Pokřik, který rozzuřil Němce. Zapomenuté semifinále MS, po němž i prostitutky odmítaly Švédy

Dnes je hlasité fandění na stadionu samozřejmost. V roce 1958 ale skandování švédských fanoušků během semifinále jejich domácího mistrovství světa proti Západnímu Německu vyvolalo téměř diplomatický incident.

To, co by dnes působilo neškodně, tehdy Němci četli jako provokaci, šovinismus a neférový tlak na rozhodčího. Pokřik „Heja! Heja!“ se po zápase stal symbolem křivdy, na kterou v Německu jen tak nezapomněli.

Napětí přitom nezačalo až na stadionu. Už před turnajem psal švédský tisk o Němcích s válečnými narážkami a hráče líčil jako bezohledné „tanky“, které všechno převálcují.

Ani němečtí novináři ale nezůstávali pozadu: švédské reprezentanty označovali za žoldáky, protože část z nich hrála profesionálně v Itálii. V tehdejším německém pohledu na sport bylo profesionální živobytí fotbalem stále podezřelé, amatérismus měl skoro morální rozměr.

Přesto nikdo nečekal, že právě zápas se Švédskem, neutrální zemí bez přímého politického konfliktu, přinese tak výbušnou atmosféru. Jenže domácí publikum v Göteborgu pojalo utkání jinak, než byli Němci zvyklí.

Dva fanoušci s megafony rozjížděli chorály, tribuny odpovídaly hlasitým „Heja! Heja!“. Ve Švédsku běžná věc, ve středoevropském fotbalovém prostředí tehdy něco téměř nepředstavitelného. Na fotbal se chodilo spíš dívat než organizovaně fandit.

Němci navíc věřili, že právě bouřlivé publikum ovlivnilo i maďarského rozhodčího Istvána Zsolta. Klíčový moment přišel v 59. minutě za stavu 1:1, kdy byl po oplácení vyloučen obránce Erich Juskowiak. Západní Německo šlo do deseti a utkání se začalo lámat.

O čtvrt hodiny později navíc rozhodčí nepotrestal zákrok na Fritze Waltera, který musel se zraněným kolenem ze hřiště, ale kvůli tehdejším pravidlům bez střídání se na něj zase vrátil. Spíš kulhal, než hrál. Švédové dvojnásobného oslabení soupeře využili a góly v 80. a 89. minutě vyhráli 3:1.

Pak se rozjela německá hysterie. Svazový prezident Paco Bauwens prohlásil, že už Německo se Švédskem nikdy hrát nebude. Němečtí funkcionáři bojkotovali banket i finále. Tisk spustil lavinu útoků na rozhodčího, fanoušky i celé Švédsko.

Jindy umírněný Kicker našel analogii mezi švédským povzbuzováním a atmosférou při proslulých nenávistných projevech nacistického ministra propagandy Goebbelse.

Přidal se i běžný lid. Hospodští vyřazovali ze stolů „švédské“ položky, pumpaři odmítali obsluhovat švédské turisty, v Kielu byl vypískán dokonce dětský švédský sbor. I prostitutky z hamburské Reeperbahn vyšly na plac s cedulemi, že Švédové nejsou vítáni.

Paradoxní je, že nejklidněji situaci hodnotili sami aktéři. Trenér Sepp Herberger soupeři pogratuloval a hráči se od povyku drželi stranou. Jenže v zemi, která se stále vyrovnávala s vlastní minulostí i potřebou znovunabyté hrdosti, se z jedné semifinálové porážky stalo mnohem víc než jen sportovní zklamání.

„Peklo z Göteborgu“ na několik let ochladilo vztahy obou zemí. Němci Švédům odpustili až ve chvíli, kdy je vyřadili v kvalifikaci na MS 1966. Detaily čtěte v podrobném textu Luboše Brabce.