Rakve z Kataru. Reportáž ze země, odkud lidé jezdí otročit

Mrtví zírají do kamery. Jedna stránka nahoru, jedna dolů, pasové fotografie jsou přicvaknuté nebo přilepené k formuláři společně s otisky prstů, pracovními smlouvami, vízy a úmrtními listy. Hromady dokumentů zabírají v kanceláři Nepálské komise pro zaměstnávání v zahraničí celý stůl.

Rajan Shrestha, který to tady má na starosti, listuje hromádkou pro tento den. Říká, že je těžké vést statistiky a sbírat data. Jediné číslo, za které se může zaručit, je, že když skončil pandemický rok 2020, vrátilo se ze zemí Perského zálivu 1213 lidí v rakvích.

Tři denně.

„Zpočátku jsem měl vdovy a sirotky bez otců v kanceláři každý den. Plakali a měli ztrhané obličeje, na to vás nikdo nepřipraví,“ říká Shrestha. „Dnes děláme všechno digitálně a ty děti už ke mně do kanceláře nechodí. Každý den ale vypisuji rodinám obětí nové šeky a mám pocit velké bolesti. Tak to tady má každý. Když se na mé kolegy podíváte kolem páté odpolední, všichni vypadají smutně.“

Jednou z podmínek pro vyplacení kompenzace ve výši 5000 dolarů je zjištěný důvod smrti. Shrestha a jeho lidé na žádosti černým inkoustem píší: nehoda náklaďáku, rozdrcen ocelovým trámem, roztrhán autem, uškrcen, spadl z desátého patra, mozkový nádor, zabit elektřinou, sebevražda, výbuch, mrtvice, infarkt, sebevražda, dopravní nehoda, selhání srdce, dýchací potíže, srdeční nemoc a pád z vysoké budovy.

„Přirozená“ smrt