Fotbal a tanky: Okupace v srpnu 1968 paralyzovala ligu, na hráče mířily kalašnikovy

Středa 21. srpna bude „fotbalová“, slibovaly noviny. V půl páté odpoledne televizní přenos z finále Středoevropského poháru Trnava – CZ Bělehrad. Od šesti druhý poločas Interpoháru Dukla – Rapid Vídeň v rozhlase. Na dalších stadionech pokračování poháru domácího včetně třaskavého derby Prešov – VSS Košice…

Třetí ligové kolo měla v sobotu zahájit televizní předehrávka Dukly s Lokomotívou Košice, půltucet dalších zápasů připadl na neděli. „Jestliže jsme letos vykročili tak rázným krokem na novou cestu v celém našem životě, jestliže chceme socialismu vrátit jeho lidskou tvář,“ smotal fotbal s politikou novinář, „mělo by to být znát i na kopané, a především na první lize.“

Kolega z redakce pochválil nástup mladých, zejména slovenských fotbalistů, což aktivisticky přičetl obrodě. „Progresívní síly se projevují i v nejvyšší soutěži fotbalistů. První liga dostala transfúzi.“ Průměrnou návštěvu posledního kola před invazí, která se přiblížila deseti a půl tisícovkám diváků, prohlásil – jaká doba, takové mravy – za skromnou, přičetl dovoleným a vyjádřil přesvědčení, že o víkendu vzroste.

Dějiny mínily jinak. „Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky,“ hlásil v pravidelných intervalech rozhlas. „Stalo se tak bez vědomí prezidenta, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“

Nedobrovolnými svědky okupace se stali fotbalisté Rapidu Vídeň v Praze a CZ Bělehrad v Trnavě. „Vracíme se domů, pod bajonety se fotbal hrát nedá,“ kroutil hlavou rakouský reprezentant Walter Gebhard, pozorující z restaurace Hotelu Paříž tanky na nároží. Rudolfu Vytlačilovi, který hosty koučoval, připomněly ulice březen 1939. „Tenkrát jsem ovšem věděl, že do naší země vtrhli nepřátelé. Tentokrát bohužel přišli sem stejným způsobem přátelé.“

Bělehradští návštěvníci v čele s hvězdným Draganem Džajičem nemohli pochopit, proč nemohou opustit trnavský hotel Karpaty. Na stadion přesto dorazily zhruba tři tisícovky diváků, bůhví proč přesvědčených, že fotbal dostane zelenou. Marně. Bylo zřejmé, že hrát se přinejmenším nějakou dobu nebude.

Interesantní přenos sledovali diváci, kteří si v sobotu pustili televizi v době, kdy měla vysílat ligu z Julisky. Na obrazovce svítil obrázek kostela svatého Mikuláše doprovázený komentářem se zjevně východním přízvukem. Pouze chvíli, ovšem. „Nejdříve vykopnut obraz,“ popsal fotbalovým slovníkem přetahovanou legálního a okupačního vysílání novinář, „později po slovním souboji s cizím hlasatelem i zvuk.“ Vyhráli domácí…

V Edenu zřídili okupanti vojenské ležení, dozvídali se čtenáři. Vedle stadionu stojí stany, ve stínu východní tribuny tanky. Šedesátka jich vartovala i před budovou Molochova u stadionu Sparty. Další střežily Julisku, hlavně mířily na pustý trávník. Vojáci zrekvírovali škvárová hřiště Bohemians, Slavie, Radlic, Slavoje Břevnov…

Vojenská technika, šířila fáma, rozjezdila a nevratně poničila trávník sparťanského stadionu skladovaný při probíhající rekonstrukci na Letné. Naštěstí se nepotvrdila. Na provizorně položené trávě bivakovala lehkotonážní pěchota, nikoli těžkotonážní tanky nebo vrtulníky.

S jinou fámou bojovali sešívaní. Tvrdila, že chystají přátelák s týmem okupantů. Žádné utkání nebude, vzkázali výboři. „Naopak, usilujeme o to, aby byl stadion co nejdříve vyklizen.“ Vojáci se domluvili alespoň mezi sebou, což červenobílí nazvali „estrádou“ a plakáty doprovodily ironickou poznámkou. „První fotbalové utkání okupačních vojsk zítra v Edenu. Mužstva zatím nacvičují střelbu v ulicích.“

Šprým si dovolil rovněž žurnalista, který napsal, že disciplinárka bude na nejbližší schůzi rehabilitovat obránce Trnavy Vladimíra Hagaru. „V nedávném utkání s Torpedem Moskva postupoval podle hesla oko za oko a rozdal našim bývalým přátelům několik pěkných políčků neboli facek. Teď mu můžeme všichni závidět.“

Co dělali mezitím hráči? V okupované metropoli regulérně trénovat nemohli. Chyběla hřiště, leckde se střílelo. Vojáci blokovali ulice a kontrolovali auta, zda nepřevážejí zbraně nebo letáky. Jakákoli cesta městem, neřku-li mezi městy, byla dobrodružstvím. Zápasy nepřipadaly v úvahu vůbec, platil zákaz shromažďování.

Borci Bohemians, Dukly, Slavie a Sparty bydlící na Pankráci se přesto domluvili a začali scházet na Děkance. A desítka sparťanských odvážlivců obnovila přípravu v pátek, třetí den okupace. Kondičku doháněli ve Stromovce, s míčem běhali na Strahově. Jenom do chvíle, než dorazila četa vojáků s kalašnikovy, kteří hřiště obsadili. Podobnou zkušenost učinili v Bratislavě, kde trénink Slovanu předčasně ukončily kulky, přilétající od Náměstí SNP.

Od pondělí 26. srpna se poměry zčásti uvolnily. Pouze do pěti odpoledne ovšem, potom začínal zákaz vycházení. Stoprocentní účast na trénincích tak či tak hlásili ke konci týdne z Dukly, Slavie i ze Sparty. Ve středu vyklidili vojáci škvárové hřiště v Edenu, v závěru měsíce si dodali odvahy vedoucí, kteří vyzvali primátora Ludvíka Černého, aby požádal o vyklizení sportovních a tělovýchovných zařízení.

Přinejmenším v českých zemích nezbylo než čekat, vojska opouštěla některá města dříve, jiná později. Když se počátkem září sešli zástupci ligových oddílů, konstatovali, že „v českých zemích zatím k žádným zápasům nedošlo, hráči se jenom soustavně scházejí při společné přípravě“. Volné jsou hrací plochy v Banské Bystrici, Bratislavě, Košicích, Trnavě i Žilině, referovali, v Trenčíně vojáci v blízkosti stadionu zůstávají. V Čechách a na Moravě by bylo možné hrát toliko v Ostravě a Pardubicích, počítali šrámy. V Teplicích je hřiště k dispozici, trvá nicméně zákaz shromažďování. Volná by byla také Juliska, nikoli však přístupové ulice, v Edenu nadále táboří vojska…

Sezona tak nejdříve pokračovala na Slovensku, kde se v neděli 1. záři hrálo přátelsky a od čtvrtka 5. září pohárově. Mužstva z metropole vyrazila alespoň na venkov. Sešívaní se představili v Jablonci, rudí v Táboře. Pokud se hrálo v Praze, potom za zavřenými dveřmi a bez veřejnosti. Příprava Slavia – Bohemians začínala kupříkladu v devět hodin ráno. Před prázdnými tribunami, zatímco za vedlejším tréninkovým hřištěm se promenovaly uniformy…

Oficiální soutěže se rozebíhaly zdola a zpočátku nikoli všude. První zářijový víkend rozehráli přebory na okresech, další víkend v krajích. Návrat velkého fotbalu stvrdil až Československý pohár, který pokračoval ve středu 11. září. Ve čtvrtek vyklidila vojska konečně i okupovaný Eden. Pro fotbal důležitá zpráva, pílili na něm nejen domácí, ale i rivalové z Letné nebo Vršovic. Jak na Letné, tak v Ďolíčku se místo borců činili stavaři s bagry a míchačkami...

Nejvyšší, tehdy čtrnáctičlenná soutěž pauzírovala nejdéle, fanoušci se dočkali před polovinou září. V pátek třináctého se hrálo v Edenu, v sobotu na Julisce, v neděli v Banské Bystrici, Bratislavě, Košicích, Pardubicích a v Teplicích. „Život u nás se normalizuje,“ komentoval restart žurnalista. „Je to zřejmé i z toho, že lidé opět nadávají na fotbal. Je vidět, že delší přestávka měla na výkony fotbalistů vliv, zejména na jejich psychiku. Ale život se normalizuje, a proto věřme, že i ten fotbal bude pohlednější.“

Buď jak buď, můžeme bilancovat. Přestávka způsobená srpnovou invazí trvala pětadvacet dní. Ve srovnání s listopadem 1989 byla dvojnásobná, v porovnání s pauzami po mnichovských událostech na podzim 1938, po příjezdu zastupujícího říšského protektora v září 1941 nebo po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 poloviční. Liga kopírovala – nikoli poprvé a nikoli naposledy – dějiny, které by bylo lze na jejím průběhu koneckonců i vyučovat…

Od zlínského překvapení přes boleslavskou krásu bez výsledků až po Priskeho comeback. Nové trenérské tváře dobývají ligu. Analytik Vojtěch Mrklas v pokračování FC podcastu rozebírá jejich silné i slabé stránky.