Real Madrid a FC Barcelona. Dva ikonické kluby vévodí fotbalovému světu. Řadí se mezi nejúspěšnější a nejpopulárnější celky planety a patří i k nejsilnějším marketingovým značkám. Jejich vzájemný souboj – El Clásico – je nejprestižnější a nejsledovanější fotbalové utkání na světě.
Jádro rivality mezi Realem a Barçou ale leží hluboko ve složité španělské historii a daleko přesahuje sportovní rozměr fotbalového zápasu. Klání Realu a Barcelony je nejen souboj dvou historicky nejsilnějších španělských týmů a bitva největších španělských měst, ale také střet dvou národů, odlišných politických názorů a hodnot. Každé utkání Realu Madrid a Barcelony je konfrontací španělského centralismu a katalánské touhy po samostatnosti. El Clásico rozděluje celou španělskou společnost.
Když se v roce 1902 utvořil Madrid Football Club, první verze Realu, stěžejními postavami byli bratři Juan a Carlos Padrósovi. Historici Realu Madrid, klubové muzeum a pravověrní fanoušci radši vůbec nezmiňují, nebo jen malým písmem a tenkým hláskem přiznávají, že oba zakladatelé a pozdější prezidenti Realu byli rodáci z Barcelony.
Zpočátku zvláštní rivalita mezi kluby neexistovala. Hráči Realu i Barçy sice začali sbírat triumfy v Copa del Rey už v prvním desetiletí 20. století, ale v přímé bitvě o titul se celky dlouho nepotkávaly. První finále španělského poháru, které mělo podobu El Clásika, proběhlo až v roce 1936. Real, v období druhé španělské republiky bez královského přídomku jen jako Madrid FC, porazil Barcelonu 2:1. V té době už ale šlo o souboj s velmi vyhrocenou atmosférou na hřišti i mimo ně. Fotbalové soupeření bylo úzce provázáno s dlouhodobými a vleklými národnostními, politickými i kulturními střety.
Počátky napětí mezi Katalánskem a centrální španělskou mocí lze najít už v 16. století, kdy Karel V. Habsburský spojil Kastilii a Aragonii, jejíž součástí bylo i Katalánsko. Dominantním a vládnoucím regionem vznikajícího Španělska se stala Kastilie. Začal tak růst i význam a velikost města Madrid. S nadvládou Kastilie Katalánci nesouhlasili a v průběhu staletí proti ní několikrát povstali.
Další kolo sporů se rozhořelo ve 20. století. Katalánské snahy o autonomii nebo samostatnost byly stejně jako projevy katalánské identity a kultury potlačovány už během diktatury Prima de Rivery ve 20. letech, zejména pak ale za generála Franciska Franka.
Franco se k moci dostal na konci 30. let po zničující občanské válce. Po svém vítězství zrušil veškerou autonomii takzvaných vedlejších zemí, tedy i Katalánska, a vztah mezi Madridem a Barcelonou – i jejími hlavními fotbalovými reprezentanty – se proměnil v čirou nenávist.
Ve vypjatých 30. letech 20. století se z barcelonského FC stal symbol katalánské identity. Fotbalový klub byl hlavním reprezentantem postojů a nálad Katalánců namířených proti centralizačním tendencím Madridu. Zlomovým momentem, kdy se FC Barcelona nevratně stala součástí celospolečenského a politického sporu v zemi, byla smrt katalánského právníka a politika Josepa Sunyola v srpnu 1936.
Sunyol byl člen strany Republikánská levice Katalánska a zároveň prezident FC Barcelona. Na začátku občanské války se vypravil na frontu s penězi pro republikánské jednotky, byl zajat Frankovými vojáky a bez soudu popraven. V reakci na to se kolem FC Barcelona utvrdil katalánský nacionalismus. Zášť katalánského lidu vůči fašistickému režimu, který se postupně ujímal vlády v zemi, rostla. Co všechno klub pro Katalánce znamenal (a pořád znamená), se odrazilo i v mottu, které se v tomto období s FCB začalo spojovat: Més que un club – víc než klub.
Jakub Markovič dostal v Lize mistrů životní šanci. A poradil si s ní ve velkém stylu. Vychytal Slavii velmi cennou remízu v Bergamu.
Plzeň v Římě, Sparta v Rijece a Olomouc proti Rakówu. Projděte si, kde tyhle evropské zápasy naladíte.
Slavii čeká třetí zápas v Lize mistrů. Opět v Itálii, opět s předním týmem Serie A. Jestli to tentokrát dopadne líp než na konci září v Miláně, sledujte večer na stanici Nova Sport 3.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
