Slyšet dnes na fotbalovém stadionu fanouškovské chorály a nadšené povzbuzování je naprosto běžná věc, nad níž se nikdo nepozastaví. Ani při mezistátních zápasech.
Když s tím ale při semifinále mistrovství světa v roce 1958 vyrukovali švédští příznivci, cítili se Němci dotčeni. Mluvili o nechutné provokaci a šovinismu. Těžce situaci nesli i proto, že emotivní zápas v Göteborgu prohráli 1:3 a sen o obhajobě titulu byl pryč.
Skandovaný pokřik „Heja! Heja!“ dokonce na několik let narušil vztahy obou zemí.
Pokud si po zisku titulu z Bernu 1954 Němci v západní části rozdělené země mysleli, že svět, minimálně ten fotbalový, je znovu a bez výhrad přijal mezi sebe, tak šampionát ve Švédsku je vyvedl z omylu.
Domácí tisk o nich od začátku referoval velmi nelichotivě. Vyžíval se v militantním slovníku a válečných reminiscencích. Připomínal nacistickou minulost země, o hráčích psal jako o lamačích kostí a přirovnával je k tankům, které všechno převálcují, trenéra Seppa Herbergera označil za otrokáře.
Pravda, ani němečtí novináři se nedrželi zkrátka. S gustem švédské reprezentanty titulovali jako žoldáky, protože pět z nich působilo v italské Serii A.
Zase po týdnu se po zápase Dukly řeší sporné posouzení jedné z klíčových situací ze strany rozhodčích. Podle expertů z TV studia měla kopat penaltu, její trenér viděl problém jinde. Rozhodčí vysvětlil svůj pohled.
Baník odvrátil první sestupový mečbol a teď ho čeká další týden pravdy. V baráži proti Táborsku.
Proč slovenský fotbal zabředl do dluhů? Football Club mluvil s insidery o příčinách, atmosféře i katarzi, jež zůstává v nedohlednu.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
