„Chodáde Azízí, daváje har marízí,“ křičelo se persky v ulicích Mašhadu, druhého největšího íránského města. Lidé zpívali, pískali a bubnovali na střechách svých domů, kde běžně tráví volný čas. Byly to hlasité a veselé oslavy. Psal se rok 1997. Já byla ještě dítě, naše rodina utekla z Afghánistánu před Tálibánem, a Írán, který nás přijal, slavil postup na mistrovství světa. Po dlouhé době bylo co slavit.
Jméno, které ten večer znělo všude pořád dokola, patřilo hráči, který v Mašhadu vyrostl. Gól Chodáda Azízího dostal Írán na mistrovství světa. Po dvaceti letech. „Chodád Azízí je lék na všechny nemoci,“ skandovali fanoušci po celé zemi.
V ulicích Teheránu lidi dokonce neskrývaně pili alkohol a ženy sundávaly šátky. Revoluční gardy a policie s tím nic nedělaly – slavily taky. „V první řadě to byli fotbaloví fandové, až ve druhé členové revolučních gard,“ vzpomíná v dokumentu Velká hra (The Great Game: Iran versus USA, 2018, režie D. Bazargan) jeden z íránských fanoušků.
Letos přesně čtvrt století po tomhle památném zápase čeká na mistrovství světa v Kataru Íránce zápas se Spojenými státy. S těmi Spojenými státy, kterým islámská republika dodnes neumí přijít na jméno. Nebude to ale zápas první, ten se odehrál právě na mistrovství ve Francii v roce 1998. A celý svět čekal, jaké ro bude.
Fotbal je v Íránu národní sport. Zasloužil se o to už Rezá Šah Pahlaví, otec posledního íránského šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Velký modernizátor Atatürkova typu viděl ve sportu a fotbalu zvlášť ideální způsob, jak zemi vštěpovat západní hodnoty, a od roku 1925, kdy usedl na trůn, jeho rozvoj podporoval.
Jeho syn mu v tom byl nápomocný. Byl nejen prvním fotbalovým funkcionářem v zemi, ale taky aktivním fotbalistou, hrával středního útočníka. Proto fotbal zůstal prominentním sportem, i po roce 1944, kdy se mladý Muhammad chopil vlády. Národní tým za jeho dlouhého panování zažil mnoho úspěchů – vyhrál například asijské poháry v letech 1968, 1972 a 1976 – a z hráčů se stávaly národní ikony.
Poslední zápasy skupiny B se hrají dnes od osmi večer středoevropského času. Írán s USA hrají prakticky play-off zápas, případná výhra pro oba týmy znamená jistý postup do osmifinále, prohra konec v Kataru. Remíza znamená postup Íránu, pokud Wales neporazí Anglii. Podrobnosti k úterní postupové matematice, najdete v tomto textu.
Když Muhammada Rezu Pahlavího vyhnala na začátku roku 1979 postupující islámská revoluce, vítězní mullové rychle začali s odstraňováním všeho západního. Potlačovala se hudba, filmy i některé sporty. Ne ale fotbal.
Chomejního režim brzy pochopil, že likvidace všemi milovaného fotbalu by se nemusela vyplatit. Fotbalisté, kteří se vyjadřovali proti islámskému režimu, byli samozřejmě umlčováni nebo utekli ze země, hra ale zůstala. Ovšem zůstala jen pro muže. Ženy měly na stadiony vstup zakázán, aby pohled na hráče neohrozil jejich mravnost. Ten zákaz platí dodnes s výjimkou mezinárodních zápasů, na které je omezenému počtu žen dovoleno zajít se podívat.
Po vítězství revoluce se prudce zhoršily i vztahy Íránu s Amerikou, která šáha roky podporovala. Duchovní, ze kterých se přes noc stala vládnoucí třída, brojili proti zkaženému Západu a v listopadu skupina ozbrojených íránských studentů zaútočila na americkou ambasádu v Teheránu a zajala přes padesát amerických občanů. Některé Íránci zadržovali až do ledna 1981, celých 444 dní. A ani po jejich propuštění se vztahy už nenormalizovaly.
Ajatolláh Sajjid Rúholláh Chomejní, vůdce nové islámské republiky, Spojené státy označoval za velkého satana. Američané vůči Íránu se vší svojí politickou silou prosazovali sankce kvůli jadernému programu a navíc podporovali ve válce, kterou proti Íránu rozpoutal Saddám Husajn, nepokrytě Irák. Trvala osm let a o život v ní přišly stovky tisíc Íránců.
Na mistrovství světa v roce 1998 se Írán kvalifikoval výhrou v play-off nad Austrálií. Když se tým vrátil z Melbourne, na národní stadion se ho protlačilo vítat taky odhadem asi pět tisíc žen, které tam na zápasy měly zakázaný vstup. Slavil se postup. Ještě se ale nevědělo, proti komu národní tým ve Francii nastoupí.
Když se večer 4. prosince 1997 losovaly skupiny pro příští mistrovství, svět se možná soustředil na to, kde skončila hostitelská Francie a kde obhájce titulu Brazílie. Ostatně Michel Platini později přiznal, že organizátoři si trochu zašvindlovali. A na okamžik tak možná zapadlo, že někdejší slavný obránce Marius Trésor dolosoval do skupiny F k Německu, Jugoslávii a ke Spojeným státům Írán.
Brzy si to ale svět uvědomil a najednou jako by sport ustoupil do pozadí. Tenhle fotbal nebude sport, tady se bude kopat politika. Proti sobě měly nastoupit země, jejichž vzájemné vztahy dvacet roků balancovaly na ostří nože.
Proč někteří hráči, slibovali výhru íránským mučedníkům? Proč jednomu z těchto fotbalistů Amerika o dva roky později už nevadila? Proč Američani raději mluvili jen o sportu? Kdo komu donesl kytice? A proč se v hledišti během největšího íránského vítězství v historii poprali Íránci mezi sebou? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v novém čísle (4/2022) tištěného Football Clubu. To je celé věnované současnosti i historii mistrovství světa.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Exotika, velká jména i absentující favoriti. To je fotbalový turnaj pod pěti kruhy. Jestli máte chuť na zápasy na slavných francouzských stadionech, můžete vyrazit…
Daniel Samek má za sebou dva roky v italském Lecce. K titulu se Slavií tam přidal mistrovskou trofej v ceněné Primaveře. Juniorskou ligu už ale hrát nechce a teď doufá, že se už brzo přesune do Serie B, o čemž právě jedná. O své italské cestě vypráví v rozhovoru s FC.
Jak se pracuje v klubu, který pohledem zvenku v poslední době vypadal jako rozbitý? Ve velkém rozhovoru o tom mluví Zdeněk Psotka, sportovní manažer Zbrojovky.
