Frťala o mládeži: Problém je ve státě. Hodina tělocviku týdně je degradace pohybu a zdraví

Do Teplic jste se vrátil poté, co jste v sezoně 2020/2021 s Hradcem postoupil do ligy. Můžete se ohlédnout za tím, jak se tohle rozhodnutí rodilo?

Upřímně – hlavní důvod byl covid. Když jsem onemocněl, strávil jsem pět dnů doma v horečkách. V Hradci jsem byl šťastný, protože jsem tam našel lidi, se kterými jsme fungovali. Samozřejmě i tam byly problémy, ale vzájemně jsme se respektovali. Dali jsme si za cíl postup do ligy v tříletém horizontu. Jenže jak jsem byl doma, uvědomil jsem si, jak osamocená tam je manželka. Syn už od nás odešel. A vyhodnotil jsem si to tak, že v Hradci jsem sice šťastný já, ale nechci připustit, aby manželka byla nešťastná doma. Byl jsem pryč šest sedm let a definitivně se to ve mně zlomilo. Když jsem se v Hradci vrátil do tréninkového procesu, radši jsem to oznámil hned, aby si o mně nemysleli, že jsem vypočítavý – že když postoupíme, zůstanu, a když nepostoupíme, radši odejdu.

Jak to vedení Hradce přijalo?

Oznámil jsem to Jirkovi Sabou a Richardovi Juklovi. Postup jsme nakonec uhráli, dvě kola před koncem za mnou Jirka přišel s tím, ať teda řeknu, jak to vnímám. Odpověděl jsem mu, že svůj názor nezměním. Vybojovali jsme postup, už jsme věděli, že bude nový stadion, takže jsem to bral tak, že jsme dílo dokončili a můžu odejít s čistým svědomím. Samozřejmě mě mrzelo, že jsem tam nepokračoval, ale doma jsem něco slíbil. A když něco slíbím, nechci to měnit.

Práci v Teplicích jste měl domluvenou předem?

Během té doby od mého rozhodnutí, kdy jsem ještě byl v Hradci, což byly nějaké tři měsíce, přicházely z Teplic kontakty. Říkal jsem jim, že jsem svůj konec v Hradci oznámil, ale že se na pozici hlavního trenéra v Teplicích necpu.

Tu možnost jste už předtím měl, že?

Ano, už dvakrát předtím něco na tohle téma proběhlo, ale s díky jsem odmítl právě proto, že jsem byl domluvený na tom tříletém období v Hradci.

Do Teplic vás lákali i potřetí na pozici hlavního trenéra?

Ne, ale říkal jsem, že kdyby se nějaká pozice v klubu otevřela, rád bych ji přijal. Kdyby se nenašla, nic se neděje, trénoval bych někde pro zábavu. A věci se vyvinuly tak, že se naskytlo místo šéftrenéra mládeže.

Do jakého stavu jste v Teplicích přišel? Zmínil jste infrastrukturu...

Pohyboval jsem se tady už během svého angažmá v Hradci. Když jsem chodil po městě, slyšel jsem jen kritiku. Nic pozitivního. Nepříslušelo mi pouštět se do nějakých diskuzí, tak jsem spíš naslouchal. A když jsme se domluvili, první měsíc jsem si udělal audit. Původně jsme byli dohodnutí, že se budu věnovat kategoriím od šestnáctky do devatenáctky, ale abych našel problémy v jejich hloubce, vzal jsem to od kategorií do deseti jedenácti let. Minimálně půl roku jsem se rozhlížel a jako první úkol jsem si dal, aby se zlepšily vztahy s kluby v okolí.

V čem byl problém?

Často to byly banality – ego, ješitnost... Nerespektovaly se věci, které byly domluvené. Troufnu si říct, že jsme zakopali válečnou sekeru a všichni pochopili, že Teplice by měly být výstavní skříní regionu. Že fotbal děláme pro děti a že tady v Teplicích nemáme kde trénovat. I Teplice musely pochopit, že bez okolních klubů se nikam nepohneme. Každý management v každé profesi by měl hledat řešení, využívat lidský potenciál, který je obrovský. Buď ho v lidech probereš, nebo budou pořád zakonzervovaní v tom, že jim někdo ubližuje, že jim škodí. Takoví lidé tě spíš vysávají. Musím říct, že nebyl jediný regionální klub, se kterým bychom nenašli společnou řeč.