoval tam mládež, třeba Adama Vlkanovu. Fotbal hrál i jeden z jeho synů. Mladší Petr hrál za Hradec nebo Teplice a pak dlouhé roky v Polsku a se Zagłębií Lubin vyhrál v roce 2007 titul. Starší Tomáš má v Orlických horách lyžařskou školu a potřeby.
V roce 1962 se odehrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Co v Hradci bylo tenkrát jedinečného, že dokázal v roce 1960 překvapit celou ligu a vyhrát ji?
Byl to strašně soudržný tým, odehráli většinu sezony asi ve 14 lidech, měli štěstí, že jim drželo zdraví a svou roli hrálo možná i to, že jako jediní ještě mistrovskou sezonu odehráli na škváře. Trenéři se během mistrovské sezony vystřídali dva. František Sedláček v zimě, v polovině ligy skončil a dotáhl to Jiří Zástěra.
K titulu jim možná pomohlo i to, že první zápas na Spartě vyhráli kontumačně. Což bylo dost kuriózní, protože Sparta ten trest dostala za minulou sezonu, kdy ovlivňovala zápasy s Pardubicemi. Jde vlastně o jedinou výhru Hradce na Spartě v celé historii a je kontumační za něco, co Sparta navíc udělala v minulé sezoně, kdy Hradec ani první ligu nehrál. K titulu pomohly i některé šťastné zápasy, jako remíza 0:0 v Praze proti Masopustově Dukle, kterou vychytal náhradní brankář Milan Paulus.
Měl tým nějakou nejvýraznější postavu?
Velkým důvodem úspěchu byla přítomnost obránce Jiřího Hledíka, což byla vlastně jediná opravdová hvězda Spartaku. Byl to tehdy jedním z nejlepších obránců v Evropě. On si v roce 1958 vytrucoval přechod ze Sparty do Hradce, což nebylo úplně obvyklé, na východ Čech šel částečně kvůli manželce. V souladu s tehdejšími podivnými pravidly za to dostal zákaz hrát fotbal na jeden rok. Byl to účastník mistrovství světa v roce 1954, o MS 1958 kvůli trestu přišel a řekl bych, že kvůli tomuto škraloupu – a svému věku – přišel i o stříbrné MS 1962, protože předtím se do reprezentace na chvíli vrátil a v baráži dal dokonce gól Skotsku, takže pomohl výrazně k postupu do Chile. V Hradci byl každopádně nejvýraznější hráčskou osobností.
Byli v mistrovském týmu i další reprezentanti?
Kolem Hledíka se sešli další hráči, kteří by podle mě v reprezentaci byli, kdyby nehráli v Hradci. Třeba brankář Jindřich Jindra byl v olympijském výběru čili v tehdejším reprezentačním béčku, v obraně hrál Zdeněk Pičman, který se účastnil olympiády v roce 1964, kde Československo bralo stříbro. Za olympijskou reprezentaci hrál i Ladislav Pokorný, ale bohužel byl vyškrtnutý těsně před stříbrnými hrami, zahrál si jen v přípravě. V mistrovském týmu hrál třeba i Jiří Černý, což je dědeček Pavla Černého, který teď hraje za Pardubice a otec Pavla Černého, hradecké legendy z konce minulého století.
Dukla byla armádní klub, Sparta byla spjatá s ČKD, kdo byl za hradeckým klubem?
Spartak tehdy patřil pod Závody vítězného února (ZVÚ), což byl místní strojírenský podnik. Projektanta nebo elektromechanika v něm dělal i pan Pokorný. Tenkrát všichni fotbalisté vedle ligy opravdu ještě pracovali. Brankář Jindra byl slévač, a když jeli hrát někam na východ Slovenska, tak vstával třeba o půl čtvrté ráno a musel nejdřív zatopit pod kotlem a pak až jel na nádraží za spoluhráči.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
