Milovaný, nenáviděný, rozdílový. Ukončí Vinícius brazilské čekání na hrdinu?

Když hvězdný brazilský tým ovládl šampionát v Jižní Koreji a Japonsku, byly mu sotva dva roky. Když Seleção v slzách opouštěli domácí mistrovství po historickém výprasku od Německa, sbíral první zkušenosti v prestižní akademii Flamenga. A když Brazílie v roce 2019 slavila svůj zatím poslední velký titul v podobě triumfu na Copa América, sledoval to zpovzdálí mimo nominaci. Už jako nováček v kádru Realu Madrid.

O sedm let později si sestavu Realu ani Brazílie nejde bez Viníciuse Júniora představit. Na mistrovství světa v Kanadě, Mexiku a Spojených státech čeká nejvýraznější tvář Seleção čtvrtý velký šampionát ve žlutomodrém dresu. Na úspěch zatím čeká. A celá Brazílie zase čeká na něj. Přes všechny góly a trofeje za Real se totiž Vinícius v národním týmu stále nestal tou rozdílovou hvězdou, která by tým dotáhla k titulu. Tak jako Ronaldo, Rivaldo či Ronaldinho v roce 2002.

Pokud má mít Brazílie na nadcházejícím mistrovství šanci, potřebuje Viníciuse v té nejlepší formě. V takové, jakou v reprezentaci zatím ukázal jen zřídka. Po složité klubové sezoně plné kontroverzí a zklamání se to může zdát jako utopie. Jenže s Carlem Ancelottim na lavičce nikdy nevíte. Realu jejich spolupráce přinesla dva triumfy v Lize mistrů. Zafunguje i v nejslavnější reprezentaci světa?

Mourinhova zloba

Na sezonu 2025/26 nebudou v Madridu vzpomínat v dobrém. Co v červenci začalo jako očekávaná nová éra pod taktovkou Xabiho Alonsa, končilo v květnu rvačkami na tréninkovém hřišti a pískotem fanoušků na Bernabéu. Na letním MS klubů semifinálový debakl 0:4 s PSG. V Copa del Rey ostudné vypadnutí s Albacete. Ve finále Superpoháru porážka s Barcelonou. V LaLize druhé místo, daleko za katalánským rivalem. A v Lize mistrů čtvrtfinálový konec s Bayernem.

I proto na Viníciuse část madridských fanoušků letos několikrát bučela. Ne že by to byl pouze jeho případ, Brazilcova aura problémového hráče ale pozvolna sílí s každým dalším incidentem. A také s každou další kartou. Na ty je Vinícius specialista. 54 žlutých a dvě červené, které v dresu Realu nasbíral během uplynulých čtyř sezon napříč všemi soutěžemi, jsou na ofenzivního hráče absolutní unikát.

Jenže jak už to tak bývá, nic se neděje bez kontextu. Ve spojitosti s Viníciusovým chováním často padá mantra, kterou nedávno vytáhl také José Mourinho: může si za to sám. Kdyby nedělal tolik kliček. Kdyby se choval uctivěji k rozhodčím a protihráčům. Kdyby góly slavil o něco střídměji. Asi by to neuškodilo. Bylo by to ale řešení?

Čekání na Viniho

„Je to nejrozdílovější hráč na světě,“ prohlásil kdysi Carlo Ancelotti o brazilské hvězdě, se kterou v Bílém baletu strávil celkem čtyři sezony. V polovině z nich společně slavili tu nejcennější klubovou trofej. A Vinícius na tom vždy měl lví podíl. V sezoně 2021/22 jediným gólem zápasu rozhodl finálovou bitvu s Liverpoolem, o dva roky později byl jedním ze dvou úspěšných střelců při vítězství nad Dortmundem. V necelých 24 letech se tehdy stal historicky nejmladším hráčem, který se prosadil ve dvou finálových zápasech Ligy mistrů.

Když se hraje o všechno, na Viníciuse je spoleh. Nikdo v historii Realu nezapsal v zápasech o trofeje víc gólů a asistencí než právě on. V patnácti finálových startech jich Brazilec nasbíral už šestnáct. Tedy stejně jako Karim Benzema, který to zvládl za 29 zápasů, a Cristiano Ronaldo (18 zápasů). Čtveřici rekordmanů doplňuje ještě legendární Ferenc Puskás s nepřekonatelnými osmi zápasy, s trochou štěstí se ale už příští sezonu může stát, že se s ním ani nikým jiným nebude Vinícius o historický zápis dělit.

Body samozřejmě Vinícius nesbírá jen ve finále. S ním spojené kontroverze možná až zakrývají fantastickou produktivitu, která se v posledních ročnících stala už tak nějak standardem. Právě skončená sezona 2025/26? Celkem 36 gólů a asistencí napříč všemi soutěžemi. Ročník předtím? 41. Další rok zpátky? 35. Tři sezony nestačí? Stačí jít další dvě dozadu, kde zvládl 43, respektive 40 gólových zápisů.

Byl to právě ročník 2021/22, první společný s Carlem Ancelottim, který z Viníciuse definitivně udělal světovou hvězdu. Naplnila se tak vysoká očekávání, se kterými brazilské zázračné dítě v roce 2018 do Realu přicházelo. Za odchovance Flamenga zaplatil Bílý balet 45 milionů eur, vůbec nejvyšší částku, kterou do té doby kdo dal za hráče mladšího 19 let. Podle původní dohody měl v Brazílii ještě zůstat na roční hostování, královský klub ale nakonec přesvědčil natolik, že se v čerstvých 18 stěhoval do Madridu.

Zbytek je historie. V Realu už má na kontě trofeje z domácích i evropských soutěží, stejně jako individuální úspěchy v podobě druhého místa ve Zlatém míči 2024 nebo přes 100 nastřílených gólů v dresu Los Blancos, O tom, že patří mezi světovou elitu, nemůžou pochybovat ani jeho největší odpůrci.

Pár brazilských fanoušků by možná nesouhlasilo. Zatímco v klubu Vinícius doručuje i v těch nejvypjatějších momentech, v národním týmu je jeho sbírka trofejí i gólů o poznání chudší. Za Seleção zatím nastoupil do 48 zápasů, ve kterých vstřelil pouze devět gólů. Až se nechce věřit, že je to ten stejný hráč, jenž před deseti lety zaujal všechny evropské skauty na jihoamerickém šampionátu U15, kde dotáhl Brazílii ke zlatu sedmi góly. Nebo ten, který za U17 nasázel 17 branek v 19 startech.

Gólová bilance je jedna věc, sbírka trofejí druhá. I v tomto ohledu ale Vinícius v brazilské reprezentaci na větší zářez čeká. Jako střídající hráč zažil domácí Copa Amériku, která v roce 2021 skončila hořkou porážkou ve finále s Argentinou. O rok později už byl v základu na světovém šampionátu v Kataru, kde Brazílie padla na penalty ve čtvrtfinále s Chorvatskem. A čekání na zlato neukončila ani poslední Copa América v roce 2024, kde Kanárci opět ve čtvrtfinále nestačili na Uruguay. Vinícius u toho nebyl, o nejdůležitější zápas turnaje totiž přišel kvůli kartám. Jak jinak.

Historicky nejúspěšnější fotbalový národ, který při dosavadních 22 účastech na mistrovství světa zažil hned osmkrát semifinále a pětkrát zlatou radost, tak na větší úspěch čeká už od roku 2019, kdy naposledy ovládl Copa Amériku. Pokud budeme brát v potaz jen světové šampionáty, zůstává poslední medailí zlato z roku 2002. Od té doby trvá čtvrtfinálové prokletí, které Brazilce zastavilo na čtyřech z pěti turnajích. Když už se navíc jednou do semifinále dostali, čekalo tam nažhavené Německo a s ním historický debakl, místo kterého by Seleção snad raději vypadli o kolo dřív.

Tlak na Viníciuse, největší současnou hvězdu brazilského fotbalu, je o to silnější. Některé fanoušky asi nedostane na svou stranu nikdy. Na to je až moc spojen s Flamengem, nejpopulárnějším klubem v zemi, který má právě proto spoustu zavilých odpůrců. Ty ostatní ale nezajímá jeho klubový původ, úspěchy či neúspěchy s Realem, možná ani bulvárem propíraný vztah s influencerkou Virginií Fonsecovou, který se po roční známosti rozpadl jen pár týdnů před mistrovstvím. Chtějí s Vinim a brazilským týmem slavit úspěch. Do té doby zůstává místo mezi Ronaldem, Rivaldem a dalšími legendami zavřené.

Útok na zlato

Uruguayec Ramón Platero v roce 1925. Ital Carlo Ancelotti v roce 2025. Jediní dva cizinci, kterým kdy byla svěřena čest trénovat brazilský reprezentační tým. V případě bývalého bosse Juventusu, Chelsea nebo Realu by se možná dalo argumentovat, že po letech s Viníciusem, Rodrygem a dalšími zástupci nejfotbalovějšího národa světa je tak trochu čestný Brazilec, i tak ale byl ale jeho loňský příchod na lavičku Seleção velká věc.

Že by to zatím byla výsledková hitparáda, to se říct nedá. Po ostudné porážce 1:4 s Argentinou, která v březnu 2025 stála místo Ancelottiho předchůdce, nebylo moc kam klesat, výrazné zlepšení se ale nekonalo. Brazílie sice podle očekávání postoupila na mistrovství světa, v tradičně našlapané jihoamerické skupině ale obsadila až páté místo, deset bodů za svým největším rivalem.

Ani v přátelských utkáních se Ancelottiho tým nevyvaroval zaváhání, když ale před pár dny před plnými tribunami v Riu rozstřílel Panamu 6:2, euforie ve vzduchu by se dala krájet. Zápasy, podle kterých se angažmá italského kouče bude hodnotit, teprve přichází. Všechno předtím byla jen předehra.

Brazílie veze na šampionát silný tým. Silný, ale ne beze slabin. Jak budou fungovat kraje obrany, kde prakticky není z čeho brát? Obstojí záloha s Guimaraesem nebo Casemirem proti silnějším soupeřům? Povede se všechny přestřílet tak jako outsidera z Panamy? Ve skupině se Skotskem, Haiti a Marokem by to až na souboj s posledním jmenovaným celkem nemusel být takový problém. Ale později v turnaji, třeba v obávaném čtvrtfinále?

Tam se bude muset Brazílie spoléhat na svůj našlapaný útok. Raphinha. Igor Thiago. Endrick. Gabriel Martinelli. Matheus Cunha. Neymar. A samozřejmě ten nejdůležitější. Vinícius Júnior. Na minulém šampionátu v Kataru už měl místo v základu, jeho hvězda v Realu ale teprve stoupala na vrchol. Největší tlak tehdy nesli na ramenou jiní. O čtyři roky později ale definitivně přichází jeho čas.

Pokud má Brazílie v příštích týdnech uspět, potřebuje Viníciuse v nejlepší formě. Potřebuje Viníciuse s čistou hlavou, nezatíženou složitou sezonou v Realu. Potřebuje Viníciuse, který v zápasech o všechno umí zářit jako nikdo jiný. Dočká se? Když je u toho Carlo Ancelotti, není rozumné sázet proti.