Ať žije první liga v Amazonii! Jak jsem se přimotal k brazilské fotbalové party na rovníku

Jsou v životě okamžiky, kdy si říkáte, že takovou kliku přece mít ani nemůžete. V loterii jsem sice nikdy miliony nevyhrál, ale teď si tak trochu připadám. Jak asi tušíte, do Amazonie se člověk nevydává zrovna kvůli tomu, aby si dopřál návštěvu druhé brazilské ligy. Ani já ne. Reportoval jsem z Belému pro Český rozhlas z každoroční klimatické konference OSN, kterou Brazilci záměrně a dosud nevídaně umístili do velkoměsta uprostřed pralesa.

Nevím, jestli to tak máte taky, ale při podobných cestách vždycky kontroluju, jestli se ve městě nehraje fotbal. Hrál se – a jaký. Belém má dva velké kluby a oba letos nastupovaly v celonárodní druhé lize. Zatímco Paysandu už bylo v době mého příjezdu jistým sestupujícím, Remo naopak sice poslední dobou klopýtalo, ovšem stále se pralo o postup do brazilské Serie A – o návrat po dlouhých jednatřiceti letech.

No a Pelé s Garrinchou a dalšími fotbalovými bohy tam nahoře chtěli, aby všechno musel rozseknout zápas Remo vs. Goiás. Poslední kolo. Přímý souboj o postup. Domácí po sérii tří utkání bez výhry závislí i při svém vítězství na dalších výsledcích. A to všechno ani ne 24 hodin po konci globální konference a necelých 24 hodin před mým odletem.

Město bylo už celý týden před tímhle mačem jako na trní. Taxikáři o ničem jiném nemluvili. A navzdory skepsi mého pana domácího („To bude vyprodané, pustím si to v televizi…“) se ještě dala sehnat vstupenka. Díky Pelé! Díky Garrincho!

Fotbal mezi mangovníky

Brazilci tuze rádi pojmenovávají své stadiony po novinářích. Maracaná v Riu de Janeiru nese oficiálně jméno Mária Filha – ten před sto lety znamenal zjevení a proměnil způsob, jakým se v Brazílii o fotbale psalo. Připisuje se mu například dnes už pod kůží Brazilců zažraný výraz Fla-Flu pro největší derby v Riu mezi Flamengem a Fluminense. Zdejší stadion v Belému se pro změnu jmenuje po jistém Edgaru Augustu Proencovi. Ten v podobné době jako Filho razil cestu fotbalové novinařině v Amazonii, kde byl i u založení první rozhlasové stanice.

Lidově se víc než padesátitisícový stadion kdesi na půl cesty mezi centrem Belému a pralesem jmenuje Mangueirão. Je to podle zdejších mangrovových mokřadů a také mangovníků, které jsou pro tuto oblast typické. Při chůzi po městských bulvárech musíte dávat pozor, aby vás přezrálé mango netrefilo do hlavy – padají pořád a místní se jejich trháním z mangových stromů na ulicích a následným prodejem i živí. Nebo si jich i z bytového domu skočí prostě několik natrhat k snídani, jako to dělají moji hostitelé.

Kromě toho má domácí stadion Clube do Remo přízvisko „olympijský“, i když olympijské hry se tu nikdy nekonaly a v zájmu amazonské džungle i nás všech doufejme, že ani nebudou. Jsme totiž asi sto kilometrů jižně od rovníku, v deltě Amazonky a dalších velkých řek, v oblasti složitě přístupné po zemi a plné vzácných ekosystémů. Velké fotbalové zápasy se tu čas od času konají – třeba letošní brazilský superpohár. Brazilské „selecão“ tu také odehrálo zápas kvalifikace MS 2026 proti Bolívii.

Z taxíku vystupuju v zácpě necelý kilometr od betonové dominanty, ke které míří davy v tmavomodrých stejnokrojích Clube do Remo. Všude je cítit vůně pečeného masa, které tu stánkaři připravují na grilu a prodávají ke snědku přímo ze špejle. Z reproduktorů hraje brazilský pop a do toho se s klaksony aut překřikují prodejci piva, kteří vás vábí, abyste si plechovku vytáhli právě z jejich chladicího boxu.

A protože jsme v Belému, dá se tu občerstvit i nápojem z čerstvě natrhaných bobulí superpotraviny acaí. Tady ve své ryzí formě chutná úplně jinak než sladké produkty z acaí prodávané u nás. Dřeň z tohoto plodu se tu pije, ale hlavně taky jí od rána do večera. Typicky zahuštěná maniokovou moukou jako příloha ke smažené rybě.

Z davu obzvlášť vyčnívají některé postavičky. Paulo, se kterým se dávám na chvíli do řeči, přišel vystrojený, jako by měl proti Goiásu sám nastoupit – má na sobě dres, trenky i stulpny svého klubu, v ruce fotbalový míč a směje se od ucha k uchu. „Náš klub má největší fanouškovskou základnu tady na severu Brazílie. Fotbal tu přináší lidem hodně radosti,“ připomíná Paulo pro našince těžko představitelnou míru zdejší chudoby. Většina obyvatel Belému žije v domech bez věcí pro nás naprosto základních, jako je kanalizace. Cesta z centra města ke stadionu vede přes řadu chudinských čtvrtí, které si nijak neliší od nejznámějších favel z Ria nebo Sao Paula. Snad jen tím, že nejsou v kopcovitém terénu, protože Belém je rovina.

Postupuju směrem ke stadionu a o kousek dál křičí Severino: „Deset! Deset! Kupte si šálu za deset!“ Zatímco se s ním snažím navázat hovor, už mám tenhle doplněk v barvách Clube do Remo na krku – teď už nejde odmítnout. Podávám Severinovi brazilskou bankovku v hodnotě necelých čtyřiceti českých korun a on zapomíná na své obchodnické poslání a začíná nervózně vypočítávat, jaká kombinace výsledků by Remo dostala do Serie A. Naděje se v něm mísí s nervozitou.

Tabulka druhé brazilské ligy je skutečně našlapaná a Remo potřebuje kromě své výhry i porážku aspoň jednoho ze dvou dalších týmů kolem postupových příček. Jedním z nich je Chapecoense – klub, který před několika lety zažil obří tragédii při pádu letadla s mužstvem svých hráčů na palubě (psali jsme o tom formou dopisů fanynky z Chapecó Mariny a v rozhovoru s novinářem, který pád letadla přežil).

Jako když narazíte do zdi

Nakonec si musím za deset realů koupit i pláštěnku od Severinova parťáka Reginalda. Svou jsem zapomněl v ubytování a šedivý amazonský mrak, který nám chvíli výhružně kroužil nad hlavami, se mění v nefalšovaný tropický liják. Ten tu přichází víceméně každý den a výhoda je, že v tomto ročním období odchází stejně rychle, jako přichází. Nevýhodu to má ale tu, že když se neschováte, stačí půlminuta a jste mokří až na kost.

Totéž platí o pyrotechnice, kterou odpaluje nejen publikum (za kotel lze označit celou velkou tribunu naproti hlavní), ale „oficiální cestou“ i pořadatelé samotní. Po vrcholném čísle se celá polovina stadionu zahalí do neproniknutelné tyrkysově modré mlhy a s úvodním hvizdem je potřeba počkat, než tento efekt vyvane.

Carlos, kterého jsem zmiňoval, přišel na fotbal v pětičlenné skupině. „To je syn, manželka, bratr a synovec,“ vyjmenovává postupně svůj doprovod. „Jen moje máma musela zůstat doma. Je jí přes osmdesát a už to nezvládá. Moc ji to mrzí a až přijdeme, budeme jí to muset všechno vylíčit,“ říká asi padesátiletý muž.

Zpočátku to nevypadá na veselý příběh. Domácí hned po pár minutách inkasují a Carlos se střídavě chytá za svou olysalou hlavu nebo sepjatýma rukama za nos. Do toho kouří jednu cigaretu za druhou. „Já tu budu, ať do Serie A postoupíme, nebo ne. To je jasný. Láska ke klubu nezávisí na výhře nebo na prohře,“ připravuje se Carlos na černý scénář. Je na něm ale znát, jak by ho mrzelo, kdyby si zdejší „Lvi“, jak se klubu přezdívá, nechali po takové sezóně postupovou kořist upláchnout.

Kolem nás mají na tribuně žně prodavači pizzy, brazilských ořechů či sladké pochoutky churros. A když v poslední minutě první půle domácí srovnávají na 1:1, pivo z kelímků najednou létá vzduchem v takovém množství, že musím radši urychleně schovat rekordér. Kombinace ostatních poločasových výsledků je příznivá, takže celý stadion cítí, že ač to vypadalo hodně zle, klub z Belému je jeden gól od postupu.

Snažím se o přestávce sondovat víc do hloubky, co znamená fotbal pro Brazilce tady uprostřed amazonské džungle. Ale je to prakticky nemožné. Novinář z neznámé země kdesi v Evropě na zápase druhé brazilské ligy na rovníku, to je pro místní neodolatelná atrakce. Zkoumají a zpovídají spíš oni mě, plácají mě po zádech a nadšeně vykřikují, že „gringos fandí Remu“.

Abych je trochu zchladil, ptám se, jestli už zpracovali zápas, který jsem tu zažil naposledy – porážku 1:7 od Němců v semifinále domácího mistrovství světa. Dočkávám se několika přísných pohledů a ujištění, že je to sice historie, ale pořád to bolí. „Ale Scolari je stejně nejlepší trenér,“ ozývá se taky z hloučku. „Fotbal, to jsou naši Lvi, znamená pro nás spoustu emocí, celý život,“ říká nakonec dáma ve starším středním věku Cristina. A přidává tip, že Remo zápas otočí. „Tři jedna to skončí!“

My jsme kulturní dědictví!

Nevím, jestli je Cristina vědma nebo jestli si na to aspoň vsadila, ale Remo skutečně ve druhém poločase přidává ještě dvě branky. Lidi se tu můžou zbláznit nadšením. Atmosféra, kterou to vyvolává, je směsicí karnevalového veselí, nervózního ohryzávání nehtů a hromadného hypnotizování displejů. Právě tam je teď ukryté tajemství, jak tohle drama nakonec dopadne. Všichni sledují ve svých mobilech online a někteří i video přenos utkání Cuiabá – Criciúma, kde momentálně hlavní soupeř Rema v boji o postup o gól prohrává – a hraje venku a o deseti.

Znáte to – minuty se vlečou… a vlečou… Ale pak v rozmezí několika okamžiků pískají sudí na obou stadionech konec. „Konec! Je konec!! Jsme v Serii A!!! Sakra, my jsme v první lize!!!“ vykřikuje Janaína, Carlosova manželka, a po tvářích se jí štěstím koulejí slzy. O Carlose jako by se pokoušel infarkt, když se trochu uklidní po svých euforických výkřicích. Oba střídavě mačkají svého desetiletého syna. Všichni si vítězně plácají, výskají, líbají se. Muž kousek od nás skotačivě poskakuje po sedačkách. Odkudsi přibíhá rozradostněná asi osmdesátiletá fanynka s energií dorostenky.

A když stovky příznivců proniknou z tribun přímo za hráči na trávník, kordon policistů to dobrovolně vzdává a uvolňuje cestu i ostatním. „Pojďte, jdeme,“ zavelí mávnutím ruky Carlos a naše skupinka si klestí cestu na hřiště taky. Začíná ta pravá brazilská fotbalová party na rovníku. Zdejší Brazílie je živelnější než ta „evropštější“ na jihu země. Fanoušci se skupinově fotí s klubovými vlajkami, někteří si meditativně lehají na trávník a několik jich vylezlo na břevno, aby si užili tu nádheru pohledem svrchu.

„Dovedeš to pochopit? My tu teď budeme chodit na Flamengo, São Paulo, Palmeiras!“ jásají obyvatelé Belému z postupu mezi legendární kluby po víc než třiceti letech. Relativně slavné doby Nacionalu z Manausu jsou dávno pryč a nejvyšší brazilská soutěž je raritou nejen tady, ale v celé brazilské Amazonii.

Edivaldo, starší muž, který se po hřišti prochází s osobním transparentem, první ligu tady v Belému pamatuje. Právě o tom na své ceduli píše a má tam připnuté i vstupenky z té dávné doby. „V roce 1994, když jsme hráli první ligu naposledy, tak jsem tu byl. Slíbil jsem si, že nevstoupím na tenhle trávník, dokud zase nepostoupíme. A je to tady!“ raduje se. „Myslím, že tohle skvělé publikum by mělo být uznáno za kulturní dědictví státu Pará. A měly by to respektovat celá Brazílie i celý svět – protože takhle se fandí jenom tady v Pará!“ dme se pýchou na svůj region.

Pro chudší, od zbytku země odstřižený sever, kde se i Brazilci z velkých měst na jihu často cítí spíš jako cizinci na dovolené v zahraničí, je to velké zadostiučinění. Jeden den tu skončila globální akce OSN s padesáti tisíci účastníky a druhý den postup mezi elitu víc než 200milionové země, kde je fotbal posvátný. Lidé tu najednou mají dojem, že Belém se stal středobodem vesmíru. A nejde jim to nepřát.