Jsou v životě okamžiky, kdy si říkáte, že takovou kliku přece mít ani nemůžete. V loterii jsem sice nikdy miliony nevyhrál, ale teď si tak trochu připadám. Jak asi tušíte, do Amazonie se člověk nevydává zrovna kvůli tomu, aby si dopřál návštěvu druhé brazilské ligy. Ani já ne. Reportoval jsem z Belému pro Český rozhlas z každoroční klimatické konference OSN, kterou Brazilci záměrně a dosud nevídaně umístili do velkoměsta uprostřed pralesa.
Nevím, jestli to tak máte taky, ale při podobných cestách vždycky kontroluju, jestli se ve městě nehraje fotbal. Hrál se – a jaký. Belém má dva velké kluby a oba letos nastupovaly v celonárodní druhé lize. Zatímco Paysandu už bylo v době mého příjezdu jistým sestupujícím, Remo naopak sice poslední dobou klopýtalo, ovšem stále se pralo o postup do brazilské Serie A – o návrat po dlouhých jednatřiceti letech.
No a Pelé s Garrinchou a dalšími fotbalovými bohy tam nahoře chtěli, aby všechno musel rozseknout zápas Remo vs. Goiás. Poslední kolo. Přímý souboj o postup. Domácí po sérii tří utkání bez výhry závislí i při svém vítězství na dalších výsledcích. A to všechno ani ne 24 hodin po konci globální konference a necelých 24 hodin před mým odletem.
Město bylo už celý týden před tímhle mačem jako na trní. Taxikáři o ničem jiném nemluvili. A navzdory skepsi mého pana domácího („To bude vyprodané, pustím si to v televizi…“) se ještě dala sehnat vstupenka. Díky Pelé! Díky Garrincho!
Brazilci tuze rádi pojmenovávají své stadiony po novinářích. Maracaná v Riu de Janeiru nese oficiálně jméno Mária Filha – ten před sto lety znamenal zjevení a proměnil způsob, jakým se v Brazílii o fotbale psalo. Připisuje se mu například dnes už pod kůží Brazilců zažraný výraz Fla-Flu pro největší derby v Riu mezi Flamengem a Fluminense. Zdejší stadion v Belému se pro změnu jmenuje po jistém Edgaru Augustu Proencovi. Ten v podobné době jako Filho razil cestu fotbalové novinařině v Amazonii, kde byl i u založení první rozhlasové stanice.
Lidově se víc než padesátitisícový stadion kdesi na půl cesty mezi centrem Belému a pralesem jmenuje Mangueirão. Je to podle zdejších mangrovových mokřadů a také mangovníků, které jsou pro tuto oblast typické. Při chůzi po městských bulvárech musíte dávat pozor, aby vás přezrálé mango netrefilo do hlavy – padají pořád a místní se jejich trháním z mangových stromů na ulicích a následným prodejem i živí. Nebo si jich i z bytového domu skočí prostě několik natrhat k snídani, jako to dělají moji hostitelé.
Kromě toho má domácí stadion Clube do Remo přízvisko „olympijský“, i když olympijské hry se tu nikdy nekonaly a v zájmu amazonské džungle i nás všech doufejme, že ani nebudou. Jsme totiž asi sto kilometrů jižně od rovníku, v deltě Amazonky a dalších velkých řek, v oblasti složitě přístupné po zemi a plné vzácných ekosystémů. Velké fotbalové zápasy se tu čas od času konají – třeba letošní brazilský superpohár. Brazilské „selecão“ tu také odehrálo zápas kvalifikace MS 2026 proti Bolívii.
Z taxíku vystupuju v zácpě necelý kilometr od betonové dominanty, ke které míří davy v tmavomodrých stejnokrojích Clube do Remo. Všude je cítit vůně pečeného masa, které tu stánkaři připravují na grilu a prodávají ke snědku přímo ze špejle. Z reproduktorů hraje brazilský pop a do toho se s klaksony aut překřikují prodejci piva, kteří vás vábí, abyste si plechovku vytáhli právě z jejich chladicího boxu.
A protože jsme v Belému, dá se tu občerstvit i nápojem z čerstvě natrhaných bobulí superpotraviny acaí. Tady ve své ryzí formě chutná úplně jinak než sladké produkty z acaí prodávané u nás. Dřeň z tohoto plodu se tu pije, ale hlavně taky jí od rána do večera. Typicky zahuštěná maniokovou moukou jako příloha ke smažené rybě.
Z davu obzvlášť vyčnívají některé postavičky. Paulo, se kterým se dávám na chvíli do řeči, přišel vystrojený, jako by měl proti Goiásu sám nastoupit – má na sobě dres, trenky i stulpny svého klubu, v ruce fotbalový míč a směje se od ucha k uchu. „Náš klub má největší fanouškovskou základnu tady na severu Brazílie. Fotbal tu přináší lidem hodně radosti,“ připomíná Paulo pro našince těžko představitelnou míru zdejší chudoby. Většina obyvatel Belému žije v domech bez věcí pro nás naprosto základních, jako je kanalizace. Cesta z centra města ke stadionu vede přes řadu chudinských čtvrtí, které si nijak neliší od nejznámějších favel z Ria nebo Sao Paula. Snad jen tím, že nejsou v kopcovitém terénu, protože Belém je rovina.
Postupuju směrem ke stadionu a o kousek dál křičí Severino: „Deset! Deset! Kupte si šálu za deset!“ Zatímco se s ním snažím navázat hovor, už mám tenhle doplněk v barvách Clube do Remo na krku – teď už nejde odmítnout. Podávám Severinovi brazilskou bankovku v hodnotě necelých čtyřiceti českých korun a on zapomíná na své obchodnické poslání a začíná nervózně vypočítávat, jaká kombinace výsledků by Remo dostala do Serie A. Naděje se v něm mísí s nervozitou.
Tabulka druhé brazilské ligy je skutečně našlapaná a Remo potřebuje kromě své výhry i porážku aspoň jednoho ze dvou dalších týmů kolem postupových příček. Jedním z nich je Chapecoense – klub, který před několika lety zažil obří tragédii při pádu letadla s mužstvem svých hráčů na palubě (psali jsme o tom formou dopisů fanynky z Chapecó Mariny a v rozhovoru s novinářem, který pád letadla přežil).
Nakonec si musím za deset realů koupit i pláštěnku od Severinova parťáka Reginalda. Svou jsem zapomněl v ubytování a šedivý amazonský mrak, který nám chvíli výhružně kroužil nad hlavami, se mění v nefalšovaný tropický liják. Ten tu přichází víceméně každý den a výhoda je, že v tomto ročním období odchází stejně rychle, jako přichází. Nevýhodu to má ale tu, že když se neschováte, stačí půlminuta a jste mokří až na kost.
Nadace Tipsport se věnuje hlavně tématům udržitelnosti, rozvoji svého domovského regionu Berounska a podpoře demokratických hodnot. Grantovými výzvami podporuje ekologické projekty, kvalitní výsadby stromů a péči o ně po celé republice nebo rozvoj občanského a neziskového sektoru na Berounsku. Stojí mimo jiné za projekty Tipsport pro legendy, Zaměstnanecký solidární fond nebo Sport bez odpadu.
Čvachtám si to loužemi ke své vstupní bráně a učím se od zkušenějších. Spousta Amazoňanů si nekomplikuje život pláštěnkami, ale prostě se svlékli do půl těla. Je teplo, a tak po sobě nechávají obří kapky stékat a počkají, až prostě zase uschnou. A zatímco moje tenisky se uvnitř mění v brouzdaliště, všímám si, že mnoho místních tu chodí na fotbal mazácky v žabkách.
Tahle rovníková sprcha přichází velmi vhod hlavně hráčům. V těchto dnech na konci listopadu je tu konstantně kolem dvaatřiceti až třiatřiceti stupňů Celsia, výjimečně i lehce pod třicet, což může být právě teď. Ovšem vysoká vlhkost vzduchu dělá z těchto teplot úplně jinou prádelnu, než na co jsme v létě zvyklí u nás. Hrát fotbal v místním parnu může být opravdu zabijácky vyčerpávající.
Teď sice ani za bouřky rozhodčí duel nepřerušuje, což taky nejsou zrovna bezpečné podmínky, ale po dvou zahřměních se oblačnost definitivně přežene, vzduch se relativně zchladil a vysoké tribuny o půl páté odpoledne zakrývají už celý trávník stínem.
Dnes proto není nutné dělat během zápasu přestávky na pití a na občerstvení organismu, což je tu jinak standardem. „Od července do října tu bývá třicet pět až čtyřicet stupňů, takže hráči přestávky potřebují,“ říká mi fanoušek Carlos, vedle něhož trávím na tribuně velkou část utkání. Vzpomínám si, že když se před jedenácti lety hrálo ještě hlouběji v Amazonii v Manausu mistrovství světa, Američan Jermaine Jones nám po zápase s Portugalskem v novinářské mixzóně vyprávěl, že vyběhnout z klimatizované šatny na hřiště je tady jako rozeběhnout se proti zdi. Tak moc zdejší vzduch člověka omráčí. „Těžko se to popisuje, běžte si to vyzkoušet,“ smál se tehdy.
Od té doby uběhla další dekáda globálního oteplování a rychlé proměny klimatu. Teploty se tu zvyšují a ne všechno jde řešit zmrzlinou (místní vyhlášená je hlavně tapioková) nebo skokem do řeky. V posledních letech Amazonie zažila kritické sucho, kdy v deštném pralese vysychaly řeky a ve velkém umíraly zdejší ryby i savci. Kromě toho pokračuje odlesňování – byť poslední rok nejpomaleji za poslední desetiletí.
Když na to chtějí vědci či různé organizace upozornit, často používají oblíbený fotbalový přepočet. Zrovna letos v říjnu spuštěná iniciativa Amazonská liga uvádí, že zdejší prales, který tvoří třetinu všech tropických deštných lesů světa, mizí tempem šesti fotbalových hřišť za minutu. Příčinou je hlavně vypalování a kácení kvůli zemědělství, zejména chovu dobytka a pěstování sóji.
Mezi roky 1985 a 2023 takto Amazonie přišla o víc než 88 milionů hektarů původního ekosystému, celkově už se oproti původní rozloze zmenšila přibližně o 17 procent. Přírodovědci varují, že pokud toto číslo dosáhne 20 až 25 procent, dostane se Amazonie do bodu zlomu, za kterým začne nevratně degradovat z deštného pralesa v savanu, což by mělo drtivý dopad na celý svět. Amazonská džungle ukládá spoustu uhlíku, pomáhá tím ochlazovat planetární klima a reguluje také do velké míry koloběh vody na Zemi.
Ve snaze Amazonii zachránit vznikají i projekty, které využívají právě fotbal. Vzhledem k tomu, jak celá Jižní Amerika tuhle hru miluje, dává to smysl. Například v kolumbijské části Amazonie před časem spustili iniciativu „Fotbal pro les“, která přímo v terénu spojuje dětské fotbalové tréninky a vzdělávání na téma udržitelného hospodaření v pralese.
Vyburcovat svět k většímu zájmu o pomoc ohrožené amazonské džungli měla za cíl i konference COP30 tady v Belému. Když se na stadionu ptám fanoušků Clube do Remo, jestli ji sledovali a co je důležitější, jestli výsledek tohoto globálního summitu, nebo dnešního zápasu druhé brazilské ligy, je to pochopitelně Cimrmanova zbytečná otázka v kriminalistice. „Futebol! Futebol!!“ překřikují se, když mi odpovídají.
Tady na rovníku můžete snadno zavadit o lecjakou horečku. Většinu z nich opravdu chytit nechcete, ale já se nakazil tou fotbalovou hned s příchodem do ochozů. „My všichni jsme Clube do Remo, tu lásku svět neviděl!" zní stadionem a lidi kolem skáčou, tleskají rukama nad hlavou a zpívají – a to se pořád ještě nezačalo hrát. Výkop má oproti oficiálnímu času deset minut zpoždění, se zdejší uvolněnou mentalitou žádný problém.
Slavia v sobotu přehrála Slovácka, porazila ho 3:0 a dál vede ligu. Do vedení šla ale po penaltě, která vypadá sporně a třeba televizní expert Antonín Rosa by ji odvolal. Jak to vidíte vy?
Jste znalci fotbalu? Máte dobrou paměť? Řekneme vám jména klubů, vy nám hráče, který za ně hrál. Jde o české i světové fotbalové hvězdy z nedávné minulosti.
Už v pátek FIFA vylosuje skupiny mistrovství světa 2026. Česko tak před březnovou baráží získá dodatečnou motivaci. Bude vědět, na koho v Americe narazí, když se na MS 2026 dostane. Vyzkoušejte si u nás vlastní los a zjistěte, se kterými všemi týmy se Česko v létě může potkat.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
