Zápas s velkým satanem. Írán proti USA už jeden zápas o všechno hrál

„Chodáde Azízí, daváje har marízí,“ křičelo se persky v ulicích Mašhadu, druhého největšího íránského města. Lidé zpívali, pískali a bubnovali na střechách svých domů, kde běžně tráví volný čas. Byly to hlasité a veselé oslavy. Psal se rok 1997. Já byla ještě dítě, naše rodina utekla z Afghánistánu před Tálibánem, a Írán, který nás přijal, slavil postup na mistrovství světa. Po dlouhé době bylo co slavit.

Jméno, které ten večer znělo všude pořád dokola, patřilo hráči, který v Mašhadu vyrostl. Gól Chodáda Azízího dostal Írán na mistrovství světa. Po dvaceti letech. „Chodád Azízí je lék na všechny nemoci,“ skandovali fanoušci po celé zemi.

V ulicích Teheránu lidi dokonce neskrývaně pili alkohol a ženy sundávaly šátky. Revoluční gardy a policie s tím nic nedělaly – slavily taky. „V první řadě to byli fotbaloví fandové, až ve druhé členové revolučních gard,“ vzpomíná v dokumentu Velká hra (The Great Game: Iran versus USA, 2018, režie D. Bazargan) jeden z íránských fanoušků.

Letos přesně čtvrt století po tomhle památném zápase čeká na mistrovství světa v Kataru Íránce zápas se Spojenými státy. S těmi Spojenými státy, kterým islámská republika dodnes neumí přijít na jméno. Nebude to ale zápas první, ten se odehrál právě na mistrovství ve Francii v roce 1998. A celý svět čekal, jaké ro bude.

Nevykořenitelné šáhovo dědictví

Fotbal je v Íránu národní sport. Zasloužil se o to už Rezá Šah Pahlaví, otec posledního íránského šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Velký modernizátor Atatürkova typu viděl ve sportu a fotbalu zvlášť ideální způsob, jak zemi vštěpovat západní hodnoty, a od roku 1925, kdy usedl na trůn, jeho rozvoj podporoval.

Jeho syn mu v tom byl nápomocný. Byl nejen prvním fotbalovým funkcionářem v zemi, ale taky aktivním fotbalistou, hrával středního útočníka. Proto fotbal zůstal prominentním sportem, i po roce 1944, kdy se mladý Muhammad chopil vlády. Národní tým za jeho dlouhého panování zažil mnoho úspěchů – vyhrál například asijské poháry v letech 1968, 1972 a 1976 – a z hráčů se stávaly národní ikony.

Góly za mrtvé

Na mistrovství světa v roce 1998 se Írán kvalifikoval výhrou v play-off nad Austrálií. Když se tým vrátil z Melbourne, na národní stadion se ho protlačilo vítat taky odhadem asi pět tisíc žen, které tam na zápasy měly zakázaný vstup. Slavil se postup. Ještě se ale nevědělo, proti komu národní tým ve Francii nastoupí.

Když se večer 4. prosince 1997 losovaly skupiny pro příští mistrovství, svět se možná soustředil na to, kde skončila hostitelská Francie a kde obhájce titulu Brazílie. Ostatně Michel Platini později přiznal, že organizátoři si trochu zašvindlovali. A na okamžik tak možná zapadlo, že někdejší slavný obránce Marius Trésor dolosoval do skupiny F k Německu, Jugoslávii a ke Spojeným státům Írán.

Brzy si to ale svět uvědomil a najednou jako by sport ustoupil do pozadí. Tenhle fotbal nebude sport, tady se bude kopat politika. Proti sobě měly nastoupit země, jejichž vzájemné vztahy dvacet roků balancovaly na ostří nože.

Proč někteří hráči, slibovali výhru íránským mučedníkům? Proč jednomu z těchto fotbalistů Amerika o dva roky později už nevadila? Proč Američani raději mluvili jen o sportu? Kdo komu donesl kytice? A proč se v hledišti během největšího íránského vítězství v historii poprali Íránci mezi sebou? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v novém čísle (4/2022) tištěného Football Clubu. To je celé věnované současnosti i historii mistrovství světa.

To chci!