Nedopsaný sen. Brazilský zázrak zemřel těsně před zlatým MS 1994

Když Roberto Baggio v Pasadeně poslal penaltu nad břevno, Brazílie se po čtyřiadvaceti letech vrátila na fotbalový trůn. Tým Carlose Alberta Parreiry porazil Itálii po bezbrankovém finále 3:2 na penalty a jako první země v historii získal čtvrtý titul mistrů světa. Na hřišti se pak objevila slavná pocta Ayrtonu Sennovi: „Senna, aceleramos juntos. O tetra é nosso.“ Senno, zrychlovali jsme spolu. Čtvrtý titul je náš.

Jenže brazilský rok 1994 měl ještě jeden stín. Méně globální než Senna, ale pro fotbalovou Brazílii nesmírně bolestný.

Devatenáctého dubna, necelé dva měsíce před startem mistrovství světa v USA, zemřel v Riu de Janeiru Dener Augusto de Sousa. Bylo mu třiadvacet. Pár dnů předtím hrál za Vasco da Gama derby proti Fluminense. V noci pak seděl na místě spolujezdce v bílém Mitsubishi Eclipse, které narazilo do stromu. Jeho přítel za volantem na chvíli usnul. Spal i Dener a zemřel následkem zranění způsobeného bezpečnostním pásem.

Rychle kolem něj rostla legenda. Bývalý hráč Santosu a pozdější trenér Pepe, který dobře věděl, co znamená hrát vedle Pelého, o Denerovi později řekl, že to byl hráč, který se talentem Pelému přiblížil nejvíc. Taková věta samozřejmě není měřitelná skautským reportem. Ale dobře vystihuje, jak silně Dener působil na lidi, kteří ho viděli zblízka.

Jeho kariéra přitom zůstala strašně krátká. Za dospělou brazilskou reprezentaci nastoupil jen dvakrát, v roce 1991 proti Argentině a Bulharsku. Hrál také za předolympijský výběr. V Portuguesě z něj byl idol, v roce 1993 si odskočil do Grêmia a pomohl mu k titulu v Campeonato Gaúcho, v roce 1994 přišel do Vasca.

Právě tam se jeho příběh změnil v nedopsanou kapitolu. Vasco v něm vidělo hvězdu pro boj o titul, Evropa o něj začínala mít zájem a ve hře byl Stuttgart, kde tehdy působil Carlos Dunga, kapitán mistrů světa z roku 1994.

Dener nebyl pevným členem Parreirovy nominace na MS 1994, kterému by tragédie vzala jisté místo v týmu. Byl spíš jedním z těch, kteří se k ní mohli blížit. Sám o šanci bojoval a brazilská média o něm psala jako o možné variantě pro šampionát v USA. V reprezentaci ale v té době vládl pragmatičtější plán: pevný střed, Dunga, Mauro Silva, Zinho, Mazinho a vpředu dvojice Romário–Bebeto. Dener byl živelnější. Možná přesně proto tak přitahoval pozornost.

Brazilský tým, který nakonec vyhrál v USA, nebyl romantickou reklamou na jogo bonito, krásnou hru. Byl pevný, organizovaný, často opatrný. Ale měl Romária, který dával zápasům smysl, Bebeta, který mu rozuměl, a Taffarela, který ve finále chytil Massarovu penaltu. V zemi, která od roku 1970 čekala na další titul, to nakonec nikomu nevadilo. Čtvrtá hvězda byla vykoupením. A také lékem na bolest roku, v němž Brazílie během několika týdnů oplakala Denera i Sennu.

Brazilci vyhráli titul i pro Denera, ale oficiálním symbolem šampionátu se stal Senna, to je jasné. Jemu patřil transparent, jeho smrt nesla celonárodní význam přesahující sport. Dener byl jiný případ. Nebyl světovou ikonou, ale fotbalovým příslibem. Byl klukem, kterého si fanoušci pamatovali podle kliček, úsměvu, frajeřiny a pocitu, že na trávníku může kdykoli udělat něco, co nedává smysl, dokud to neudělá.

Denerovo jméno je do fotbalové historie zapsané jako připomínka, že brazilský fotbal není jen výčet titulů a hvězd. Je to i nekonečný archiv nenaplněných možností.