Pokud pomineme úřední vyřazení válečného agresora Ruska z baráže a odstoupení KLDR a několika ostrovních ministátů, kvalifikace na poslední mistrovství světa v Kataru proběhla hladce a bezproblémově. Dvě stovky zemí z šesti regionálních konfederací odehrály 865 utkání, podle přesně nalajnovaného jízdního řádu.
V počátcích světových šampionátů to tak nebývalo. Pro úvodní turnaj v roce 1930 vlastně nebylo třeba žádnou kvalifikaci vymýšlet. Zahrál si každý, kdo byl v časech hospodářské krize ochoten nasednout na loď a připlout do Uruguaye. Vedle domácího mužstva se našlo jenom dvanáct zájemců, z toho pouze čtyři z Evropy.
Právě na jejich popud se šampionát nehrál vyřazovacím způsobem, nýbrž ve čtyřech skupinách. Když už se týdny trmácíte přes půl světa, nechcete se vracet hned po jedné porážce.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
