Degradace trenérů je neskutečná, můžou za to i novináři. Pivarník o fotbalové kultuře i výchově

Před třiceti lety pomohl Rapidu Vídeň jako krajní záložník k návratu na rakouský fotbalový trůn a do bruselského finále Poháru vítězů pohárů proti PSG. Roman Pivarník na slávu nedávno zavzpomínal přímo na stadionu Rapidu, kam sezvali své uctívané hrdiny. Někdejší kouč Plzně, Olomouce nebo Bohemians, který poslední tři roky pracoval jako technický ředitel Slovenského fotbalového svazu, v rozhovoru pro podcast Hoňte tygra a Football Club vyprávěl také o vrtkavém trenérském řemeslu, úrovni ligy, fotbalové kultuře a hlavně důslednosti.

Jaká to byla ve Vídni sláva?

Až na to, že Rapid prohrál derby s Austrií 0:2, tak to bylo nachystané krásně. Vyprodaný zápas. V ročníku, kdy jsme získali titul, jsme vybojovali i skupinovou fázi Ligy mistrů, narazili jsme na Manchester United s Fergusonem, Beckhamem, v tom nejsilnějším složení. Narazili jsme také na Juventus Turín s Del Pierem a na Fenerbahce Istanbul.

Zase.

Ano, s Fenerbahce i Juventusem jsem se střetl už v Olomouci za trenéra Karla Brücknera v Poháru UEFA. Rapid nám udělal limitovanou edici dresů s našimi čísly, poděkovali nám, předali nám pamětné věci. O poločasové přestávce jsme byli po jednom vyvoláváni na plochu. Skandovali naše jména. Poděkovali jsme jak ultras, tak fanouškům na celém stadionu. Pěkná vzpomínka na staré dobré časy. Potkalo se 90 procent hráčů z týmu.

Fanoušci Rapidu by na vás zapomenout neměli i proto, že jste v posledním kole v přímém souboji o titul proti Sturmu Graz dal vítězný gól.

Na to se nezapomíná. Připomíná to i plno kvízů na stadionu a ve VIP. Byl to hodně zajímavý zápas prvního s druhým. Stačila nám doma remíza. Hlavně pohárové zápasy jsme hrávali v Prátru, protože kapacita našeho stadionu byla dvacet tisíc, což nestačilo. Prátr měl kapacitu padesát tisíc. Přesunul se tam i tento ligový zápas se Sturmem. Vyprodaný byl za šest hodin. Velké oslavy. První gól jsem dával v 7. minutě.

Ideální hroťák na centry do vápna?

Ideální. Zažil jsem i Milana Luhového a další velké hráče, kteří chtěli po každém tréninku od nás centry z pravé i levé strany. Zůstávali jsme a dávali jsme osmdesát až sto centrů. Dokázal to zakončovat nůžkami, hlavou, nohou. Velmi nepříjemný, silový hráč. Hrozně milý. Rádi se s Carstenem setkáváme.

Když jste přitom do Rapidu odcházel z Olomouce, tak jste přišel do klubu, který měl vážné finanční potíže. Jak jste se odrazili nahoru?

Byly dost velké problémy. Rapid se sotva ekonomicky zachránil v lize. Vypadal, že půjde do krachu. Zachránila ho banka Austria a další silný sponzor - benzinky Avanti s velkým srdcařem panem Nouzou. Vybudovali nový tým, nový klub. První rok jsme z osmého místa skončili třetí a vyhráli jsme rakouský pohár. Další rok se vyhrál titul, přes Dynamo Kyjev jsme se dostali do skupinové fáze Ligy mistrů. Rapid se nastartoval slušně za velmi krátkou dobu. Bylo nás třináct hráčů nad třicet roků. Vybudoval se velmi silný tým.

A vy jste si vybudoval velmi silný vztah k Rapidu. Máte ho pod kůží víc než Olomouc?

I když žiji v Olomouci, tak ano. Je to těmi úspěchy i celým pojetím klubu. Už v té době se rozbíhal marketing. Spojení vedení s hráči bylo blízké. Chodili jsme do vipky, potkávali se se sponzory. Ale to ne že jeden dva hráči, všichni s rodinami. V zimní pauze nás primátor Innsbrucku pozval na dovolenou - celé mužstvo s manželkami a dětmi jsme byli na lyžích. Měli jsme instruktory, program. Tohle u nás ještě nefunguje, i když se to zlepšuje.

Byl to rodinný klub?

Lidi měli k sobě blízko. Je to jediný klub - a byl jsem v dost klubech,- který vám pošle blahopřání ke každým narozeninám, Vánocům i s prezentem. Mám doživotní vipku jako legenda klubu. Když se na zápas nenahlásím, tak ji klub poskytne dál, aby místo mohlo být zaplněné. Rapid je většinou vyprodaný.

Jak se vám zamlouvá česká fotbalová kultura? Pohled na ni bohužel ovlivnilo běsnění fanoušků v Edenu po nedávném derby Slavie se Spartou. Oslavy titulu dopadly fiaskem.

Je to škoda. Udělalo se hodně práce a pak uděláte dva kroky zpátky. Když jsem přijel na Rapid, tak to byla první otázka, kterou jsem dostal, protože to běželo všude: Co se stalo? Je to negativní reklama. V novodobé historii se to stalo i na Rapidu, ale většinou je to spojené s negativní atmosférou, krizí. Tohle pro mě bylo neskutečné překvapení, jak se vlastní lidé v klubu dokáží porazit.

Fanoušci Slavie přenesli na stadion spoustu světlic. Jaký máte názor na pyrotechniku ve fotbale?

Celá doba se mění, celá společnost. Pravidla se zpřísňují. Fanoušci vám řeknou, že pyrotechnika k tomu patří. Z mého pohledu tam nepatří vůbec. Stadiony se uzavírají, je tam dvacet tisíc lidí. Viděli jsme, co se stalo ve Švýcarsku v zimě, jak ten prostor rychle chytil a lidé uhořeli. To je hned. Lidé si to neuvědomují.

Jinak by nemohli pálit světlice do lidí.

Mě nejvíc mrzí, že kluby se posunuly dál, jenže tohle se děje s tichým souhlasem vedení. Není možné přenést světlice v takovém množství jako na Slavii. Když jdete do vipky, prohledávají vás celého. Děláte fanouškům ústupky a oni vás potom v tomhle podrazí. Mohlo se stát cokoli. Na zápas jdete s tím, že jste v bezpečí. Nejde o to, že jsem proti pyru, je zkrátka zakázané, nemá to tam co dělat. Na konci ještě kluby za ně platí pokuty. V této společnosti je to pro mě neakceptovatelné.

Měl předseda Slavie Jaroslav Tvrdík vyvodit i osobní zodpovědnost?

Prohlášení pana Tvrdíka bylo na místě, krizový plán zvládl. Dokáži se vcítit do toho, že chcete dělat s fanoušky kompromisy, protože je tam potřebujete. Takže v určitých věcech nejste zásadový tak, jak byste měl být. Jste benevolentní a pak nastane to, co nastalo. Kupí se to, kupí a potom to vybouchne.

V této souvislosti se mluví také o celkové kultuře ve Slavii, o chování realizačního týmu, hráčů Bořila, Chorého nebo Douděry.

Proti realizačnímu týmu pana Trpišovského jsem koučoval, ještě když byli v Liberci. Mají to velmi postavené na emocích, ale nejsou to ty pozitivní emoce, jsou negativní. Oni chtějí, aby tam byly. Je to moc. Plno lidí na to roky poukazovalo. Mně to také vadí, protože doba se vyvíjí a také my jako lidé se musíme trošku měnit, přizpůsobit určitým věcem. Když jsem trénoval v Česku a na Slovensku, byl jsem spokojený, jak lavičky mezi sebou komunikovaly - s trenérem Kozlem, Chovancem, Radou, Šilhavým. Nastupovali jsme proti sobě ještě jako hráči a nebyl mezi námi problém. Přehnané emoce ve Slavii se táhly roky a pak to všechno vybouchne - u hráčů, lavičky a nakonec ten celkový výbuch.

Mělo vedení Slavie zakročit rázněji a hlavně zavčas proti takovému chování v klubu?

Myslím si, že pan Tvrdík to dělal, že mu to vadilo, že v poslední době pohovory s hráči měl. Potom je otázka důslednosti. Jste úspěšní a tak jste tolerantní k určitým věcem. Emoce chcete, ale u Slavie mi vadí. Velké kluby jako Real, Barcelona, Bayern, nebo v Rakousku Rapid či Salcburk také tam mají emoce, ale podložené na kvalitním fotbale. Soupeř je chce rozkopat. Teď to bylo v derby na hřišti slušnější, ale většinou jsou hráči v transu. Je tam moc faulů.

Také jste trénoval složité osobnosti, o kabině Plzně se vyprávěly legendy. Jak jste vy jako pedant na disciplínu, řešil občasné výstřelky hráčů, ať už šlo o zbytečné červené karty, anebo porušení vnitřních pravidel?

S těmi věcmi jsem neměl problémy. Kabinu jsem se stále snažil vychovávat. Chtěl jsem emoce, ale také respekt k soupeři, abychom do soubojů chodili tvrdě, ale ne někoho zranit. Byl přísný zákaz komunikovat s rozhodčím. Přejdete pak do negativních emocí, výkon jde dolů. Dařilo se nám být v tomto nad věcí jako tým. Něco bylo, ale nepamatuji si na velké problémy. Měli jsme daná pravidla a většinou je i dodržovali.

Co jste řekl hráči, který dělal na hřišti komedie, simuloval, válel sudy jako například David Douděra ve Slavii?

Určitě bych ho vychoval o hodně dřív. Nesnášel jsem zdržování. Když máme zdržovat, tak to hrajme u praporku, ale hrajme! Mí hráči věděli, že mi vadí polehávání. Chtěl jsem hrát v tempu, aby čistý hrací čas byl vysoký. Vstupenky jdou nahoru, 99 procent lidí chce přijít na fotbal a bavit se. Vidět dobrý fotbal, chlapské souboje, čistý hrací čas. Tam fotbal musíme dostat, aby se nestalo, že se hraje 40 minut čistého času.

Fotbalová kabina je živý organismus, spousta eg a různých povah, na každého platí něco jiného. Jaké bylo trénovat Patrika Schicka nebo Davida Limberského?

S Paťou Schickem nebyly problémy. Často jsme mluvili o budoucnosti, tréninkovém procesu, jak se zlepšovat. Byl na začátku. Limba byl zkušený hráč, velmi milý člověk, i když vás na konci trošku podrazí. Mluvíte s ním, říkáte mu, co nemůže a potom stejně...

Udělá průšvih.

Jako dítě. Poruší to a udělá něco jiného. Vyřešilo se to pohovorem, pokutou, na zápas jsem ho vyřadil z mužstva, nedostlal prémie a šlo se dál. Je to spíš jako vztah otce se synem. Dřív to bylo také o tom, že někde ponocujete, popíjíte, ale ta doba se mění. Životospráva dvacet let zpátky nebyla taková, jaká měla být. Řešili jsme spíš tyto problémy než jiné.

Jako vztah otce a syna, jak jste řekl. Ve výchově je důležité mít nastavená pravidla, ale ještě mnohem důležitější a také složitější je důslednost při jejich vymáhání.

To jste trefil přesně. O tom to je. Když něco chcete a vyžadujete, musíte mít páky to vymáhat. Být důsledný. Každý musí nést následky svého chování.

Jsou tohle momenty, kdy trenér může kabinu ztratit? Že je důsledný až moc, anebo naopak málo?

Je to balanc, který je velmi těžké najít. Důležité také je, že funkcionáři v klubech musí trenérovi pomoct, což si stále příliš neuvědomují. Trenér hráče trénuje, ale smlouvy podepisuje někdo jiný. Jenže potom chcete všechno hodit na trenéra, aby to řešil on. Kdybych byl sportovní ředitel, řeším věci s hráči o hodně dřív a stahuji břemeno z nich i z trenéra. Excesy nejsou jen věcí trenéra a hráče, ale také vedení. To musí být důsledné. Když hráči porušovali životosprávu, měla by to být věc trenéra?

Myslím, že ne.

Neměla. Já s ním nepodepsal smlouvu, já mu neurčuji, co může a co nemůže. Je to věc sportovního ředitele, ale musel jsem to řešit za něj. Jako trenér bych do toho neměl vstupovat, měl bych být s hráčem na pozitivní vlně. Na konci ale všechno svalíme na trenéra. Za prohru může trenér, za vítězství všichni. To mi ve fotbale vadilo a stále to není vyřešené.

Jak se vám jako Olomoučanovi líbí celková transformace Sigmy pod silným majitelem?

Doufám, že je Sigma na správné cestě. Tohle jsme potřebovali, dostat takovou finanční injekci. Potřebují vybrat správné lidi. I když probíhá transformace za pochodu, minimální cíle plnit máte. Když jsem byl v Sigmě, tak čtvrté místo bylo málo, chtěli pomalu titul. Teď cíle nejsou naplněné. S nižším rozpočtem a s větší částí odchovanců se získal český pohár a první šestka, nyní se do šestky nedostali. Na rozdíl od Hradce, který transformací také prochází podobně jako Jablonec, nebo Pardubice a plno dalších klubů včetně Plzně.

Bude to chtít čas?

Jsem rád, že se Sigma pohnula, ale ta cesta je ještě hodně dlouhá. Je potřeba vybudovat pořádnou akademii. Pořád se říká, že se v Sigmě vychovávají dobří hráči. Neříkám, že se vychovávají špatní, ale řekněte mi, kdo z Olomouce hraje za posledních deset let stabilně v top pěti soutěží, anebo aspoň v zahraničí.

Výchova hráčů pro evropský fotbal se příliš nekoná...

Na jaký level hráče vychováváme? Na střed české ligy, nebo chceme vychovat reprezentanty, které můžeme prodat? Cíle musí být velké. Majitel Brugg, když přicházel před třinácti roky, řekl: Chci být mistr, hrát Ligu mistrů a hrát to s vlastními odchovanci. Oni musí hráče vychovat na level Ligy mistrů, ne střed belgické ligy. Tak to mají postavené, byl jsem tam na stáži. V tomto ročníku Ligy mistrů nastoupilo za Bruggy jedenáct odchovanců z akademie.

Úžasné.

Mít kvalitní zázemí nestačí. Je potřeba mít nastavený celý tréninkový proces na daleko vyšší úrovni.

Jak se vám líbil fotbal Olomouce?

Nejsem zastánce čistě přechodového fotbalu, jaký se hrál. Vidím, kam se vyvíjí fotbal ve světě. V Olomouci to bylo postavené na míči do hrotu, do sklepnutí, hrát to nahoru, dolů. Proto pak dochází k tolika soubojům. Trošku se fotbal Sigmy změnil s příchody hráčů do kombinace. Problém je v zakončení, šance neproměňují. Doufám, že to půjde ještě nahoru.

Sigma stále hledá trenéra. Troufl byste si?

Proč ne? Něco jsem v Sigmě, v Bohemce a Plzni dokázal. Většinou jsem překračoval s týmem to, na co měl. A další věc je, že jsem dozrál, posbíral jsem za poslední roky zkušenosti.

Sigma by se však ráda vydala cestou zahraničního trenéra.

I na Slovensku je chtějí, ale já s tím moc nesouhlasím. Hledejme trenéry, pokud nejsou tady. Tady umíme velmi rychle znegovat trenéry.

Jak to myslíte?

Degradace trenérů je neskutečná. Můžete za to i vy novináři. Jednou je fantastický trenér a pak je pomalu zakázané, aby pracoval. Je to z extrému do extrému, jak dokáží jméno trenéra při vyhazovu poškodit. Méně zkušení trenéři dostávají těžké štace, kluby jsou v těžkých situacích a je potřeba brát ohled na to, co majitelé po trenérech chtějí. Ty kroky musí dávat postupnost. Nemusí vyjít, ale musí být správné. Pokud dopředu víte, že jsou nesprávné, oni to vidí jinak, a na konci vybouchnou, tak zodpovědnost by měla být na nich. Je to o nastavení.

Navíc není snadné uspět jako trenér v české lize plné soubojů.

Česká liga je velmi složitá. Na jednu stranu jde nahoru, je desátá v Evropě podle koeficientů, máme mužstvo v Lize mistrů, za to jsem velmi rád. Prestiž jde nahoru. Na druhou stranu je liga stále neskutečně soubojová, je to přechod na přechod, ztráta na ztrátu. Světový fotbal je jinde. I mládežnický. Strávil jsem hodně času v akademiích Arsenalu, Tottenhamu nebo Brugg. Byl jsem na národních asociacích. Hraje se na držení míče, týmy chtějí kombinovat. Tak to vlastně bylo i v derby Rapid - Austria. Nejsem spokojený, jak se hraje tady. Je to o tréninkovém procesu a důslednosti.

Mezi adepty na trenéra Sigmy je také Adrian Guľa, někdejší kouč Plzně, jehož dobře znáte.

Zažil jsem ho jako hráče, když jsem trénoval Prešov. Jako rozvojový trenér působil v Trenčíně a Žilině. Věděl jsem, že v Plzni to bude mít složité, protože nebyl nachystaný přejít na okamžité výsledky. Ale vyvíjí se dál. Je to velmi kvalitní trenér, ví, co chce hrát a jak. S ním by Sigma vedle nešlápla.

V Sigmě jste byl před třinácti lety odvolaný ze čtvrtého místa, což se v Olomouci často nestává. Už roky zahojily rány?

Zahojené to není. Za celé jaro jsme v lize prohráli čtyřikrát. Byl jsem v tom trošku nevinně. Hráli jsme velmi kvalitní zápasy, dávali spoustu gólů, Ordoš dvanáct. Hráli jsme bez klasické šestky, kterou jsem udělal z Hořavy. Pak se prodal do Plzně. Byla to pro mě fantastická doba, konečně jsem trénoval doma, ale nesmyslně krátká. Nepodařilo se mi už do Olomouce vrátit, i když jsme měli dvě parádní sezony v Bohemce s Plzní jsem byl první.

A skončil jste, což je také paradox. Do Plzně se vracel Pavel Vrba, vám bylo vyčítáno, že nehrajete dostatečně atraktivně...

To jsou takové zákulisní věci. V Sigmě jsme také měli skvělý vztah s hráči, ale odvolají vás bez toho, aniž by vás upozornili. Z toho jsem smutný. To samé mužstvo bez dvou hráčů další rok spadlo z ligy.

Bez ultimáta skončili v Olomouci naposledy i Tomáš Janotka nebo Václav Jílek. Oba ty konce provázelo klišé o ztrátě kabiny. O čem vypovídá víc? O nich, nebo hráčích?

Je to klišé, které mi neskutečně vadí. Je to alibismus funkcionářů. Nemají to na co hodit. V Plzni mi pak dali za pravdu, že mě neměli odvolávat, přišli o titul. Nejsme kapela, abychom stále vyhrávali. Fotbal je o prohrách, krizích. Je zajímavé, že když krize přijde, chcete ji řešit bez trenéra, kterého nahradíte novým, ale jinak stejní lidé zůstávají. Je důležité si plnit dané cíle, ale tím, že je v klubech hodně neodborníků, málokdo to dokáže přesně rozebrat. Může se stát, že opravdu někdy ztratíte kabinu, ale spíš se to na to hází.

O čem sníte před šedesátkou?

Jsem otevřený funkcionařině i trenéřině. Práce na svazu mě bavila neskutečně. Rozvíjet hráče, systém. I trénování mě baví. Ani z jedné role jsem nevypadl. Posunul jsem se. Věřím, že roky práce s mládeží nebo s prvním týmem ještě dokáži prodat dál.

Teď si užíváte motorkářskou sezonu v sedle Harley-Davidson?

Užívám, vyrazil jsem na mašině třeba do Košic na Memoriál Josefa Kopejtka, pěkné zpestření.