Pozor, inspekce jede! Stačí vidět na hřiště a dát si dobrou klobásu, někde ale nejde ani to

Jak jste se dali dohromady?

Jiří: Poznali jsme se na střední škole v Jedličkově ústavu. De fakto nás spojila Slavia, tehdy to byly první roky po roce 2000. Potkávali jsme se v denní místnosti, kde byla televize – jediná možnost, jak sledovat fotbal. Tam jsme se seznámili, zjistili, že máme podobný smysl pro humor, tam to všechno začalo.

Jak dlouho už navštěvujete fotbalové zápasy?

Jiří: Přesně si pamatuju první zápas, kdy jsem byl živě na Slavii. Byla to mistrovská sezona 1995/96 a táta mě vzal na první jarní kolo na Žižkově. Tehdy se ještě vůbec neřešila místa pro vozíčkáře, a abych něco viděl, táta se strejdou mě zvedali na dřevěné plošiny pro kamery, kde jsme stáli s kameramanem. Díky tomu jsem měl aspoň nějaký výhled. Od té doby jsem začal fotbal víc vnímat a fandit. Byla to skvělá sezona, kdy Slavia postoupila až do semifinále Poháru UEFA, a od té doby jsem ji začal hodně sledovat.

Petr: Jirka je z nás dvou starší, takže větší fanoušek. Já nejsem takový „slávistický děda“. První zápas, který si pamatuju, byl proti Ajaxu v roce 2007, když přes něj Slavia postoupila do Ligy mistrů.

Stane se vám, že občas nějaký zápas vynecháte, nebo chodíte pravidelně?

Jiří: Chodíme pravidelně. Byli jsme v Edenu i na „šílenostech“ jako třeba v roce 2007 na zápase s Teplicemi. Hned za dvě kola na to přijela Mladá Boleslav a mám pocit, že jsme dostali čtyřku nebo burizona. Takže chodíme na Slavii. Obecně, když se v Praze naskytne nějaký fotbal a je čas, zajdeme i na Duklu, tam je aspoň teplo. Letná je pro nás no-go zóna. Na Bohemku zase rádi chodíme kvůli výbornému gastru, tam se chodí spíš na dobrý oběd než na fotbal. Na Viktorku jsme taky dřív chodívali, třeba na jejich baráž s Domažlicemi před dvěma lety, to byl pěkný zážitek. A samozřejmě i nějaké evropské výjezdy. Dneska už je nám skoro čtyřicet, takže za sebou máme stovky zápasů.

Když přijedete na stadion, co je první, čeho si všímáte?

Jiří: Já řeším hlavně to, jak vidím na hřiště, jestli vidím obě branky, střídačky, rozcvičující se hráče a podobně. V Edenu máme obrovský komfort. Sektory pro vozíčkáře jsou perfektně umístěné a vyvýšené. Přijedete z úrovně země, ale hřiště je pod ní, takže je vidět naprosto všechno. V Česku to podle mě nemá konkurenci. Ačkoli – kluci byli teď v Hradci Králové na novém stadionu na Malšáku a říkali, že to bylo taky skvělé, takže nové stadiony mají šanci se přiblížit.

Když se vrátím ke Spartě – a slibuju, že dnes naposledy –, tam je to tragikomedie. Na Letné je zhruba půlka hřiště prakticky neviditelná. Dřív to ještě šlo, třeba když jsem tam byl na reprezentaci proti Nizozemsku při památném postupu na Euro v Portugalsku, výhled byl relativně dobrý. Ale potom tam postavili VIP boxy na hlavní tribuně a z těch míst pro vozíčkáře není reálně vidět půlka hřiště. V Edenu chodíme vstupem 1 u Mekáče, projedeme pár metrů, dojedeme k zábradlí a jsme na perfektním místě.

Takže když se zeptám, na kterém českém stadionu jste se cítili nejlépe, je to Eden?

Petr: Jednoznačně Eden. A jen bych se vrátil k tomu, co říkal Jirka – výhled na hřiště je jeden z klíčových atributů. Buď vám může celý zážitek úplně zkazit, nebo ho naopak prožijete hezky. Druhá věc je orientace. Stadiony nebývají úplně malé a je důležité vědět, kudy se tam dostat, abyste s tím neměli zbytečné starosti. Občas lidé nehledí na to, že jste vozíčkář, takže když je někde vyhrazený vstup pro handicapované, je to určitě velké plus.

A naopak: Jaký stadion vás naposledy vytočil tak, že jste si řekli: Tak sem už ne!

Jiří: Já nemám hezké zážitky z Teplic. Ten stadion má sice historii, hrála tam i reprezentace velké zápasy, ale je strašně zchátralý. Bylo to až smutné. Nejhorší bylo, že u kabinky pro vozíčkáře chyběly dveře. To byl fakt smutný příběh. Radši jsem se vyčůral někde za sloupem a vylil to za zábradlí, protože jiná možnost nebyla. Nejsem moc negativní člověk, spíš hledám pozitiva, ale tam jich bohužel bylo hodně málo. Tak doufám, že nový majitel aspoň pořídil dveře, když už nenakoupil dobré posily do áčka.

Petr: Sparta už tu padla, takže ji nebudu opakovat. Co si ale pamatuju, dost špatná místa jsou v Mladé Boleslavi. Když se postaví lidi, není vidět. A hodně mě naštval záchod na Dukle. Jednak je to úplně špatně značené, chvíli jsme si říkali, že se snad otočíme zády ke hřišti a budeme čůrat u stromu, a jednak to pak vypadalo, že ten záchod někdo čistil naposledy před třiceti lety.

Jiří: Vozíčkáři jsou tam umístění na druhé straně, proti hlavní tribuně. Občas jsme se propašovali i na tu hlavní, protože záchod je úplně na druhé straně. Tam, jak jsou ty kabiny, kde stojí třeba legendy jako Günter Bittengel a další, je sice bezbariérový záchod, ale evidentně využívaný spíš k jiným účelům.

Petr: A tady je to druhý extrém – místa na hlavní tribuně jsou až moc vysoko nad hřištěm. To už je skoro na dalekohled. Když tam jste, můžete rovnou hladit bříška letadlům.

Co vás při inspekci zatím nejvíc překvapilo?

Petr: Mě nejvíce překvapil stadion Dunajské Stredy.

Jiří: Přesně, to mě taky hned napadlo.

Jak to?

Petr: Na to, že je to skoro vesnice kousek od Bratislavy, tak luxusní. Nový, hezký stadion.

Jiří: Je nutno podotknout, že na Slovensku jsou v infrastruktuře úplně někde jinde. I průměrné ligové týmy tam mají nesrovnatelně modernější zázemí než u nás, protože se do toho zapojil stát a rozhodli se to podpořit. Škoda, že to tak není i u nás. V té Stredě bylo všechno perfektní, až tedy na obří wifi síť, přes kterou šlo špatně vidět. Měl jsem pocit, že poskytují internet pro půlku Slovenska. To byl snad jediný detail, který mi trochu kazil dojem. Jinak opravdu klobouk dolů, ten stadion je perfektní. Byli jsme tam na jednadvacítkách a zírali jsme s otevřenou pusou. Toalety tam mají obrovské, vešly by se tam tři vozíky a ještě by spolu mohly hrát na honěnou.

Pivo a klobása. Kombinace, která neodmyslitelně patří k fotbalu. Souhlasíte?

Petr: Jo, rozhodně.

Jiří: Jednoznačně, z toho se nedá vymluvit. Já sice nepiju, takže si dám nealko, ale je to něco, co k fotbalu patří.

Petr: Gastro musí být. Jakmile je špatné, tak to stojí za nic.

Zásadní otázka... Na kterém stadionu je klobása nejlepší?

Jiří: Pokud jde vyloženě o klobásu, tak bych řekl Eden. Možná jsme na ní už zvyklí, ale když vezmeme klobásu přímo na stadionu, tedy že vylezete ze svého místa a za pár metrů si ji dáte u okýnka, tak ta v Edenu je luxusní. Hodně se to zlepšilo, dřív to nebylo dobré. Pamatuju si paprikové klobásy, které jsem cítil po sobotním zápase ještě ve středu. Dneska se to ale posunulo a s klidnou hlavou můžu říct, že v Edenu mají klobásu nejlepší.

Petr: Já budu tentokrát trochu v opozici. Abych Julisku jenom nehanili, tak podle mě je nejlepší klobása právě tam. Rozhodně v poměru cena/výkon. Je sice pravda, že ji člověk musí skoro dobýt jako šerpové, protože je někde úplně v kopci, ale opravdu dobrá.

Petr: Ono se to dá i pochopit. Pro dvě stě lidí ugrilujete lepší klobásu než pro dvacet tisíc fanoušků. A Juliska je tím vyhlášená.

Čekal jsem, že zmíníte Ďolíček.

Jiří: S tím se počítá. Ta bavorské bílá klobása je specifická a luxusní, ostatní jsou spíš srovnatelné. Na Bohemce si ji dáváme vždycky.

Petr: Když nás tehdy Fortuna oslovila s nápadem na projekt Stadionových inspektorů, šli jsme na Bohemku hlavně kvůli gastru. Fotbal nás tam popravdě nezajímal.

Jak se k vám chovají ostatní fanoušci na stadionech? Pomáhají spontánně, nebo vás spíš ignorují?

Petr: Všeobecně se to hodně proměňuje dobrým směrem. Je to vidět hlavně na výjezdech, když jedeme třeba i do zahraničí. Lidé se k nám hlásí, zdraví nás, protože jezdíme především na Slavii a tam nás znají. Hodí řeč, často nám dají třeba pivo, šálu nebo pomůžou, když je potřeba. Nedávno mi došly baterky, hned řešili, co budeme dělat, a chtěli pomoct.

Máme ale i opačné zkušenosti – na Feyenoordu na nás vyjížděli nějací sedmnáctiletí kluci, v Liberci si taky někdo trochu vyskakoval, když jsme slavili.

Jiří: To v Liberci bylo spíš tím, že jsme se zastali jedné paní na hlavní tribuně. Doplnil bych, že se to proměnilo i tím, že jsme dnes možná tak trochu veřejně známé osobnosti. Přitahujeme ještě víc pozornosti, což je samozřejmě super. Často za námi někdo přijde, chce se vyfotit, dát shout out za videa a podobně. Ale občas se do toho připletou i opilci, se kterými se nám komunikovat nechce. Někdy se o vás začnou opírat nebo říkat nesmysly, a to jsou chvíle, kdy chcete radši zmizet. To jsou ale spíš výjimky, jinak je to pozitivní.

V čem byste chtěli, aby byl český fotbal změnil v budoucnosti – kromě výsledků na hřišti?

Jiří: Myslím si, že český fotbal jde neuvěřitelně nahoru, je na vzestupné vlně. Do fotbalu teče víc a víc peněz a s tím přicházejí i další věci, které k tomu patří. Dneska se třeba společenské odpovědnosti, a tedy i vozíčkářům, víc věnuje Slavia, Sparta a možná částečně Plzeň. Věřím, že za pár let, možná i měsíců, to bude samozřejmost i pro kluby jako Olomouc, která má ambice.

Přál bych si, aby kluby nejen utrácely peníze, ale také dobře reprezentovaly český fotbal na evropské scéně. V tom mě teď zklamal Baník, že nedokázal postoupit přes Slovince. Věřím, že v budoucnu to nebude jen o Slavii, Spartě a Plzni, ale že budeme mluvit o čtyřech nebo pěti evropských týmech. A že když přijede soupeř z fotbalově slabší země, prostě dostane a jede domů.

Petr: Mně by se líbila větší návštěvnost na stadionech. Jak říkal Jirka, ono se to už děje a fotbal je teď na vzestupu. Do budoucna bych si přál, aby české týmy neměly účast v evropských pohárech jen přes předkola, ale aby měly jisté místo. To znamená zvednout koeficient.

Jiří: Bylo by fajn mít dva zástupce v Lize mistrů. Ať už přímým postupem, což je zatím spíš mokrý sen, nebo aby se druhý tým dokázal prokousat z nemistrovské části. To by bylo parádní. Ale když jsem viděl, kdo hraje ve čtvrtém předkole, třeba jak Bruggy zatočily s Rangers, je to ještě hodně daleko.

Petr: A ještě mě napadlo, že by se mi líbilo, kdybychom měli stadion s velkou kapacitou. Teď máme maximálně pro dvacet tisíc a to je škoda.

Co čeká fotbalový Hradec s novými majiteli? Kde je strop současného kádru? Dočkáme se hvězdných posil za bambilion? A přežije na lavičce trenér Horejš? Poslechněte si další díl našeho podcastu.