Kanada? Outsider, kterému ani neudělali dres pro Katar, se probral

23. listopad 2022
Sdílejte:
Před osmi roky na tom byli hůř než Tádžikistán, teď startují na světovém šampionátu a v kádru mají i vítěze Ligy mistrů. Už neplatí, že Kanada = hokej. Její multikulturní fotbalový tým se stal nejpřirozenějším reprezentantem země, kde to tenhle sport nikdy neměl jednoduché.
Kanadská reprezentace v březnu před kvalifikací v Kostarice. Hráli bez Alphonsa Daviese, který možná bude chybět i proti Belgii.Foto: Luis Alvarado Alvarado / Shutterstock

Když v září národní týmy představovaly nové dresy pro letošní světový šampionát, jeden z dvaatřiceti účastníků se držel stranou. Kanada. Do Kataru musí vyrazit se starou kolekcí. Nikdo na svazu ani ve firmě Nike totiž moc nepočítal s tím, že by se mohla kvalifikovat, tak návrháři zaúkolováni nebyli.

O čtvrt roku dřív odmítli reprezentanti nastoupit k přípravnému utkání s Panamou, kvůli nedořešené otázce odměn.

Do toho agent Alphonsa Davise, největší hvězdy týmu, zakázal svazu prodávat repliky dresů s jmenovkou jeho klienta. Nejdřív se musela doladit smlouva.

Pár příkladů, které dokládají, že kanadský fotbal se mezi smetánkou pohybuje trochu neohrabaně. Líp se to zatím neměl kde naučit, protože vždycky byl outsiderem. V soubojích s mezinárodní konkurencí i na domácí sportovní scéně.

Matthews i Eusébio

Vlastně je to trochu paradox: ačkoli za kolébku fotbalu bývá označována Anglie, nejsložitěji se prosazoval na územích patřících aspoň nějaký čas k britskému impériu. Pokud jeho rozvoj třeba v Austrálii nebo USA drhnul, tak v Kanadě na tom byl dvojnásob hůř.

Dlouho platilo, že sportovní jedničkou a náboženstvím je hokej. Za ním byla velká mezera, potom následovaly baseball a football (ten se šišatým míčem), od 90. let minulého století, kdy Toronto Raptors rozšířili NBA, se k nim přidal basketbal.

Fotbal byl tradičně považovaný za cosi cizího, za sport přistěhovalců z Evropy a Jižní Ameriky. V létě, kdy je rozpuštěný led, je to hlavně pro mladé hokejisty dobrá zábava, ale jinak?

Přesto se řada osobností neúnavně snažila dělat maximum pro jeho zdomácnění. Patřil k nim i George Gross, který se narodil v Bratislavě jako Juraj, krátce po komunistickém puči se na kajaku dostal přes Dunaj do Rakouska a následně se usadil v Kanadě. Ještě před tím, než se v nové vlasti vypracoval na jednoho z nejvlivnějších hokejových novinářů, psal hlavně o fotbale (s notesem se účastnil už MS v roce 1954).

V roce 1961 byl dokonce u založení Eastern Canada Professional Soccer League a jako manažer pomáhal týmu Toronto City. Hned v první sezoně se do mužstva podařilo přilákat Stanleyho Matthewse, prvního držitele Zlatého míče, a Dannyho Blanchflowera, legendu Tottenhamu.

S Kloppem v Liverpoolu. Vysvětlil nám, jak se dostal na vrchol

Jen s hrstkou trenérů je tak blízce spojený herní styl jako s Jürgenem Kloppem. Jeho slavný kontrapresink přivedl Mainz, Dortmund a Liverpool k velkým úspěchům. Německý kouč exkluzivně pro Football Club popisuje detaily své fotbalové filozofie.

Přečíst

I později kanadští funkcionáři věřili, že stárnoucí evropské hvězdy jsou tím nejdůležitějším, co fotbal k propagaci potřebuje. A tak si za mužstvo Toronto Metros-Croatia, už v soutěži NASL, zahrál v roce 1976 i Eusébio. Úspěšně, nutno dodat. Dovedl tým k titulu a ve finále vstřelil vítězný gól. Aspoň jako trenéři se v Kanadě zastavili Ferenc Puskás a Ladislav Kubala.

To hráčům s kanadským pasem se tolik nevedlo. V zemi chybělo k jejich růstu prakticky všechno: vhodná hřiště, vzdělaní trenéři, kvalitní soutěže, peníze. Pokud už někdo prokázal talent, brzy zmizel do Evropy. Protože tam ale dlouho platilo pravidlo o dvou cizincích v týmu, museli brát za vděk průměrnými anglickými a skotskými kluby nebo dokonce nižšími soutěžemi. Kdo by taky stál o fotbalistu zrovna z Kanady.

Malý zázrak, pak skandál

O účasti na mistrovství světa si národní tým mohl dlouho nechat zdát. CONCACAF sdružující země ze Severní a Střední Ameriky měla nárok na jednoho zástupce mezi elitou, teprve v roce 1982 si polepšila na dva.

O další čtyři roky později se ovšem Kanadě podařil malý zázrak. V závěrečném utkání kvalifikace porazila Honduras 2:1 a zajistila si historický postup. Rozhodující gól vstřelil další bratislavský rodák – útočník Igor Vrablic, který v roce 1968 odešel s rodiči do Kanady.

Na turnaji v Mexiku už to tak slavné nebylo. V prvním utkání proti Francii, úřadujícímu mistru Evropy v sestavě mj. s Michelem Platinim, se mužstvo ještě vzepjalo ke statečnému výkonu, dlouho bránilo remízu 0:0 a až v 79. minutě zajistil favoritovi výhru Jean-Pierre Papin. Následné porážky 0:2 s Maďarskem i Sovětským svazem euforii zchladily. Kanada nedala ve třech utkáních ani gól a hrou taky neoslnila. Hodně dřiny, bojovnosti – a to bylo všechno.

Historický postup se nestal impulsem k rozvoji fotbalu i proto, že na konci léta 1986 se čtyři hráči národního týmu, včetně Vrablice, zapletli na turnaji v Singapuru do aféry s ovlivňováním zápasů a byli distancováni. Deprese se jenom prohloubila.

V další sezoně se sice konečně podařilo vytvořit celostátní profesionální soutěž, osmičlennou Canada Soccer League, ale byznysově to vůbec nefungovalo. Chodilo málo diváků, hráči měli nízké smlouvy, zájem médií byl mizivý a cestování letadlem od jednoho pobřeží k druhému celý experiment neúměrně prodražovalo. Po pěti letech byl konec.

„Kdyby Bůh chtěl, aby existovala Canada Soccer League, udělal by Kanadu tak velkou zemí?“ komentoval neúspěšný pokus novinář Archie McDonald z listu Vancouver Sun.

Na tohle mistrovství by Němci rádi zapomněli. Přízrak ze Sevilly má 40 let

V roce 1982 fandil celý svět ve finále španělského šampionátu týmu, který hrál ošklivý fotbal. Proč? Protože proti Italům stáli Němci, za které se tehdy styděli i jejich fanoušci. Nezapomenutelné semifinále s Francií má dnes čtyřicátiny.

Přečíst

Hargreavse neudrželi

Nejlepším kanadským fotbalistou té doby byl brankář Craig Forrest, který se v osmnácti sebral a šel zkusit štěstí do Anglie. Stal se ikonou týmu Ipswich Town, mihnul se v Chelsea a jako jednička West Hamu byl na hřišti v historicky prvním kole Premier League.

Na reprezentaci nezanevřel, ale poznával, že věrnost vlasti kariéře škodí. Každý výlet z kontinentu na kontinent ho stál spoustu energie, navíc manažeři neměli úplně radost, že se zase trmácí na jakési bezvýznamné zápasy s Jamajkou nebo Belize. V dobách, kdy ještě neexistovaly jednotné reprezentační pauzy, navíc hrozilo, že mu konkurent vyfoukne místo v sestavě.

Jiný z produktů kanadské fotbalové školy, calgarský rodák Owen Hargreaves, šel odlišnou cestou. Do Evropy se vydal rovněž brzy, už v šestnácti, ale sotva se uchytil v mnichovském Bayernu, sportovní kontakty s vlastí utnul. Raději reprezentoval země svých rodičů – nejdřív Wales v kategorii U-19, potom Anglii, kde za dospělé dokonce odehrál 42 utkání a představil se na dvou světových šampionátech. Fanoušci mu zradu dlouho nemohli odpustit.

V roce 2000 přesto kanadská reprezentace dosáhla nečekaného úspěchu. Pod vedením německého trenéra Holgera Osiecka vyhrála Gold Cup, což je mistrovství CONCACAF, tehdy posílené o Kolumbii, Peru a Koreu. Neztratila ani zápas, ve vyřazovacích bojích inkasovala jedinkrát.

Jenže úspěch opět vyšuměl do ztracena. Pár hodin po finále v Los Angeles upalovali evropští legionáři na letadlo, aby se mohli co nejdřív hlásit u svých zaměstnavatelů. Příležitost, kterou by jinde využili k propagační ofenzivě, Kanada promrhala.

Multikulturní úspěch

Právě mediální bariéra byla pro rozvoj fotbalu v tradiční hokejové zemi velkým problémem. Psalo se o něm málo, v televizi se objevoval ojediněle. Velká část diváků a čtenářů ani pořádně nerozuměla pravidlům nebo terminologii, nejčastěji obojímu.

Začalo se to měnit až v posledních dvou desítkách let, i díky globalizaci fotbalového byznysu a rozvoji sociálních sítích. Zvlášť mladá generace najednou chtěla vidět zápasy Messiho, Ronalda, Neymara, které znali jenom z Youtube. A tak se brzy do nabídky dostaly i zápasy Ligy mistrů nebo Premier League, ty se navíc díky časovému posunu daly o víkendech sledovat v příznivou hodinu.

Dalším impulsem byly demografické proměny kanadské společnosti. Tradičně otevřená multikulturní země dál přijímala velké počty přistěhovalců a právě z toho fotbal profitoval a stále profituje. Nejen proto, že lidé přicházející z Evropy a Jižní Ameriky považují tenhle sport za součást svojí kultury.

Reprezentační fotbal umírá. Už nezáří hráči, které nikdo neznal

Zdá se, že organizace UEFA a FIFA nechápou zásadní ohrožení mezinárodního fotbalu. Dělají, co můžou, aby z něj vytvořily sport méně atraktivní a méně dostupný.

Přečíst

Má to i ekonomické důvody. Začínat v nové zemi je vždy obtížné, peněz není na rozdávání, a tak je pochopitelné, že čerství imigranti raději dají děti na fotbal než na finančně mnohem náročnější hokej. Proto už před patnácti roky statistici hlásili, že fotbal má výrazně větší členskou základnu než hokej.

Nečekaný rozvoj mládežnických kategorií byla věc, na kterou svaz mohl být pyšný, ale reprezentace se dál potácela mezi nejhoršími týmy světa.

Do očí bilo hlavně srovnání s ženami, které patří k elitě a z olympijských turnajů v Londýně a Riu přivezly bronzové medaile. Muži v roce 2014 klesli až na 122. místo žebříčku FIFA, hned za Tádžikistán a Středoafrickou republiku.

Zvlášť kvalifikace na tehdejší šampionát dopadla tristně. Završená byla porážkou 1:8 s Hondurasem, která znamenala, že Kanada nepatří ani mezi nejlepších šest zemí CONCACAF.

Chaos a rozčarování, na každém kroku. Reprezentanti z Evropy si stěžovali, že lidé z vedení svazu kolikrát ani nevědí, za jaký tým a na jaké pozici hrají. Zajištění na tréninkových kempech bylo amatérské, fanoušci se do hledišť nehrnuli, s tím vším slábla motivace hrát za národní tým.

„Za vítězství na Hondurasem měli hráči slíbené nové iPady a iPody. V době, kdy si už vydělávali tolik, že si jich každý týden mohli koupit několik. Když jim to funkcionáři oznamovali, kabina překvapením oněměla,“ popsal bizarní scénu torontský novinář Joshua Kloke.

S osvíceným trenérem

Kanadský fotbal nakonec z bryndy vytáhl John Herdman, anglický kouč s nezvyklým životopisem. Kariéru začínal u žen na Novém Zélandu, kde se projevil jako moderní trenér, který se neváhá inspirovat třeba u ragby. Potom se přesunul do Kanady a ženskou reprezentaci dovedl ke zmíněným dvěma olympijským úspěchům. V roce 2018 zareagoval kanadský svaz nabídkou na pozici hlavního kouče u mužské reprezentace. Herdman souhlasil.

Pokud něco jeho předchůdci a funkcionáři z vedení svazu nezanedbávali, byla to péče o hráče s dvojím občanstvím. Už nechtěli dopustit další zklamání jako s Hargreavesem. Gólman Milan Borjan tak nevyslyšel nabídky ze Srbska, Sam Adekugbe dal Kanadě přednost před Ghanou, Jonathan David neoblékl dres Haiti a torontský rodák Liam Millar sice hraje od třinácti let převážně v Anglii, ale vždy měl jasno v tom, že chce reprezentovat Kanadu atd.

Southgate už není chráněný. Anglii znovu hrozí destruktivní hysterie

Vrátí se Anglie po dvou úspěšných turnajích k minulé praxi a střelí se v Kataru sama do nohy? Kouzlo Garetha Southgata je pryč, při prvních komplikacích lze očekávat drtivou kritiku.

Přečíst

Velmi důležitým dílkem při stavbě nového týmu se stal kapitán Atiba Hutchinson, jehož rodina pochází z Trinidadu. S reprezentací se už rozloučil, trenér Herdman ho však přemluvil k návratu. Bez přispění devětatřicetiletého veterána, který mj. prošel Eindhovenem a Besiktasem a pro mladší hráče byl vždy vzorem profesionála, by se Kanada sotva dostala na šampionátu v Kataru.

Sázka na fotbalovou multikulturnost ale není politickým gestem, jak by mohl český skeptik namítnout. Pomáhá i sportovně. Díky hráčům z různých kultur, různého temperamentu a se vzory z celého světa národní tým dávno nepraktikuje urputný styl, který tradičně přinášeli angličtí trenéři. Hraje rychle, technicky, moderně.

Navíc je přirozenějším symbolem současné Kanady než třeba hokejová reprezentace, což oceňují i fanoušci. Zvláště ti, kdo do země přišli nedávno. Už nefandí Brazílii, Mexiku, Senegalu nebo Chorvatsku jako dřív. Mají pocit, že právě tenhle tým je opravdu jejich. Trochu to připomíná Francii na mistrovství světa 1998 nebo Německo v roce 2010.

Teď se můžou těšit i z toho, že jim konečně roste globální hvězda. Šanci stát se jí má dvaadvacetiletý Alphonso Davies. Syn liberijských rodičů narozený v uprchlickém táboře v Ghaně nejen stihl už téměř stovku bundesligových zápasů v dresu Bayernu, ale stal se i prvním kanadským vítězem Ligy mistrů. A koneckonců, ani pěti miliony sledujících na Instagramu se nemůže chlubit každý.

Označkovat však současný národní tým jako „Davies a ti druzí“ není na místě. Už proto, že nejdůležitější kvalifikační zápasy muselo mužstvo uhrát bez něj, když se léčil z nepříjemných následků covidu.

Základní skupina s Belgií, Chorvatskem a Marokem nebude pro Kanadu vůbec lehká, to je zřejmé. Ale z případného neúspěchu se nikdo hroutit nebude. Turnaj v Kataru je svým způsobem hlavně generálkou na příští šampionát, jehož bude někdejší outsider světového fotbalu spolupořadatelem a tedy i jistým účastníkem. Bezpochyby už v nových dresech.


Související články

Kdo postoupí ze skupiny? Jako první se v Kataru řeší skóre

Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.

MS Katar

Rváč i génius. Zpráva o nejlepších dnech Maradony

Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.

Diego Maradona

FIFA ničí fotbal, říkají novináři Mádl a Tůma

Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.

MS Katar
Popup se zavře za 8s