Mrtví zírají do kamery. Jedna stránka nahoru, jedna dolů, pasové fotografie jsou přicvaknuté nebo přilepené k formuláři společně s otisky prstů, pracovními smlouvami, vízy a úmrtními listy. Hromady dokumentů zabírají v kanceláři Nepálské komise pro zaměstnávání v zahraničí celý stůl.
Rajan Shrestha, který to tady má na starosti, listuje hromádkou pro tento den. Říká, že je těžké vést statistiky a sbírat data. Jediné číslo, za které se může zaručit, je, že když skončil pandemický rok 2020, vrátilo se ze zemí Perského zálivu 1213 lidí v rakvích.
Tři denně.
„Zpočátku jsem měl vdovy a sirotky bez otců v kanceláři každý den. Plakali a měli ztrhané obličeje, na to vás nikdo nepřipraví,“ říká Shrestha. „Dnes děláme všechno digitálně a ty děti už ke mně do kanceláře nechodí. Každý den ale vypisuji rodinám obětí nové šeky a mám pocit velké bolesti. Tak to tady má každý. Když se na mé kolegy podíváte kolem páté odpolední, všichni vypadají smutně.“
Jednou z podmínek pro vyplacení kompenzace ve výši 5000 dolarů je zjištěný důvod smrti. Shrestha a jeho lidé na žádosti černým inkoustem píší: nehoda náklaďáku, rozdrcen ocelovým trámem, roztrhán autem, uškrcen, spadl z desátého patra, mozkový nádor, zabit elektřinou, sebevražda, výbuch, mrtvice, infarkt, sebevražda, dopravní nehoda, selhání srdce, dýchací potíže, srdeční nemoc a pád z vysoké budovy.
Nejčastěji se ale udává: „přirozená příčina smrti“ nebo „příčina smrti neznámá“. „Letecké společnosti vyžadují pro přepravu těl úmrtní list, takže se k tomu přistupuje víceméně jako k formalitě a chybí skutečný zájem zjišťovat, proč ta osoba zemřela,“ vysvětluje Shrestha a stahuje si na chvilku roušku, aby se napil horkého čaje, který leží na jeho stole.
Upravuje si malý odznáček s nepálskou vlajkou na klopě saka. Na tapetě za ním jsou velké květy a skrze okna kanceláře, která se nachází v Babar Mahalu, je slyšet ruch dopravy.
„Otevřel jsem to s politiky už mockrát,“ říká. „Když podepisuju rodinám šek, aby si mohly zažádat o peníze, 73 % případů jsou úmrtí přirozenou smrtí.“ To číslo zná nazpaměť díky tomu, kolikrát se ho na něj už ptali.
Je běžné, že za Shresthou přicházejí do kanceláře rodiny, které říkají, že úmrtní list nesedí. „Chodí za mnou vdovy a tvrdí: ,Můj manžel přirozenou smrtí nezemřel. Musíte ten případ znovu otevřít,' ale problém je v tom, že tyhle certifikáty vydávají a razítkují úřady jiné země, tak co s tím mám dělat?“
Shrestha rozhodí rukama do vzduchu a do jeho hlasu se vkrade rezignace: „Takže ano, tohle je podstata. Když umřete mladý a zdravý, tak na tom není přirozeného nic.“
Požadavek na provádění pitev a uvádění správných důvodů při vyšetřování smrti vznesl nejen Nepál, ale také OSN a Mezinárodní organizace práce, stejně jako mnoho dalších zemí.
Amnesty International nedávno vydala zprávu, která ukazuje, že sedm z deseti úmrtí zůstává nevyřešených. Amnesty zkoumala 18 úmrtních listů dělníků-migrantů, které vydal Katar mezi lety 2017 a 2021. Patnáct z nich neposkytlo žádnou informaci o hlavní příčině smrti, ale obsahovalo fráze jako akutní selhání srdce, přirozená příčina a akutní selhání dýchání kvůli přirozeným příčinám.
Doktor David Bailey, přední patolog a člen pracovní skupiny Světové zdravotnické organizace (WHO) k určování důvodů úmrtí, Amnesty International potvrdil, že to nejsou dostatečné informace: „V podstatě všichni nakonec zemřou na selhání srdce nebo selhání dýchání, a tyto fráze jsou bezcenné bez vysvětlení důvodů, proč k tomu došlo.“
Shrestha upozorňuje, že absence pitev a nekompletní vyšetřování příčin smrti zahraničních dělníků je typické nejen pro Katar a svět tomu teprve začíná věnovat pozornost. Na stole má také listiny o svých spoluobčanech, jejichž životy skončily v Malajsii, Kuvajtu, Saúdské Arábii, Singapuru a na africkém kontinentu.
„Většina z nich také uvádí na úmrtních listech přirozenou smrt“, říká.
Tato reportáž švédského serveru Blankspot.se je součástí projektu Cards of Qatar. Ten upozorňuje na osudy dělníků, kteří zemřeli při budování infrastruktury MS 2022 v Kataru, a na pracovní podmínky pro zahraniční dělníky v této zemi a regionu. Football Club je partnerem projektu pro Česko. Pokud chcete pomoci rodinám zemřelých a zároveň podpořit FC, můžete si jedinou sérii kartiček dostupnou přímo v Česku pořídit v naší kampani na Hithitu.
Nepálská vláda byla v minulosti kritizována za to, že se nestará o zájmy svých občanů. Místo toho házela vinu na nebezpečné zprostředkovatelské agentury a cizí firmy. Ale nedávno začala pracovat na několika úrovních, aby nepálským migrujícím pracovníkům pomohla.
„Informace jsou klíčové,“ říká Shrestha. „Otevřeli jsme centrum, kam můžete zavolat a zeptat se na nastavení smluvních podmínek, platů nebo nákladů na víza. Zkrátka na cokoliv, co může pomoct v boji s podvody a zamezit nepoctivým náborářům a různým prostředníkům, aby pracovníky oškubali.“
Dále nepálská vláda zřídila kancelář, která vyřizuje stížnosti na ztracené platební šeky nebo smluvní záležitosti. Zastupují také zájmy občanů. V Nepálu existuje víc než 150 takových kanceláří, ve kterých lidé můžou hledat pomoc.
„Zjistili jsme, že se můžeme spojit s pracovníky, když si požádají o pas,“ říká Shrestha. „Takže, když to udělají, dáváme jim také povinné školení o bezpečnosti, zákonech a pravidlech.“
Přestože většinu z práce Rajana Shresthy obklopuje smrt, jsou i další věci, které musí řešit. „Musíme toho také udělat hodně v rámci mentálního zdraví migrujících dělníků. Ne všechno je otázkou života, nebo smrti. Pomáháme lidem, kteří jsou v zahraničí uvězněni, a hospodyním nebo domovníkům, kteří potřebují nouzové ubytování.“
I když nepálská vláda dnes už dělá o hodně víc než dřív, aby na tom tisíce lidí vyjíždějících do zahraničí vydělávat peníze byly lépe, jeden velký problém přetrvává. „Ta romantická představa o práci v Zálivu musí zmizet. Lidé musí poznat realitu,“ říká Shrestha. „V zemi tak chudé jako Nepál tyto materialistické sny mladé svádějí. Pokud chceme snížit počet obětí a nehod, musíme začít u změny těchto postojů.“
Podlaha v recepci před kanceláří Shresthy je pokryta plyšovým červeným kobercem. Několik slunečních paprsků si skrze malé okno najde cestu dovnitř a všude je ticho, zní tu pouze bublání modré nádrže na vodu.
Postarší muž sedí na židli. V černých vlasech má šedé prameny a na nohou bez ponožek ochozené bačkory. Na stěně za ním visí text, který nastiňuje práva migrujících pracovníků. Před týdnem vybral peníze, které jeho mladý syn poslal domů ze Spojených arabských emirátů. Peníze měly sloužit na uspořádání oslavy jeho návratu. Místo oslavy ale bude pohřeb.
„Volali a řekli, že umřel na infarkt. Jsem tady, abych si vyžádal jeho tělo a abych ho vzal domů,“ říká starý muž. Z jeho dechu je cítit alkohol a jeho obličej je červený od pláče.
Nepálská politická situace je, mírně řečeno, komplikovaná. V minulosti lidé svalovali vinu za všechny problémy na krále, dneska je všechno chyba politiků. Za posledních několik desítek let se země proměnila z přísné monarchie zamořené brutální občanskou válkou na klidnou republiku. Ale trvalo to téměř deset let, než po míru z roku 2006 začala platit nová ústava.
Po posledních volbách dominují politice různé strany, které vzešly z bývalé maoistické guerilly. Ale problémy ve spolupráci a rozepře dodaly více moci kongresové straně s názvem NC. Stále platí, že jen asi polovina nepálské populace má elektřinu nebo tekoucí vodu. Časté transformace tamních vládnoucích stran a následné změny v ekonomické politice znamenají, že rozvoj se zastavil dokonce už před pandemií.
Z jedné perspektivy je možné říct, že je vše pořád stejné. Navzdory zneužívání, neproplaceným mzdám, extrémním pracovním podmínkám a potížemi se změnou zaměstnavatele, počet migrantů za prací stabilně narůstá.
Harish Chandra Ghimire, tajemník nepálského ministerstva zahraničních věcí, nikdy nezapomene na muže, kterého našel sedět před branami nepálského velvyslanectví v Rijádu, hlavním městě Saudské Arábie, v nultých letech. Byl oblečený do tradiční bílé barvy, mluvil plynnou arabštinou a vypadal zmateně.
„Skoro zapomněl svůj rodný jazyk, ale dokázal vysvětlit, že během práce na farmě po dobu 16 let nedostával mzdu.“
Když jim Ghimire, tehdy velvyslanec, zavolal, u zaměstnavatele předstírali, že nevědí, na koho se ptá. „Říkali, že nikoho takového neznají. Když jsem jeho šéfovi řekl, že zavolám policii, začal si najednou vzpomínat.“
Přes okno z Ghimireho velké kanceláře je vidět zelený a bujný dvorek. V Káthmándú jsou na sebe nalepeny různé vládní budovy, skoro jako malé město v metropoli. Na stěně jsou mapy různých nepálských provincií. Zkušenost ze Saúdské Arábie způsobila, že nevěří na „měkkou“ diplomacii.
„Když chcete chránit zájmy svých spoluobčanů v regionu, musíte být tvrdí.“
Ghimire si myslí, že všichni diplomaté by měli začínat kariéru na Blízkém východě. Po dlouhých desetiletích v diplomacii je tajemníkem vlády a autorem politiky Nepálu vůči zemím Blízkého východu.
Když porozumí tomu, čeho se tento rozhovor týká, žádá mě, abych ho nenatáčel, objednává čaj a začíná být o něco formálnější. „Migrace je jednou z našich hlavních zodpovědností,“ říká. „Vyjednáváme dohody se zeměmi na základě informací z ambasád v každé zemi. Je zásadní, abychom si splnili domácí úkol a ověřili tamní podmínky.“
„S dobrými, formálními smlouvami, běžnou praxí příjezdů, tam lidi můžeme poslat pracovat. Bez těchto mechanismů bychom lidem neměli dovolit, aby odjížděli do zahraničí jako migrující pracovníci.“
Podle něj diplomacie funguje a tlačí na reformy v katarských pracovních zákonech. „Pokud firmy nebudou poslouchat, obrátíme se na vládu a ony ztratí svá povolení,“ říká. „Disponujeme mocnými nástroji, které naše ambasády v zahraničí neváhají použít.“
Díky „tvrdé“ diplomacii, došlo podle tajemníka k některým změnám v postoji Kataru. „Samotné peníze nemůžou zajistit pokrok,“ říká. „Potřebují pracovní sílu a začínají si uvědomovat cenu té dobré. Bez migrujících pracovníků by rozvoj v Kataru nebyl možný a Emír to ví.“
„Když se potkávám s diplomaty a politiky z Kataru, chtějí se bavit o tom, jak můžou v Nepálu investovat,“ říká. „Chtějí pomoct rozvoji turismu a iniciovat nové spolupráce. Naši krajané si tuhle dobrou vůli vysloužili tím, že v minulých deseti letech tvrdě pracovali. Nejenže vydělávali peníze, ale všichni se stali ambasadory Nepálu.“
Pětihvězdičkový hotel St. Regis v Dauhá se nachází na soukromé pláži ve čtvrti West Bay. Všechny klimatizované pokoje nabízejí výhled na Perský záliv a luxusní mramorové koupelny se samostatnou sprchou. Jen kousek jízdy taxíkem jsou stadiony Education City a Khalifa International, dvě arény pro mistrovství světa.
Aby se mohla stát číšnicí v hotelu St. Regis, zaplatila 28letá Asmita Lamová náboráři asi 700 dolarů. „Do zahraničí odjeli mí přátelé, slyšela jsem jejich příběhy a viděla fotky na Facebooku. Kvůli tomu jsem tu práci chtěla,“ říká.
Přiznává, že je současně trošku nervózní a trošku se stydí, že je zpátky v Nepálu. Hned první den, když dorazila, si uvědomila, že ten Katar, který viděla v postech na Facebooku, není tentýž jako realita.
„Bydlela jsem v bytě se starou matrací na zemi a dělila se o pokoj s mladými dívkami z Filipín,“ říká. „Mělo to být plně vybavené, ale jako první jsem si musela koupit polštář a přikrývku.“
To bylo v prosinci 2019 a hotel byl plně vytížený, když odpracovala svých prvních osm směn. O měsíc později se začaly šířit zprávy, jak se koronavirus šíří světem a brzy byly všechny pokoje prázdné. „Nebylo koho obsluhovat. ,Žádná práce, žádný plat,' řekla společnost.“
Jsou jako trojští koně, kluby si nekupují z lásky k fotbalu. Chtějí si přes ně zlepšit obraz, vyprat peníze nebo je mají jen jako hračku. Dost jich je v Anglii, jednoho máme i v Praze. Nemusíme to akceptovat.
Byla v cizí zemi sama a nejistá, vůbec nevěděla, co má dělat. Zkusila si s hotelovým managementem promluvit, ale najala ji jiná firma, a oni s její smlouvou neměli nic společného. Snažila se dostat ke své výplatě, ale nic se nedělo.
„Chtěla jsem jet domů, ale hotel, společnost a náborář si mě pinkali mezi sebou. Nikdo nic nevěděl, tak jsem tam zůstala trčet 17 měsíců bez výplaty.“
Rodiče byli naprosto nadšení, že se jejich dcera dostala z Kataru domů v pořádku. Navzdory této zkušenosti se Asmita Lamová práce v zahraničí nebojí. Její bratr je v Dubaji a ji by zajímalo, jestli to není lepší země pro práci.
Vůči Kataru nebo hotelu nechová nepřátelství. Myslí si, že vinu nese náborová společnost. Chce, aby ostatní mladí lidé v její situaci zvažovali své možnosti pečlivě, když plánují odjezd za prací. „Nespěchejte. Když jen naskočíte na letadlo a odletíte, může se stát cokoliv.“
Když se rozloučíme, dívám se na posty z jejího facebookového účtu z posledního roku. Na jedné fotografii je u bazénu a směje se. Na další se také směje, je u vchodu do hotelu, který jí neplatil. Třetí fotka je z pláže v Dauhá. Přátelé fotky ohodnotili palci nahoru, srdíčky a emotikonem slunce.
Ne všichni Nepálci cestují do Kataru, aby tam vydělávali. Právník Muhammed Ramzan Ali Miya se přestěhoval do Dauhá, protože má rád arabštinu. V zemi strávil asi deset let a na klopě jeho saka jsou dva odznáčky - katarská a nepálská vlajka. Nedávno vydal knihu o svém pobytu v Dauhá.
„Každý den vstávám naštvaný kvůli všem těm pomluvám, které se o Kataru šíří na sociálních sítích. Ministři mi někdy volají a ptají se mě, jak je možné, že média můžou zveřejňovat takové fámy,“ říká a směje se. Žádá mě, abych vypnul kameru. Chce mi dát „informace, ne rozhovor.“
Když dokončil magisterský obor arabská literatura na univerzitě v pákistánském Karáčí, šel pracovat na nepálské velvyslanectví v Dauhá. Už jako student překládal a napsal několik knih o regionu a kultuře. Když už byl v Kataru, začal překládat oficiální dokumenty do nepálštiny, mezi jinými katarskou pracovní legislativu.
Časem se pověst o jeho schopnostech rozšířila a jeho krajané, kteří potřebovali přeložit listiny potřebné k práci nebo nerozuměli smlouvám, ho začali žádat o pomoc. Někteří nedostávali plat nebo se s nimi bídně zacházelo.
Když si úřady v Kataru všimly jeho práce, požádaly ho, aby dal dohromady průvodce pro migrující dělníky z Nepálu, a on se tak stal spojnicí mezi těmito dvěma národy. Muhammed Ramzan dostal různé ceny od katarských vládnoucích emírů a pracuje pro lidskoprávní komisi v Kataru.
„Zákony, které Katar zavedl v roce 2016, hodně věcí změnily,“ říká. „V dnešní době se všechny výplaty uskutečňují digitálně a přímo na soukromé účty zaměstnanců. Tohle se tedy vyřešilo.“
K problémům stále dochází v případě subdodavatelů a tam, kde je zapojeno několik zahraničních společností. „Ale 90 % dostává svoji výplatu včas. To je zaručené!“
Trenérské legendě Zdeňku Zemanovi je 75 let. Právě proto chce trávit čas s mladými. V rozhovoru pro Football Club srovnává etapy své kariéry, vyzdvihuje výhody systému 4-3-3 a vypráví o tom, co ho žene vpřed a proč se fotbalem nikdy nestresuje.
Podle něj se v poslední době výrazně zlepšilo třeba také nakládání s mrtvými těly. Dřív se objevovala kritika, jak dlouhá trvá, než se mrtvá těla dostanou zpět do země původu. „Katar udělal mnoho, aby tento proces zjednodušil. Dnes na to máme takzvanou rychlou dráhu. Těla se shromažďují v nemocnici Hamad a Katar opouštějí během méně než 24 hodin,“ říká.
Také zdůrazňuje, že už existuje účinná pomoc pro ty, s nimiž není zacházeno správně. I když zároveň připouští, že ten proces může být dlouhý. „Je to pomalý stroj s příliš mnoha dveřmi, které musíte otevřít,“ říká Muhammed Ramzan.
Někdy zaměstnanci kontaktují jeho komisi s lidskoprávními nároky, jindy se obracejí na ministerstvo vnitra nebo práce, případně na speciální soudy pro zločiny v pracovním prostředí. Mnohé problémy, se kterými se migrující pracovníci potýkají dnes v Kataru, by nemusely existovat, kdyby měli lepší informace.
„Získání víz do Kataru je zdarma, doba strávená v karanténě je také bezplatná, ale náboráři stále Nepálce podvádějí, aby zaplatili. Katar se snaží dostat k této pracovní síle informace.“
Dnešní výzvou je, aby si migrující pracovníci vybrali Katar před nějakou jinou zemí v regionu. Podle Muhammeda Ramzana nabízejí některé firmy dobré podmínky a pojištění, aby získaly ty nejlepší zaměstnance pro své stavební projekty.
„Katar zavádí nový systém, který společnostem nařizuje, aby své zaměstnance pojistily během celého dne. Musejí pak nosit identifikační a zdravotní průkaz, které předkládají, aby se jim dostalo péče.“
Vztahy mezi vládou a diasporou v Kataru se také každý den zlepšují, dodává. Když začal pracovat pro nepálskou ambasádu v Kataru, každý den o pomoc žádaly stovky lidí. Dnes jsou to jen tak dva lidé za den.
„Systém kafala (mj. znemožňující dělníkům opustit nebo změnit zaměstnání – pozn. redakce) byl špatný, ale už je pryč. Změnu způsobil také nový zákon o minimální mzdě a dalším krokem jsou oficiální pracovní povolení,“ vypráví nadšeně.
Momentálně jsou Nepálci druhou největší skupinou mezi migrujícími pracovníky v Kataru. Víc už jich tam je jen z Indie. Za velký krok kupředu Muhammed Ramzan považuje i to, že Mezinárodní organizace pro práci (ILO) otevřela v zemi svoji pobočku.
„Žádná jiná země v Perském zálivu nenabízí zaměstnancům taková práva jako Katar. Časy bezpráví migrujících pracovníků jsou pryč. Katar je v této době našim druhým domovem.“
Mnozí ale také v Kataru umírají a příčiny smrti se jen málokdy vyšetřují. Proč to tak je? „Katar má jeden z nejlepších zdravotních systémů. Dělají ty nejpokročilejší operace. Takže pokud země se zdroji Kataru chce zjistit, proč někdo zemřel, je to zcela možné. Pokud nepálské úřady chtějí, aby úmrtní listy byly detailnější, musejí to téma s Katarem otevřít.“
Muhammed Ramzan zvedá svou nově vydanou knihu a vstává. Má schůzku se šéfem policie v Dauhá. Poté má naplánované další rozhovory. Zájem o arabštinu a Katar je na vzestupu. „Přeju si, aby mistrovství světa ve fotbale bylo velkým úspěchem,“ říká.
Muhammed Ramzan není jediný, kdo v průběhu let změnil svůj pohled na situaci v Kataru.
Pro nepálské odbory byla otázka práv zahraničních dělníků stejně důležitá jako požadavky na vyšší minimální mzdu v jejich vlastní zemi. Když se stavitelství v Kataru, tedy v zemi, kde se 96 % pracovní síly skládá z migrujících pracovníků, dostalo na vrchol, odbory zaznamenaly, že počet úmrtí je na vzestupu. Strach a chudoba zapříčinily, že přistěhovalci za prací souhlasili téměř s jakýmikoli podmínkami.
V roce 2013 byl šéfem Všeobecné federace nepálských odborů Bishni Rimal. „V tom roce k nám přijíždělo sedm až deset těl denně,“ říká.
Byl jedním z těch politiků, kteří pomohli svrhnout v Nepálu monarchii, a také jedním z architektů nové ústavy. Když se ohlédne za úsilím posledních deseti let, vypočítá mezi svými největšími úspěchy také zlepšující se pracovní podmínky v Kataru.
„Bojovali jsme po boku mezinárodních lidskoprávních organizací a celosvětové stavitelské unie. Když srovnáme dnešek s minulostí, udály se obrovské změny.“
Válečný konflikt v Afghánistánu měl drtivý dopad i na ženský fotbal v zemi. Na hráčky pod vlivem vládnoucího hnutí Tálibán házeli lidé kameny, plivali na ně, taxikáři je odmítali vozit na tréninky, nefandili jim ani jejich nejbližší. Je to přece sport pro kluky…
Rimal zdůrazňuje dohodu s Mezinárodní organizací práce pod hlavičkou OSN z roku 2017, která se měla vyrovnat se strašlivými pracovními podmínkami dělníků z ciziny. Krátce poté otevřela Mezinárodní organizace práce v Kataru svou pobočku a od té doby zveřejnila o tamní situaci mnoho zpráv. Zvýšila se také minimální mzda ze 750 katarských rijálů (206 dolarů) na tisíc rijálů (275 dolarů).
V roce 2018 Katar zrušil takzvaná „odjezdová víza“, což znamená, že pracovníci můžou odjet kdykoliv chtějí. O dva roky později skončilo také potvrzení o beznámitkovovsti, což umožnilo zájemcům dát výpověď a najít si práci, která jim vyhovovala. V minulosti směli změnit práci jen v případě, že s tím souhlasil zaměstnavatel.
Největším vítězstvím pro zahraniční dělníky je ale zrušení systému kafala. „Ve srovnání se situací v ostatních zemích regionu je tohle dramatická změna,“ říká Rimal.
Dočkáme se rozhodnutí, které umožní v Kataru vznik odborů?
„Nemůžeme požadovat po Kataru, aby změnil ústavu, ale můžeme upozorňovat na to, že jejich zákony porušují mezinárodní pracovní práva zaměstnanců,“ říká Rimal.
Dnešní situaci nelze s tou před deseti lety srovnávat. „Případ Kataru je pro mezinárodní odbory kolektivním vítězstvím,“ uzavírá hrdě. Je to sice důležitý příslib, tisícům mrtvých dělníků ale už život nevrátí.
Tato reportáž švédského serveru Blankspot.se je součástí projektu Cards of Qatar, který upozorňuje na osudy dělníků zemřelých při budování infrastruktury MS 2022 v Kataru, a na pracovní podmínky pro zahraniční dělníky v této zemi a regionu. Football Club je partnerem projektu pro Česko.
Pilotní reportáž s rodinami zemřelých dělníků z Kataru najdete v listopadovém čísle FC, speciálu k mistrovství světa. Tématu se bude věnovat také kniha k pěti letům Football Clubu, jejíž vznik můžete podpořit na Hithitu. Jako odměnu můžete získat i unikátní sérii „fotbalových“ kartiček dělníků z Kataru, část výtěžku jde přímo pozůstalým. Přímo podpořit projekt Cards of Qatar švédského nezávislého serveru Blankspot, který je financovaný svými čtenáři a který se investigaci v souvislosti s podmínkami dělníků v Kataru dlouhodobě věnuje, můžete ZDE.
Česká liga je zpět, o víkendu se po víc jak dvouměsíční pauze odehraje 17. kolo. Slavia začíná v neděli proti Jablonci a na jaro, během kterého bude chtít získat pátý titul za posledních sedm let, si přivedla pět výrazných posil. Představíme vám je a vy je můžete ohodnotit.
Jak vypadá přechod hráčů do role fotbalových expertů? Co je inspiruje? V čem se chtějí zlepšovat? A jak hledají balanc mezi důkladnou analýzou a televizní zábavou? Hosty Football Club podcastu jsou Jakub Podaný a Antonín Rosa.
Jak to vypadá, když pískáte v zápase před sedmi tisíci lidmi? Koukněte se na video z kamery, kterou na sobě měl rozhodčí ve sparťanské generálce na ligu.
