Íránci v Kataru riskují a hrají o pozornost celého světa, říká Rahimi

Byla to teprve třetí výhra Íránu na mistrovství světa. Budou ji tam lidé hodně slavit? Jak Íránci obecně fotbal vnímají?

Část lidí teď národní tým podporuje bezpodmínečně, část je podporuje, protože si myslí, že přes fotbal teď půjde svět dobře upozornit na to, co se v Íránu děje. Pak je tu ale i část lidí, která tým vůbec nepodporuje, protože si myslí, že na šampionát neměli jezdit. Že měli zůstat v Íránu a protestovat s dalšími lidmi. Nebo podle těchto lidí měli vyjádřit podporu protestujícím prostě tím, že by také stávkovali a nehráli by. Tito lidé pak třeba i oslavovali prohru s Anglií, podle nich národní tým zastupuje islámský vládnoucí režim. Íránská společnost ale obecně fotbal miluje, pohledů na mistrovství a účast íránské reprezentace je mnoho. Je to vidět i na stadionech v Kataru, jak lidé při hymně třeba i brečí.

Reprezentanti před zápasem s Anglií nezpívali hymnu. Je to silný moment, je to ukázka protestní vůle proti vládnoucímu režimu? Chtělo to od hráčů odvahu?

Ano, v reprezentaci je i dost hráčů, kteří hrají íránskou ligu, budou se tedy po šampionátu vracet do Íránu. Části íránské společnosti ale ani to nestačí, chtěli by od nich úplný bojkot účasti.

Hrozí fotbalistům za protesty nějaké postihy?

Může jim hrozit vazba. Ve vazbě už teď je například jeden z nejznámějších íránských fotbalistů Voria Ghafúri, je to bývalý kapitán národního týmu. Otevřeně hájil na sociálních sítích íránské Kurdy, žádal vládu, aby je přestala zabíjet. Může se stát, že i současní reprezentanti skončí ve vazbě.

Dnes před zápasem s Walesem íránští reprezentanti hymnu zpívali, i když bez jakékoli vášně, spíš jen otevírali pusy.

Po prvním zápase v íránských konzervativních novinách Kayhan, jejichž šéfredaktor má blízko k současnému vůdci islámské republiky, vyšlo, že ti, co nezpívali, jsou zrádci, nečestní. Mluvilo se i o tom, že šlo o nějakou formu vlastizrady. Je možné, že fotbalisté dostali strach například o své blízké v Íránu. I v samotném národním mužstvu jsou různé názory. Jsou tam hráči, kteří podporují protesty. Například Ramin Rezaeian, střelec dnešní druhé branky, po zápase řekl: „Tento gól věnuji íránskému lidu, zejména těm, kteří dnes trpí. Jsme tu, abychom Íránce rozveselili, jestli je to vůbec možné.“ Podle mě je to jednoznačně věnované protestujícím. Jsou tam ale i tací, kteří prostě jen chtějí hrát fotbal. Otázka je, jestli to teď vůbec jde, být nepolitický.

Dočetl jsem se správně, že fotbalisté nezpívali hymnu na podporu protestujících, protože hymna má ideologicky blízko k současnému vládnoucímu režimu?

Základ je v tom samotném symbolu, že nezpívají národní hymnu. Ale ano, je to i tak, že slova té hymny mají blízko k současné vládnoucí ideologii.

Pískání do hymny před zápasem v samotném Kataru znamená, že tam jsou asi převážně lidé podporující protesty?

To nevím. Ale i při zápase s Anglií měli lidé v hledišti různá hesla, například: Žena, život, svoboda, což je hlavní heslo současných íránských protestů. Na stadionu byly vidět i různé postoje íránské společnosti k reprezentantům. V ruchových mikrofonech bylo slyšet, jak někteří fanoušci na hráče volali, že jsou nečestní. Asi jde o tu část společnosti, která si myslí, že měl od hráčů přijít bojkot. Možná i proto hrál Írán s Anglií tak nervózně.

Část íránských protestujících má námitky i k oslavám po dnešní výhře nad Walesem. V Záhedánu, hlavním městě provincie Sístán a Balúčistán, údajně dnes režimní bezpečnostní síly střílely na protestující. Íránci v diskuzích na internetu píšou: „do nás režim střílí, vy tam za ten stejný režim slavíte?"

V úterý hraje Írán o postup s USA. Dostává tento duel vším, co se děje kolem protestů, nový náboj? Nebo naopak nenávist vůči Spojeným státům nebude teď hrát takovou roli a spíš hrozí něco, co se stalo v roce 1998 ve Francii? Tehdy se mezi sebou v hledišti střetli různé skupiny Íránců (podrobně tento zápas Fatima Rahimi rozebírá v tištěném Football Clubu číslo 23, který právě vychází).

Sama jsem zvědavá, co se bude dít. V 98 spolu Amerika s Íránem hrály poprvé od islámské revoluce v roce 1979. Tenkrát Írán vyhrál a já tomu říkám íránské Nagano, nadšení v zemi bylo obrovské. Tehdy Írán chtěl světu ukázal, že na USA má. Pro část lidí ale už poměřování se Spojenými státy není důležité, i když jsou třeba naštvaní, že Donald Trump vypověděl jadernou smlouvu. Mnohem víc budou fandit samotnému Íránu, třeba i pro to, aby dál Írán zůstal na největším světovém pódiu a přes fotbal poutal pozornost i k protestnímu hnutí v Íránu.

Můžete protesty v Íránu shrnout? O co tam protestujícím jde především?

Vše odstartovala smrt mladé ženy Mahsy Amíníové po zatčení mravnostní policií a zpočátku byly vidět hlavně protestující ženy, které chtěly větší svobodu a víc práv. Teď už ty požadavky protestujících jsou mnohem obecnější, nejde jen o rovnoprávnou společnost, ale protestuje se i za lepší ekonomické podmínky. Írán je na tom dlouhodobě ekonomicky špatně. Stávkují pracovníci železáren, maloobchodu, ale třeba i zubaři. Vidím tedy v Íránu snahu o rovnoprávnější, spravedlivější a lépe fungující společnost.